JÜRGEN HEIN

Uzdravení bláznovo

Ke komediální výstavbě Stifterovy povídky "Lesní pěšina"

Před nedávnem došel Joachim Müller (východoněmecký germanista, žil v letech 1906-1986 - pozn. překl.) v jednom článku na stránkách tohoto časopisu (jde o text s názvem "Stifters Humor. Zur Struktur der Erzählungen 'Der Waldsteig' und 'Nachkommenschaften'", publikovaném v "Adalbert Stifter-Institut des Landes Oberösterreich - Vierteljahresschrift" /ASIV/, 1962, s. 1-20 - pozn. překl.) ohledně povídky "Lesní pěšina" ("Waldsteig") k závěru, že její vypravěčská struktura je určována humorem. To posouvá Stifterovu novelu do blízkosti tradice "nápravného kusu" (v originále "in die Nähe der Tradition des 'Besserungsstückes'" - pozn. překl.) starovídeňského lidového divadla (srovnej k tomu příslušnou kapitolu knižních titulů Otto Rommela "Die Alt-Wiener Volkskomödie. Die Geschichte vom barocken Welttheater bis zum Tode Nestroys" /vyšel ve Vídni roku 1952/ a Wilhelma Bietaka "Das Lebensgefühl des 'Biedermeier' in der österreichischen Dichtung" /Vídeň-Lipsko 1931/). Skutečně se to jeví tak, že se v "Lesní pěšině" dají dovodit veseloherní prvky, komediální motivy a tématika, ba co více: jako by vypravěčská struktura nepřiznaně sledovala výstavbu nějaké veselohry (Stifterův smysl pro opravdovou komiku se projevuje zejména v partiích o "vídeňském počasí" a v jiných textech řady "Wien und Wiener"; Stifter tu líčí scény, které by mohly pocházet z Nestroyových komedií). Hned trojí věc by nás mohla opravňovat k chápání povídky "Lesní pěšina" jako nějaké veselohry:
1. blízkost stavebních struktur novely a veselohry: vypravěčská látka je podobně komicko-dramaticky organizována;
2. výskyt veseloherních motivů (zdravý nemocný, k ženitbě obrácený mládenec aj.);
3. konečně pak veseloherní téma samo: uzdravení "bláznovo" resp. jeho "náprava".
Veseloherní výstavbu nám může pomoci objasnit zkoumání dvou tzv. "nápravných kusů": kouzelné hry Ferdinanda Raimunda "Alpský král a nelida" ("Alpenkönig und Menschenfeind") z roku 1828 a frašky Johanna Nestroye "Rozervanec" ("Zerrissene"), zveřejněné v témže roce 1844, kdy vyšla Stifterova "Lesní pěšina". Obě hry mají za námět právě "uzdravení bláznovo". - Se třemi rozličnými, navzájem však velice srovnatelnými blázny se setkáváme jak v obou komediích, tak i ve Stifterově novele: samotářský Rappelkopf (v českém překladu Třeštil - pozn. překl.) ve hře "Alpský král a nelida" (na českokrumlovském otáčivém hledišti uvedené roku 2013 pod názvem "Král duchů aneb Jak zkrotit nelidu" - pozn. překl.) se zahrabává plný zášti vůči lidem do svých knih. Za veškeré své bohatství si nemůže koupit vnitřní mír. Chce se v odvrácení od světa vysmát "bláznovství lidí" (v originále "Torheit der Menschen", viz úvodní píseň se sborem v 17. výstupu 1. dějství - pozn. překl.) a hledat si přátele v přírodě bez lidí. Nelida se však stává sám bloudem, ba co víc, prohřešuje se na lidech a především na přírodě, v níž chce nalézt útočiště. Právem se proto táže alpský král Astragalus (v ASIV neuvěřitelný, trvale se opakující "překlep" ve tvaru "Astralagus" - pozn. překl.), představitel přírody, zda je Třeštil vůbec ještě člověk (citujeme z českého překladu Josefa Balvína a co do veršovaných pasáží Jindřicha Pokorného - pozn. překl.):
"Z lidského společenství ses vyřadil. Dokaž, že jsi člověk. Jsi družný jako člověk? Nejsi. Máš cit? Znáš jenom nenávist. Máš rozum? Nezjistil jsem ani stopu." (21. výstup 1. dějství - pozn. překl.)
