HUBERT HEHENBERGER
Ve vlastní věci
Narodil jsem se dne 19. února 1930 v Krásných Polích (Schönfelden) jako první dítě manželů Wenzela Hehenbergera a Theresie Hehenbergerové, roz. Dobesbergerové. Byl jsem pokřtěn jako římský katolík (v originále "ich bin katholisch getauft" - pozn. překl.). Od šesti do čtrnácti let svého věku jsem navštěvoval německou obecnou školu v Kapličkách (Kapellen). Dědický záměr hospodářství a hostince (obojí čp. 15 ve dnes zcela zaniklých Krásných Polích - pozn. překl.), jejichž vlastníky mí rodiče byli, předpokládal, že mám majetek převzít já, poválečné vyhnání z domova ovšem všechny podobné plány zmařilo. Nový domov jsme našli ve švábském Maihingen (dnešní okres Donau-Ries ve svodném spolkovém státě Bavorsko - pozn. překl.).
Celý můj zájem patřil dvoru a dobytku, takže jsem se rozhodl chopit se zemědělského povolání. Výuční místo se mi také brzy naskytlo na správě knížecích statků Klosterzimmern (majetek do té doby náležející rodu Oettingen-Wallerstein, byl v roce 2000 prodán křesťanskému společenství Zwölf Stämme - pozn. překl.). Po vyučení jsem složil závěrečnou zkoušku a konal následně i dvouletou praxi na knížecí doméně Schwarz v Maihingen, kde jsem se navíc kvalifikoval v oboru dojičství. Můj zaměstnavatel mi za jedné rozmluvy o další mé kariéře poradil, abych pokračoval v zemědělském odborném vzdělání a já se po zásadní úvaze rozhodl ucházet se o ně na hospodářské správě benediktinského opatství Neresheim. Asi rok jsem tu pak působil jako praktikant a mohl si přitom osvojit bohaté vědomosti v oboru. Očekávané náklady, spojené s návštěvou klášterní školy, byly ovšem zcela nad mé možnosti a tak jsem přestoupil na veřejnou státní zemědělskou školu v Nördlingen, kde jsem získal měsíční stipendium ve výši 25,- DM. Následek byl, že nebylo na byt ani stravu, a tak mi nezbývalo než vrátit se do Maihingen na místo svého vyučení. Při školní docházce jsem měl dovoleno přivydělávat si trochu peněz vedlejší prací. Na týden jsem měl k dispozici 5,- marek, které jsem potřeboval k vydání o polední přestávce. Po dva roky, od listopadu 1951 až do března roku 1953 jsem se musel spokojit s těmito nepatrnými prostředky. Po skončení školyse mi podařilo uchytit se v Donauwörth při Úřadě pro chov hospodářských zvířat jako zkoušeč mléka, poněvadž u BayWa (tj. Bayerische Warenvermittlung, akciová společnost založená roku 1932 v Mnichově a zabývající se obchodní činností zejména ve stavebnictví a v zemědělství - pozn. překl.) nebyla na získání místa jakákoli naděje.
Uplynulo tak sedm let, než jsem se rozhodl najít si nějaké stálé trvalé bydliště. Byt mých rodičů v domě rodiny Stümpfleových byl opravdu malý.
Když v roce 1958 můj otec zemřel, dostal jsem několik dní dovolené, kterou jsme využili k cestě do Rakouska. Tak jsme, maminka, já a můj bratr, dorazili k Obernhauser v Schöneggu (významem by se to místní jméno dalo tlumočit jako "krásný kout" - pozn. překl.), odkud maminka pocházela. Zůstali jsme tam nakrátko a hned jsme se i zapojili do žňové výpomoci. Poněvadž jsem už tenkrát měl auto, "brouka" Volkswagen, musel jsem denně se strýcem Franzem a Hubertem jezdit do guglwaldské hospody k Baumannům, kde jsem se seznámil s několika "štamgasty", jako byl třeba Karl Leutgeb, Franz Mitsch, Franz Mühlbauer, Josef Wipplinger či Franz Kiesl.
Poznal jsem tam ale taky hostinského dceru Greti. Mezitím byl čas dovolené u konce a já byl nucen krásný Mühlviertel opustit. Nedlouho nato jsem dopisem do Guglwaldu poděkoval za milé přijetí a vynikající pohostinnost a naznačil, že bych brzy znovu rád přijel. Gretina matka mi v písemné odpovědi sdělovala, že se dcera v současné době nachází v hospodyňské škole v Bergheimu. Dostal jsem i její adresu. Tím se rozvinula čilá korespondence. O Vánocích jsme se v Guglwaldu viděli znovu. Vzájemné sympatie, které jsme k sobě chovali, nabraly na síle do té míry, že jsme se rozhodli vzít. Půl roku nato jsme dne 2. června 1959 skutečně slavili sňatek. Splnil se mi tak sen, sen být samostatným hospodářem a hostinským.
Začátek našeho vzestupu
Hospodářské poměry a okolnosti, jaké tehdy kolem naší živnosti panovaly, by dnes vůbec nedovolily udělení koncese. Brzy jsme se rozhodli pustit se do přestavby hostince. První její úsek, provedený stavitelem Molzbichlerem z Helfenbergu, týkal se sanitárních zařízení, které byly uvedeny do řádného stavu. Téměř plných 25 let jsme se od té doby upsali modernizaci domu.
Náš syn Dietmar Hehenberger rozvinul v roce 1990 jinou myšlenku, aby podnik přizpůsobil současným hospodářským nárokům. Byla tak umožněna pestřejší nabídka a ze starého Baumannova hostince se stal opravdu novodobý provoz.
Erinnerung an Kapelle nim Böhmerwald (1996), s. 69-70
Ten hostinec na šumavské hranici s Rakouskem, naštěstí po politických změnách a "návratu do Evropy" stále méně významné, známe i z českých médií. V roce 2006 se ocitl na první straně jihočeského deníku snímek, jak na střeše s věžičkou odřezávají dělníci kus okraje, přesahujícího třicet centimetrů na šířku a dvanáct metrů na délku českou hranici z rakouské strany. Obě země přitom spojuje sousedství v rámci Evropské unie. Před rokem 1989 tu byl komunisty zadrátovaný konec světa. Pro Huberta Hehenbergera je to především jakýmsi podivným krokem osudu vlastními silami "znovunabytý" domov. Snad proto jsem si dovolil český překlad jeho textu, v originále otitulovaný "Ich über mich", přezvat "Ve vlastní věci". Teď váhám: není to všechno do jisté míry i věcí každého z nás? Hubert Hehenberger nás ve smrti předešel v neděli dne 12. října roku 2014 ve věku 84 let a je pochován na hřbitově české hranici rovněž tolik blízké obce Vorderweissenbach.
- - - - -
* Krásná Pole, Kapličky / Kapličky / Guglwald (A) / † † Vorderweissenbach (A)
