CHRISTOPH JANACS
Adalbert du kamst den Waldweg herab die Farnblüte schäumte ich fragte dich nach Witikos Rose nichts weiter |
Adalbert přicházíš dolů lesní cestou šumí kapradí v květu ptal jsem se tě po Vítkově růži nic víc |
Tato jediná báseň ať poslouží zatím za ukázku tvorby básníka, jehož poslední sbírka se jmenuje česky, a to Šumava. Vyšla v edici Lyrik aus Österreich roku 2000, toto čtyřverší je z ní a s jejím autorem jsem se poznal téhož pozdního léta právě na krumlovském sympoziu o Stifterovi. Narodil se 4. října 1955 v Linci a žije v Niederalm/Solnohradsko. Vydal roku 1989 román Schweigen über Guernica (Mlčení o Guernice), dále několik svazků povídek a básní, z nich některé i ve španělštině. Přednáší na salcburské univerzitě a vede kurzy a semináře kreativního psaní. Jeho verše o Šumavě, odkud ostatně, přesněji z Vimperka, pocházel jeho dědeček z matčiny strany - po otci má zas původem uherské jméno a zaokrouhluje tak obraz "staré říše" - četl v Českém Krumlově Václav Maidl v překladech Ivana Binara.
P.S. V roce 2003 se Christoph Janacs podílel jednou svou rozsáhlejší básní na sborníku prací (všechny ostatní měly charakter prózy), iniciovaném sdružením Netzwerk Memoria a Obcí jihočeských spisovatelů "Střídavě jasno : povídky rakouských a jihočeských spisovatelů" (v německé verzi "Hinter dem Niemandsland - Wechselnd bis heiter : Böhmische und österreichische Geschichten"), z něhož přetiskujeme německý veršový originál i český překlad Lenky Houskové, v němž opravuji jen příliš zjevné chyby (např. dávám "Moos, der vergisst=mech, který zapomíná" namísto "lišejník, zapomíná";"entkleidet sich, durchlässig=svléká se, prosvítá" namísto "halí se, propouští"; "du bist es vorübergehend=jsi přechodně" namísto "jsi průběžně"; "Mohn, und Moos=mák a mech" namísto "mák a lišejník"; "sehen, was ist=vidět, co je" namísto "vidět, co se děje"; "auf sinkenden Steinen=na zanořujících se kamenech" namísto "na potápějících se kamenech"; "(die Stimme) schwieg, überschlug sich=(hlas) zmlkl, přeskočil" namísto "mlčel, převrátil se"; "stemmten den Himmel=podpírají nebe" namísto "popírají nebe").
Landschaft, verkleidet Seid vorsichtig, es gibt eine Zukunft. Margaret Atwood 1 ...wir erwarteten - was nur? -, wenn wir (zum wievielten Mal eigentlich?) hinauf- fuhren, immer desselben Bewegung folgend, immer diesselben Bilder vor uns die Sintflut: blauschwarz und hoch- mütig der Wald, seine Stämme ein Heer aufgepflanzter Lanzen, abweisend und lockend zugleich, eine Landschaft mit Bann belegt, schlummernd in ihrem Verfall, die Front war noch aufrecht hier, eine Wunde, für ein Kind unbegreiflich, und un- sichtbar, sichtbar nur die Gesichter der Entschwundenen, ihr nächtlicher Blick in Geschichten und Träumen (und hier träumt man viel), und was sich so über das Auge legt. was es sieht, begreift es nicht, was es begreift, ist nicht erwünscht: alle Wege enden hier finden die Wege kein Ende; nur der, der sie geht das schon wieder los: vertieft in die Lektüre der Landschaft, versuchte das Kind zu verstehen, was nicht zu verstehen war. und ist. und bleiben wird: vermint das Gedächtnis der Dinge - tätowiert und versehrt alles Land -, unruhig selbst ihr Schlaf; hier ist kein Moos, das vergisst, kein Halm verliert sein Gedächtnis, und