FRANZ HUSCHAK
Pod dvojhlavým císařským orlem
Den slávy
Zvláště významnou vzpomínku si zaslouží oslava vítězství (rozuměj nad Napoleonem - pozn. překl.) v bitvě u Lipska, která se konala ve vídeňském Prátru dne 18. října roku 1814, tj. v den prvního výročí té světodějné události. Nešlo toho dne o nijaký svátek v občanském slova smyslu, nýbrž o oslavu opravdového mezníku v rakouských válečných dějinách, v kronice rakouské cti a slávy.
Vídeň si udělala pracovní volno (v originále "Wien machte Feierabend" - pozn. překl.). Obchodníci zavřeli své prodejny, řemeslníci své dílny, úředníci dostali dovolenou a školáci jásali nad náhlými prázdninami. V nepřetržitých řadách táhlo všechno ve svátečním tehdejší ulicí Jägerzeile (později přezvanou na Praterstraße), do Prátru, který se toho dne ještě skvěl nádherou podzimu.
V osm hodin ráno se dala na pochod vídeňská garnizóna a zaujala pozici napravo od hlavní aleje.
K jedenácté před polednem vyšli za hřmění pozdravných salv z vídeňského císařského Hradu vznešení monarchové. V jejich středu na koni oděn v dokonalém maršálském stejnokroji císař František I., po jeho levici car ruské říše, po jeho pravici král pruský a král dánský, za ním zářivá družina arcivévodů, rakouské a uherské šlechty, četní vyslanci a ministři, 500 generálů ve svých parádních uniformách; v otevřeném, dvojspřežím taženém voze, doprovázeném čestnou gardou, rakouská císařovna, ruská carevna s velkokněžnami, pak se šestispřežím mladí princové a princezny císařského domu, král württemberský a nekonečná řada povozů dvorních dam, panských kočárů nejvyšší šlechty, bohatých měšťanů, čelných představitelů obchodních kruhů a za nimi ve veselém rozmaru jen jemu vlastním neméně šťastný lid města Vídně.
To všechno dohromady tvořilo slavnostní průvod, působící dojmem tak ohromujícím, že nic významem podobného město až dosud nespatřilo.
V Prátru byl navršen umělý pahorek a na něm vztyčen nádherný stan v podobě kaple, ve které měla být sloužena polní mše. Kolem stanu bylo do čtverce rozestaveno vojsko v síle asi 16 tisíc mužů, za nimiž pak sevřené řady kolem dvou set tisíc diváků napjatě očekávaly to, co bude následovat.
A už přicházeli, zdraveni dvěma sty výstřely z kanonů, jež sem zaznívaly jen jako vzdálená dunivá ozvěna, vladařové Evropy.
Biskup ze Sankt Pölten, tehdy apoštolský vikář (polní biskup), očekával panovníky v čele duchovenstva, shromážděného tu ve slavnostních ornátech, načež příchozí uvedl k oltáři. Před ním pak sloužil zádušní mši za padlé v bitvě u Lipska, za ony tisíce mužů, kteří nejen prokázali hrdinského ducha, nýbrž vykoupili svou smrtí evropský klid a mír. Tady v Prátru se nyní v den prvého výročí bitvy modlili císař, car, králové a knížata za pokoj jejich duší.
Když při proměňování dali čtyři tamboři na černě potažený buben krátké znamení, klesla pěchota se smeknutými pokrývkami hlavy (v originále "mit abgezogenem Tschako", tj. doslovně "se smeknutými čákami" - pozn. překl.) na kolena, jízda sklonila svá kopí a šavle a ti, kdo před rokem stáli na výšinách u Lipska, vzdali tak úctu Pánu světa, Pánu zbrojných zástupů.
Na závěr zapěl biskup slavné "Tedeum" za dosažené vítězství (novější český text modlitby "Bože, tebe chválíme" viz web Patrorace.cz - pozn. překl.) zní takto:
Bože, Tebe chválíme, Bože, Tebe velebíme.
Tebe, věčný Otče, oslavuje celá země. Všichni andělé, cherubové a serafové,
všechny mocné nebeské zástupy bez ustání volají:
Svatý, Svatý, Svatý, Pán, Bůh zástupů!
