ERWIN HEMPEL
Za přítelem z mládí
Před několika málo dny mne zastihla zpráva o úmrtí mého přítele z mládí Dr. Maxe Knechtela, jehož narozeninové datum jsme mohli číst u blahopřání k šestadevadesátinám ještě v říjnu roku 2003. Jemu teď náleží toto moje slovo na rozloučenou. Už v jedenácti letech jsme koncem světové války (rozuměj první světové války - pozn. překl.) měli s ostatními krumlovskými uličníky co činit dokonce s policií, když jsme za jednou hromadou štěrku na vltavském břehu (v originále "am Moldauufer" - pozn. překl.) svíčkou podpalovali náboje vojenských navrátilců, které potom s obrovským rachotem vybuchovaly a znejisťovaly obyvatelstvo v okolí. O roky později následovala zvídavost po dálkách, zejména těch dosažitelných na jízdním kole. Po bližších alpských končinách to byla čtrnáctidenní výprava, která měla za cíl Fiume, tj. dnešní Rijeku, Terst a Benátky, o rok později spolu s Josefem, synem ředitele naší hudební školy Mosera, 3000 kilometrů dlouhá cesta ke Středozemnímu moři, do Marseille a Janova, který putování korunoval. Všechno sport, který nám asi všem umožnil dosáhnout docela vysokého věku. Vedle toho tu bylo sdružení Wandervogel, zpěv a děvčata. Max byl synem a jmenovcem místního tajemníka organizace Bund der deutschen Landwirte in der ČSR (BdL, správný název zněl Bund der Landwirte und des ländischen Gewerbes, česky Německý svaz zemědělců a venkovských řemesel, který se sice stal vládní stranou, ale roku 1938 z vlády Milana Hodži vystoupil a nacionalistický směr v něm prosadil sloučení s Henleinovou SdP - pozn. překl.), někdejšího mluvčího zdejších německých selských zájmů a vedle toho i nadšeného rybáře. Těšilo to jak Maxe juniora, tak v neposlední řadě jeho budějovické příbuzné, kteří byli zásobováni rybami a kamarád od nich tučným bakšišem. Hlavním tématem mu byla právničina (v originále "die Juristerei" - pozn. překl.). Aby ušetřil, dělil čas na vysokoškolské přednášky a dílčí zkoušky v Praze a levnější pobyt doma v Krumlově. V prosinci roku 1931 nabyl titulu Dr. juris. Složil advokátní zkoušky u vrchního soudu a absolvoval v Praze i praxi, než si v roce 1937 otevřel ve Vyšším Brodě (v originále "in Hohenfurth" - pozn. překl.) vlastní kancelář. Po připojení území k župě Oberdonau ho zemský soud v Linci povolal jako soudce do Krumlova a Vyššího Brodu (v originále "in Krummau und Hohenfurth" - pozn. překl.). Už v roce 1939 byl včetně svého osobního vozu povolán k wehrmachtu, mezitím byl (ovšem bez onoho automobilu) propouštěn k civilní službě, aby v dubnu 1942 prošel řidičskou výukou v Kraftfahr-Ersatz-Abteilung 45 v městě Enns. Brzy následovalo jeho přemístění na ruskou frontu v prostoru Vitebska. Utrpěl lehký úraz během leteckého útoku a po čtrnáctidenním pobytu v lazaretu prodělal výuku ruštiny, kterou měl upotřebit při výslechu zajatců. Tady šlo i o civilisty a rozsudky tehdejších vojenských soudců vedly mnohdy, jak se musel dovídat, k následné likvidaci zajatých osob zastřelením. Od dalšího pokračování v tomto bolestném úkolu, vedoucím u něho k pocitu spoluviny, byl osvobozen nákazou skvrnitým tyfem. Stal se pak jako příslušník rezervní armády, zvané v třetí říši "Ersatzheer", v hodnosti svobodníka osobou pověřenou zprostředkovacími službami na mezitím zkrácené východní frontě mezi Berlínem, Pillau a Štětínem. Upadl přitom do rukou postupujících Američanů, pátrajících tam po raketových základnách v oblasti Peenemünde. Z amerického zajetí byl v květnu roku 1945 propuštěn do Lince. K tomu, aby jako nezaměstnaný přežil, mu pomohly příležitostné úkoly u známého advokáta a v jedné dopravní firmě. Dověděl se tenkrát, že jeho do Lince uprchlá žena Hilde (celým křestním jménem Reinhilde, *12. června 1911 v Českých Budějovicích, ulice U Tří lvů čp. 456 jako dcera středoškolského profesora na tamní obchodní škole Ignaze Laglera a Johanny, roz. Grießlerové z Grestenu, s Dr. Maxem Karlem Knechtelem měla svatbu 15. srpna 1936 ve Vyšším Brodě - pozn. překl.) s dětmi nalezla u své tety v dolnorakouském městysi Gresten blízko města Amstetten nouzový příbytek (překročila rakouskou hranici i s dětmi blízko Leonfelden - pozn. překl.). Prodloužení rakouského státního občanství a později přijetí do seznamu rakouských advokátů umožnily hledání nějaké advokátní praxe v Linci, které se ovšem ukázalo marným. V novém "domově" s rodinou v Gresten se nabízela perspektivní advokátní praxe v sousedním okresním městě Scheibbs. Brzy se dostavily finanční úspěchy a s dobrotivou podporou staré tety své ženy dokázal Max najít příhodný pozemek, kde byl zbudován natolik velký a krásný obytný dům, že do nové domácnosti mohla být přijata i Maxova matka, která ztratila muže a Maxova otce už před lety v Krumlově (zemřel tam 5. března roku 1939 - pozn. překl.) a po vyhnání měla těžký osamělý osud. V 69 letech odešel Max do penze a předal svou kancelář do mladších rukou. Se svou ženou měl tři děti a ty nyní po sobě zanechal se šesti vnuky a třemi pravnuky. Kéž odpočívá v pokoji.
