DANIEL HERMAN
Moje sestry a moji bratři, milí Šumavané!
Pozdravný projev tajemníka pražského arcibiskupa Miloslava Vlka
Nejprve bych Vám rád srdečně poděkoval za přátelské pozvání na Vaše 21. svazové setkání (Deutscher Böhmerwaldbund, tj. "Německý šumavský svaz", založený v Českých Budějovicích roku 1884 a obnovený roku 1954 ve Spolkové republice Německo, je konal v bavorském Pasově /Passau/ 29. července roku 2001 - pozn. překl.) v patronátním městě Pasově. Skutečně mě velice těší, že se mohu počítat ke kruhu Vašich přátel.
1. ledna letošního roku jsme překročili práh třetího tisíciletí křesťanských dějin. Stále mne fascinuje skutečnost, že hodnoty, které jsou i po 2000 letech dosud živé, mohou samotnou svou existencí být ještě dnešním lidem zdrojem inspirace a síly. K takovým hodnotám a zároveň základním kamenům naší civilizace patří na prvém místě naše křesťanská víra.
Církev je především Božím lidem, který si On vyvolil mezi všemi národy. To nás ale i zavazuje s důvěrou v Boží podporu působit jako znamení a nástroj jednoty a míru mezi našimi národy. Všechno, čím církev mohla v dobrém přispět ke spolužití našich národů, dokázala jen z víry a lásky, která se projevuje v činech a v pravdě srdce. Cesta, jíž prošla církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, vykazuje veliké zjevy, které uctíváme jako společné nám vzory naší víry: kníže Václav, Vojtěch Slavníkovec (v originále "Adalbert von Prag" - pozn. překl.), Anežka Česká, Jan Nepomucký, Jan Nepomuk Neumann a Klement Maria Hofbauer buďtež zástupně jmenováni.
Budoucnost může být utvářena jen u vědomí společných dějin Čechů a Němců. V tomto duchu by měly pokračovat i mnohostranné kontakty a setkání křesťanů obou našich zemí. Naplňuje nás radostí, že právě navzájem spolu sousedící diecéze jsou si vědomy této staleté spolupatřičnosti. Je svědectvím víry mířícím do budoucna, když Šumavané (rozuměj vyhnané Šumavany německého jazyka - pozn. překl.) sílí ve svém starém domově katolíky, žijící tam často po dlouhá léta v nekřesťanském okolí, svým viditelným přihlášením se k Ježíši Kristu. Mohou sice opět volně navštěvovat ve starém domově své hroby a kostely, rozumím však dobře tomu, co přitom prožívají. Po pádu komunismu v roce 1989 jste spatřili zkázu. Za to, že je tomu dnes jinak, je co děkovat především Vám. Spontánně jste počali s obnovou. Jen na Šumavě a na Chebsku bylo zachráněno daleko přes padesát kostelů. V obnovených kostelích vyznávají lidé svou víru ve společně konaných poutích a bohoslužbách. Dohromady jste investovali do obnovy starého domova přes 20 milionů německých marek. Náleží Vám za to velké "Zaplať Bůh!"
Češi a Němci zatížili v posledním století v nacionalistickém zaslepení svůj vztah útiskem, krutostmi, vyhnáním a vraždami. Vyhnání sudetských Němců z jejich domova po druhé světové válce včetně tak zvaných Benešových dekretů musí být zcela otevřeně a jasně odsouzeno jako hluboce nemorální čin. Zločinné bezpráví vyžaduje přece trest na přísně státoprávním základě. To, co se stalo, musí sloužit jako stálé varování, aby se už něco podobného nemohlo nikdy opakovat. Nesmí to ovšem být v žádném případě na závadu novému začátku už proto, že většina dnešních Němců i Čechů z pouhého ohledu na svůj věk nemůže přece nést za ony skutky nijakou osobní zodpovědnost. Nemůže být úkolem církve nabízet v tom ohledu nějaká právní, ekonomická či politická řešení. Spíše jí přísluší poukazovat na základní principy, jimž musejí být taková řešení podřízena v zájmu jednotlivých lidí a obecného dobra.
Narovnání či náprava vztahů mezi lidmi různých národů je především duchovní proces. Revize všeho toho, k čemu před 55 lety došlo, je sotva možná. Odčinění vzájemných křivd (v originále stejně jako předtím u pojmů "narovnání či náprava" "Wiedergutmachung" - pozn. překl.) mezi Čechy a Němci znamená proto v prvé řadě připravenost, vnitřně skoncovat se starými nacionálními záštěmi a být nápomocen uzdravování ran, které byly jiným právě těmito záštěmi způsobeny. Záleží na odpovědných politicích obou zemí, aby se nevyhýbali společným konstruktivním jednáním o sporných otázkách a vyvodili z takových jednání i patřičné závěry. Musejí přitom dojít sluchu oprávněné nároky všech zúčastněných stran. Trvalá budou jen taková řešení, která odpovídají společnému dobru obou států a celé Evropy. Především by však přitom neměla být opomenuta skutečnost, že požadavky spravedlnosti samy pokoj mezi lidmi nenastolí..., pokud v nich nezapustí kořeny láska. My křesťané obou národů musíme proto stále znovu zkoušet, zda dokážeme obstát v této službě. K tomu náleží především odvážné, vzájemnou úctou a láskou vedené úsilí o opravdovost našeho společného svědectví.
Jsme povoláni k tomu, abychom sjednocující se Evropě poskytli příklad, že se vzájemného porozumění dá dosáhnout i v našem případě. Německo-české sousedství musí dojít úspěchu! Bůh se dnes obrací na nás křesťany, na oba naše národy s výzvou, abychom se stali příkladem smíření.
