SIEGLINDE JOHNSONOVÁ
Vzpomínky z dětství
Je tomu už drahně let, co jsme opustili domov a vystěhovali se sem do Spojených států, kde jsme sice mezitím pevně zakotvili (v originále "hier inzwischen auch fußgefasst haben" - pozn. překl.), avšak náš milovaný šumavský domov zůstává pro nás nezapomenutelným. Stále znovu putují moje myšlenky nazpět do krásného šumavského údolí, kde jsem prožila své dětství.
Tyto myšlenky jsem přenesla na papír, snad si ještě někdo vzpomene na to děvče jménem "Linde", jak se mi svého času říkalo. Pro moje tmavé vlasy a oči si mě pořád někdo dobíral a obvykle následovalo: "Geh, du schwarze Zigeunerin und wasch dir die Haare und Augen mit Seife." (tj. "Běž, ty černá cikánko a umyj si ty vlasy a oči pořádně mejdlem!" - pozn. překl.) Myslela jsem si pak vždycky, že jsem opravdu tak ošklivá a velice mě to trápilo. Pro tu spoustu vlasů mi říkali i "Rasputin". Jak bych si dnes přála mít aspoň polovinu z nich, poněvadž během let velice prořídly.
V Rožmberku jsme bydleli nejprve v Zadní Cejli (v originále "in der Hinteren Zeile" - pozn. překl.) a nakonec v té Prostřední (v originále "zum Schluss in der Mittleren Zeile" - pozn. překl.). Vzpomínám si ještě dobře na naše sousedy, na všechny známé mých rodičů a na mé přítelkyně.
Díky časopisu "Glaube und Heimat" jsem mohla později získat adresy domovských přátel (v originále "Adressen von Heimatfreunden" - pozn. překl.) a navázat s nimi kontakt. Počet těch, které jsme znali, se však mezitím velice zmenšil a je už nepatrný.
Školní časy
Ráda si připomínám své přítelkyně a kamarádky ze školy, které jsem ale později ztratila z očí. Pan řídící Brabetz (Johann /Hans/ Brabetz je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) byl naším třídním učitelem, kterého jsme si pro jeho dobrotu uložili hluboko do srdcí. Jednou jsem si ale musela zůstat po škole, poněvadž jsem při vyučování usnula. Když všechny děti odešly, přišel ovšem ke mně blíž a zjistil, že jsem nemocná a mám horečku. Bylo mu to velice líto a aby mi udělal radost, daroval mi knihu s titulem "Heimatkranz" (pocházela z roku 1937, měla podtitul "Heimatbuch für Südböhmen" a byl to v obecných školách první Československé republiky jakýsi "jihočeský" doplněk Německé čítanky /Deutsches Lesebuch/ - pozn. překl.), která zůstává mým doživotním pokladem. Vedle mé panenky na hraní jsem si ji nesla ve své slaměné taštičce, když jsme jedné noci lukami a lesy prchali přes hranice do Rakouska. Je v té knížce mnoho krásných veršů, které si přeříkávám, když si ji vezmu do ruky.
Během hodin náboženství nám pan děkan (jde o Urbana Webingera, který má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) mnohdy vyprávěl i poutavé příběhy. Jednou jsem ho poprosila, aby si sednul při vyprávění na mou školní lavici, poněvadž jsem ho ráda poslouchala zblízka. Zatímco mluvil, pletla jsem si z třásní jeho děkanské šerpy copánky. Pak jednou přišel na to, že jsme si s mou kamarádkou a také mou mladší sestrou namáčely své panenky na hraní do kalíšku se svěcenou vodou. Místo aby nás zahnal, jak jsme se obávaly, vlídně a klidně porozprávěl s námi i s našimi mateřsky opatrovanými fiktivními "dcerkami".