Plná jsou nebesa i Země Tvé vznešené slávy.
Oslavuje Tě sbor Tvých apoštolů,
chválí Tě velký počet proroků,
vydává o Tobě svědectví velký zástup mučedníků
a po celém světě vyznává Tě Tvá církev:
neskonale velebný, všemohoucí Otče,
úctyhodný Synu Boží, pravý a jediný,
božský Utěšiteli, Duchu svatý.
Kriste, Králi slávy, Tys od věků Syn Boha Otce,
abys člověka vykoupil, stal ses člověkem a narodil ses z Panny,
zlomil jsi osten smrti a otevřel věřícím nebe,
sedíš po Otcově pravici a máš účast na jeho slávě.
Věříme, že přijdeš soudit a proto Tě prosíme:
přispěj na pomoc svým služebníkům, vždyť jsi je vykoupil svou předrahou krví;
dej, ať se radují s Tvými svatými ve věčné slávě.
Zachraň, Pane, svůj lid, žehnej svému dědictví, veď ho a stále pozvedej.
Každý den Tě budeme velebit a chválit Tvé jméno po všechny věky.
Pomáhej nám i dnes, ať se nedostaneme do područí hříchu.
Smiluj se nad námi, Pane, smiluj se nad námi.
Ať spočine na nás Tvé milosrdenství, jak doufáme v Tebe.
Pane, k Tobě se utíkáme, ať nejsme zahanbeni navěky. - pozn. překl.).
Zavířily bubny, zabřeskly polnice a zaburácely salvy. Děla z hradeb hlavního města se ozvala v odpověď a všichni, kdo ještě zůstali, starci, ženy a nemocní, sepjali ruce k modlitbě za oběti od Lipska.
Vlídné podzimní slunko vrhalo své paprsky na ten nádherný obraz a staré stromy Prátru skláněly své koruny k sobě navzájem a šuměly tak tajemně, jako by si vyprávěly o velkých říjnových dnech loňského roku, o bojujících vítězných armádách, vznícených láskou ke svobodě a k rodné otčině, o zoufalství jejich nepřátel, o Božím soudu, který u Lipska postihl Napoleona, v těchto velkých dnech vídeňské oslavy vítězství těžce snášejícího svůj zasloužený osud na osamělém ostrově Elba.
A když byl posvátný obřad opravdu u konce, tu zazněla za zvuků hudebních kapel hlasy toho množství lidu s hlavami nepokrytými (v originále "da entblößte die Menge ihr Haupt" - pozn. překl.) sborem slova císařské hymny (z roku 1797 i s českým textem a komentářem viz webové stránky Historie c.k. armády v napoleonské epoše - pozn. překl.):
|
Gott erhalte Franz, den Kaiser, Unsern guten Kaiser Franz! Hoch als Herrscher, hoch als Weiser Steht er in des Ruhmes Glanz. Liebe windet Lorbeerreiser Ihm zum ewig grünen Kranz. Gott erhalte Franz, den Kaiser, Unsern guten Kaiser Franz! |
Bože, zachovej nám krále Františka všem milého! V chrámě slávy stkvěj se stále Jméno vládce moudrého. Pleť mu naše láska k chvále Věnce z srdce vděčného. Bože, zachovej nám krále Františka všem milého! |
(prvou sloku uvádím beze změny v originále i v českém překladu Dominika Kinského, který vyšel tiskem až 2. ledna roku 1816 pod názvem "Císaři Františkovi, králi českému" v "Prvotinách pěkných umění", tvořících přílohu "Vídeňských novin", redigovaných Janem Hromádkem - pozn. překl.)
Zatímco ten (rozuměj císař František II. /1768-1835/, v letech 1792-1835 král uherský a český, v letech 1804-1835 císař rakouský a v letech 1792-1806 poslední císař Svaté říše římské národa německého - pozn. překl.) děkoval za tak nestrojený hold jemu vzdaný, změřil car Alexandr svým zrakem množství generality kolem a usilovně hledal skromně v jejích řadách utajeného knížete Schwarzenberga. Konečně ho zaznamenal, jemně ho vyvedl z okolí obklopujících jej osob, srdečně ho objal a zvolal mohutným hlasem: "Es ist gerecht, dass wir nach dem Danke, den wir dem gütigen Himmel abgestattet haben, Ihnen, Marschall, unsere Erkenntlichkeit bezeugen, weil wir nächst Gott Ihnen allein unsere Erfolge verdanken." (tj. "Je spravedlivé, že po díku, který jsme vzdali dobrotivému nebi, osvědčíme naše uznání Vám, maršále, poněvadž za naše úspěchy vděčíme po Bohu Vám samotnému." - pozn. překl.)