Družnost, cit a rozum určují podstatu člověka; jen ten, kdo je vlastní, smí se nazývat člověkem. Člověk je založen jako bytost družná, cit a rozum ho osvědčují jako hodnotného příslušníka lidského společenství. Ten, kdo nemá cit a rozum, neuznává svou podstatu a své určení a proviňuje se na přírodě i na sobě samém. To, že Třeštil nezná sám sebe, pokládá proto Astragalus za jeho největší vinu (viz i v tomto případě 21. výstup 1. dějství - pozn. překl.). Družnost, cit a rozum jsou také třemi klíčovými pojmy "kouzelné" komedie (v originále "Zauberkomödie" - pozn. překl.), která předvádí obrácení a nápravu "blázna" Třeštila.
Proměna v družného člověka s citem a rozumem se může podařit toliko tehdy, pokud Třeštil nahlédne svou křivdu na přírodě a lidech. Astragalus ho konfrontuje s démonickými přírodními silami a zážitkem přírody v celé její ničivé hrůze je Třeštil hotov k nápravě (viz závěr 21. výstupu 1. dějství - pozn. překl.). Tváří v tvář přesile přírodní moci, mstivě ohrožující jeho život, slibuje, že se chce polepšit. V nebezpečí života dozrává k názoru, že to on sám ohrozil nejen pouhé své tělesné bytí, nýbrž především svou vnitřní lidskou podstatu. Tímto "katartickým" (tj. prostřednictvím katarze způsobeném - pozn. překl.) obratem k vlastnímu Já, k sobě samému, se stává připraven k výchově, kterou mu dá Astragalus konfrontací s vlastním Já (dvojnický či zrcadlový motiv) poznat sebe sama a podstatu člověka v sobě (určované právě družností, citem a rozumem). Ve svém dvojníkovi uzří Třeštil své lidem nepřátelské Já jako znetvořeninu skutečné lidské bytosti. Uzdraven prohlédá své chování jako bláznovské (v našem případě je ovšem užití dvojnické role nepodstatné, srovnej k tomu interpretaci Heinze Politzera ve sborníku Das deutsche Drama - Interpretationen 2 (ed. Benno von Wiese), Düsseldorf 1962, s. 9-22).
"A moudrost zcela průkazná,
že i já platím za blázna."(závěr árie na konci 12. výstupu 2. dějství - pozn. překl.)
Považovat sám sebe za blázna chce ve frašce "Rozervanec" ("Zerrissene", česky uváděno i s názvy "Po druhé na světě / Rozervanec" nebo "Rozervanec aneb Ženichem z nudy" - pozn. překl.) pan von Lips (ve výčtu postav "Herr von Lips, ein Kapitalist" - pozn, překl.), aby prázdnému, nechutnému životu dodal alespoň něco chuti (viz Projekt Gutenberg, kapitola 3, 5. scéna po úvodní písni - pozn. překl.), Sám ale neví, co chce (viz tamtéž - pozn. překl.) a shledává to "überall reich fad" (tj. "všude stejně fádní", viz Projekt Gutenberg, kapitola 3, 5. scéna po úvodní písni - pozn. překl.): "Lasst mich aus, die Natur kränkelt auch an einer unerträglichen Stereotypigkeit." (tj. "Dejte mi pokoj, příroda taky stůně na nesnesitelnou stereotypičnost.", viz tamtéž - pozn. překl.). Bohatství ho nedokázalo učinit šťastným; v zahálčivosti a nudě marně hledal pozitivní účel svého života. Rád by prázdnotu bytí překonal hravostí; svět bere jako komedii (viz Projekt Gutenberg, kapitola 4, závěr 9. scény - pozn. překl.), jen tak se mu jeví snesitelným.
