MIMI HEROLDOVÁ

Opravdu pocházíte od Strýčic v jižních Čechách?

"Kommen Sie wirklich aus Stritschitz in Südböhmen bei Budweis?"

Tak zněla ta otázka v originále a uvádí vzpomínky ve Spolkové republice nadmíru populární zpěvačky, nazývané tam i "Egerländer Nachtigall", tj. "Chebský slavík" (slavice, jak známo, nezpívá), které v následujícím textu zaznamenala Margarete Knofová (zastoupená jinak i samostatně na webových stránkách Kohoutího kříže). Jen předesílám, že Mimi, dívčím příjmením Schrammová (vím, že bych asi měl psát navzdory jistým nutnostem těchto stránek "Schramm" a "Herold", poněvadž jméno Mimi Heroldová s českým přechýlením nikde jinak právě kvůli tomu -ová nenajdete), se narodila v Plané (Plan) u Mariánských Lázní (Marienbad) na den přesně 2. září roku 1925. Zemřela pak málem devadesátiletá 20. července 2015 v bavorském Aschaffenburgu, kde je i pochována.

Zpěvačka a akordeonistka Mimi Heroldová, její vánoční příběh z roku 1943 a strýčický jazykový ostrov*

Margarete Knofová

O vánocích roku 2012 jsem našla v Aschaffenburger Zeitung článek, který mě velice dojal. Redaktoři listu zpovídali různé významné osobnosti v Aschaffenburgu a okolí, jaký že vánoční zážitek se jim za jejich život nejvíce vryl do paměti (text "odpovědi" Mimi Heroldové na jejich dotaz je zde Margarete Knofovou, autorkou článku o ní v krajanském časopise, soudě alespoň podle poznámky, kterou ke svému vlastnímu textu připojila, upraven a my překlad tohoto upraveného textu odlišujeme od jeho okolí kurzívou - pozn. překl.).
Jak se cítit Ježíškem - Akordeon a spousta slzí
Štědrý večer 1943: Mimi Heroldová sedí už bez naděje na jednom jihočeském nádraží. Vlak domů odpadl. Tráví ten večer v čekárně plné cizích lidí. To, co se dnes jeví spíše jako zlý sen, stalo se pro dnes 88letou aschaffenburskou zpěvačku nejkrásnější vánoční vzpomínkou jejího života. Mimi bylo tehdy 18 let. Byla na půl roku vyslána k válečné pomocné službě do Vídně, kde měla být nasazena jako průvodčí pouliční dráhy.
Také onoho Štědrého dne 24. prosince 1943 musila ráno ještě kontrolovat jízdenky ve vídeňské tramvaji. Odpoledne se však stala pasažérkou ona sama. Směla jet na Vánoce domů a usadila se se svým cestovním kufříkem a kufrem na akordeon do vlaku směrem na Planou u Mariánských Lázní. Když ale vlak sotva tři hodiny nato zastavil na jednom provinčním nádraží v jižních Čechách - kde přesně už Mimi Heroldová neví - musili všichni vystoupit. Žádný další vlak nejede, jen pro wehrmacht rezervované rychlíky, znělo hlášení. Už je po osmé hodině večer.
Štědrý večer se pro Mimi Heroldovou počíná ztrácet v těsné čekárně jednoho malého nádraží uprostřed asi čtyřicet cizích lidí. "Ich war wirklich deprimiert, als die Durchsage kam" (tj. 'Byla jsem opravdu zdrcená, když jsem to hlášení vyslechla,' - pozn. překl.), říká dnes Mimi Heroldová.