Kníže Schwarzenberg, který se v Lipsku doslova otřásal před svým úkolem (v originále "vor seiner Aufgabe gebebt hatte" - pozn. překl.), byl rozechvělý i tohoto dne, ovšem radostným pohnutím z díku carova.
Od stanu byla vysypána cesta až k tak řečenému "lusthausu" (tj. "altánu" či "letohrádku" - pozn. překl.). Na této cestě kráčeli nyní panovníci a jejich suita dále, zatímco vojenské oddíly se daly na pochod do polního ležení na Simmeringer Heide přes tři mosty, hojně zdobené prapory, zbraněmi a chvojím.
"Lusthaus" sám stál na širé okrouhlé pláni, z níž se jako paprsky rozbíhaly aleje do všech světových stran. Srdce těšil pohled na pyramidy z ukořistěných děl a praporů a nádherné sloupy, jejichž dříky a hlavice tvořily ukořistěné pušky a pistole. Uvnitř "lusthausu", jehož síně představovaly přepychové stany, byly shromážděny ukořistěné korouhve, prapory, orlové, zbraně všeho druhu, brnění, helmy a vavřínové věnce, pravý arzenál vítězných trofejí. Nad vchodovými dveřmi zářila velkými písmeny slova: FVIT DE CIMA OCTAVA OCTOBRIS. (tj. "Byl 18. říjen." - pozn. překl.)
V horním patře byla přichystána hostina o čtyřiceti chodech pro monarchy, korunované kněžny, korunní a dědičné prince, pak pro čestného hosta, knížete Schwarzenberga a několik jiných vynikajících vojenských velitelů. Císař František I. uvítal hosty, poděkoval statečné armádě a jejím velitelům, pak udatným spojeneckým vojskům a připil pak "na zdraví" svým zde přítomným přátelům; zvenku však odpovídaly kanony, tóny hudebních kapel a volání slávy nespočetného přítomného davu.
Veselá mysl z čistého srdce, nenucená radost, vtip, pohoda, duchaplnost a vlídná laskavost byly kořením té hostiny.
Znovu pozvedl císař číši, naplněnou jiskrným rakouským vínem, a zvolal: "Der 18. Oktober!... Möge die Erinnerung an diesen glorreichenTag in einen dauerhaften Frieden übergehen!" (tj. "18. říjen!... Kéž vzpomínka na tento den plný slávy přejde v trvalý mír!" - pozn. překl.)
Ruský car Alexandr ale vstoupil do sloupové síně, poklonil se shromážděnému lidu a vyprázdnil číši "auf die Gesundheit der Wiener" (tj. "na zdraví Vídeňanů" - pozn. překl.).
Nekonečný jásot zazněl mu z jejich strany co dík.
V dolním patře "lusthausu" jedli a pili arcivévodové, dále zahraniční princové a generálové tuzemští i cizí. Také vznešené dámy byly přizvány k hostině. Zde hospodařil arcivévoda Karl, "Sieger von Aspern" (tj. "vítěz od Aspern" - pozn. překl.) a jeho vysocí hosté byli radostné a dobré mysli.
V alejích, hvězdicovitě se odtud rozbíhajících a otevírajících výhled nazpět na "lusthaus", stály dlouhé řady stolů s důmyslnými ozdobami coby připomínkami vítězství, při nichž vprostřed nespočetných důstojníků zasedl ruský arcivévoda Konstantin.
Také v hlavní aleji byly rozestaveny stoly. Za nimi stály do jehlanů postavené pušky (v originále "standen Gewehre in Pyramiden" - pozn. překl.); patrontaše, tornistry a vysoké medvědí čepice ležely pěkně vyrovnány na zemi při nich.
