KAMILLA HÜTTLOVÁ
Stará truhla
Stávám často před tím kusem nábytku a snažím se představit si, o čem všem by asi mohl vyprávět, kdyby měl řeč. Zhotovili ho nejspíš k maminčině svatbě v roce 1927. Muž její sestřenice byl truhlář (Fink Tischler v dnes zaniklých Oticích, zvaných tenkrát Ottetstift) a v jeho dílně asi také právě ta truhla spatřila světlo světa. Přivezli ji pak odtud na samotu Ořechovka (Nußdörfel či Nußdorf), odkud matka pocházela, a kus po kuse se plnila lněnou výbavou z nevěstina věna. Cestou z Ořechovky do Olšiny
(německy Langenbruck, odtud i rybník Olšina Langenbrucker Teich - pozn.překl.), jejího budoucího domova, provázelo ji ovšem ještě spousta jiných věcí na selských saních, poněvadž svatba byla v lednu a sněhu bylo jako vždycky u nás opravdu hojně. Stála pak téměř dvacet let v podstřešní komůrce olšinského stavení, po chalupě se tam říkalo "Aubaun", kde nebyla nijaká ložnice v pravém slova smyslu, postele byly v obytné části domu a jen prarodiče v něm měli vyhrazenu právě onu výminkářskou místnůstku, jak bývalo obecně zvykem.
Ano, maminka vždycky ráda poukazovala na to, jak je v té truhle všechno pěkně srovnáno.Někdejší výbava se tak dříve uchovávala po celé generace. Pak přišel rok 1946, neblahé vyhnání. Během tří dnů jsme museli v srpnu toho roku sbalit do zavazadel to, co jsme směli vzít jako osobní majetek s sebou, padesát kilogramů na osobu. Truhla byla snesena z podstřeší a vyprázdněna. Rozebraný šicí stroj byl ukryt pečlivě zabalen po součástkách v nejspodnější zásuvce, kterou otec přehradil falešným dnem. Na ně teprve uložené prádlo a lůžkoviny měly zabránit tomu, aby byl stroj při kontrole zavazadel objeven. Kolikrát jen se při tom balení zvažovalo, zda je to či ono důležitější vzít s sebou! Ty moje dobroto, jak těžké bylo něco vybrat či odložit! Konečně byla truhla spolu s jinými ranci a zavazadly naložena na koňský povoz a ten se vydal do Hodňova (Honetschlag), odkud pak nákladní auto přepravilo všecko do krumlovského sběrného lágru. Tak, jak byl kdysi svatební povoz vítán rozesmátými lidmi, provázely ten nynější jen smutek a slzy. Kontrola ovšem na ten stroj tenkrát stejně přišla. To, že rodiče vyvázli jen s tím, že jim byl jako nepovolené zavazadlo odebrán, lze snad přičíst alespoň jisté stopě lidské slušnosti jednotlivců na české straně.
Pak truhle nastala její prvá cesta vlakem. Stísněna mezi lidmi a ostatními naloženými věcmi v dobytčím vagoně vydala se na cestu do neznáma. Kde nám asi bude určeno vystoupit, kde asi nám bude vlastně dáno zůstat? Kolem nás ubíhala a míjela zničená města jako Norimberk a strašlivě zřízený Heilbronn, ani Stuttgart nevyhlížel nijak pěkně. Můj Bože, kde jen má tolik lidí najít útočiště při tolikerém zničení? Po přechodném pobytu ve sběrném táboře v Malmsheimu jsme se dostali do Öhringen a odtud do bytu o jedné místnosti v Pfedelbachu. Ani tam nám nebylo dáno setrvat a získali jsme po stěhování do Oberohrn přece jen něco většího k bydlení. Otec tam dokonce získal práci jako zedník.
Truhla stále dál věrně uchovávala poklady, které nám zbyly. Po devíti letech jsme i s ní našli nový domov v Burgstallu, kde můj švagr našel místo a chtěl si tam také postavit vlastní dům, ve kterém by mohli bydlet i mí rodiče. Ten záměr vyšel a truhla našla opět své důstojné místo. Když oba rodiče umřeli, vzala jsem ji pak k sobě. Teď stojí v někdejší přepážkové hale burgstallského nádraží, kde už osmatřicet let bydlím. Je v ní lecjaké haraburdí, také hračky našich dětí, se kterými si budou už brzy hrát naši vnuci. Utrpěla přece jen časem mnohý šrám, má odřené rohy a na její víko namaloval náš syn pestrý ornament. Co budu žít, podržím si ji jako kus paměti, jako vzpomínku na zašlé časy a na moje rodiče.
Hoam!, 1994, s. 353-354
Kamilla Hüttlová, rozená Stremerová, spatřila poprvé světlo světa 27. února 1935 v Olšině (Langenbruck) čp. 21, po chalupě se tam říkalo "Aubaun", jako třetí dítě Franze Stremera, zedníka a domkáře, a jeho ženy Kamilly Stremerové, rozené Fischbäckové. Ta pocházela ze samoty Nußdörfel, jak je značena na starých mapách, kdy ještě neměla nijaký český název a kterou autorka textu Stará truhla i Rupert Essl ve své monografii krumlovského okresu nazývá opakovaně Nußdorf, která je dnes na mapách ale všude popsána už jen českým místním jménem Ořechovka. Dům Stremerových stál trochu mimo obec vpravo při silnici do Hodňova (Honetschlag) a od jeho vrátek bylo vidět přímo na idylicky položený rybník se jménem shodným s osadou: Olšina (Langenbrucker Teich). Už jako dítě pozorovala odtud malá Kamilla, co se kolem toho rybníka všechno dělo. Každé dva roky ho nechával kníže Schwarzenberg lovit a to býval pro vesnickou drobotinu vždycky nezapomenutelný zážitek. Po letech ho popsala ve svém prvém příspěvku pro měsíčník Hoam! v listopadu 1962. Následovaly další vzpomínky z dětství, jako jedna z novějších právě ta o staré maminčině truhle. Když zažila osudné vyhnání, bylo jí jedenáct let. Školní docházka skončila jí po pouhých čtyřech letech v hodňovské škole už v únoru 1945, poněvadž do budovy nastěhovali uprchlíky ze Slezska. Od druhého pololetí 1946 pokračovala pak v návštěvě školy už v Oberohrn ve Württembersku. Vyučila se po válce švadlenou a roku 1955 se provdala v Burgstallu za železničáře Franze Hüttla, původem od Mariánských Lázní. Dodnes spolu žijí v budově tamního nádraží. Měli postupně pět dětí, které už mají také vlastní potomstvo. Paní Kamilla Hüttlová je činná i v místních spolcích a recituje prý o různých příležitostech také vlastní verše, převážně na veselou notu.
- - - - -
* Olšina