der Farn entrollt sich aus Trotz. zu trauen dem Zug des Hähers, dem Geröll seines Gelächters? das Kind, versunken in den Anblick des Landes, schaute, schaute, das Auge ans Fernglas gepresst, bis es merkte: das Land schaut zurück, erwidert, kein Zweifel, erwidert den Blick. und der Verdacht: es liegt nichts hinter dem Horizont dämmerte es, dämmert schon wieder noch immer Erkenntnis: Entfernung wächst, je näher du trittst. Steine und Wurzeln, und was sie, Jahrzente danach, frei- gaben und geben und geben werden. das Un- begreifliche: was es heißt, nicht mehr zu sein, und dies nicht erleben wirst du, was du nicht glauben kannst: schließen wird sich die Wunde, das Land wächst zusammen, entkleidet sich, durchlässig das Dickicht, betretbar die Dämmerung, endlich, dennoch: es gibt kein Versteck, man findet dich immer, egal, wie du dein Fernglas hältst. noch beschützt dich die Stimme der Mutter, Vaters Hand über dem Scheitel das Kreisen des Vogels, sein Schatten in euren Gesichten; schmerzlich das Wissen, unzeitgemäß: wo du auch bist, du bist es vorübergehend. so kehrten wir um, kehren wir um, kehren wir wieder und wieder, un- versöhnt mit der kargen Fülle dieses Landes, dem Duft nach Erde und Harz, dem Licht und dem lautlosen Schriftzug des Vogels, Wasserzeichen in deinem Spiegel- bild, am Morgen danach. Einsicht auf markierten Wegen: wir gingen nicht weit genug; immer gehen wir nicht weit genug jetzt! Schatten öffnen sich: hinter der Grenze ahnte das Kind schon die lauernde Welt 2 dennoch: immer wieder die Ausflüge hinauf zu einem der Türme (ausgediente Bohrtürme waren es, hieß es) mit ihrer freien Sicht in ein unfreies Land. und von drüben (herüben) die un- freie Sicht auf das, von dem wir nicht genug kriegen konnten sie alle, wir alle nicht. zu viel an Sehnsucht gespeichert, an Träumen; zu viele Bilder: was verband, war die Landschaft, das Licht; und Narben, die nicht mehr aufbrechen durften, die Stille, die die Stille in uns zerreißt kein Bericht, keine Nachricht, kein noch so gut gemeinte Rat: über die Fluren ziehen, wie ehedem, Schwärme von Vögeln; die Blindenschrift ein Kreuzwort- rätsel, die weißen Flecken in der Überzahl. doch die Legenden- bildung blüht bereits: Flucht kommt von flüchtig und Stille bon stillen; und Wunde von wundern uns nicht, denn das weiß hier keiner. oder ohnehin jeder (was auf dasselbe hinausläuft). die Fährten können nicht falsch sein, weil keine Fährten vorhanden. sprach hier einer von getilgt? das bezog sich wohl auf die Landessprache der Käuzchen, nachts, das Knacken im Wald, im Gehörgang. dass mir hier keiner mehr hochschreckt! nomadisch wie die Wolken der verwehende Schrei, das Wandern der Stimmen und wie sie erloschen, immer von neuem, im Hagel. verirrtes Brombeer- gestrüpp, der Erschöpfung nahe: hier pflücken Kinder, die Farbe der Nacht an den Fingern, di glühenden Früchte, hier enden die Wege auf einmal nicht mehr, hier kleidet der Tag sich neu. Vermehrung der Schatten: dass uns die entfallenen Namen folgen, ein lautloses Wolfrudel, das sich verirrt, maanchmal, in unsere Gärten; dort wartet es, wartet worauf? im Gleichmaß des lichts sieht alles ganz anders aus, da lässt es sich atmen, sehnsuchtslos nach- blicken den Vögeln; selbst Brennesseln wirken dann