KARL HILGARTNER

Ist einmal ein Haus gewesen* Dies Haus mit seinen bleichen Mauern, Es horcht, lauscht in den Wald hinaus. Wie lang, wie lang, soll es noch dauern? Die Leut! Wann kommen sie nach Haus? Doch ist das Land schon längst gestorben. Ist kein Geheimnis, weiß es alle Welt; Die kamen, alle sind verdorben; Zu viel der Arbeit; hat keiner sich gequält. Zum alten Haus im Walde ferne, Zu ihm, es kommen viele zu Besuch. Und sie erzählen immer gerne Die Mär vom alten Haus und seinen Fluch. Doch viele Herzen stille trauern. Und wandern - wie die Weisen mit dem Stern - Zum Haus und seinen bleichen Mauern. Die alte Heimat bleibt: Ist lieb - und fern.	Byl jednou jeden dům Ten dům - má zašlé bledé stěny - jako by k lesu naslouchal. Dlouho už teskní opuštěný, bez lidí. Co s ním bude dál? I kraj kolem je léta němý; ví to už dávno celý svět. Záhuba vzešla nad tou zemí - tolik práce a marných let! K starému domu v lesní šeři, leckdo se přijde podívat. Vypráví dál pak, kdo chce, věří, že prokletí tam sídlí snad. Mnoho srdcí však v stesku, němém, putuje až sem na dosah jako za hvězdou nad Betlémem. Jim je to domov - byť jen v snách.
Hoam!, 1985, č. 11, 2. str. obálky
Heimfahrt Heimfahren willst du. Zu deinen alten Haus, den beiden Lindenbäumen, die heute schwarze Stümpfe. Wie gemartert - erzählen von Krieg, Vertreibung, Brand. Zur Kirche am Berg. Verriegelt und versperrt. Umflogen von Schwalben. die tröstend ihre Nester bauen. Zur Wallfahrt rief deine Glocke uns. Will keiner heut am Strange ziehn? Er müsste der Jüngsten Tag einläuten! - Nimmst Abschied! - Nie vergiss der Heimat Leidgesicht.	Cesta domů Zachtělo se ti jet domů. K tvému starému domu, ke dvěma lipám, z nichž zbyly dnes pouhé dva černé pahýly. Cos vytrpěl - bys vypravoval. O požárech války, o vyhnání. Ke kostelu na kopci bys došel. Má zatlučené dveře i okna. Oblétají ho vlaštovky a staví hnízda nám všem pro útěchu. K pouti sem svolávaly nás jeho zvony. Což za provaz k nim nikdo nezatahá? Musejí zaznít tak jako tak k poslednímu soudu! Loučíš se. - Nikdy nezapomeň tu bolest v tváři domova.
Hoam!, 1986, č. 11, 2. str. obálky
Erntezeit Heißblutig noch des Sommers Sang. Wie blühn die Blumen im Lebensdrang. Ein frohes Wehen in den Bäumen. Sie flüstern von ihren Sommerträumen. Kornäcker rauschen, beginnen zu reifen. Die Hände prüfend nach Ähren greifen. Wird reiche Erntezeit. Der hungert in der Welt, Lobpreist das Körnlein -- zart in seinen Händen hält.	Čas žní Horkou krví slyš léto znět. Jak kvete kolem všechen svět! Co vůně korunami vane snem léta, jímž jsou obetkané! Lány se vlní. Nadešlo už zrání, poví ti klas rozemnutý v dlani. Bude hojná žeň. Kdo cítí světa hlad, zrnu každému jen chválu umí vzdát.