Lipsovo samotářství je daleko neškodnější než to Třeštilovo, ale i jeho bláznovství je konsekventním následkem neuznání trojí podstaty, určující smysl lidské existence: totiž družnosti, citu a rozumu. Tyto tři vůdčí pojmy se mu staly pitvornými karikaturami, vrcholícími v tom, že svůj intelekt (v originále "Verstand /G'scheitheit/" - pozn. překl.) používal jenom k tomu, aby se vědomě pokládal za blázna (viz Projekt Gutenberg, kapitola 4, závěr 10. scény - pozn. překl.).
Teprve ohrožení jeho existence (sotva unikl smrti ve vodě /v originále "knapp dem Wassertode entronnen" - pozn. překl./, je považován za vraha zámečníka Gluthammera) vrací Lipse k sobě samému. On, který měl nadbytek všeho, má teď nepoznán sloužit na svém vlastním venkovském statku jako čeledín. Prostý venkovský život ho dovádí k závěru, že se mu dříve dařilo přespříliš dobře (viz Projekt Gutenberg, kapitola 7, 9. scéna - pozn. překl.) a že byl proto vůči všem krásám života otupělý. Přirozený život namísto života "nach der Mode" (tj. "podle módy" - pozn. překl.) ho činí schopným i skutečně procítěné lásky, která vede k jeho konečnému uzdravení z bláznovství. Nechce teď "von der Welt und ihren Faxen nix mehr wissen" (tj. "o světě a jeho kejklích", míněna je karikatura světa v jeho předešlém životě, citace viz Gutenberg, kapitola 10, 7. scéna - pozn. překl.), zanechává komedií a rozpomíná se na své vlastní Já, které znovu nachází v lásce ke Kathi. Proto stojí na konci nikoli svatební slib, vzešlý z bláznovského rozmaru (viz Projekt Gutenberg, kapitola 3, závěr 6. scény - pozn. překl.), nýbrž ten opravdový (byť také komediální), zrozený z přemoženého bláznovství (Projekt Gutenberg, kapitola 10, závěr 11. scény a celé frašky - pozn. překl.): bláznovský "rozervanec" je vyléčen (pro doplnění srovnej text "Nestroys Posse 'Der Zerrissene' ve sborníku Oskara Kattana "Gesetz im Wandel. Neue literarische Studien" /Innsbruck-Wien-München 1932/, s. 92-100, kde se Nestroyova fraška interpretuje jako "nápravný kus", a také text Heinze Politzera "Johann Nestroys Schwieriger" na stránkách listu Neue Zürcher Zeitung z 19. května roku 1962 /Ausgabe 135, Blatt 22/, stavějící "Rozervance" do blízkosti veselohry "Der Schwierige", jejímž autorem je Hugo von Hofmannsthal /i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./ a která měla premiéru v roce 1921 /u nás ji uvedl Otomar Krejča pod názvem "Nemožný člověk" v překladu Jitky Bodlákové roku 1993 na scéně Divadla za branou - pozn. překl./).
Čeho bychom se měli držet a co uchovat v paměti: u Raimunda i Nestroye dochází k bláznovu uzdravení prožitkem přírody (v širším slova smyslu). Bohatství a zahálka vedou ke ztrátě nebo ke znetvoření základních lidských určeností: družnosti, citu a rozumu, a tím i k falešnému ocenění sebe sama, světa a života. Na konci tohoto negativního vývojového procesu stojí blázen, karikatura opravdové lidské bytosti. Je-li se však ten blázen, jemuž se zdá život být pouhou prázdnou hrou, náhle ohrožen ztrátou dosavadní své existence, stane se s ním proměna. Je od nynějška připraven poznat v pravdivé podobě sebe sama i svět kolem. Blázen je prožitkem přírody a její moci převychován v "přirozeného" člověka. Je teď znovu schopen i opravdové lásky, a to vůči spolubližním i vůči přírodě a světu.
Tento vývoj divákovi předestřít je úkolem komedie. Struktura Raimundovy kouzelné hry je přitom tvořena větší měrou humorem, struktura Nestroyovy frašky spíše satirou. Humor a satira berou na sebe, byť tak budou činit třeba i rozdílně, úkol nápravy blázna a jeho proměny v člověka: jakmile se totiž člověk dovede sám sobě zasmát, je už ze svého bláznovství vyléčen.