Mladá Mimi si našla místo v čekárně a sedla si na svůj kufr s akordeonem. Copak to tam má, snad že psací stroj? ptal se jeden muž. Když Mimi pověděla, že jde o tahací harmoniku, musila se dát přemluvit, aby zahrála pár vánočních koled. To, co se teď stalo, když zaznělo "Stille Nacht", už nedokáže Mimi Heroldová ani doříci. První sloku zanotovala ještě jen ona sama, ke druhé se už připojili někteří další a tu třetí už zpívala nábožně celá místnost. "Ich werde nie vergessen, wie die schlafende Soldaten langsam aufwachten, wie sie mich anschauten. Ich kam mir vor wie das Christkind" (tj. "Nikdy nezapomenu, jak se ti spící vojáci pomalu probouzeli, jak se na mě dívali. Připadala jsem si jako to Boží dítě,' - pozn. překl.), vypráví dnes Mimi Heroldová přerývaným hlasem. Mnozí propukli v slzy - také ona dokázala sotva pokračovat ve zpěvu, tak jí to přemohlo. Po jedné písni přišlo ještě mnoho dalších. Tak kolem jedenácté v noci se ozvalo nové hlášení, že teď nasadili ještě jeden vlak směrem na Mariánské Lázně. Mimi do něj nastoupila. Vedle své harmoniky a ručního kufříku měla teď po kapsách ještě jablka, čokoládu a jiné dárky. Dostala je od těch, kdo spolu s ní čekali na vánoční div na onom malém nádraží.
Když Mimi té štědrovečerní noci z 24. na 25. prosinec roku 1943 seděla ve vlaku na Mariánské Lázně a hleděla oknem vagonu na zimní krajinu pod oblohou plnou jasných hvězd, měla tvář plnou slzí i nadále.
Od svého vyhnání z rodné Plané u Mariánských Lázní žije Mimi Heroldová v městě Aschaffenburg v bavorských Dolních Frankách (Unterfranken). Pochází z dobře situované rodiny a už na Chebsku se v mládí naučila hře na klavír, housle a akordeon.
Zejména právě akordeon (česky též tahací harmonika - pozn. překl.) je už od tehdejších dob jejím věrným společníkem.
V novém domově si financovala studium zpěvu hodinami, které dávala zájemcům o hru na její oblíbený nástroj. Po dlouhých čtyřiapadesát let organizovala a iniciovala slavnost "Eghalanda-Kaiser-Kirwa" (tj. "Chebské císařské posvícení" /na svátek sv. Havla/ - pozn. překl.) v Aschaffenburgu i mnohé akce v jeho širším okolí. V rozhlase a v televizi vystupovala s mnoha prominentními umělci nejen v samotném Německu, nýbrž i v zemích s německými přistěhovalci či menšinami, ať to bylo Švédsko, Itálie, Rakousko, Česko, USA, Kanada, Paraguay, Argentina atd. a stala se tak opravdu světově známou.
Mnohdy přednesla na svých vystoupeních i nějakou píseň v jazyce hostitelské země.
S Mimi Heroldovou jsem se osobně seznámila při akcích Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Při jednom krajanském výletě autobusem před několika lety jsem byla požádána o to, abych vyprávěla něco o strýčické vánoční hře (v originále "über das Stritschitzer Christkindlspiel" - pozn. překl.). Nevěděla jsem, že v autobuse sedí i Mimi Heroldová. Když Mimi uslyšela místní jméno "Stritschitz", vyskočila ze svého sedadla, přistoupila ke mně a zeptala se: "Kommen Sie wirklich aus Stritschitz in Südböhmen bei Budweis?" (tj. "Pocházíte skutečně od Strýčic v jižních Čechách u Budějovic?" - pozn. překl.) Nato jsem se dověděla nejen já, ale i celý autobus o proslulé hudebnici dost zajímavých podrobností.
Z jejího vlastního podání vyplynulo, že v létě válečného roku 1943 byla nasazena ve strýčickém jazykovém ostrově jako tzv. "Arbeitsmaid" (dívka či mladá žena na nejnižším stupni tzv. Říšské pracovní služby /Reichsarbeitsdienst. zkr. RAD/ - pozn. překl.). Vzpomínala si ještě docela přesně, že "Arbeitsmaiden" byly ubytovány v samotném centru deseti vesnic jazykového ostrova, přesněji řečeno v přístavbě strýčické školy (v originále "in einem Anbau der dortigen Bürgerschule" - pozn. překl.). Ve čtyřech místnostech tam spalo dvanáct děvčat na šesti palandách. V jedné velké a dobře vybavené školní kuchyni si děvčata o víkendech sama vařila a získávala i jiné základní zkušenosti s vedením domácnosti na různých selských dvorech okolních vesnic, kde konala pracovní službu formou kuchyňských zaměstnání, praní a žehlení prádla, pomoci v zemědělství či v péči o děti, které jim byly svěřeny.
Každé čtyři týdny se měnilo místo pracovního nasazení. Výjimečné vzpomínky má Mimi na Dobčice (rodiště autorky tohoto textu - pozn. překl.), poněvadž tam si mohla tu a tam zahrát společně s mládenci v hospodě u Lepschych (v originále "Gasthaus Lepschy" - pozn. překl.) na harmoniku a zazpívat si s tamními mladými. "Arbeitsmaiden" se učily poznávat okolí na pěších vycházkách nebo i vyjížďkách autobusem. Jedna z takových vyjížděk mířila i do Budějovic, kde Mimi v divadle poprvé spatřila operetní představení a ještě dnes na to s nadšením vzpomíná. Asi tenkrát netušila, že bude písně z operet sama jednou před publikem svých koncertů zpívat.
Jedna malá vzpomínka Mimi na jazykový ostrov se týká přání jedné tamní selky, která jí hned první den požádala, že ve dvoře prý je "Nuschka", kterou potřebuje. Mimi šla tedy do dvora a volala hlasitě "Nuschka", jestli se někdo toho jména nevynoří. Když selka slyšela to naléhavé volání, přišla za ní a udiveně se ptala, proč tak hlasitě křičí, když na verandě "Nuschka" přece stojí takříkajíc rovnou na ráně. Mimi byla dost překvapena, že "Nuschka" není nijaké děvče, jak se domnívala (myslila asi, že jde o zkrácenou podobu dívčího jména "Anuschka", což byl tehdy i název docela kvalitního a propagovaného německého filmu /premiéra v roce 1942/ režiséra Helmuta Käutnera s Hilde Krahlovou v hlavní roli - pozn. překl.). nýbrž na německém jazykovém ostrově běžné označení pro nůši na záda (ve spisovné němčině "Buckelkorb" - pozn. překl.).
Po zdejším pracovním nasazení čekal děvčata další úkol. Mohla si vybrat mezi muniční továrnou v Linci nebo tzv. "Kriegshilfdienst" ve Vídni, což obnášelo službu průvodčí pouliční dráhy s páskou RAD na rukávě. Mimi zvolila samozřejmě Vídeň, město hudby (v roce 1942 tam ovšem už začaly stále častější nálety, některé i "kobercové", srovnávající se zemí celé čtvrtě - pozn. překl.).
O sedmdesát let později - na podzim roku 2013 - sedím já a můj muž u kávy a zákusků (v originále "bei Kaffee und Kuchen" - pozn. překl.) v obývacím pokoji Mimi Heroldové. Plna hrdosti nám ukazuje všechny své pocty a ocenění, zdobící stěny místnosti. Dokázala nám toho o minulosti ještě hodně vyprávět, je dosud pořád velmi čilá a žádaná se svými vystoupeními a oblíbeným nástrojem.
Potěšilo ji, že její vánoční zážitek z roku 1943 bude zveřejněn v krajanském časopise. O své vzpomínky se s námi ráda podělila a je pro ni velice důležité, aby neupadly v zapomenutí.
Jedna otázka: Dokáže si někdo od nás z jazykového ostrova na osmnáctiletou Mimi Schrammovou rozpomenout?