FRANTIŠEK HRUŠKA

Z křakovské farní kroniky, nadepsané "Memorabilien Buch"

Pamětihodnosti fary a farní obce Křakov od roku 1908
Když bylo v roce 1835 guberniálním dekretem nařízeno založit v každé farnosti i pamětní knihu, byla zřízena farní kronika také tady, ale nebylo do ní zapisováno. Já chci rovněž v tomto ohledu následovat své povinnosti (v originále "meiner Pflicht nachkommen" - pozn. překl.). Poněvadž jsem neměl ani čas, ani pomocný prostředek k tomu, abych sepsal dějiny této farnosti od jejího založení, chci s psaním započít od mého nástupu sem v roce 1908. K dodatečným záznamům starých příběhů a pamětihodností ponechávám 50 stran nepopsaných. Snad tam já nebo nějaký můj následovník budeme moci něco historického přičinit (nestalo se tak - pozn. překl.). To, co chci zaznamenat nyní, může v budoucnu, byť i ne všechno, přece však mnohé posloužit k poučení nebo orientaci nebo také k obveselení mých nástupců.
Rok 1908 byl rokem velice významným. Pro naši milovanou rakouskou otčinu (v originále "für unser liebes Vaterland Österreich" - pozn. překl.) to byl rok jubilejní, poněvadž náš nejmilostivější císař a král František Josef I. (v originále "Franz Josef I." - pozn. překl.) slavil 60leté výročí svého panování (1848-1908). Jubilejní rok to byl také pro katolickou církev, neboť Svatý otec papež Pius X. slavil 50leté výročí svého kněžství. (Jako papež vede církev od roku 1903).
Naší osiřelé českobudějovické diecézi (v originále "Budweiser Dioecese" - pozn. překl.), ke které naše farní obec přináleží (biskup D. Martin Josef Říha zesnul 7. února 1907), dostalo se v tomto roce nového vrchního pastýře. Jeho c.k. Apoštolské Veličenstvo ráčilo svým nejvyšším rozhodnutím ze dne 4. prosince 1907 veledůstojného pana monsignora Josefa Hůlku, kanovníka českobudějovické katedrální kapituly, nejmilostivěji jmenovat biskupem českobudějovickým. Týž přijal jméno Josef Antonín (v originále "Josef Anton" - pozn. překl.) a je VII. v řadě českobudějovických biskupů od zřízení biskupství v roce 1785. Konsekrace veledůstojného pana biskupa se ujala Jeho Eminence veledůstojný pan Lev (v originále "Leo" - pozn. překl.) kardinál Skrbenský, arcibiskup a metropolita pražský. Přes 300 kněží se podílelo na této slavnosti, což podává svědectví o oblibě, kterou si vydobyl jako spirituál biskupského kněžského semináře a jako dlouholetý kancléř mezi duchovenstvem diecéze; Dominus conservet eum! (latinská citace Davidova žalmu 40, 3, česky by se řeklo "Bůh ho střez!" - pozn. překl.)
Zdejší farní obec zahájila rok 1908 pod smutečním praporem, poněvadž místní farář Karel (v originále "Karl" - pozn. překl.) Lavička dne 19. ledna (ve svátek Jména Ježíš) ráno skonal. Týž vykonával svůj úřad po 15 roků a když zemřel, byl stár 65 let. Po jeho skonu se odehrál i zde truchlivý výjev: že totiž bylo mnohé rozkradeno; mimo jiné veškeré včelí úly (přes 20) byly odneseny pryč ze zahrady, takže c.k. okresní soud v Horšovském Týně (v originále "in Bischofteinitz" - pozn. překl.) měl mnohé co do činění; všechno však proběhlo hladce, takže se včelí úly opět navrátily na své místo. Pan farář Karel Lavička se dal pochovat ve Staňkově (v originále "in Stankau" - pozn. překl.), a to pravděpodobně proto, že zdejší hřbitov byl tehdy ještě ve zpustlém stavu, nebo také proto, že svého času působil ve Staňkově po 14 let jako kaplan. Poněvadž zemřel bez závěti (a také bez svátosti nemocných), dostala církev svatá třetinu jeho pozůstalosti (přes 1000 korun), jednu část obec Křakov do chudinského fondu (také přes 1000 korun) a třetí část jeho chudí příbuzní.