Zdá se nyní, jako by úkol, vyhrazený jinak toliko veselohře a komedii, přebírala ve Stifterově "Lesní pěšině" novela. Bere si za námět starý komediální motiv obrácení "blázna" k manželství, aby rozvinula v humorném vyprávění (viz k tomu už zmíněná práce Joachima Müllera o Stifterově humoru) tomuto motivu vlastní komicko-dramatickou energii. Přitom si novela podržuje, byť se i při jednotlivostech dějového postupu může déle "epicky" zdržet než komedie, veskrze cosi právě z její pregnantní zřejmosti (v originále "etwas von der prägnanten Schauberkeit jener" - pozn. překl.). Učiníme-li pokus podrobit novelu do jisté míry dělení na její dějové akty, snadno zjistíme, jak se podobno komedii rozvíjí v 7 dílech (5 "jednání" s "prologem" a "epilogem") uzdravení blázna Tiburia Kneigta (musíme přitom stále v pozadí spatřovat na Raimundovi a Nestroyovi vydobyté strukturní příznaky):

Vypravěč v úvodu udává, proč ten "prostinký" příběh (v originále "die Geschichte ist eigentlich recht einfältig", viz Projekt Gutenberg, český překlad Anny Siebenscheinové citujeme z výboru Stifterových povídek Horský křišťál, který vyšel v nakladatelství Odeon roku 1978 - pozn. překl.) vypráví: "k užitku a prospěchu všech těch, kteří jsou podivíny jak náleží" (v originále "zum Nuzen und zum Frommen aller derer..., die große Narren sind" - pozn. překl.), aby si právě oni mohli z toho vzít ponaučení. Novela tu tedy přebírá nápravný záměr komedie; chce "mit Lachen die Wahrheit sagen" (tj. "se smíchem říci pravdu" - pozn překl.), čímž se blázni sami rozpoznají jako takoví a tím se uzdraví. Vypravěč chce tím příběhem dát příklad (v originále "ein Bei-Spiel" - pozn. překl.), zároveň se má převýchova blázna v "rozumného člověka" ubírat kupředu jako ve hře (v originále "spielhaft" - pozn. překl.). S tím je v souladu vypravěčova anticipace závěru (v originále "die Vorwegnahme des Ausgangs", dalo by se říci i "prozrazení závěru" - pozn. překl.) hned v úvodu: jako na konci veselohry má tu také zde na konci stát uzdravený blázen. Jediné napětí spočívá v tom zjistit, jak Tiburia "obyčejná lesní pěšina" (v originále "wie Tiburius durch einen 'einfachen Waldsteig'" - pozn. překl.) vykoupila z jeho bláznovství. Mnohdy je tu Tiburius označován jako "ein großer Narr" (v českém překladu "notný podivín" - pozn. překl.), a to je i vůdčí motiv, vracející se na důležitých místech novely.
Na úvod, na "expozici" je nutno ještě vyjmenovat čtveru příčinu Tiburiova podivínství. Falešná výchova (zavinila ji matka i domácí učitel /v originále "der Hofmeister" - pozn. překl./) a zděděné "vrtošivé" (v originále "schrullige" - pozn. překl.) vlastnosti obou podivínů (rozuměj jeho otce a strýce) daly Tiburiovi (také to jméno bylo jistým výrazem jeho bláznovství) vyrůst v bláznovského podivína. - Když nás tak dalece vypravěč připravil na Tiburiův zjev, dá mu vystoupit na scénu:
Jaksi tím počíná 1. "jednání", vlastní děj. Tiburius, opřen o bohaté dědictví, si se sebou a se světem neví co počít (jako Lips) a počíná s něčím jednou tu, jednou onde. Bez cíle žije den ze dne a vykazuje zřejmou neschopnost k životu. "Zprotivil" (v originále "vergrault" - pozn. překl.) si poslední své přátele, "kterých mu několik přes jeho odpor zůstalo" (v originále "derne noch mehrere zu haben sich... (er) nicht erwehren konnte" - pozn. překl.), stáhl se docela do nitra svého domu, zahrabal se ve svých knihách (jako Třeštil) a začal se posléze považovat za chorého. - Stejně jako v obou komediích se i tady "hrdina" absencí družnosti, citu a rozumu izoluje od okolního světa a puncuje se tak na blázna. Zároveň se tím prohřešuje na vlastní své lidské podstatě a na přírodě. Vypravěč je tak oprávněn hovořit o "útrapách" pana Tiburia (v originále "das Elend des Herrn Tiburius" - pozn. překl.) a o "propasti", v níž se nachází, zároveň však přechází "k radostnější události" (v originále "zu dem freudigern Ereignis" - pozn. překl.).
