GERHARD HOPP

Vzpomínky na Oberzwieselau

Přišel jsem na svět v zemském okrese Regen ve vsi Unterzwieselau, v jedné podstřešní komůrce. Když se můj otec Walter Hopp zraněný vrátil domů z druhé světové války, dostal práci na statku při někdejší sklářské huti (v originále "auf dem ehemaligen Glashüttengut" - pozn. překl.) Oberzwieselau, který v té době patřil hraběnce Marii Heleně von und zu Eltz. Tehdy byla ještě v provozu lesní železnice, úzkokolejka zbudovaná po velké bouři ze 4. července 1929 k rychlému zpracování dřeva a vedoucí lesy. Můj otec byl na té lesní dráze mj. brzdařem (v originále "u.a. Bremser" - pozn. překl.), strojvedoucím byl Josef Gilg. Moje maminka, rozená Maria Hanusová, pracovala jako hospodyně v hraběnčině domácnosti.
Jako dítě jsem byl velice pyšný na to, že moji rodiče jsou v zaměstnání právě u nějaké hraběnky. Historky kolem ní se mi jevily totálně vzrušující a rád bych na tomto místě něco z nich krátce podal:
Skonem Benedikta II. von Poschingera v roce 1918 ztratil statek Oberzwieselau svého posledního mužského dědice. Dcera Maria Helene se musela dědictví ujmout už ve svých 14 letech. Roku 1925 se provdala za pobaltského hraběte Bernda Augusta von Mellin. Jejich dcera Barbara přišla na svět v roce 1933. To "Mellin" pak zůstalo v označení správy v Oberzwieselau jako "Gräflich Mellin-Poschinger'sche" a později "Mellin-Wolferdorff'sche". Druhým manželem Marie Heleny "Gräfin Mellin" se roku 1939 stal rakouský hrabě Maxmilian von und zu Eltz. Tak se i ona stala hraběnkou von und zu Eltz. V roce 1973 převedla celý majetek na svou dceru Barbaru, baronku von Wolffersdorff, po jejíž předčasné smrti připadl statek Oberzwieselau jejímu manželovi, jímž byl baron Ali von Wolffersdorff. Patří mu i golfový areál Oberzwieselau s 18 jamkami pro pořádání mistrovských soutěží.
Když mi byly dva roky, přestěhovali jsme se do krásné staré fořtovny (myslivny) v Oberzwieselau hned pod zámkem rodiny von Wolffersdorff. Ten zámek dal zřídit Benedikt I. von Poschinger v roce 1839 spolu s řadou impozantních hospodářských budov s pivovarem. Zámek je vlastně přístavbou ke starému, jen způli ještě dochovanému panskému domu z roku 1705, který dal zbudovat majitel sklářské huti Johann Adam Hilz I. (viz Wikipedia - pozn. překl.) Tyto rozlehlé budovy připomínají dodnes zlaté časy zdejší výroby skla.
Koncem padesátých let jsme pak dostali byt v někdejším pivovarském domě (v originále "im ehemaligen 'Brauerei-Sudhaus'" - pozn. překl.), V místnosti, kde jsem musel spát, bylo pořád hodně vlhko. Dnes je tam úřadovna správy statku.
Jinak mám na tu dobu spoustu krásných vzpomínek. Ještě předtím, než nám začala školná docházka, bylo pro nás vesnickou drobotinu vždycky zvláštní čest, když jsme směli hrabatům von und zu Eltz otevírat garážová vrata. Za odměnu dostával každý z nás jeden bonbon. Po statku jsme mohli volně běhat, což jsme ovšem pravidelně využívali. Jednoho dne jsme na půdě někdejší kravské stáje našli asi půl metru dlouhé skleněné trubice ze starých sklářských časů. Měly asi centimetr v průměru a skvěle se hodily k tomu, aby se jimi dalo jeřabinami zasahovat vyhlédnuté cíle. Že jsme přitom jakoby náhodou mířili na nějaké i domácí zvíře a nachomýtl se k tomu nějaký dospělý, mívalo doma citelnou dohru. Jako dítě jsem míval pod koženými kalhotami obvykle kus tuhého kartonu, neboť v naší generaci ještě platilo za obvyklý trest povinné klečení "auf Holzscheitl", tj. "na polínku". Když jsme my hoši vyrostli v mladé muže, sloužilo nám někdejší tenisové hřiště s domkem na nářadí nad nynější koňskou stájí (v originále "oberhalb des jetzigen Rossstalls" - pozn. překl.) k tanečním setkáním. Vzešlo z nich několik dětí a manželství.