Hoam!, 2001, č. 8, s. 6
Am vierten Tag Franz hieß er und wollt' er so gerne heim. Sein Traum, Kerkertraum, war Heimatgrün, ihr Himmelsblau. Licht ward keines ihm. Nur Martern. Qual, kein Trost. Hingerichtet wurde er am vierten Tag. Einer unter vielen in der Gold'nen Stadt. Sonntag, Wonnemonat Mai. Sie riefen ihn. Franz, war aus Böhmerwald. Ihm sei gedacht. Einem unter vielen; vierter Tag des Grauns.	Den čtvrtý Franz říkali mu. Chtěl tolik domů! O domově sen snil v žaláři. Svůj les v něm viděl, nad ním modrý den. Světlo, které mu zašlo. Zbylo jen hoře bezedné. Narychlo popravili ho pak hned čtvrtého dne. Jednoho z mnoha v tom zlatém městě měst. Den samý jas, byl máj. Tam doma říkali mu Franz: byl ze Šumavy. Nezapomeň naň. Byl jeden z nás; v den hrůzy, čtvrtý den.
Hoam!, 1997, č. 11, 2. str. obálky
Zwei Heimatbäumen Sollten sie auch nicht mehr stehn. Wollen immer zu ihnen gehn. Vorm Haus zwei Lindenbäume. Ihre stillen Träume. Milder Himmel Tag für Tag. Funkelnd, glänzend, Sternennacht. Heimatlicher Wind - uns sag: Zwei Heimatbäumen sei gedacht!	Dva stromy tam doma Snad žádný z nich už nestojí. Právě tam chce se přesto jít. Dvě lípy, při nich stál náš dům. Jak sen byl tichý jejich šum. Pokojné nebe den co den. Noc, hvězdy, jejich třpytný rej. Vítr tam od nás - chce říci jen: Ty stromy v duši uchovej!
Böhmerwäldler Jahrbuch 1990, s. 120

Jakob Elender a dvě rodiny harfenistů ze Šumavy

"Der nordseitige Teil des Böhmerwaldes ist still geworden, die alte Heimat so vieler Waldlermusikanten ist verwaist und verstummt. Die Menschen aber von dort sind unter uns und singen und musizieren zusammen mit ihren Bildern. Möge diesem Waldlervolk diese Musikfreude erhalten bleiben." (tj. "Severní strana česko-bavorského pomezí oněměla, starý domov tolika šumavských muzikantů osiřel a zmlkl. Ti lidé odtud však žijí mezi námi a zpívají a hrají pohromadě se svými obrázky /známe je z literatury o kramářských písních, ale mohlo jít i o záběry ze staré Šumavy, odkud přišli či byli vyhnáni - pozn. překl./. Kéž tomu lesnímu národu zůstane uchováno to jeho potěšení z hudby!" - pozn. překl.) To napsal před lety známý lidový spisovatel z Bavorského lesa Paul Friedl, zvaný Baumsteftenlenz (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), ve svém příspěvku (tj. "Z muzikantských příběhů Šumavy a Bavorského lesa" - pozn. překl.) pro vlastivědnou přílohu listu Passauer Neue Presse, nazvanou "Heimatglocke" (tj. "Zvony domova" - pozn. překl.). A k putovní ceně "Zwieseler Fink" udělovanou i roku 1959 ke každoroční hudební soutěži zpěváků a interpretů za zásluhy o kulturu a péči o dědictví domova, jsme si mohli v "Bayerwaldbote" (regionální mutace zmíněného listu Passauer Neue Presse - pozn. překl.) přečíst mj. i tato slova: "Jahrzehnte schon gehören die Böhmerwäldler Harfeniste, die Musikantenfamilien unseres Waldgebirges, der Vergangenheit an.Nur die Ältesten unter uns können sich noc han diese Singgruppen erinnern, die auf ihrem Weg in die Deutschen Landen im Frühjahr unsere Orte passieren. Schon vor dem ersten Weltkrieg zeigte sich der Rückgang dieser Harfenisten an. Das Aussterben der fahrenden Sänger begann. Die politische Ereignisse vor dem Zweiten Weltkrieg und die Austreibung der Sudetetendeutschen in den Nachkriegsjahren vertilgten auch noch di letzten Spuren dieser Singfamilien. Mit den Chrobolder Cimbalspielern kamen die letzten in unser Land, und heute weiß niemand mehr, wohinauch sie verstreut wurden." (tj. "Po desetiletí náležejí šumavští harfenisté, muzikantské rodiny onoho i našeho lesního pohoří, už jen minulosti. Jen ti nejstarší mezi námi se ještě dokáží rozpomenout na ty zpěvácké skupiny, které na své cestě do německých zemí na jaře míjely i naše kouty. Už před prvou světovou válkou se projevoval ústup těchto harfenistů a zpěváků, jejichž vymírání započalo. Politické události před tou druhou ze světových válek a vyhnání sudetských Němců v letech po ní smazaly i poslední stopy po těchto zpěváckých rodinách. S cimbálovou muzikou z Chrobol /Chrobolder Cimbalspieler/ přišli k nám poslední z takových muzikantů a dnes už nikdo neví, kam jsou po světě rozeseti." - pozn. překl.). Tak spatřovali mnozí lidé z Bavorského lesa osud těch šumavských potulných muzikantů po jejich vyhnání z domova. Následující zpráva o dvou rodinách harfenistů ze Šumavy se opírá právě o shora zmíněný příspěvek spisovatele Paula Friedla, zvaného Baumsteftenlenz, zveřejněný pod titulem "Aus der Geschichte der Waldlermusikanten".
Na přelomu devatenáctého a dvacátého století přinášely hru na harfu i bohatý poklad písní ze Šumavy do světa dvě rodiny, které byly známy, ctěny a vysoce uznávány. Byly to šumavské rodiny Josefa Pribila z Knížecích Plání (Fürstenhut) a Jakoba Elendera z Horské Kvildy (Innergefild). Když se dcera Jakoba Elendera provdala za Josefa Pribila, rodiny se staly příbuznými navzájem. Když na šumavských horách ležel ještě sníh, odcházela rodina Pribilova ze své vsi Knížecí Pláně na každoroční vandr, otec a matka Pribilovi se svou dcerkou a dvěma chlapci. Měli vždycky stejnou cestu, která vedla přes Bavorský les, Franky a Porýní často až do belgického Ostende. V rancích si nesli harfu, housle, cimbál a kytaru a v srdcích bohatou a nevyčerpatelnou pokladnici šumavských písní, melancholické nápěvy, z nichž zazníval stesk po domově. Uměli se ovšem přizpůsobit vkusu svého publika, a tak mezi tím vším nemohlo nedojít na polku, šotyš (v originále "Schottisch Walzer" - pozn. překl.) a dnes zapomenutý "harfenlandler" (sousedská s doprovodem harfy - pozn. překl.). Po dvacet let se šumařská rodina Pribilova vydávala každoročně na pouť do světa. Doma navštěvovaly děti v zimě vesnickou školu, v létě se však na šumařských putování učili rodiče s dětmi čtení a psaní společně a svým dětem předávali i to všechno, s čím se ve světě seznámili.
Nejvýznamnějším snad šumavským potulným zpěvákem a šumařem byl Jakob Elender z Horské Kvildy (Innergefild). Byl to bohatý, talentem obdařený muzikantský a zpěvácký život, byť i s koncem plným tragiky! Nedá se už nic zjistit o jeho dětství a mládí na Horské Kvildě. Až do dvacátých let byl však Jakob Elender znám na jižní straně Šumavy coby starý potulný šumař, který si sám vyráběl i nástroje, na které hrál, a také v tom byl nepochybným mistrem. Se svou ženou a dvěma svými dcerami konal každoročně stejnou cestu přes Železnou Rudu (Eisenstein), Zwiesel dál na Cham a do Horní Falce, Saska a ze saské metropole Drážďany (Dresden) až do říšského hlavního města Berlína. Strmá byla i jejich cesta vzhůru od bezejmenných pouličních šumařů ke skupině známé pod jménem Böhmerwald-Sängergruppe, která svá koncertní vystoupení veřejně ohlašovalaé a vybírala na nich vstupné. Elenderův stále známější talent, projevující se zejména jeho dovedností ve hře na harfu, vynucoval si bedlivou pozornost posluchačů, sledujících i pěstěné hlasy jeho rodinných příslušníků do ní vpadající. Také poté, když se jeho dcera provdala za Josefa Pribila, provozovali dál svá vystoupení takto ve třech. Osud však Elendera těžce zasáhl, když kolem přelomu století zemřela matka jeho dcer na plicní chorobu.