Hoam!, 2004, č. 2, s. 63-64
Ing. Erwin Hempel se narodil, jak se dovídám ze zprávy o jeho vlastním skonu, kterou napsal do krajanského měsíčníku Rudolf Doyscher, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, dne 15. července roku 1907. Z digitálně přístupné dnes českokrumlovské oddací matriky a archů sčítání lidu se dovídám, že se tak stalo v uherském městě Soproni (německy Ödenburg) v rodině Paula a Marie Justiny Hempelových, kteří se brali u českokrumlovského sv. Víta 13. srpna 1906. Ženich Paul Hempel (*28. srpna 1881) byl synem nekatolických rodičů, jak oddací matrika neopomíjí poznamenat, Friedricha Hermanna Hempela, restauratéra v Debschwitz, okres Gera, na území tehdejšího knížectví Reuss mladší linie (dnes spolková země Durynsko), a Ernestine Karoline, roz. Kühnelové rovněž v Debschwitz. V době své svatby byl ženich podle matriky "korespondentem" v už zmíněné Soproni, jeho nevěsta Marie Justine (*20. března 1883) byla dcerou českokrumlovských katolických rodičů, totiž kapelníka Josefa Keista, bytem na zdejším Latráně čp. 67, a jeho ženy Anny, roz. Špatné z Borovan (Forbes), okr. Trhové Sviny (Schweinitz). V Soproni se narodil v prosinci 1910 i Erwinův mladší bratr Heinz, s nímž ho vidíme na společném snímku z českokrumlovského fotoatelieru Seidel. Tady na adrese Latrán čp. 67 jsou oba bratři i s matkou hlášeni od válečného roku 1915, otec Paul až od roku 1918. Z "místního" hlediska je ostatně psán už zmíněný Doyscherův nekrolog, který tu v překladu raději teď uvádím doslovně.
Za jedním Krumlovanem
Rudolf Doyscher
Krumlovan Ing. Erwin Hempel, narozený 15. července 1907, zemřel ve Straubingu dne 29. června 2004. S ním odešel jeden z posledních příslušníků generace mých rodičů do našeho věčného domova. Množí se příznaky (i u mne) toho, že je nyní řada na mé, rovněž té poslední, generace vyhnanců. Jsem mu vděčen, že přispěl svým textem do mé krumlovské knihy (v originále "zu meinem Krummau-Buch", rozuměj titul "Krummau: Sonne und Sturm im Jugendparadies" z roku 2001 - pozn. překl.), plné našich (často nepohodlných) dobových svědectví. Před několika málo týdny mi poslal i jedno pojednání o Hempelově domě v Krumlově (o domě na adrese Latrán čp. 67 i s obrazovou dokumentací viz blíže Encyklopedie Českého Krumlova - pozn. překl.), který by stál za zveřejnění. Bohužel můj původní záměr vydat k mé už zmíněné knize o Krumlově doplňující brožuru propříště realizovat nelze, takže tu jeho poslední zásilku nemohu zužitkovat. Je to škoda, ale mé možnosti nejsou ničím vůči tomu, co stojí historicky opravdu za zaznamenání. Rodina Hempelova a všichni, kdo jsou v nějaké spojitosti s krumlovskými Wozelkovými (viz o tom na webových stranách Kohoutího kříže text o modlitební knížce Petra Voka z Rožmberka - pozn. překl.), tvoří pevnou součást vzpomínek na někdejší ráj našeho mládí.
Hoam!, 2004, č. 10, s. 63
- - - - -
* Sopron (M) / Český Krumlov / † † † Straubing (BY)