Při stolech však usedli s tvářemi zářícími radostí vesele a nenuceně vousatí válečnící, jejichž hrudě zdobil "Kanonenkreuz" (oficiálě "Armeekreuz 1813/14", česky "Dělový kříž", udělovaný císařem Františkem I. původně za účast v bitvě u Lipska a zvaný proto i "Lipský kříž", později však byl jeho význam rozšířen na celé protinapoleonské tažení - pozn. překl.). Ti stateční mužové často hladověli během oné "bitvy národů", takže se mohli při nynější slavnosti ve výroční den vítězství nasytit, jak srdce ráčí; dnes tu netekla krev, nýbrž proudem rudé víno, rozvazující jazyk k vážným bojovým písním i k radostným vítězným hymnům. To byla hostina granátníků.
Venku na Simmeringer Heide bylo polní ležení. Středem tábora byla sedm pater vysoká obrovitá pyramida z ukořistěných zbraní, standart a brnění a po obou jejích stranách pak dvě krásné věže, zbudované rovněž z vítězných trofejí.
Paprsčitě rozestaveno nacházelo se zde 80 ubrusy pokrytých stolů pro asi 14 tisíc mužů. Dýmaly tu polní kuchyně, pekárny a planuly ohně pod nespočetnými kotli. Pěšáci měli postaveny své pušky do řad jehlanů, huláni svá kopí zaražena v zemi jako celý les palisád, kyrysníci odpásány krunýře svých brnění, aby se mohli pohodlně usadit ke stolům; také invalidé, kteří utrpěli v boji zranění, byli pozváni k vítězné hostině a více než 60 tisíc lidí jim ze srdce přálo dobrou chuť.
To byla slavnostní tabule v polním ležení.
Teprve nadcházející večer dal knížatům a lidu, vojákům a jejich přátelům znamení k návratu domů z té krásné, nezapomenutelné oslavy vítězství v bitvě u Lipska; vlídná byla záře tohoto večera v den slávy knížete Karla Philippa von und zu Schwarzenberg.
Den skonu
Bylo to v roce 1820.
Kníže Schwarzenberg, vítěz od Lipska, byl už od ledna 1817 ochromen na pravé straně těla mrtvicí a roku 1820 přijel do Lipska tentokráte proto, aby se svěřil zákroku proslulého lékaře Hahnemanna (Christian Friedrich Samuel Hahnemann /1755-1843/, německý lékař a zakladatel homeopatie, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.).
Nějaký čas se zdálo, že by životní síly mohly opět vzplanout (v originále "schienen die Lebensgeister wieder neu aufzuflackern" - pozn. překl.), takže mohl na svých denních procházkách navštívit i místa, kde v roce 1813 řídil rozhodnou světovou bitvu, a potěšit se vzpomínkou. Při této příležitosti sestoupil rovněž k místu na břehu řeky Elster (viz k ní hesla ve Wikipedii Bílý Halštrov a Černý Halštrov s hornolužiskosrbskou podobou místního jména - pozn. překl.), kde jeho přítel z mládí kníže Poniatowski nalezl smrt v jejím proudu.
V říjnu se ovšem jeho stav zhoršil do té míry, že ho to vší mocí táhlo do jeho milované otčiny.
Během příprav k návratu domů přepadla však náhle knížete taková slabost, že dne 15. října v lipském domě zvaném Königshaus (viz https://de.wikipedia.org/wiki/Königshaus_(Leipzig) - pozn. překl.) skonal (v originále "seinen Geist aufgab", tj. doslova "vypustil ducha" - pozn. překl.). Bylo to podivné řízení osudu (v originále "eine wunderbare Fügung" - pozn. překl.), že měl zemřít v témže domě, ve kterém se roku 1813 Napoleon loučil se stařičkým králem Augustem (prvnímu saskému králi /k tomu titulu ho povýšil právě Napoleon/ Friedrichu Augustovi /1750-1827/ bylo ovšem tehdy toliko 63 let - pozn. překl.).
Schwarzenberg chtěl spočinout v domovské zemi a 19. října 1820, právě téže hodiny, jež ho před sedmi lety viděla jako vítěze vstupovat do města Lipska, byly odtud jeho tělesné ostatky slavnostním způsobem vypraveny a převezeny na zámek Orlík (v originále "nach dem Schlosse Worlik" - pozn. překl.) v Čechách, kde pak byly uloženy do hrobky jeho urozených předků.