Pětadvacetiletá dcera Anna se rovněž provdala za jednoho vídeňského hudebníka a Jakob Elender tu náhle stanul docela sám. Vrátil se na Šumavu do své chalupy. Zkoušel štěstí s výrobou hudebních nástrojů, ale jako náplň života ho to uspokojit nepostačovalo. Když se to kolem chalupy v lesích začalo zelenat a i Elenderova třešeň u stavení vyrazila bílými květy, musel zase někam přes hory. Vzal ruksak s harfou zase na záda, daleko však nedošel. Nohy už nechtěly poslouchat. Přes Bavorský les se dostal do dolnobavorské Gäu (také Gäuboden či Dungau, "obilná sýpka" Bavorska kolem toku Dunaje - pozn. překl.) a potloukal se tu po léta od místa k místu. I během první světové války tu hrál a zpíval. Vždycky jen sám, chvějícím se hlasem a za trpkou almužnu. Po první světové válce i tady ovšem nastaly zlé časy. Šumava přestala navíc patřit k Rakousku a pro Jakoba Elendera připadla cizímu státu, se kterým nechtěl mít nic společného. Domov jako by pro něho přestal existovat. Táhl jako sedmdesátiletý stařec z Pasova do Chamu, zpíval své teskné písně při harfě, která už měla pouhé tři struny. Tak ho znali ještě ve dvacátých letech v Bavorském lese; jako starého potulného šumaře ctihodné tváře s vlajícím plnovousem, ruksak s harfou na zádech, s prsty na rukou sále méně ohebnými a odpírajícími poslušnost. Často měl oči plné hořkých slzí. On, kdysi slavný umělec, ve hře na harfu ze šumařů ten nejlepší, člověk vždy ochotný pomoci, kde jen mohl, platící pivo vandrovním tovaryšům, se kterými se potkával na cestách.
Jakob Elender jednoho dne zmizel bez jakékoli stopy. Chtěl asi dojít do své šumavské vsi, aby mohl přece jen skonat tam doma.
Tak skončil život dvou rodin šumavských harfenistů, nakolik se dá co o něm vůbec zjistit. Na závěr budiž ocitována jedna píseň - dá se snad připsat rodině Pribilově - která vypovídá o zpěvu a hře harfenistů a šumařů ze Šumavy víc nežli celá kulturní historie dohromady:

"Mei Vota spielt d' Harpfa, mei Muatta d' Geign
und i kann beim Singa hübsch houch aufsteign.
Mei Brouda schlag 's Zimbal, mei Schwester d' Gitarr,
i sing und geh' samm'ln, und oft tragts uns schwar.

Aber drauß' vorm Dörfl geht der Weg über d' Höh,
und i gfreu mi auf Auswärts, wenn i wieder furtgeh.
Denn draußt in der Welt, da tragt d' Musi a Geld,
denn da gibts feine Herrn, die mögen unsre Musi so gern."

(tj. "Táta na harfu, máma na housle hrá,
pěkně zvysoka pak zpívám k tomu já.
Sestra na kytaru brnká, brácha na cimbál,
a já abych zpíval i prachy vybíral.

Když ze vsi přes hory cesta míří ven,
jde se mi zase volně a jsem předem spokojen.
Muzika vynáší prachy v světě akorát,
každej fajnovej pán, vím proč?, má just tu naši rád."
- pozn. překl.)