Glaube und Heimat, 2000, č. 9-10, s. 18
Daniel Herman se narodil 28. dubna roku 1963 v Českých Budějovicích. Sám prozrazuje ve filmovém dokumentu nazvaném "Ve stopách Jana Nepomuka Neumanna", že matčin otec JUDr. Viktor Metzl, povoláním soudce, zahynul za války v nacistickém koncentračním táboře Mauthausen a na rodinu (paní Nora Hermanová v Českých Budějovicích dosud žije), považovanou za židovskou, dolehla plnou vahou rasová perzekuce. Po maturitě na českobudějovickém gymnáziu studoval mladý Herman jeden rok na zdejší Pedagogické fakultě, kterou z ideových důvodů opustil. Pracoval pak jako průvodce na zámku Hluboká nad Vltavou, odkud byl propuštěn s tím, že zde provádí ideologickou diverzi, načež byl pomocným dělníkem v Jihočeských pekárnách. V letech 1984-1989 studoval teologickou fakultu v Litoměřicích a v červnu 1989 dosáhl kněžského svěcení. Od července téhož roku byl kaplanem v Táboře, než ho na jaře 1990 po "něžné revoluci" povolal za svého sekretáře tehdy nastolený českobudějovický biskup Miloslav Vlk, který ho při svém odchodu do Prahy vzal v roce 1991 s sebou. V létě 1995 nastupuje Herman studijně praktickou stáž v Německu a v USA. Na univerzitě v bavorském Eichstättu studoval oblast práce s veřejností, nato pak absolvoval podobné studium v americkém Daytonu. Byl na stáži v tiskových odděleních německé a americké biskupské konference a v redakcích některých zahraničních katolických periodik. Dne 30. ledna 1996 byl jmenován kanovníkem vyšehradské kapituly a od poloviny téhož roku zastával funkci tiskového mluvčího České biskupské konference. V souvislosti s cestou jejího předsedy, olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera na sudetoněmecký sněm v Norimberku vydal v květnu 2002 prohlášení zveřejněné v časopise "Naše rodina" (č. 22 toho ročníku), z něhož právě zde stojí za to citovat, poněvadž jako by na Hermanův pasovský projev přímo navazovalo:
Církev je přesvědčena, že ke smíření, sblížení a sjednocení mezi národy lze dojít jen takovým budováním vzájemných vztahů, které je zároveň duchovním procesem. Zdůrazňovat tento moment je pak úkolem církví, jímž mohou přispět nejen k řešení českoněmeckých vztahů, ale i k celkovému procesu sjednocování Evropy.
Ve snaze pomáhat zmírňovat bolest a otevírat nové cesty se křesťanské církve k poválečné situaci vyslovily již vícekrát. Katoličtí biskupové Československé republiky ve společném pastýřském listě "O současných nejnaléhavějších otázkách československých katolíků" ze 14. listopadu 1945 odmítli princip kolektivní viny a vyzývají, aby s viníky nebyli trestáni nevinní.
V pamětním spise katolických biskupů československé vládě ze 16. listopadu 1945 stojí: "Nedá se srovnati s křesťanským cítěním a s dobrým jménem našeho národa, jak se někdy zachází s Němci a také s Maďary. Každý člověk má jistá Bohem mu daná přirozená práva. Proto snažně žádáme, aby vláda republiky chránila tato práva Němců a Maďarů proti přehmatům neodpovědných a lehkomyslných živlů."
Po pádu komunismu vzrostla naděje, že bude možné se zhostit tohoto břemene minulosti, které nejen zatěžuje vzájemné sousedské vztahy, ale přispělo i k demoralizaci společnosti. Výměna dopisů biskupských konferencí Československa a Německa v roce 1990 vyvodila ze zkušeností nedávné minulosti zodpovědnost církve našich zemí přispět svým dílem k vybudování obnovené Evropy. Předpokladem toho bylo přiznat selhání a vinu, jimiž se obtížili příslušníci obou národů.
Němečtí biskupové připomínali zločiny, které byly německým jménem a Němci samými páchány na českém národě pošlapáním jeho práva na sebeurčení, ohrožením jeho národní existence a útlakem. Čeští biskupové vyjádřili lítost nad vyhnáním Němců z jejich domovů aplikováním nespravedlivého principu kolektivního trestu na základě pouhé etnické příslušnosti. Vyslovili také vděčnost za pomoc, kterou v těžkých letech komunistické nesvobody poskytovali křesťané v Německu církvi sousední země.
Podobné myšlenky obsahovaly listy a proslovy biskupů českých a moravských diecézí bývalým krajanům a společné prohlášení českých a sudetoněmeckých křesťanů z počátku devadesátých let. Do této řady patří rovněž společný list biskupských konferencí České republiky a Německa k 50. výročí konce druhé světové války i mnoho dalších činů: vzájemné návštěvy, konference, společné poutě a bohoslužby, a to zvláště v rámci Jubilejního roku 2000. V neposlední řadě pak účast arcibiskupa Graubnera v Norimberku.
Snad jediný výraz mi v tom textu vadí: totiž "bývalým krajanům". Krajan nemůže být "bývalý". Copak Daniel Herman v Dobré na Šumavě, kde od dětství občas pobývá na jedné z chalup, vysídlených kdysi odsunem, není krajanem těch, kdo odsud odešli, jejich bratrem, jak je oslovil v Pasově na prahu tisíciletí? V roce se Daniel Herman rozhodl vzdát se kněžství, požádal o laicizaci a dispens od celibátu. Působil pak na ministerstvu kultury, jako vedoucí kanceláře prezidentského kandidáta Jana Švejnara, od srpna 2010 do dubna 2013 byl ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů. V lednu 2014 byl jmenován ministrem kultury.
- - - - -
* České Budějovice / Dobrá na Šumavě