Zdejší farnost byla dříve známá coby farnost velice výnosná a klidná, pročež se o ni obvykle ucházeli nejstarší faráři patronátu. Tentokrát tomu ale bylo jinak. Za prvé tu jako všude narostlo mnoho práce. V posledních letech byla v Mířkově (v originále "in Miřikau" - pozn. překl.) zřízena dvojtřídní a ve Věvrově (v originále "in Webrowa" - pozn. překl.) jednotřídní škola. (Křakovská a chřebřanská škola /v originále "die Křakauer und Křebřamer Schule" - pozn. překl./ jsou obě už školy poměrně staré /Chřebřany, dříve Křebřany, německy Křeberscham, dnes část obce Vidice v okr. Domažlice kus na jih od výrazného útvaru Sedmihoří, měly kolem dvacátých let dvacátého století 159 obyvatel, hlásících se výhradně k německé národnosti - pozn. překl./) Kromě toho byl v Mířkově roku 1899 zřízen nový hřbitov, takže se v Mířkově koná nyní množství pohřbů, což činí zdejší duchovní péči velice obtížnou. Neboť 4 školy, které musí být v současnosti pravidelně (rozuměj vyučujícím knězem - pozn. překl.) navštěvovány, dva kostely a dva hřbitovy v jedné farní obci, která má podle posledního sčítání lidu v roce 1900 jen 999 duší, je přece jen dobra trochu přespříliš (v originále "ist doch zuviel des Guten" - pozn. překl.). Za druhé byly oba kostely, farní stavení i pole a luka ve velmi zpustlém stavu, takže žádný ze starších pánů neměl chuť sem přijít.
Tak došlo k tomu, že jsem ve 38 letech jako nejstarší z mladých na tuto faru navržen Jeho Jasností knížetem Karlem von Trauttmansdorff-Weinsberg poté, co jsem působil na knížecím patronátě 9 let jako kaplan ve Staňkově a 2 roky jako farář v Srbech (v originále "in Sirb" - pozn. překl.).
Dne 4. června jsem přesídlil ze Srbů a převzal prázdnou faru od administrátora P. Josefa Zahrádky. Poněvadž v Srbech nebylo žádné hospodářství, musel jsem si pořídit celý fundus instructus (tj. právní výraz pro "příslušenství nemovitého statku" - pozn. překl.), draze nakoupit všechen dobytek (15 kusů skotu a 2 koně) a celý dům musel žít jen z kupovaného. Jen příroda byla splendid (tj. skvělá - pozn. překl.), takže se dalo hned krmit zeleným jetelem, což pak po mnoho let kolem tohoto ročního období možné nebylo.
Aby byla bídě nasazena koruna, přišlo 20. června večer krupobití, jaké jsem nikdy předtím nezažil. Byl to večer plný hrůzy. Mraky se přivalily od staňkovské strany, přes Borovici (v originále "über Worowitz" - pozn. překl.), Věvrov, všude rozsévajíce zkázu, a poněvadž nemohly přes Sedmihoří dál, vysypaly v tomto kotli veškerý svůj obsah. Kusy ledu velké jak holubí vejce padaly sem dolů. To, že nebyly způsobeny větší škody, lze připsat jen tomu, že panovalo úplné bezvětří. Blesk stíhal blesk, hrom stíhal hrom, a přitom lilo, že se nikdo ani neodvážil vyhlédnout ven. Modlili jsme se ve staré kuchyni růženec a byli jsme připraveni na nejhorší. Také muselo uhodit do hromosvodu na kostele nebo na škole, poněvadž celá fara byla naplněna zápachem síry a my si všichni mysleli, že uhodilo do fary. Díky Bohu to nebyl ten případ! Následujícího dne se v Mířkově slavil svátek sv. Víta. Byla to truchlivá slavnost. Ačkoli bylo třeba útěchy mně samotnému, musel jsem utěšovat ostatní a namísto svátečního kázání mít kázání útěšné! Jako obvykle ale milý Pán Bůh neštěstí dopouští, avšak postižené neopouští, a tak tomu bylo i tady. Lidé mohli přece jen sklidit tolik, aby dokázali žít, a žně roku 1909 vydaly za dvě úrody (v originále "war dafür doppelt groß" - pozn. překl.).

