LOTTE INGRISCHOVÁ (vl. jm. CHARLOTTE VON EINEMOVÁ)

Wie das Waldviertel zur Welt kam Frau Erde schläft, Frau Erde träumt, Der Mond küsst ihr grünes Haar. Sein Pferd, das blau und unsichtbar hat für sie er mit Flügel gezäumt. Frau Erde reitet auf dem Wind, Der Mond singt das Lied der Nacht. Frau Erde weint, Frau Erde lacht, Und sie schenkt ihm ein elbisches Kind. Ein Kind aus Wald, Granit und Schnee, Aus Nebel und rotem Mohn, Ein Kind mit Schweif und Silberkron'. Seine Ammen sind Hexe und Fee.	Jak Polesí přišlo na svět Paní Zem spí, Paní Zem sní, líbá jí hřívu zelenou luna a modrou ozvěnou jako kůň křídly tepe v ní. Paní Zem vítr osedlá, stříbrem noci se rozezní slzy a smích. K jitru se dní, když z klína dítě vyzvedla. Malý elf - sám les, žula, sníh, sama mlha, v ní rudý mák, korunní stříbro, ohnivák, dítě víl, mléko pije z nich.
Mein liebes Haus Mein Haus steht unter Birken, Der Kupfermond schläft auf dem Dach. Von Stund' zu Stunde leiser rauscht der Bach. Grasmücken flöten die Sonne wach, Den Tag mit Gold zu durchwirken. Acht kleine Katzen gingen Im Waldwiesenhaus aus und ein. Ich trank mit Freunden unterm Kirschbaum Wein, Küsste ein Mädchen im Sternenschein Und brachte Rosen zum Klingen. Mein Haus steht auf der Wiese, Auf die ich mein Herz hab' gesät. Die Blumen sind verblüht, es ist schon spät. Weint nicht um mich, wenn der Schnitter mäht Mein Herz im Paradiese.	Můj milý dům V břízách ten můj dům stojí; na střeše měděná luna spí, potok šeptá, až zcela se utiší, zlatý hlas pěnice sluší dni a se sluncem ho pospojí. Kočky tu v louce dováděly, na mou čest osmero bylo jich. A těch hvězd za nocí třešňových! Pít víno s přáteli nebyl hřích a růže se pod okny chvěly. Ten dům v zelené trávě; i mé srdce jednou zrálo tam. Vše odkvetlo, léto přešlo nám. Teď luka kosit jen uhlídám. Ráj voní po otavě.
Waldviertler Botschaft Schau dich im Spiegel der Teiche, Uraltes Elbenreich, an. Steig aus den Ringen der Eiche, Tanze mit Buchen und Tann'! Zwielichtland zwischen den Welten, Wildnis aus Mensch und Getier, Lass deine Schatten, die Kelten, Auf wieder stehen in Dir! Nie warst ein Knecht du der Zeiten, Waldherr aus Mohn und Granit. Elben und Elbinnen reiten Singend dich. Schrei ist ihr Lied! Königstier, Bruder der Bäume, Heimatlos machte dich Mord, Elend dein Raub. Lieb' und träume! Traumloses Leben verdorrt. Hüter der Schwelle, Holunder, Neige dein weißes Gesicht Über mein Herz, bis ein Wunder sanft seine Grenzen zerbricht.	Polesí Elfíma očima patří z hládí rybníků prastarý kraj. V tanci s duby a buky se bratří, z kruhu jedlí zavoněl ráj. Svět pro sebe, keltsky jiný, šerava odlehlá všem, nech promluvit své stíny, zkus vzkřísit je zázrakem! Nebyly otrokem věku ten les, ta žula a mák. Svědčí i o člověku elfí křik, divoký pták. Královská zvěř, sestra stromů, toulá se na smrt tvou strání. Miluj a sni! Sen vede tě domů, bez něho člověk zplaní. Bez voní nad domácím prahem, jasem dál dovnitř tě zve. V tom divu vzácném a drahém jsem vešla snad v srdce své.