Po představení hrdiny a jeho nedostatků počíná nyní vzestupná dějová linie, která má Tiburia vyvést z oné "propasti". Nejprve je uveden druhý "hrozný podivín" (v originále rovněž "ein großer Narr" - pozn. překl.), lékař, který namísto léků předepisuje "jen samé obyčejné věci" (v originále "nur lauter natürliche Dinge" - pozn. překl.). V tom už je předznamenáno pozdější Tiburiovo uzdravení přírodou - stejně jako v protikladu zdravého, ve volné přírodě a ve vzdušném oděvu pracujícího lékaře a "do velmi tlustého obleku naditého" Tiburia. Na konci bude Tiburius oděn stejně jako doktor, kterého bude nazývat svým přítelem (v originále "er geht zu Hause in eben so losen, leinenen Kleidern wie sein Freund" - pozn. překl.). Ten, jehož lidé označovali za blázna ("Tak jako jeden blázen přitahuje druhého, říkali si, důvěřuje teď pan Tiburius tomuto jedinému člověku..." zní to v českém překladu - pozn. překl.), uzdraví nakonec toho, který jím skutečně byl. - Rada doktora, aby Tiburius jel do lázní a tam se oženil, má dvojí cíl: Tiburius má nejprve v lázeňském místě přijít do společnosti mnoha lidí, aby poté, co znovu nabyl družnosti, nalezl opět i cit a rozum, tedy stal se zase člověkem, který si vyhledá společnost jednoho jediného protějšku, tj. ožení se. To manželství je pak důkazem znovunabyté Tiburiovy schopnosti opravdu žít.
"3. jednání" přináší vyvrcholení a obrat. Předvádí nám Tiburia v lázních, jak se tu stále ještě nestal "rozumným", jak si ordinuje nepřirozené procházky, za nichž "podle hodinek" (v originále "nach seiner Uhr" - pozn. překl.) chodí sem a tam (v originále "hin und her" - pozn. překl.). To, že dosud nenalezl pravý vztah k člověku v sobě a k okolní přírodě, dokazuje zřetelně přívlastek "närrisch", kterým Tiburius označuje hory (v českém překladu "nesmyslné hory, které tu stály kolem dokola a na nejvyšším vršku nahoře byly samý kámen" - pozn. překl.).