Škola v Oberzwieselau nebyla. Chodil jsem do ní v rodném Unterzwieselau. Bylo nám obzvláštní zábavou sjíždět k vyučování na našich dřevěných školních brašnách louku zvanou "Hochwies" za zámkem. Jednou jsem zůstal viset dole na ostnatém drátě a museli mi sešívat ránu na obličeji. Že přitom došla úhony i na tehdejší poměry docela drahá břidlicová tabulka, mě mrzelo o dost méně. Moji rodiče to ovšem viděli jinak. Od 5. do 8. školního ročníku nás bylo až 40 žáků v jedné třídě. K našim povinnostem patřilo nošení dřeva k litinovým kamnům v rohu vyučovací místnosti. Museli jsme učiteli Austovi a jeho sestře pomáhat i s pletím plevele na zahradě. Že přitom v našich ústech občas mizely zralé i méně zralé třešně, jahody, angrešt i švestky, je jasná věc. Tomuto učiteli vděčím za svou lásku k mapám. Měl razítko, kterým do našich sešitů otiskoval "slepé" mapy, které jsme měli my žáci vybarvovat. Ještě dnes mi na cestách autem slouží mapy k celkem spolehlivé GPS navigaci. Ve třídě visívaly i velké historické nástěnné obrazy, které ve mně probouzely zvídavost i s ohledem na minulost blízkého okolí a ke zkouškám učitelské způsobilosti pro druhý učitelský stupeň jsem, možná i díky někdejšíu nadšení (z olištovaných nástěnných plachet asi - pozn. překl.) odevzdal později práci o dějinách sklářských hutí právě tady ve Zwieselau.
Působil jsem jako učitel mj. na základní škole ve vsi Untermitterdorf, příslušející k obci Kirchberg im Wald (v zemském okrese Regen - pozn. překl.), na školách v Chamu a v Rinchnachu. Po smrti mé první ženy mě přivedla vandrovnická záliba do náruče mé nynější manželky Hildegard Piendlové, učitelky na základní škole v Schönbergu, zemský okres Freyung-Grafenau, kde teď oba žijeme.
V Schönbergu jsem se aktivně zapojil do místní sekce sdružení Wald-Verein a nějaký čas jsem v ní působil i jako místopředseda. Jsem i členem bavorské sekce sdružení Karla Klostermanna (v němčině označované jako "die bayerische Sektion des Karl-Klostermann-Vereins", sám Karel Klostermann má na webových stranách Kohoutího kříže bohaté samostatné zastoupení - pozn. překl.). Moje žena a já se rádi věnujeme turistice, zejména té na kolech, a také fotografování. Šumavu znám málem stejně dobře jako svou náprsní tašku.
Moje aktivity ve funkci zapisovatele sdružení Karla Klostermanna mají hodně co dělat s mou láskou k domovu. Rozhodujícím podnětem k mému angažmá byly původně rešerše v domovských končinách mého děda Antona Hanuse v Prášilech a v Srní (v originále "in Stubenbach und Rehberg" - pozn. překl.), kde vznikly i některé Klostermannovy romány. Ve svém volném čase se proto rád podílím na vydávání knih od něho a o něm. Trávím proto hodně času u počítače. Spolupracoval jsem například na podobě knihy "Dem Glück hinterher" (jde o vydání německého překladu Klostermannova románu "Za štěstím" v roce 2015; překladatel Helfried Reischl /má na webových stranách Kohoutího kříže i samostatné zastoupení/ dal i svou vlastní encyklopedickou knihu "Aus dem Schatz des alten Böhmerwaldes" /2018/ bohatě vyzdobit snímky Gerharda Hoppa - pozn. překl.).
Těší mě zejména to, že jsem semínko lásky k domovu zasel i do působení svého syna z prvního manželství. Jde o poslance bavorského zemského sněmu Dr. Gerharda Hoppa ze zemského okresu Cham. Před nedávnem převzal funkci předsedy sdružení Karla Klostermanna. Bavorsko-česká spolupráce mu stejně jako mně leží opravdu na srdci.

Der Böhmerwald, 2021, č. 5, s. 22-24

V roce 2020 oslavil autor předchozího textu, který je vlastně jen záznamem odpovědí na otázky Marity Hallerové (i ona je samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže) v rozhovoru, který s ním vedla na stránkách krajanského časopisu, své sedmdesátiny. Narodil se tedy pět let po skončení druhé světové války, jejíž následky od sebe nadlouho oddělily obě strany Šumavy pásem železné opony. Otec a syn Hoppovi (o Gerhardu Hoppovi "mladším" /*13. února 1981 v Chamu/ viz podrobněji Wikipedia) napravují spolu zase následky tzv. studené války, nepoměrně delší a "účinnější" než obě dvě světové války předchozí.

- - - - -
* Unterzwieselau, Lindberg (BY) / Oberzwieselau (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy