JOHANN JANDA
Poslední německý kostelník z Horní Plané vzpomíná
"V tom okamžiku, jakoby vyvolán dědečkovými slovy, ozval se svým zřetelným hlubokým hlasem jasně a čistě velký zvon na věži v Horní Plané a jeho zvuk k nám zaléhal nahoru pod borovice.
'Hleďme,' řekl dědeček, už jsou čtyři hodiny a vyzvání se k svatvečeru (v originále "und schon Feierabendläuten"); vidíš, dítě, tento jazyk nám říká bezmála slyšitelnými slovy, jak je v tomto kraji všechno zase dobré, šťastné a spokojené (v originále "wie gut und wie glücklich und wie befriedigt wieder alles in dieser Gegend ist").
Při jeho řeči jsme se obrátili a dívali se zpátky na kostel. Čněl do výše svou tmavou taškovou střechou a svou temnou věží, z níž se rozléhalo zvonění, a domy se tlačily kolem něho jako hejno šedivých holubů." (ze Stifterovy povídky "Žula")
Věž hornoplánského kostela byla podle mínění zdejšího školního ředitele Fischera (Franz Fischer je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), autora obecní kroniky, věží strážní a je tudíž významně starší nežli sám kostel. Je čtyřhranná a jako mocný, stářím zešedlý svědek dlouhé řady pokolení Hornoplánských a přespolních se tyčí na horním konci zdejšího náměstí. Erbovní květina Rožmberků - tři rudé růže - zdobí její průčelí (v originále "sind an seinem Gesims" - pozn, překl.). Viděla už úsilí klučařů a kolonistů v okolí (v originále "er sah schon der Roder Mühen in Umland" - pozn. překl.), zášť husitů i houfy Švédů, prázdná stavení po čase moru, ničivé požáry i namáhavou, po každé o něco zkrášlující obnovu celého městečka.
Nad tím vším přešlo sedm století a my sami jsme v nezkaleném zraku mládí věřili, že jsme snad středobodem světa... (v originále "wir selber glaubten, der Mittelpunkt der Welt zu sein im ungetrübten Blick der Jugend... " - pozn, překl.)
Znenadání však i sem proniklo světové dění a rozestřelo až do těch nejodlehlejších lesních údolí úzkost a strach... Otcové a synové odcházeli z domova, shromažďovali se na náměstí k odvodu a táhli do bojišť té první z obou světových válek, Mnozí spočívají pohřbeni v cizí zemi. Všechny oběti byly stejně nadarmo. Když válka a s ní všechno pominulo, slavili na našem náměstí čeští legionáři, dezertéři od císařského praporu, svůj triumf jako "vítězové světového zápasu" (v originále "als 'Siegerhelden des Völkerringens'" - pozn, překl.).
Po dvou desetiletích českého panství (v originále "nach zwei Jahrzehnten Tschechenherrschaft" - pozn, překl.) zavlála od roku 1938 nad městečkem německá vlajka (byl na ní ovšem hákový kříž - pozn. překl.). V nepopsatelném jásotu z osvobození se rozhoupaly tvé zvony ve vítězném hlaholu... (v originále doslova: "Deiner Glocken Klang - Siegesklang - mächtiger Turm, schwang mit in dem unbeschreiblichen Befreiungsjubel... " bylo to ovšem "osvobození" Hitlerem, tehdy málem "mírotvorcem" /byť už předtím pohltil samostatné Rakousko/, avšak budoucím válečným zločincem! - pozn. překl.)
Dosud panovala radost v srdcích, když se rozpoutala strašlivá druhá světová válka! (v originále doslova: "Noch war die Freude in den Herzen, als Schlimmeres losbrach: Der Zweite Weltkrieg!" - pozn. překl.). Tu jsi měla spatřit, stará věži, spoustu smutku v mnoha, mnoha domech svého nejen farního obvodu. Bezpočet slz po až příliš mnoha milovaných, všech těch, kdo se už nikdy nevrátí... (v originále "um die allzu vielen Geliebten, Niewiederkehrenden... " - pozn, překl.)
Šedá a chřadnoucí (v originále "grau und verfallen" - pozn, překl.) ses jevila, důvěrně nám známá věži, když zbytky statečné německé armády (to by asi o nacistickém wehrmachtu řekl málokterý Čech - pozn, překl.) tábořily na náměstí, táhnoucí bezvýchodně dál za svého hořkého konce...
Bílé prapory vlály z hornoplánských oken vstříc přicházejícím Američanům, kteří byli přijati se stísněnými srdci - pak lágr v místní části Horní Plané řečené "Puid" a v lokalitě zvané "Weisgerber" s německými zajatci...
Jakousi prahorní zárukou stability bylas nám stále (v originále "als Urgestein und festgefügt bist du" - pozn, překl.) při kostele a nad celým údolím. Poněvadž jinak bys musela puknout do osamělých trosek tváří v tvář stále rostoucímu běsnění husitské nenávisti vůči nyní bezbranně jí vystaveným Němcům... (v originále "angesichts des anhebenden Wütens hussitischen Hasses gegen die wehrlosen Deutschen... "; co by si o bezbrannosti měli pomyslet oběti nacistického šílenství, které si s tím husitským rozhodně nijak nezadalo? - pozn, překl.)
Kdeže jen zůstal hrdý hlahol tvých zvonů, ohlašující jindy život a smrt tvých hornoplánských obyvatel? Nechceš se snad, oněmělá věži, rozezvučet venkoncem skutečně naposledy k odchodu na své strastiplné pouti?
Kdeže jsou někdejší kostelníci se svými kumpány (v originále "die Messdiener mit ihren Kumpanen" - pozn. překl.), kteří tvůj kov prudce rozeznívali ke vznešené melodii tónů, která se roznesla nad městečkem a celým vltavským údolím až ke vzdáleným lesním vsím? Nevidělas snad, jak jindy tak veselé zástupy obyvatel (že by autor zapomněl na truchlící pozůstalé po milovaných padlých? - pozn. překl.), nyní zbídačelé houfy žen, dětí a starců, vyhnané z domů táhnou svá skrovná často zavazadla, hnáni a střeženi českými biřici a americkými "osvoboditeli" jako stádo ovcí obíhané psy, jako dobytek a budoucí náklad vlaků "odsunu", mířících s nimi do neznámé bídy...
Horní Planá, ty zhanobený domove (v originále "Oberplan, du geschundene Heimat" - pozn. překl.), ty dědictví po našich otcích, skrývající plody naší vlastní práce, poplivané našimi sousedy, kteří choří nenávistí šilhali žádostivými zraky po majetcích jim nenáležejících už v době, kdy náš národ ještě nepadl poražen na zděděné otcovské půdě...
Odvrať svůj pohled, oněmělá věži, bezmocná strážkyně, od dění tam dole, od slepé zášti, která dvěma národům v krásné české zemi (v originále "im schönen Böhmen" - pozn. překl.), tak milované jimi oběma, nedá najít cestu k sobě navzájem.
Tví Hornoplánští, opuštěná, cizinci obklopená věži, jsou rozeseti do všech stran světa a jakkoli jim zbělel vlas, touha po domově v nich zůstala... Ve svých vzpomínkách chodí znovu a znovu důvěrně známými ulicemi a cestami, lehkonoze jako kdysi stoupají příkrými schody vzhůru do zvonice blíže tvému kovovému srdci, čekajíce na dunivé odbíjení hodin a pokaždé stejně rozechvělí při prvém úderu nástroje...
Z vrcholů dvou hraničních hor (autor má zřejmě na mysli Moldaublick a Bärenstein - pozn. překl.) je vidět tam dolů na krásné, přehradním jezerem zcizené údolí Vltavy (v originále "vom See verfremdete Moldautal" - pozn. překl.). Bezpočet krajanů sem přichází zdaleka, aby pozdravili domov: tj. tam naproti na svahu Dobrovodského vrchu (v originále "am Hange des Gutwasserberges" - pozn. překl.) naši nezapomenutelnou Horní Planou!
Hoam!, 2000, č. 6, s. 32-33
P.S. V úvodní citaci textové ukázky jde o překlad úryvku povídky "Granit" /česky "Žula"/ ve výboru "Horský křišťál" (nakladatelství "Odeon" 1978 v edici "Světová knihovna", citace sama je ovšem zveřejněna v německém originále)
Předchozí textová ukázka musela být plodem těžké osudové rány a jen tak ji lze brát na historickou váhu. Po nacismu by se však tesknit nemělo, ten to všechno zlo konec konců způsobil. Autor německého originálu vzpomínky, o jehož identitě neklamně svědčí připojená poznámka Anny Dolzerové o setkání s kostelníkovým synem Rudolfem (Messner Rudi) a s opisem otcovy příležitostné a po letech trochu věcně nesrozumitelné nářeční básně o pouličním osvětlení hornoplánských ulic (otec si prý rád zaveršoval při čekání v sakristii), se ovšem narodil ještě před poslední čtvrtinou století devatenáctého, na den přesně to bylo 25. června roku 1873 v blízké vsi Jelm (německy "Melm") čp. 14. Křtil ho (ještě téhož dne) Gottfried Fuchs, zdejší farář, *26. října 1834 ve Waldhäuser am Lusen, zesnulý zde 3. srpna roku 1891 ve věku pouhých 56 let na Brightovu nemoc (glomerulonefritida) a dva dny nato na hornoplánském hřbitově i pochovaný. Chlapcův otec a jmenovec Johann Janda, rolník na rodném synově stavení čp. 14, byl synem předchozího hospodáře tamtéž Alberta Jandy a jeho ženy Kathariny, dcery rolníka z Další Lhoty (Hinterstift) čp. 5 Wenzla Zacha. Novorozencova matka Anna byla dcerou rolníka z Pihlova (Pichlern) čp. 7 Adalberta Stiftera a Heleny, dcera Bartla Sturaniho, rolníka na témže stavení v Pihlově čp. 7. Pozor! Ještě na konci téhož záznamu hornoplánské křestní matriky nacházíme vlastnoruční přípis matrikáře Petra z 9. prosince roku 1953 o úmrtí osmdesátiletého Johanna Jandy v Českém Krumlově dne 17. srpna téhož roku 1953. Tentýž matrikářův přípis figuruje ostatně i u záznamu hornoplánské oddací matriky k 10. lednu roku 1898 o zdejší svatbě nádeníka (v matrice "Taglöhner" v Horní Plané čp. 85 Johanna Jandy s Veronikou Reschlovou (*21. prosince 1873 v Lodhéřově /Riegerschlag/ čp. 101), dcerou lodhéřovského truhláře Jakoba Reschla a Agnes, roz. Peterlové, dcery rolníka v Lodhéřově čp. 103 Bartholomäuse Peterla a Marie, roz. Kasperové rovněž odtud z Lodhéřova. Oddávajícím knězem byl hornoplánský děkan Matthäus Höfferl, jehož synovec a nástupce Johann Höfferl (zahynul jako vězeň nacistického koncentračního tábora) je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, kde najdeme také strýcova životní data. Na archu sčítání lidu z roku 1921 je už Johann Janda uveden jako "Kirchendiener" a místem jeho služby je "Kirche in Oberplan". Vždyť o tom kostele a jeho historickém svědectví to bezpochyby všechno je.
- - - - -
* Horní Planá / † Český Krumlov