Kronika farnosti Křakov 1908-1945

O poctivosti pisatele předchozích, v německém originále věru krasopisných řádek svědčí už skutečnost, že jím psaný úvodní titul, v originále znějící "Memorabilien der Pfarre und Pfarrgemeinde Křakau seit 1908", začíná na straně 51 svazku připraveného pro farní kroniku. Kdyby tak František Hruška (v Memorabilien Buch je podepsán Franz Hruška, "in margine" vedle úvodu latinsky připsáno "Scribit Franciscus Hruška parochus ab anno 1908"), byť i jen vzdáleně tušil, že zemře 40 let nato v Nedvědicích u Soběslavi a z jeho někdejších křakovských farníků (v roce 1927, kdy z Křakova odcházel, jich bylo z 203. tj. z celkového počtu obyvatel, německé národnosti 191 /české tedy pouhých 12/) po druhé světové válce (ani o té první nebyla v roce 1908 nijaká představa) ubudou téměř všichni, kdo se "mezi válkami" přihlásili k německé národnosti. On sám byl podobně jako překladatel jeho textové ukázky Čechem "jako poleno" ("Stockböhme"), znalým ovšem za starého Rakouska ze školy samozřejmě i druhého zemského jazyka. Narodil se podle samozřejmě česky psaného záznamu bechyňské křestní matriky dne 26. března roku 1870 v Hodonicích u Bechyně čp. 8 (ten protáhlý statek tam stojí dodnes) místnímu sedlákovi Janu Hruškovi, jehož otec Antonín na témže stavení čp. 8 hospodařil předtím se svou ženou Annou, roz. Honsovou z Bežerovic čp. 11 (i ten objekt v dnešní části obce Sudoměřice u Bechyně dosud existuje), a jeho manželce Marii, dceři půlláníka z blatské vsi Komárov čp. 16 Jana Krutiny a Barbory, roz. Zelenkové z Komárova čp. 24 (obě ta komárovská stavení nelze na dnešním leteckém snímku přehlédnout). František Hruška studoval na gymnáziu v Táboře. kde maturoval roku 1889, byl vysvěcen na kněze v Českých Budějovicích 16. července 1893, působil nejprve jako kaplan v Kasejovicích u Nepomuku, následoval v roce 1896 Staňkov, pak Srby a Křakov, odkud roku 1927 zamířil jako křakovský děkan zpět do Staňkova, kde už jako kaplan zavedl poutní vlaky na Svatou Horu u Příbrami. Z Křakova si prý přivezl 19 úlů a postavil pro ně ve Staňkově 2 včelíny. Pomnichovský zábor svých někdejších působišť nesl velice těžce. Cesta na domažlický vikariát vedla nyní přes německé území. V pamětní knize staňkovské fary Hruška píše: "Republika se podobá soše Pallas Athény, která má obě ruce uražené." Rozhodl se odejít někam blíže rodným místům a byla mu v roce 1939 nabídnuta farnost Nedvědice u Soběslavi, kde nakonec 12. května 1948 zemřel. Překladateli Hruškovy textové ukázky je to místo velice blízké, poněvadž tam z blatské Vlastiboře vyprovázel pohřební průvod s rakví svého dědy Komárka na nedvědický hřbitov u kostela sv. Mikuláše. Jeho hrob je už zrušen, ale ta nám všem společná země nesmí pozbýt až monarchické hloubi.

- - - - -
* Hodonice u Bechyně / České Budějovice / Staňkov / Křakov, Mířkov / † † † Nedvědice u Soběslavi