ERNST HEPLER
Tři vzpomínky
Propasená žvýkačka
Pocházím z Cejsic, obec Hrabice (v originále "aus Zeislitz, Gemeinde Rabitz" - pozn. překl.). "Po chalupě" se u nás říkalo "Luisaler" (v originále "Unser Hausname war 'Luisaler'." - usedlostní jméno má zřejmě původ v křestním jméně majitelově, které znělo "Alois" /Alois Hepler byl autorovým dědem z otcovy strany/ - pozn. překl.). Můj otec Franz Hepler sloužil koncem války u jedné spojařské jednotky (v originále "bei einer Fernmeldeeinheit" - pozn. překl.) v prostoru Bamberg (jde o město v Bavorsku - pozn. překl.). Bylo to pravděpodobně někdy v březnu roku 1945, kdy velitel kompanie (v originále "der Kompaniechef", "kompanie" či také "kumpanie" je ovšem zastaralý germanismus a odpovídá mu český výraz "rota" či "setnina" - pozn. překl.) jednotku rozpustil a vojáky poslal domů, poněvadž válka byla tak jako tak ztracená. Můj otec se probil pěšky domů (Cejsice náležely od podzimu 1938 až do května 1945 k nacistické "Říši" - pozn. překl.) a ukryl se na půdě našeho stavení, poněvadž v té době byli u nás v domě "nakvartýrováni" dva důstojníci SS. Byly mi tenkrát čtyři roky. To, že je můj otec nazpátek doma z války a schovává se tu, mi moje maminka a oba moji starší sourozenci zamlčeli. Když jsem byl ve stavení sám, vylezl jsem po žebříku se sklápěcím víkem (v originále "über die Klappleiter" - pozn. překl.) nahoru na půdu, abych si z pytle tam uloženého vzal trochu žvýkačkové náhražky (v originále "aus Zeislitz, Gemeinde Rabitz" - pozn. překl.), kterou byla smola na paření prasat při zabijačce (v originále "Schweinepech" - pozn. překl.), vlastně jen sesbíraná a nasušená smrková pryskyřice (v originále "Fichtenharz", podle řady zdrojů má vynikající zdravotní účinky - pozn. překl.). Na půdě jsem spatřil svého údajně ve válce se nacházejícího otce. Držel si prst na ústech a dal mi najevo, že bych odtud měl okamžitě zmizet. Byl jsem na smrt vyděšen a slezl jsem bez té propasené žvýkačky zase po žebříku dolů. Maminka a sourozenci mé historce samozřejmě nevěřili a podařilo se jim přesvědčit i mě samého, že se mi to všechno jenom zdálo (v originále "dass ich geträumt hätte" - pozn. překl.). Ačkoli jsem byl poměrně dost zmaten, už se o celé té věci dál nemluvilo. Kdyby se oba ti důstojníci SS dověděli o přítomnosti mého otce, úředně ovšem považovaného za válečného zběha, byl by s určitostí ihned zastřelen.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2018, č. 12, s. 18
Slepičí pomsta
V létě roku 1945 se na naší cejsické návsi asi na 3 týdny utábořila (v originále "biwakiert" - pozn. překl.) jednotka americké armády (v originále "eine US-Einheit" - pozn. překl.). Následně měli přijít Rusové; naštěstí zůstali stát někde dál východním směrem. Američtí vojáci rádi vyměňovali čokoládu a žvýkací gumu za místní naturálie. Šlohl jsem 4 vejce z našeho kurníku a vyběhl jsem za "amíky" se dvěma vejci v každé z obou kapes svých krátkých kalhot. Muselo to dopadnout tak, jak to dopadlo: praštil jsem sebou o zem a vejce se ocitly pod mými koleny. Ta pohroma mě ponechala ve stavu, nad kterým by člověk věru brečel (v originále "als heulendes Elend" - pozn. překl.).