Na úpatí Novohradských hor z rakouské strany (v Rakousku se jim říká také Freiwald) žil v malé vsi Rindlberg nedaleko míst, kde přímo proti Pohoří na Šumavě (Buchers) v tom krásném koutě země pramení Lužnice (Lainsitz), spolu se svou ženou Lotte Ingrischovou nedávno zesnulý německý hudební skladatel Gottfried von Einem, jeden z největších zjevů evropské kultury (je nám blízký už tím, že působil dlouhá léta jako předseda mezinárodní Společnosti Gustava Mahlera a to jeho syn byl mimochodem před jistou dobou rakouským ministrem vnitra). Lotte Ingrischová je vlastně jeden z pseudonymů ženiných (psala třeba i pod uměleckým jménem Tessa Tüvari). Narodila se, ještě pod svým dívčím jménem Charlotte Gruberová, ve Vídni 20. července 1930 a už jako pověstná autorka pronikla ostatně i k nám poté, co v Dilii roku 1992 vyšel český překlad její divadelní hry Wiener Totentanz (1985). Téměř neznámá je však u nás její poezie, její libreta mužových oper (zvláště ta s názvem Ježíšova svatba vzbudila mimořádný skandál) a hlavně její filosofie, v níž je smrt jen přechodem k vyššímu stupni života a dá se předpovědět. Waldviertel, který se ve dvou ukázkách z jejích veršů stal pozadím osobitého esoterního vidění autorčina, souvisí přímo se "severním lesem", jak se u našich jižních sousedů Šumavě někdy také říká. Ve svém románu Die schöne Mörderin Lotte Ingrischová napsala: "Prostor je stínem času, jeho subjektivní iluzí." Pokud neobýváme, jakože stejně ano, společný prostor, čas nám lidem byl dán touto zemí opravdu jediný, spojující nás všechny se všemi. Věděl to dobře ze sousedství náš Otokar Březina, jeden z největších rakouských básníků, jak ho alespoň nazval Stefan Zweig.

Lotte Ingrischová dělá veselý posmrtný interview s Gottfriedem von Einem (1918-1996)

Heinz Pusitz

L: Haló, Goddly. Jak se Ti vede?
G: Milá Lotte, je to tu všechno moc pěkné, Hofburg to ovšem není... a ani žádní lipicáni tu nejsou.
L: Zato tam máš ale andílky, ty sladké a znějící, to ve mně opravdu ale budí žárlivost.
G: Milá Lotte, Polesí (v originále "Waldviertel" - pozn. překl.) to není...
L: Goddly, Polesí, to už se Ti po něm stýská? Taky mi tu chybíš, ty Tvoje ježaté vlasy, pořád jakoby v pohybu... pro mě to byla vždycky hudba sama.
G: Ano, vždycky jsem chtěl jen dělat hudbu.
L: Goddly, však se Ti to taky vždycky povedlo. Bylo to symfonické už v orchestraci a celé Polesí v tom zpívalo.
G: Myslíš, že to bylo místy moc hlasité?
L: Skřítci a duchové poslouchali vždycky s námi, ale ti ostatní kolem, ti lidé odjinud, ach, nevěřím, ti to nemohli při své netečnosti pro atmosféru vůbec snad vnímat.
G: To si myslím taky, Lottli. Ba, byla to krásná muzika, ta naše, tady slýchám samé harfy v tónových sledech, je to ale jako zašpuntované v samém sentimentu.
L: Nepotkals tam taky někoho jiného? Třeba nějakého skladatele?
G: Tady se se mnou neperou. Pár obláčků pode mnou sedí Krenek a ten... na Z to začíná... nojo, to nic. Ale jinak?
L: Goddly, co mě a moje čtenáře zajímá, z náboženských vůdců, je tam taky někdo? Viděls tam už někoho z nich?
G: To není lehko zodpovědět. Není to ostatně ani můj obor. Martin Luther tu tedy je a smí tu zůstat jen s podmínkou, že denně napíše třicetkrát: "Nemám nic přibíjet na kostelní vrata". Ježíše tady máme taky a už není sice v rekonvalescenci, neměl by ale mít tak obtížné vztahy s otcem. Buddha tu přirozeně není. Z něho tedy vůbec nic, je ovšem zastoupen v knihovně.
L: A co je s Mohamedem, tím válečnickým prorokem?
G: Tomu se vede dobře, motá se tu při rybníce se svými manželkami a spoustou hippies a jiní ze šedesátých a sedmdesátých s ním taky vykuřují. Walter Benjamin a Baudelaire se pořád ohlížejí kolem sem a tam, když přijdou od Freuda. Ty diskuse bys měla slyšet.
L: To zní dost zajímavě.
G: Souhlasí, zajímaví lidé a posedlí duchem jsou tu všichni.
L: Jsem pořád s Tebou, Goddly. Náš svět, co Ti mám povídat, už není, co kdysi býval. Povrchní, zmatený až běda, jen snad to naše Polesí dává útěchu.
G: Chtěl bych tam zpátky, řekni svým čtenářům...
L: Každou minutu jsi tu se mnou, Goddly, skutečně.
G: Ne, jsem tady, ne tam... Tedy teď jsem sám zmaten. Kdeže jsem to vlastně?
L: Nu tady, tady přece, Goddly.
G: Lottli?
L: Goddly?