unverdächtig. wenn nicht die Krähen die Dunkelheit in sich trügen; die Wintersaat ein Versprechen, das einzulösen die Erde bereit war. und ist. und bleibt ein Rest Zweifel, ein Knoten, obgleich der Tag uns tröstet, wo es zu trösten nichts gibt. und gab. und geben wird dies Land uns eine zweite Chance? Habichte zersägten die Erde mit ihrem Schrei, ihr Echo sägt weiter im Traum jenseits der Grenze, auf dem Papier. Botschaft der wiedervereinigten Landschaft: an die neuen Namen sich gewöhnen müssen, das veränderte Licht. bewohnbar, von neuem, der Fuchsbau, zu beschreiben der Bogen des Vogelschwarms: wie er die Seiten wechselte, mühelos kehrte, verschwand, wiederkehrte, keine Spuren hinterließ. der Hagel? ein Geräusch von weither: Findlinge wuchsen dem Auge entgegen, entladen sich lautlos (was man hört, ist schon lange verklungen), die Druckwelle ein unschwer entzifferbares Signal (wenn man will). doch versöhnt uns das Licht, der Blick, der ins Weite geht, der Herzschlag des Landes, das verliebte Haar des Grases, Mohn, und Moos auf Steinen und Bäumen, die geheime Revolte der Farne: mählich die Schatten, verkraftbar wie alles, was wir verkraften, und wie verkraften viel: die bescheidene Gegenwart der Hoffnung, wo es nicht zu hoffen gibt es genug, auch wo es zu hoffen nichts gibt. wozu auch: wir sind aus Vergessen gebaut. es genügt uns zu sehen, was ist. unentzifferbar die Nacht wie die Inschriften auf sinkenden Steinen, dies Weinen, der un- ausgesetzte Schmerz. unentzifferbar Erinnerung (wenn es denn eine ist), unentzifferbar wir selbst. doch was wollen wir mehr gibt es nicht, gab es nicht, wird es nicht geben. das Käuzchen, das rief, ist verstummt, zumindest im Traum ist jetzt Stille, im Wald, herrscht Frieden im Land. was stört, ist Metapher, doch bleibt es deutbar; und wir deuten ja gerne und viel nach drüben, herüber, obwohl uns kein Balken mehr trennt, Papier seine Bedeutung verlor. aber immer noch schreckt einer hoch beim Geräusch eines knackenden Astes (oder wars bloß die Leitung, die schlechte Verbindung gestern Nacht?): all die entsicherten Träume, sie holen uns ein für alle Mal: das muss ein Ende finden, wenn es ein Ende gibt; Geschichte droht 3 doch vorerst war alles noch Gegenwart: die Stimme aus dem Lautsprecher sagte das Unfassbare, stotterte, stammelte, schwieg, überschlug sich, schrie uns die Bilder in Stirn und Gedächtnis, dort blieben sie, bleiben sie, durch nichts mehr zu löschen, stieg uns die Träne ins Auge, bis wir klar sahen: dass die Steine die Mauer verließen, brachen, zu wandern begannen, die Seiten wechselten wie die Vögel, sich bargen wie Vögel in den Händen, nicht flogen, nicht stürzten, nicht trafen, nur die Stimmen flogen, flogen, kamen von drüben (herüben), trafen sich, mischten sich, wurden ein einziger Schrei doch nicht so laut, wer weiß, was gespielt wird findet sich in keinem Dreh- buch, kein Skript diktiert den Text, keine Souffleuse aus doppelten Boden sagte ein; Statisten wurden Akteure, Schauspieler Regisseure, und der Vorhang fiel nicht, fällt nicht, fällt noch immer nicht, nur die Schüsse, nachts, in den Träumen, fallen die Getroffenen aus allen Wolken, ins Laub, in den Schnee von gestern, von heute an wird alles anders, wird alles anders werden müssen: die