Žvýkačka s mákem
Bylo to na podzim 1945, kdy jedna česká rodina po skončení války převzala naše smíšené zemědělské hospodářství (v originále "Nebenerwerbsbetrieb" - pozn. překl.). Směli jsme o 9 osobách (naše pětičlenná rodina, moje teta s manželem a jedna příbuzná válečná vdova se svým synem) setrvat v jedné malé místnosti našeho domu. Bylo to v září téhož roku 1945, když mě moje teta Anna ("Nani") vzala s sebou k jednomu skrytému políčku, o jehož existenci noví čeští majitelé zřejmě neměli ani tušení a na kterém rostl mák. Můj strýc Ernst Hepler, proslulý řezbář slonoviny (viz o něm RegioWiki - pozn. překl.) z Hrabic mi několik dnů předtím daroval pár kusů sladkých žvýkaček (v originále "einige Kaugummibonbons" - pozn. překl.), které získal výměnou od amerických vojáků, tábořících v létě 1945 asi na 3 týdny na naší cejsické návsi. Abych žvýkačky regeneroval, uložil jsem je večer do cukrové vody, což zřejmě nemělo vůbec nijaký účinek. V každém případě jsem na tetině poli rozmačkal jednu ze zralých makovic a její obsah vysypal do úst, aniž bych z nich drahocennou žvýkačku předtím vyňal. Následkem toho byla rázem plná makových zrníček. S pláčem jsem se pokoušel žvýkačku od nich osvobodit, ale na každém zrníčku kousek z ní nutně ulpěl, takže nakonec mi zůstal v rukou její ubohý zbytek. Byl jsem nad tím věřte nevěřte zoufalý k smrti.
Böhmerwald Heimatbrief, 2019, č. 1, s. 25
Narodil se téhož letopočtu jako já český překladatel, 11. listopadu válečného roku 1940, ovšem nikoli v neblahém Protektorátu Čechy a Morava, nýbrž v tehdy stejně neblaze říšské vsi Cejsice nedaleko Vimperka ve stavení čp. 20 (postavil je jeho otec a chlapcův už zmíněný děd Alois,povoláním zedník), které bychom tam i s oním žebříkem na půdu dnes hledali marně. Rodiče, tj. zednický pomocník Franz Höppler (tak je příjmení psáno ve vimperské oddací matrice), *20. ledna roku 1902 v Cejsicích čp. 13 jako syn zdejšího zedníka (v době synovy svatby už na čp. 20) Aloise Höpplera a Johanny, roz. Roblové ze Solné Lhoty (Salzweg) čp. 4, vsi v původní podobě dnes téměř zaniklé, a "zemědělská pomocnice" v Cejsicích čp. 1 Rosa, roz. Kübelbecková ze dnes zcela zaniklé Paseky (Passeken) čp. 26 (*tam 6. března roku 1907 jako dcera tamního zedníka Karla Kübelbecka a jeho ženy Agnes, roz. Pscheidlové ze zaniklé dnes Černé Lady /Schwarzhaid/ čp. 5) blízko dnešních Nových Hutí (někdejší Kaltenbach) se brali v děkanském chrámu Navštívení Panny Marie ve Vimperku 19. listopadu 1927. Už roku 1928 se jim narodila dcera Maria, později provd. Klingová. Ernsta měli až 12 let nato, už za války. Po ní už v Německu maturoval, vstoupil nato do bundeswehru (skončil v hodnosti podplukovníka /Oberstleutnant/) a už v důchodu působil ještě jako manažer (Geschäftsführer) jednoho průmyslového podniku a pak přes deset let jako samostatný podnikatelský poradce. Své vzpomínky napsal na výzvu redakce krajanského časopisu Böhmerwäldler Heimatbrief (od roku 2019 Böhmerwald Heimatbrief). Napadá mě, že kdybych psal já ty své, vyšlo by z toho asi něco podobně bizarního. Žijeme totiž nakonec v době nám všem přece jen vlastně společné.
- - - - -
* Cejsice
