JOHANNA HOFMANNOVÁ

Das war vor 30 Jahren

Wer die Heimat nicht verloren,
wer das Leiden nicht gesehn,
kann die Schmerzen und das Heimweh
eines Menschen nicht verstehn.

Wer weiß noch wo das Brünnlein quillt,
woraus ich trinken werde?
Vielleicht, wenn du Gott es willst,
quillt es aus fremder Erde.

Wer weiß das Haus, wer weiß den Raum,
die sich für mich noch schicken?
Wer weiß den Garten und den Baum,
die mich fortan erquicken?

Denn du mein Gott, du gehst gar oft
mit uns gar fremde Straßen
und führest uns gar unverhofft
hinweg, wo wir einst saßen.

Stalo se před lety

Kdo domov nikdy neztratil,
ten nezná utrpení,
lidský stesk ani bolesti
bližního nedocení.

Kdo pramen vůbec ještě zná,
z něhož bych napila se?
Je-li to, Bože, vůle Tvá,
kdekoli vzejde zase.

Kdo zná ten dům, kdo zná ten kout,
kam bych se mohla podít?
Sad spatřit, v něm se větve pnout,
co osvěžení plodí!

Můj Bože, často s námi jdeš
i k neznámému cíli,
pak nás však, div sám, zavedeš
tam, kde jsme kdysi žili.