Znenadání vpadne do stanoveného běhu dne nevypočitatelná náhoda (hlavní zákon komedie!): Tiburius se odváží dál než jindy do hloubi lesa, pomalu se osvobozuje od "předepsaného" naordinovaného pohybu (v originále "die vorgeschriebene Bewegung" - pozn. překl.) a následuje svůj pohyb vlastní. Jak se tak vnitřně i navenek odpoutává od všeho vnuceného a nepřirozeného, cítí a doznává poprvé krásu přírody (v českém překladu "líbilo se mu to, a nikdy by si nebyl pomyslil, že by mohl být v lese tak spokojen" - pozn. překl.). Úzká pěšina ho vede do lesa stále hlouběji. Tiburius je zároveň na cestě za svým skrytým Já. Poněvadž nemůže najít zpáteční směr (ani návrat k jeho dřívějšímu životu už není možný, jinak by se totiž nemohl uzdravit), zmocňuje se ho "úzkost" (v originále "nun wurde er ängstlich" - pozn. překl.). Počíná jít a konečně - což od svého dětství nikdy neučinil - se dá i do běhu. - Není to snad jen běh ze strachu, ale i návrat k sobě samému v odhazování všeho, co si od dětství vštípil do hlavy, tj. odkládání bláznovského podivínství. Bez léků ("polička s léky, které měl dnes odpoledne užívat, byla doma" - pozn. překl.) je vydán přírodě napospas, ale už léky nepotřebuje, neboť ho uzdraví příroda sama. Také místo bezcílného běhání sem a tam následuje jednou nastoupenou cestu, která ho přivede nazpět k "lesní pěšině" (v originále "er sah das eine recht gut sein,...lieber auf dem Pfade immer in derselben Richtung fort zu gehen, dann irgend wohin musste der Pfad doch führen, da er so ausgetreten war" - pozn. překl.). Lesní pěšina přináší řadu proměn, Tiburius "odevzdaný osudu" ji následuje, neznaje ohrožení. Setkání s přírodou v celé její kráse, ale i nebezpečnosti (srovnej Srifterovu proslulou předmluvu k souboru "Bunte Steine") činí Tiburia připravena k uzdravení a k setkání s pomocným "přírodním člověkem", dřevorubcem ("na zádech měl sekyru, na ramenou několik železných klínů a na nohou těžké dřeváky" - pozn. překl.). Ozdravná síla přírody Tiburia proměňuje, "pročišťuje" jeho bytost; je teď sám připraven odměnit se dřevorubci, se kterým si vymění hole (ovšem "Tiburiova španělka s jemným zlatým knoflíkem se nemohla brát v úvahu" - pozn. překl.). Vnitřní Tiburiova proměna léčivou silou přírody musí být teď ještě učiněna zřejmou navenek. To se stane v následujícím "jednání". Veliký hlad, který vypravěč humorně připomíná ("Nemohl se totiž ubránit a snědl k snídani spoustu masa, což ho potom ovšem mrzelo. Ale nemělo to zlé následky." - pozn. překl.), je jedním ze znamení počínajícího "vnějšího" uzdravení "blázna" Tiburia.
Středobodem je opět skalní stěna se známou pěšinou, která přivodila proměnu Tiburia v rozumného člověka. Tiburius nyní poznává i příčinu svého zbloudění a příroda, vyhlížející předtím dobrodružně a vyvolávající úzkost, působí nyní "přátelsky". Už není "pošetilý" a také vypravěč stvrzuje: "pan Tiburius už dávno nebyl podivín, aspoň ne tak velký jako dřív... (v originále "war schon lange kein schon lange kein Narr mehr... wenigstens kein so großer als früher... " - pozn. překl.) Dozrál nyní k setkání s lidskou bytostí, " a ta pak rozhodla celý jeho život." (v originále "entscheidend für sein ganzes Leben" - pozn. překl.), jak vypravěč konec příběhu předem naznačil. K uzdravení přírodou přistoupila i výchova bližními, v tomto případě zejména přírodě blízkou "hledačkou jahod" (v originále "Erdbeermädchen" - pozn. překl.). Její přirozená spontánnost překonala "bláznovské"
návyky. Jahody jako by symbolizovaly zrání Tiburia v muže, počínající vzájemnou lásku jich obou, ale i nabytí a upevnění zdraví: "bláznivý" lázeňský lékař dokonce jahody doporučil jako lék (Marie vypráví" "... sagte er, der Vater solle nur viele Erdbeeren essen" - pozn. překl.).
Další "jednání" nám předvádí Tiburia opět v jeho venkovském domě. Zima rychle uplyne a po lehce zpomaleném "jednání" předchozím děj nyní mocně spěje ke šťastnému konci. Místem děje se opět stává skalní stěna v lese u lázeňského místa, kde byl "podivín" vyléčen ze svého "bláznovství" a kde potkal "hledačku jahod".