Balken hoben sich aus den knarrenden Angeln, stemmten den Himmel, der hier stets zu tief hing und hängt und hängen wir nicht alten Märchen nach: wie sie herüber-, herunterkamen in ihren hustenden, holpernden Wagen, lachend, winkend, hupend, blinkend, jeden im Geiste umarmten, der ihnen entgegen- kam und kommt darauf an, was wer will, doch am besten, man bleibt, wo man herkommt und hingehört sich das nicht, so die Seiten zu wechseln, wo kommt man denn hin und wieder die gleiche Hoffnung: Atlantis, der Himmel auf Erden, zumindest Schlaraffia, verborgen hinter der nächsten Wegbiegung, aber da, ganz gewiss, kein Zweifel: die Türen steht offen wie die Münder der Kinder (und nicht nur ihre), und dass es so bleibt, dafür sorgt euch nicht: die Grammatik der Landschaft, die lernen die nie, und Geschichte verspricht viel und löst nichts ein und hört nicht mehr auf, Geschichte zu sein, und der Farn dort entrollt sich in einem Land, gut getarnt, und der Farn hier in einem, das jeden Tag fremder wird - immer in Reichweite des Schmerrzes, aber un- erreichbar für sein Werben: so lebt es sich nichts leichter als das, nichts schwerer, nicht wirklich; selbst das Verschwinden, von manchen zur Reife gebracht, will nicht gelingen - aber wozu auch: wohin wir auch gehn, wir tragen die selben Bilder in uns; wir sind immer schon da. so bleiben wir, die Augen verschmolzen mit dem Fernglas, dem Augenpaar drüben, herüben, das folgt uns, verfolgt uns bis über die Träume hinaus; aufgehoben in allem Vergangenen: Grenzpfähle morschten, Türme rosteten, Schlag- bäume hoben sich; wir rückten voran ging es, geht es, kein Zweifel, in der Umarmung des Lichts, gäbs nicht diesen Donner, der nachhallt: un- bestimmt seine Herkunft, unbestimmbar sein Ziel, das, hüpfend im kreisrunden Ausschnitt, erschien und verschwand und erstarrte, Stand- bild, geätzt auf die unschuldige Netzhaut, löschbar durch nichts, keinen Lidschlag, selbst durch den letzten nicht, den wir erwartetetn... |
Krajina, zastřená Buďte opatrní, budoucnost existuje. Margaret Atwoodová 1 ...očekávali jsme -- co jen? -- když jsme tam (pokolikáté vlastně?) jeli, následujíce vždy stejný pohyb, vždy stejné obrazy před námi záplava: modročerný a povznesený les, jeho kmeny vojsko vypěstovaných kopí, odmítající a vábící naráz, krajina zastřená kouzlem, dřímající ve svém zániku, fronta se zastavila právě tady, rána, dítěti nepochopitelná a neviditelná, viditelné jen tváře zmizelých, jejich noční pohled v příbězích a snech (a zde se hodně snívá), a v mihnutí okem. co vidí, nechápe, co chápe, není žádoucí: všechny cesty končí nemají cesty žádný konec; jen ten, kdo po nich kráčí pořád dál: pohrouženo v četbě krajiny, pokouší se dítě porozumět tomu, čemu nelze porozumět. a je. a zůstane: podminovaná paměť věcí -- tetuje veškerou zemi a škodí jí -- neklidný je i její spánek; není tu lišejník, zapomíná, žádné stéblo neztratí svou paměť, a kapradí se rozvíjí ze vzdoru. věřit letu sojky, oblázku jejího smíchu? dítě ponořené v pohledu země dívá se, dívá, oko se tiskne k dalekohledu, dokud nezjistí: země se dívá také, opětuje, bez pochyb, opětuje pohled. a podezření: nic neleží za horizontem stmívalo se, stmívá se už zase ještě stále poznání: vzdálenost roste, čím blíže kráčíš, kameny a