"Tief im Böhmerwald": Innergefild - Inergefilder Gemeindechronik (2004), s. 100-102

P.S. Přiznám se, že hlavním podnětem k mému tlumočení tohoto Hilgartnerova textu byl jiný jeho překlad ve čtvrtletníku Národního parku Šumava, který ovšem Hilgartnerovo jméno zamlčel a navíc vynechal třeba závěrečné verše. Sám text vyvolává ovšem mnoho otázek. Pribilů např. v Knížecích Pláních najdeš habaděj, zato příjmení Elender byste hledali v kvildské kronice marně. Zajímavá je v ní jen k 22. únoru 1866 zmínka o bezejmenném dítěti, které vykoupili manželé Karl Eisler a jeho žena Barbara, dcera Johanna Weishäuplová ze stavení čp. 4, zvaného "Hannesenhaus", kde Jakob Elender prý kdysi žil, od porodní báby. Podivné a značně ojedinělé.

Waldbach Waldbach. Hellklares Wasser. Stürzt über Gestein. Vertrauter der Jugendzeit. Im Lande wurden Die Menschen vertrieben. Häuser verfielen. Auch dein Leid begann. Wald und Sumpf engten dich ein. Ein Rinnsal mehr - verstummtest. Nur ein kleines Leid? Wenn nachts vergebens wir lauschen Dem vertrauten Bachrauschen Einem toten Lied der Heimatzeit.	Lesní potok Lesní potok. Stříbrojasná voda klokotá přes kameny. Byl jako naše mládí. Z kraje byli vyhnáni jeho lidé. Domy se rozpadly. I tobě nastal konec. Les a močál tě obklíčily. Stal ses pouhou dešťovou stružkou - oněměls. Je to jen cosi pominutelného? Když se v noci marně snažíme zachytit důvěrně známý šum toho potoka, slyšíme mrtvou píseň domova a dětství.
Böhmerwäldler Jahrbuch 1990, s. 120
Sommerfrühe Morgenkühle Sommerfrühe. Tiefes Schweigen. Einkehr. Vögel gesanglos lauschen. Wolken treiben. Werden rot. Erste Sonnenstrahlen grüßen. Wald aufflammt. Die Gräser zittern. Schönheit. Einkehr. Heimkehr. Dem, dessen Seele gesund.	Letní ráno Svěží, chladné letní ráno. Ticho hluboké jak ze sna. I ptáci mu naslouchají, červánková oblaka. To je první pozdrav slunce. Zaskví se v něm les i louka. Jako bych se vracel domů s duší čistou jak ta zář.
Böhmerwäldler Jahrbuch 1995, s. 28
Wege finden Auf den neuen Wegen, die neue Sehn- sucht: Riesentürme, Kräne - ein Zauber- finger zeigt sein Firmament. - Doch dein Himmel trauert. - Fremd sind die Vögel. Keiner kann das Leben gewinnen, fried- voll. Wenn der Tag zur Nacht - und kein Traum dich findet. Wenn die Bäume leuchten mit weißen Blüten. Kannst du sie nicht pflücken? Sieh das Himmelsblau! Und die Wolken wandern in dein fernes Land! Und es lebt das Sehnen, Wünsche. Helle Träume tun kund: Wege sind immer zu finden.	Najít cesty Na nových cestách i nová touha: obří věže jeřábů prstem kouzel ukazují k nebi. - Jeho modř ale teskní v tvém srdci, cizí jsou ptačí hlasy. Život nelze vyhrát, pokojný. Den přejde do noci - a sen tě nenalézá. Stromy zazáří bílými květy. Najdeš sílu je očesat? Oblačné modro! Jasem do daleka putují mraky tam domů. Žije v nich sen i stesk. Zřetelně cítím poselství: najít cesty.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1998, č. 12, s. 483
Der Nachttraum Bächlein plätschert, plauscht. In die Sternnacht lauscht. Träume, Sehnsucht heimlich blühn. Wolken grüßen, heimwärts ziehn. Stern verlöscht - ein Menschensein. Traum verweht im Mondenschein.	Noční sen Potok se toulá v tmách. Šumí to ve hvězdách. Jak tvá touha kvete sen. Oblaka jdou, domů jen. A těch hvězd! Hasne jich plno jak snů pod mlčící lunou.