Návštěva lékaře
Poněvadž matka churavěla stále více a otec byl ve válce, byla jsem jako ta nejstarší, největší a nejsilnější ze tří sourozenců brzy vedena k samostatnosti a musela jsem všude zaskakovat a vypomáhat. V mých osmi letech (tj. v roce 1943 - pozn. překl.) mě maminka poslala docela samotnou k panu doktoru Fuchsovi (Dr. Matthäus Fuchs je rovněž i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) s pěkným svým doporučením a prosila ho, aby mě vyšetřil. Za svou odvahu jsem od něho sklidila uznání. Když jsme Dr. Fuchse u nás doma očekávali, připravila maminka vždycky lavor s vodou a čerstvý ručník. Býval očekáván s úctou, propouštěn s ulehčením a sledován úzkostlivě po celou dobu návštěvy.Když byl jednou povolán k mé sestře, která měla angínu, měla jsem mu podat lžičku. Hbitě jsem běžela ke kredenci a donesla hrdě ze zásuvky vojenskou erární lžíci otcovu a pomyslela si, že něco podobného pan doktor určitě ještě neviděl. Byla to lžíce na druhé straně s vidličkou a dala se zaklapnout. Při podávání onoho "parádního kusu" byla ovšem k mému značnému zklamání skládací lžíce označena za nepotřebné haraburdí. Nemohla jsem přece tušit, že pan doktor použije k výkonu zatlačení jazyka opačný konec jídelního instrumentu nežli požadovanou lžíci! Dr. Fuchs však dokázal neztratit náladu. Když v mateřské školce sledoval často s námi loutková představení s nezbytným Kašpárkem v hlavní roli, rozesmával nás kolem vtipnými poznámkami na okraj.
Nezapomenutelní gratulanti z někdejška
Když mi bylo sedm let, onemocněla jsem postupně na spálu a záškrt, takže jsem byla dvakrát poslána do dětské nemocnice v Linci, kde jsem měla být izolována na jejím infekčním oddělení. Poněvadž na jeden z termínů připadaly moje narozeniny a ani maminka mě nemohla navštívit, poněvadž sama ležela v krumlovské nemocnici, cítila jsem se velice smutná a opuštěná.
Když se však náhle rozlétly dveře a vešly řádové sestry Engelberta a Felicitas z naší mateřské školy, aby mi pogratulovaly, byl ze mne šťastný člověk. Přinesly mně mísu s třešněmi a tři růže, ke kterým zazpívaly píseň
"Es blüh'n drei Rosen auf einem Zweig, oh Maria"
Ta někdejší návštěva mi nevymizí z paměti, která mi dala vědět, že se na mě nezapomnělo a že nejsem sama. Také následující čas mi přinesl nečekanou událost v podobě příjezdu tří chlapců, kteří skončili u plotu nemocniční zahrady, poněvadž jsem tak jako tak už nijaké návštěvy přijímat nesměla. Znali mě ze Zadní Cejle (už zmíněná "Hintere Zeile" byla uliční řada domů v Rožmberku nad Vltavou - pozn. překl.), když jsme tam ještě bydleli v domě řečeném "Tomandl-Haus" a oni ze sousedství bývali u nás často návštěvou. Přicházeli k plotu pravidelně a mávali mně na pozdrav, přičemž na prstech ukazovali, kdy se tu objeví zítra. Neznala jsem ty hochy blíž; vzpomínám si jenm že ten nejstarší se jmenoval Martin. V té době to byli moji nejlepší a nejvěrnější přátelé, kterým jsem ještě dnes vděčná za tu láskyplnou službu. Zda si ti "hoši z někdejška" na mě ještě vůbec někdy vzpomenou?
Čas borůvek a hub
Babička mě často brávala s sebou do lesa na hledání borůvek a hub. Cítila jsem se tam dobře a spokojeně, ačkoli jinak jsem byla ducha spíše neklidného. Babička byla žena bystrá a s přírodou spjatá, kteréžto vlastnosti se snažila přenést i na mou osobu.