kořeny, a to, co staletí poté uvolnila a uvolňují a uvolní. nepochopitelné: co znamená už nebýt, a tohle ne zažiješ budeš tím, čemu nemůžeš uvěřit: zavře se rána, země srůstá, svléká se, prosvítá houští, přístupné stmívání, konečně, přesto: není úkrytu, vždycky tě najdou, jednou, jak držíš dalekohled, ještě tě chrání hlas matky, otcova ruka nad hlavou kroužení ptáka, jeho stín ve vašich tvářích; bolestné vědomí, bezčasí: kdekoliv jsi, jsi přechodně. tak se obracíme, obracíme, obracíme se znovu a znovu, nesmířeni se skrovnou hojností této země, s vůní půdy a pryskyřice, se světlem a bezhlučným písmem ptáků, vodoznaky v odrazu tvého zrcadla, ráno poté, stopy na označených stezkách: nešli jsme dost daleko; nikdy jsme nešli dost daleko teď! stíny se otevírají: za hranicí už tušilo dítě číhající svět 2 přesto: stále znovu výlety nahoru k jedné z věží (vysloužilé vrtné věže to byly, říkalo se) výhledy z nich do nesvobodné země, a odtamtud (sem) nesvobodný pohled na to, čeho jsme nemohli mít dost všichni ti, my všichni ne. příliš nastřádané touhy, snů; příliš obrazů: co je spojovalo byla krajina, světlo; a jizvy, které se už nesměly otevřít, ticho, ticho v nás nezničí žádné oznámení, zpráva, ani dobře míněná rada: nad poli táhnou, jako kdysi, hejna ptáků; slepecké písmo křížovka, bílá místa v přesile. přece však stále vznikají legendy: útěk je původem od těkání, ticho od tišení; a ráno od zranění ne však těch našich, nikdo to tu neví. nebo skoro každý ví (což vyjde nastejno). cesty nemohou být špatné, protože žádné nejsou. mluvil tu někdo o vyhlazení? to se prý vztahuje i na místní nářečí sýčků, noční, praskání v lese, v uších. ať se tu už nikdo neděsí! být nomádem jako mraky odnášející výkřik, putování hlasů a jejich zhasínání, stále od začátku, v krupobití. spletený keř ostružin, blízko vyčerpání: tady otrhávají děti barvu noci na prstech, žhnoucí plody tady nemají cesty najednou konec tady se den znovu obléká, více stínů: že pronásledují nás ztracená jména, bezhlučná vlčí smečka, která občas zabloudí do našich zahrad; tam čeká, čeká na co? v denním světle vypadá všechno docela jinak, lze najednou dýchat, neroztouženě pozorovat ptáky; i kopřivy pak nevypadají podezřele. kdyby v sobě vrány nenesly tmu; zimní setba je slib, a země byla připravena jej splnit. a je. a zůstane trochu pochyb, uzlík, přestože nás den tiší tam, kde k útěše není nic dáno. a nebylo. a nebude nám dána touhle zemí druhá šance? jestřábi rozřezali zemi svým křikem, jejich ozvěna řeže dál ve snu na druhé straně hranice, na papíře. Poselství znovuspojené krajiny: muset si zvykat na nová jména, na jiné světlo, znovu obyvatelné liščí nory, popsat záhyb ptačího hejna: jak mění strany, bez námahy se otáčí, mizí, vrací se, nenechá po sobě stopy. krupobití? zvuk z dálky: to bludné balvany rostou před očima, zuří do ticha (co slyšíš, už dávno odeznělo), tlaková vlna lehce rozluštitelný signál (když se chce). Stejně nás sbratřuje světlo, pohled, který se upírá do daleka, srdeční tep země, zamilované vlasy trávy, mák a mech na kamenech a stromech, tajná revolta kapradí: roztrhaný stín, přemožitelný jako vše, čeho se zmocníme, a my se zmocníme mnohého: skromná přítomnost naděje, kde není dost ničeho k doufání a kde k doufání není nic. k čemu