Böhmerwäldler Jahrbuch 1995, s. 28
etzter Kirchgang Abendstille. Nur die Kirchenglöcke ruft stadtwärts. Auf den Wege machen sich die Frauen. Binden ihre Tücher fester. Junge Leute, alte Männer Gehen hinter drein. Auf dem Wege kurzes Vogelsingen in dem grünen Birkenbaum. Rauhes Beten in der Kirche. Ahnend - ist zum letzten Male. Angstvoll in den Kirchenfenstern Abendrot verlöscht.	Poslední cesta do našeho kostela Večerní ticho. Jen kostelní zvony z města uslyšet. Na cestu se vydávají ženy. Uvazují si šátky těsněji. Mladí ze vsi, starší muži jdou vzadu za nimi. Při cestě krátce zazní ptačí zpěv ze zelených bříz. Drsné hlasy modliteb v kostele jako by tušily, že je to naposledy. Úzkostně dohasíná v kostelních oknech červánková zář.
Böhmerwäldler Jahrbuch 1993, s. 138
Wunsch Wind rauscht in der Baumallee. Silberschein im Baumgeäst. Silbernd flockt es von der Höh. Zauber einer Winternacht. Über Wälder fern ein Stern -- Heimweh weckt die Sternennacht. Sieh -- jetzt fällt ein Stern herab -- Schnell, ein Wunsch im neuen Jahr! Wunschen der zerrissenen Zeit: Letztes Wort die Liebe hat.	Přání Šumot větru v alejích. Zřít ve větvích stříbrojas. Dál z výše ho sype sníh. kouzlem zimy v noční čas. Nad lesy jít vidíš svit hvězd, zas po domově stesk probouzí té jedné pád -- rychle si teď něco přej! Co přát si jen: poslední nechť láska vždy slovo má.
Hoam!, 2010, č. 1, 2. str. obálky
Segenspruch aus dem Böhmerwald Gott Sohn, der die Ewigkeit schenkt, in mir; der heilige Geist, der den Weg mir weist, flieg mir voraus in die Ferne, heim nach Haus. Der Himmel ist mein Hut, die Erde meine Schuh, dazwischen wander ich bis ich ausrast in Ruh. Gott gebe mir Glück und seinen Segen dazu.	Šumavské požehnání na cestu z okolí Vyššího Brodu Boží Syn, který mně věčnost daruje, Duch Svatý, jenž nám cestu ukazuje, nevěřím nikomu, než on ať vede domů. Nebe je můj klobouk, země bota moje, tak chci jít dál, kéž ztiší nepokoje mé Pán Bůh sám, co chrání děti svoje.
Hoam!, 1982, s. 56
Dorf im Winter In Frieden atmet nachts das Dorf. Hat aufgehört zu schnein. Der Wind, Der Wald, der Bach, sie ruhen aus. Es finstert arg. Dem Himmel fehlt Der Mond, der Sterne glitzernd Licht. Dein Weg dich allzeit heimzuführt. Mag finstern auch die Nacht. Schließ't auf Des Hauses Tür. Du bist daheim. Des Lebens Wege - alle heimzuführen. Der Herz fragt leis: Kannst du noch Heimweh spüren.	Ves v zimě Mírem dýchá v noci ta ves. Přestalo sněžit. Vítr ztich. I les i potok v poli spí. Tma jako v hrobě. Na nebi měsíce není ani hvězd. Tvá cesta přesto vede tam. I potmě umíš otevřít ty známé dveře. Vedou domů. Míříš sem stále. Tvé srdce je to bude stesk: jindy bije tak tiše.
Hoam!, 1987, s. 73
Kerzenschein* Nasskalter Nebel. Tagelang. Sonne, die bleiche Scheibe. Krähen lustlos fliehn. Warten auf des Winter Weiß. Freuen, dass einmal im Jahr Eine Stunde - Kerzenschein. Dich mahnt - die Macht Der Gnade noch nicht Tot in unsrer Welt.	Záře svic Lezavá mlha celé dny. Kotouč slunce je pobledlý a ochablý let vran. Dočkat se sněžné běli. Těšit se, až zas jednou do roka zazáří svíce. Připomenou ti, že moc milosti není dosud mrtva ve světě lidí.