"Pozdní léto" (v originále "Nachsommer" - pozn. překl.) uplynulého roku dalo dozrát rozhodnutí, které padlo kvetoucího jara s jeho "ohnivými" barvami ("herrliche, lachende Grün... und es leuchtete daraus Manche feurige Blau und Rot und Weiß emporgeblühter Blumen heraus" /tj. "z rozesmáté zeleně... zářila nejedna ohnivě modře, čerbeně nebo bíle rozkvetlá kytička"/, píše Stifter - pozn. překl.). Tiburius opět potkává "hledačku jahod" Marii, oba si o sobě udělají jasno. Uzdravená podstata někdejšího "blázna" se projeví v tom, že má nyní opět své původní křestní jméno Theodor a dívka mu řekne, že je "hodný... a jiný než ostatní". "A nenosí taky takové bláznivé obleky jako ostatní v lázních," řekne pak Marie i svému otci; tady je už řeč o dokonané proměně "bláznově": zevnějšek vyjadřuje jeho vnitřní čistotu.
V tom, že si Theodor bere Marii za ženu, nachází Stifterova humorně vyprávěná "veselohra" svůj šťastný konec. "Blázen" se stal člověkem tím, že znovunabyl družnost, cit a rozum, ony tři vůdčí pojmy z Raimundova "Alpského krále a nelidy".
Závěr povídky přináší do jisté míry všechno to, co se děje "za oponou" a odpovídá tím epické struktuře: v novele je spíše než ve veselohře možné, rozvinout děj až do těch posledních konců. Veselohra se musí spokojit tím, že vrhne na to, co se děje, ostré světlo (v originále "muss sich mit 'Schlaglichtern' auf das Geschehen begnügen" - pozn. překl.). Veselohře je přiměřená dramatická skica, povídce epické prodlení.
Proto novela nekončí jen tradičním komediálním závěrem, svatbou, nýbrž vypravěčovým "dodatkem" (v originále "Nachschrift" - pozn. překl.) o narození "vesele vřískajícího chlapce" (v originále "es wurde... ein lustiger, schreiender Knabe geboren" - pozn. překl.). Tady je zřejmo, jak se "mírný zákon" (v originále "das 'sanfte Gesetz'" - pozn. překl.) vyprávění a běhu lidského života vůbec propojuje s dramatickou pointou komedie. Vesele vřískající chlapec se jeví takříkajíc géniem "komedie v novele" (výhled na potomstvo je dán mj. také na závěr Lessingovy komedie "Misogyn" a Nestroyovy frašky "Talisman" - pozn. překl.).
Srovnáním s hrami Raimunda a Nestroye vyšlo zřetelně najevo, jak humorem charakterizovaná struktura vyprávění stavebními prostředky veselohry rozvíjí specifické komediální téma "uzdravení bláznova", aniž by tím byl nějak porušen žánrový zákon povídky.

Adalbert Stifter-Institut des Landes Oberösterreich - Vierteljahresschrift, 1967, č. 3-4, s. 84-89

Docela pronikavý rozbor novely, která je mi ze Stifterova díla snad kusem z nejmilejších, navozuje metodu "humoruplné" struktury jako cosi klasikům vlastního (vzpomeňme Kafky, Haška či Čechova), z nichž i prví dva byli jako Stifter, Raimund či Nestroy zčásti "Rakušany". Také Jürgen Hein, narozený 12. ledna válečného roku 1942 v Kolíně nad Rýnem (Köln) a zesnulý 1. prosince 2014 ve Vídni (Wien), věnoval rakouské literatuře, zejména pak vídeňskému lidovému divadlu, podstatnou část svého vědeckého zájmu. Věnoval se i žánru "venkovské povídky" a nemohl tak opomenout Stifterovo dílo ani omylem. Po maturitě v rodném Kolíně nad Rýnem tam absolvoval i studia germanistiky, filosofie a pedagogiky a v roce 1968 promoval na doktora filosofie (čtyři roky nato v Kolíně nad Rýnem také habilitoval). V letech 1973-2007 byl až do svého odchodu na penzi profesorem nové německé literární vědy a didaktiky literatury na Vestfálské Vilémově univerzitě (Westfälische Wilhelms-Universität) v Münsteru. Pro "rakouskou" germanistiku a tedy i pro Adalberta Stiftera jako její "typus" vykonal obrovský, nenahraditelný kus práce.

- - - - -
* Kolín nad Rýnem (NRW) / † † † Vídeň (A)