také: vznikli jsme ze zapomínání. stačí nám vidět, co je. noc nevyluštitelná jako nápisy na zanořujících se kamenech. ten pláč, nevystavená bolest. nevyluštitelná vzpomínka (když už nějaká je). nevyluštitelní my. přece co chceme víc není, nebylo. nebude, sýček, který volal, umlkl, alespoň ve snu je teď ticho, v lese, v kraji vládne mír. co ruší, je metafora, přesto zůstane odhalená; a my přece odhalujeme tak rádi a mnoho odtamtud, sem, ač nás už nedělí žádná závora, papír ztratil význam. ale vždy se někdo vyděsí při zvuku praskající větve (nebo to bylo jen vedení, špatné spojení minulé noci?): všechny odjištěné sny, dohánějí nás pokaždé: to musí skončit, pokud to má konec; historie hrozí 3 ale předtím bylo vše přítomností: hlas z tlampače říkal nepochopitelné, koktal, zajíkal se, zmlkl, přeskočil, veřval nám obrazy do hlavy a paměti, tam zůstaly, zůstanou, ničím nesmazatelné, slzy nám vstoupily do očí, dokud jsme neviděli jasně: že kameny opustily zdi, rozbily je, daly se na pochod, měnily strany jako ptáci, skrývaly se jako ptáci v dlaních, neletěly, nepadaly, nepotkávaly se, jen hlasy letěly, letěly, přicházely odtamtud (sem), potkávaly se, mísily se, spojily se v jediný křik však ne příliš hlasitý, kdo ví, co se hraje nepíšou v žádném scénáři, žádný skript nediktuje text, žádná předříkávačka neradí z nápovědní budky; ze statistů jsou aktéři, z herců režiséři, opona nepadla, nepadá, ještě stále nepadá, jen výstřely, v noci, ve snech, padají potrefení z mraků, do listí, do sněhu ze včerejška, ode dneška bude vše jinak, bude muset být vše jinak: trámy se zvedají ze skřípějících háků, podpírají nebe, které tu vždy viselo nízko a visí a nevisíme na starých pohádkách, jak sem sestoupili ve svých supících, drkotajících vozech. smějíce se, mávajíce, houkajíce, blikajíce, každého srdečně objali, kdo jim naproti přišel a přijde na to, co chce, přesto nejlépe zůstat tam, odkud člověk pochází a přísluší snad někomu takhle měnit strany, kampak lze takhle dojít a dál stejná naděje: Atlantida, nebe na zemi, alespoň zahrada rajských potěšení, skrytá za příštím ohybem cesty, ale tady, jistě, bez pochyb: dveře jsou otevřeny jako ústa dětí (a nejen jejich), a že to tak zůstane, o to se nestarejte: gramatika krajiny se nevyučuje, a dějiny slibují mnohé a nesplní nic a nepřestanou být dějinami, a to kapradí tam, v jedné zemi se rozvíjí, dobře skryté, a to kapradí tady v jedné, která se každý den více odcizuje -- vždy v dosahu bolesti, ale ne nepolapitelná na návnady: tak se žije nic lehčího než to, nic těžšího, ne skutečně; samo mizení, někteří je dovedli k dokonalosti, se nechce podařit -- ale proč také: kamkoliv jdeme, neseme v sobě stejné obrazy; oči splynuly s dalekohledem, s párem očí na druhé straně, zde, to nás následuje, pronásleduje až do snů; vytyčeno ve všem minulém: hraniční kůly práchnivěly, věže rezly, hraničn závory se zvedly; my se sunuli vpřed šlo to, jde to, bez pochyb, v objetí světla, neburácely takové hromy, které teď doznívají: neurčitý jejich původ, neurčitelný jejich cíl, který, hopsaje ve kruhové výseči, objevil se a zmizel a strnul jako socha, vyleptaná až na nevinnou sítnici, ničím nesmazatelná, žádným přivřením víček, ani tím posledním ne, který jsme očekávali... |
- - - - -
* Linec (A)