JOHANN HEILBRUNNER
Jak a kde se spávalo
Součástí jednoduchého života na vesnicích byla také místa, kde se mohlo ve starých domech spát. Naše mladší generace, která žije zcela jinak, nebude snad ani věřit, když jim budeme vyprávět, jak u nás doma vypadaly komory na spaní a kde všude byly "postele". O ložnici v dnešním slova smyslu nemůže být ani řeči. Matka i otec měli postele většinou v obývané světnici. Do komory se dalo dostat pouze dveřmi ze světnice. Podle velikosti komory se do ní umístila buď jedna, anebo dvě postele; v takové posteli bylo místo většinou pro dvě děti. Kolébka stála ve světnici. Použít se mohla také lavice na spaní se slamníkem, která se v noci dala rozevřít a na kterou se vešly dvě děti. A kde spali ostatní členové rodiny? Ti staří měli měli většinou u statku malý výměnek, kde se o sebe sami starali a ještě pomáhali s domácností. Pomocné síly (čeledíni a děvečky) museli spát zpravidla na zemi v prostorách půdy nebo jako já sám v předsklepí. V zimě se někdy těm na půdě objevil sníh na přikrývce, protože pod střešními taškami už nic nebylo. Jako přikrývka se používala péřová deka. Postele se vyráběly ze smrkového dřeva a většinou se natřely na hnědo; přední část, čelo postele a její boky byly vysoké, aby slamník měl místo a nemohl vypadnout. Matrace ještě nebyly známé, používal se slamník, pod nímž už byla jen dřevěná deska. Tehdy nahradil slamník, uzpůsobený velikosti postele, venkovanům matraci. Byl vyroben z hrubých lněných pláten sešitých dohromady a s rozparkem uprostřed, kudy se plnila sláma. Musela to ale být sláma žitná, která se mlátila cepem přímo pro tento účel. Ti, kdo cepem mlátili, museli to dobře ovládat a správně držet rytmus. Já se to musel naučit, už když mi bylo 14 let. Dvakrát do roka, na podzim a na Hromnice, se sláma obměnila, a to štěrbinou v už zmíněném rozparku uprostřed lněného vaku, svázaného jinak širokými lněnými tkanicemi. Mezi slamník a desku postele se roztáhlo lněné prostěradlo. Prvních pár dní čerstvá sláma trochu bodala, ale pokud jste našli tu správnou prohlubeň, spalo se pohodlně a bylo krásně teplo. Během chladných zimních nocí sloužila navíc cihla nahřátá na kuchyňském sporáku jako zdroj tepla pro nohy. V dnešních dnech už slamníky patří minulosti a vlastně se už ani nedají v původní podobě vyrobit, protože sláma bývá na polích ošetřována chemickými postřiky - a navíc, kdo umí dnes mlátit s cepem? Kombajn totiž slámu poničí. Ještě mě napadá, když jsem 2. prosince 1940 musel do Klosterneuburgu narukovat k ženistům, našim prvním úkolem bylo pod dozorem a podle předpisů slamníky hezky do hranatého tvaru urovnat a tak pořádně vycpat. V současné době už spí každý v ložnici a děti mají oddělenou místnost. Stali jsme se pokrokovějšími a bohatšími, ale jsme také šťastnější?
J. Šupler, Z novohradské farní vsi Rychnov u Nových Hradů do Kamenné, Konratic a Kondrače (2021), s. 120
Podle nekrologu v "Glaube und Heimat" se Johann Heilbrunner narodil "na Štěpána" dne 26. prosince roku 1920. Arch sčítání lidu ze 16. února roku 1921 pro stavení čp. 52 v Rychnově u Nových Hradů (Deutsch Reichenau bei Gratzen), odkud pocházel jeho otec a jmenovec (*6. listopadu 1896), nás však uvedeným datem otcova příchodu na svět (Johann Heilbrunner "starší" je tu označen v rubrice "Rodinný stav / Familienstand" jako "verheiratet", tj. ženatý, jeho posledním zaměstnáním pak měla být tesařina u firmy "Krebs und Rudolf" v Duchcově /Dux/!) odkazuje k indexu narozených pro rychnovskou farnost, kde u nepochybného rodáka téhož jména a data narození čteme v rubrice "getraut" datum jeho svatby 31. ledna 1921 i se stránkou oddací matriky, která bohužel není zatím digitálně přístupná. Rodiče se tedy brali více nežli měsíc po narození potomka. Majitelem stavení čp. 91, které Johann Heilbrunner "mladší" označuje na vlastnoruční kresbě za "unser Elternhaus", byl v roce 1921 Martin Bruckmüller. "Hans" Heilbrunner, jak ho také vidíme, a to i na nekrologu, psaného, byl prvorozeným potomkem svých rodičů, nejstarším z 9 jejich dětí. Ve své vzpomínce na tragický odsun, kterou podobně jako naši textovou ukázku přeložila pro knihu "Z novohradské farní vsi Rychnov u Nových Hradů do Kamenné, Konratic a Kondrače"studentka Jihočeské univerzity Andrea Kubová, uvádí k datu odchodu z domova věk rodičů a šesti svých sourozenců. Otci bylo 49, matce Theresii 47, setře Agnes 14, bratru Willimu (Willibald) 9, sestře Resi (Theresia) 7 let, bratru Franzovi 3 roky. "Z domu" už byla tenkrát sestra Luisi (Aloisia) ve věku 23 a bratr Karl ve věku 17 let. Johann Heilbrunner "mladší", povoláním tesař jako kdysi otec, našel zprvu práci ve Vídni, než musel, jak píše i v originálu textové ukázky, narukovat "2. prosince 1940 do Klosterneuburgu k ženistům". Z "vojny" dostal v roce 1943 poslední válečnou dovolenou a využil to k tomu, aby se v listopadu téhož roku "doma" oženil. Jeho žena Maria byla přitom rodem ze dnes zcela zaniklé Jedlice (Göllitz) a roku 2003 stačili spolu ještě oslavit manželské jubileum. O Velikonocích 1945 upadl Hans do zajetí a byl z něho propuštěn teprve v říjnu 1948. Mezitím došlo k odsunu a jeho žena Maria, rodiče a sourozenci se dostali do Gambachu (dnes část města Münzenberg) v Hesensku. Teprve po 6 letech odloučení a hledání se shledali. Hans se velice zajímal o historii "staré vlasti", sbíral staré písemnosti, obrazový materiál včetně plánů a map, což mohl uchovávat v pěkném vlastním domě, který si v Gambachu pořídil. Po dlouhé nemoci v Gambachu i skonal v neděli 13. června roku 2004. Na zdejším hřbitově byl tři dny nato i pochován.
- - - - -
* Rychnov u Nových Hradů / † † † Gambach, Münzenberg (HE)