To byl ten čtvrtý z památných říjnových dnů v životě knížete, o němž car Alexandr řekl: "Europa hat einen Helden, ich aber habe einen Freund verloren, um den ich trauern werde, so lange ich lebe." (tj. "Evropa v něm ztratila hrdinu, já však v něm ztratil přítele, nad jehož skonem budu truchlit, co budu živ."
Vlastně jde v té textové ukázce jen o dvě části kapitoly nazvané "Vier Oktobertage aus dem Leben eines fürstlichen Helden" s podtitulem "Geschichtliche Erzählung aus den Befreiungskriege 1813" (tj. "Čtyři říjnové dny ze života knížete hrdiny - Historická povídka z osvobozovací války 1813"), jinak jen součásti knihy pro mládež, mající za úkol její vlasteneckou výchovu v duchu věrnosti císařsko-královskému mocnářství, které ovšem sto pět let od památné bitvy přestalo v říjnu 1918 existovat. V německém originále zní ten knižní titul "Unter dem Kaiseradler" s podtitulem "Kriegsgeschichten aus Österreichs Ruhmestagen", tj. "Válečné příběhy z dob rakouské slávy" a je asi jedinou položkou z tvorby svého autora, figurující ve veřejných knihovnách České republiky (už za "první republiky" byl jistě pouhým svým zněním nežádoucí), v tomto případě ve fondu brněnské Moravské zemské knihovny. Franz Huschak knihu z roku 1911 (vyšla jako 3. svazek edice "Prochaskas Jugend- und Volksbücher" v nakladatelství Karl Prochaska Teschen, tj. v Těšíně, po první světové válce rozděleném mezi Československo a Polsko), jež je vlastně jen zpracováním textů spisovatele Ferdinanda Zöhrera (Linec 1844-1901 Linec, ten mimochodem věnoval Šumavě svou práci "Vom Böhmerwalde" /1885, 1886/). Zpracovatel nás však tentokrát interesuje víc. Narodil se totiž 25. listopadu roku 1868 blízko Českých Budějovic (Budweis) v Rudolfově (Rudolfstadt) čp. 36 a ještě téhož dne ho farář Jan Bakula pokřtil jménem František. Františka Hušáka, tak je celým jménem psán v rudolfovské matrice, pomohla přivést na svět porodní bába Klara Nikolini. Novorozencův otec František Hušák, c.k. "polní lékař" v Rudolfově, byl manželským synem krejčovského mistra z "Moldavo Tyna" (tak je v matrice psán Týn nad Vltavou) čp. 144 a jeho manželky Rosalie, roz. Laula (tedy Loulové) z "Moldavo Tyna" čp. 13, chlapcova matka Anna byla pak manželskou dcerou Jakuba Kubeše, obchodníka "v obili" (tj. obchodníka obilím) v Bošilci čp. 39, a jeho ženy Karoliny, roz. Fenclové rovněž z Bošilce čp. 39. Kmotrem byl německy v matrice podepsaný Franz Huschak "v zastání Josefiny Jansky, správcové v pivovaru v Budějovicích". Křestní záznam provází i přípis o vídeňské svatbě Františka Hušáka (tehdy už zřejmě psaného Franz Huschak) dne 13. srpna roku 1919 v "Art-Arsenal Kirche" s "Leopoldine Kohautek". Dvojhlavý orel ztratil tehdy císařskou korunu, co ztratil Rudolfov, Budějovice a Šumava, svatá Rus, neodvažuji se soudit - válečný příběh to však byl rozhodně, beze vší pochybnosti. Franz Huschak působil ve Vídni jako učitel a skonal tu 29. května 1930. Marně jsem ve vídeňském tisku hledal zmínku o jeho úmrtí. I někdejší rakouská a schwarzenberská sláva je totiž vlastně jen ona polní tráva na šumavských lukách, vlastně jen onen nedostavěný Ptačí hrádek v lese nad jednou z takových luk vedle českokrumlovské zámecké zahrady.
- - - - -
* Rudolfov / † † † Vídeň (A)