Böhmerwäldler Jahrbuch 1988, s. 145
Wintertag im Dorfe Die Krähen hocken auf den Zäunen, rücken ganz eng zusammen; leichter zu ertragen der Winter in des Dorfes Nähe; Weg und Straße sind nicht neidisch, wenn verschneit die Wälder. Auch im letzten Häusl erträgt die ach, noch so junge Witwe ihres Mannes so frühen Tod, der Nächte Einsamkeit. Der Wind drängt um das Haus, noch blüht der Traum. Im Dorfe spielt die Blaskapelle. Hoch her gehts heute! auf zum frohen Hochzeitstanze! Vor Freude sind sie Fenster offen. Scheu, mit nassen Augen - lange ist es her - probiert die junge Witwe immer wieder den Tanzschritt. In der Stubenecke lächelt der Kleine, ist schon recht verständigt, klatscht in seine Hände, winkt der Mutter zu.	Zimní den na vsi Vrány sedají na plotech, shlukují se v hustých hejnech; to aby blízko vsi snáz snesly zimu; zapadané pěšiny i cesta nezávidějí lesům bílý příkrov. I v domě až tam na kraji vsi dosud ach mladá vdova nese těžce smrt i noc samoty. Vítr naléhá a dosud kvete sen. Kapela spustí pěkně zvysoka ke svatbě skočnou, to všechněm pro radost! Okna chalup jsou dnes dokořán. Čas nestál - plaše, oči trochu v slzách znovu zlehka pokouší mladá vdova taneční krok. A z komůrky je slyšet smích dítěte, snad má už rozum, tleská ručkama, jako matce na souhlas.
Hoam!, 1980, č. 2, 2. str. obálky

Narodil se 25. ledna 1913 v Pravětíně (Gansau) blízko Vimperka (Winterberg). Jeho rodný dům byla pravětínská vesnická kovárna. Po vychození obecné školy začal roku 1923 studovat na humanistickém gymnáziu v Českém Krumlově. Hospodářská situace ho přinutila po pěti letech školy zanechat a vstoupit do učení na sazeče ve vimperských tiskárnách firmy Steinbrener. V letech 1935-1936 sloužil v československé armádě a čtyři roky nato byl po roce pracovní služby povolán k německému wehrmachtu. Válka ho zavedla do Francie, Skandinávie, Ruska a Itálie, odkud roku 1945 uprchl ze zajetí do vlasti. Rok nato však následovalo vyhnání, po němž se pokusil vybudovat novou existenci v bavorském Zwieselu, kde pracoval jako sazeč u firmy Dötsch. Už roku 1947 se oženil s Marií Tobischovou jako on rodem z Pravětína a měli spolu celkem čtyři syny. Těžké poměry v bavorském příhraničí však rodinu roku 1962 donutily přesídlit do švábského Sendenu blízko města Ulmu, v němž Karl Hilgartner působil jako korektor u firmy Ebner až do roku 1976, kdy odešel do důchodu. Zvláště v penzijním věku se začal věnovat psaní. Mnoho jeho příspěvků, především básnických, najdeme v ročnících krajanských časopisů Hoam a Böhmerwäldler Heimatbrief, stejně jako v kalendářích Böhmerwäldler Jahrbuch těch let. Roku 1987 vydal vlastním nákladem svazek pod názvem Gedichte, Erzählungen, Betrachtungen, jemuž předeslal Stifterova slova: "Wer ist in seinem innersten Herz daheim, dem sind alle Orte der Welt gleich gut." Ano, jen tomu, kdo je v nejvnitřnějším skrytu srdce doma, lze žít na kterémkoli místě světa. Bez poezie však nelze vyslovit ani lidskou radost, ani bolest, z níž vyrůstá. Karl Hilgartner zemřel v Sendenu 18. března 1990.

- - - - -
* Pravětín / Český Krumlov / Vimperk / † Senden (BY)