Glaube und Heimat, 1977, s. 84

Uloupený domov

Dne 29. prosince 1909 jsem já, Johanna Hofmannová, roz. Weraniová ("po chalupě" mi říkali "Maurer Hani"), v Radčicích (Radinetschlag) spatřila poprvé světlo světa. Narodila jsem se jako pátá z dcer Johanna a Marie Weraniových (matka byla roz. Strabergerová) a měla jsem kromě čtyř sester ještě dva bratry. Moji rodiče vlastnili hospodářství o rozloze 4 1 hektaru.
Školu jsem navštěvovala v témže místě. Po jejím vychození jsem pracovala dva roky u jednoho sedláka, potom v lese u hraběte Buquoye. Poněvadž se má sestra provdala, musela jsem ji zastat v rodičovském hospodářství. Můj otec byl zedníkem a konal své povolání v Rakousku. V roce 1939 jsem si vzala za muže Franze Hofmanna (ročník 1903 - pozn. překl.) z Ludvických Hor (Ludwigsberg). Koupili jsme si menší selskou usedlost se 2 1 hektary půdy. Manžel pracoval u dráhy v Německu a v Rakousku.
Už předtím, než vypukla světová válka, jsme museli mnohé zakusit, poněvadž jsme sídlili v pohraničním území. Roku 1939 pak začala válka. Mým rodičům bylo už oběma přes 70 let a tak jsem musela, poněvadž můj mladší bratr Robert i můj muž byli ve válce, spoluzajišťovat prací rodičovské hospodářství. V roce 1940 přišla na svět moje dcera Erna. Pracovala jsem a čekala na den, kdy se manžel a bratr vrátí domů. Po dvou letech přijel konečně můj bratr z Ruska domů na dovolenou. Otci bylo tenkrát už 77 let a byl moc těžce nemocný se srdcem. Robert musel ovšem zpátky do války a den nato, 6. listopadu 1942, tatínek umřel.
Následujícího roku 1943, bylo to v říjnu, došla zpráva, že Robert Werani padl za Velké Německo (Großdeutschland). Maminka z toho byla úplně bez sebe. Už než umřel tatínek, prosila mě, abych, jestli se Robert nevrátí z války domů, převzala rodičovský dům, poněvadž moji sourozenci měli všichni vlastní rodiny jinde.
V krásném měsíci máji 1945 válka skončila! Přišli Rusové a obsadili nás. Všechno se tu jimi jen hemžilo, bály jsme se vyjít ven a v noci jsme buď nespaly vůbec nebo jsme byly schovány někde na půdě v seně či podobně. Moje stará matka musela vyhlížet za mě, mou dceru i moji švagrovou kolem, abychom stačily včas někam zalézt. Strach byl velký.
Rusové odtáhli a přišli Češi. Nenáviděli nás ještě víc. Teď už se proslýchalo, že musíme všichni do Německa. Nevěřili jsme tomu, že bychom museli opustit domov. Ne, to přece není možná! A přece jednoho dne, byla jsem právě s kravami na pastvě, se Češi objevili s tím, že musíme odevzdat spořitelní knížky. Zato nám vtiskli do ruky lístek, že si smíme vzít na cestu 70 kg zavazadel. Dne 2. června 1946 v pět hodin ráno jsme byli dopraveni do lágru, moje stará maminka, já a moje pětiletá dcerka. Z lágru nás naložili do dobytčího vagonu, nevěděli jsme, kam nás veze. Tři dny jsme strávily ve vagoně, na tělesnou potřebu v něm byla jeedna společná nádoba pro všechny. Na Svatodušní neděli jsme dorazili do lágru v obci Neckarzimmern (v údolí řeky Neckar mezi Heidelberkem a Heilbronnem - pozn. překl.) v Bádensku.
Tam jsme byli na slámě po osm dnů. Mnozí trpěli úplavicí, i já. Odvezli nás odtud pak do Unterschefflenz v bádenském kraji Mosbach. Čekalo se na další ve velkém sále tamní radnice, než si i pro nás tři přijel jeden sedlák, vzal nás s sebou a vyhradil nám u sebe doma malou komoru. Za stůl jsme tam měly bednu, ale byla to přece jen pevná střecha nad hlavou. Pracovala jsem u sedláka, k jídlu jsme toho moc neměly. Na podzim jsme dostaly u jiného mladého hospodáře dvě podstřešní komůrky. Poněvadž jsem v hospodářství vyrostla, pracovala jsem od časného rána do pozdního večera 13 let na tom dvoře. Můj muž ležel těžce zraněn v lazaretu v Goslaru a přijel za námi roku 1947. Dostali jsme pak ještě jednu komůrku. V Mannheimu, asi 100 km od nás, dostal práci u dráhy. V červenci 1948 přišla na svět naše druhá dcera Inge.
Roku 1957 jsme koupili budovu bývalé radnice, která stála prázdná a bez využití, přestavěli ji na obytný dům a měli teď všichni hodně místa pro sebe. V roce 1960 se vdala naše dcera Erni. Koupili jsme stavební parcelu a postavili si na ní krásný dům. Získala jsem i tři menší pozemky, takže jsme měli i svou vlastní zahradu. Jenže jsme se najednou dověděli, že náš dům musí kvůli rozšíření komunikace pryč. I dcera Inge se provdala a tak jsme zase koupili stavební parcelu a postavili znovu i nový dům. Bydlíme teď na okraji osady s mladými pohromadě v klidné poloze na pokraji lesa.
Moje maminka umřela roku 1964 v požehnaném věku 92 let. Ještě 12 let jsem chodila pracovat do jedné továrny na oděvy. Dnes je mi 72 let, mému Franzovi 78, jsme hmotně zajištěni a spokojeni. Se čtyřmi vnuky jsme zažili spousta radosti. Celý můj život byla jedna lopota a starost o mé nejbližší. Na uloupený domov, na Šumavu, nemůžu nikdy zapomenout.

3. ledna 1982

Heimatbuch der Pfarre Meinetschlag - Ein Gedenkbuch (2002), s. 141-143

P.S. Vlastní životopis sepsala Johanna Hofmannová pro své dvě dcery Ernu a Inge. V roce 1991 ve svých 81 letech jim a jejich dětem stačila ještě ukázat milovaný domov, krásnou Šumavu. Podle vyjádření obou dcer nedokázala své vyhnání nikdy pochopit a překonat.

Napsala o sobě vlastně všechno sama veršem i "prózou". Zbývá mi dodat, že v roce 1996 připomněl krajanský měsíčník Glaube und Heimat ve svém prosincovém čísle autorčiny 87. narozeniny. Podivným omylem rok nato uvádí při jejím jméně a datu 29. prosince věk 92 let a 1998 už připomínka životního výročí chybí vůbec. Nekrolog se přitom nalézt v příspěvcích rodáckého zpravodajství nepodařilo. I proto tento skromný český překlad jako lístek do památníku.

- - - - -
* Radčice / † † † Schefflenz (BW)