Vycházely jsme na ty výpravy z Riedlu (byla to čtvrť města Rožmberk nad Vltavou položená na pravém břehu Vltavy pod hradem - pozn. překl.), kde mí prarodiče bydleli, a to podél řeky. Ještě cítím tu teplou zemi pod mýma bosýma nohama, vdechuji vůni vltavské vody a květin při cestě. Šly jsme přes "bílý" most, jehož nátěr lepil (i dnes má most bílý nátěr /asi už nelepí/ a míří ke křížové cestě na blízký Studenec /německy Herrnlesbrunn/ - pozn. překl.), dál do krásně stinného lesa. Slyším jít vítr korunami stromů a jeho šum se mísí se zurčením čerstvé a průzračné vody potoka, mířícího k Vltavě od Přízeře (v originále "das frische, klare Wasser im Priesener Bach" - pozn. překl.), pleskající o kameny dna. Tišívaly jsme v něm žízeň. Včelami a čmeláky to bzučelo všude kolem přes keře a květinový porost a já to všechno slyším opravdu až dosud!
Jednou mě babička zavolala k sobě a ukazovala mi za stromem malou rostlinku se zelenými listy, které měly červené roztřepené okraje. Nikdy předtím jsem ještě nic podobného neviděla. Babička řekla: "Das ist ein Sonnentau. Linde, diese Pflanzen fressen Fliegen und Ameisen sowie sonstiges kleines Getier… schau dirs nur gut an… gelt, was der Herrgott für wunderschönes Zeug wachsen last." (tj. "To je rosnatka. Lindo, tyhle masožravé rostliny se živí mouchami a mravenci, jakož i jinou hmyzí drobotinou… jen si to dobře prohlídni… viď, jak divukrásným věcem Pán Bůh dává růst." - pozn. překl.) Tahle moje babička nasbírávala každým rokem mnoho velkých kýblů (i v originále "viele große Kübel" - pozn. překl.) borůvek pro letní hosty u nás v Rožmberku nad Vltavou. Můj děda, který chodíval také častokrát s námi, toho moc nikdy nenašel, což ho značně zlobilo. Říkával mi: "Deine Großmutter ist eine Waldhexe, darum findet sie viele Beeren und Schwammerln, die schreien ihr zu: 'Kimm her, kimm her...'" (tj. "Tvoje babička je lesní čarodějka, proto nachází tolik borůvek a hub, samy ji totiž přivolávají: 'Sem pojď, sem pojď...'" - pozn. překl.) a když jednou našel i on nějakou starou velkou houbu, rozkopl ji vzteky nohama. Nato se babička opřela oběma rukama o hůl, podepřela se o ni vlastní bradou a skřehotavě se zachichotala jako opravdová ježibaba: hi, hi, hi...
V obou těch mých staroušcích si našla oprávnění stará průpověď: "Was sich liebt, das neckt sich." (tj. "Co se škádlívá, to se rádo mívá," - pozn. překl.). neboť až do konce svého života zůstali spokojeným manželským párem.
Glaube und Heimat,1994, č. 9-10, s 21-23
Glaube und Heimat, 1995, č. 9-10, s 40-41
Martha Endlicherová (zastoupená i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) zaslala redakci "diecézního" krajanského časopisu zajímavě psané úryvky vzpomínek z dětství Sieglinde Johnsonové, roz. Schießerové z Rožmberka nad Vltavou, provázené v rodácké rubrice i zprávami o jejím a otcově kalifornském bydlišti, odkud posílávali "über den großen Teich", tj. česky bychom namísto "přes velký rybník" řekli ještě uštěpačněji "přes velkou louži", pozdravy někdejším známým z domova, který nepřestávali nosit v srdci ani po mnoha letech za mořem. Trvalo dost dlouho, než jsem v "rodovém katastru" farní matriky našel rozrod jejího otce a děda, neomylně zapadající do detailů jejího textu časově i věcně. Roku 1995 oslavila v USA své šedesáté narozeniny a u jména Josefa Schießera na stranách zmíněného matričního indexu lze skutečně nalézt u jeho nejmenované tu přímo nejstarší dcery datum narození 7. června 1935 s poznámkou v závorce, že žije ("lebt") v Horním mlýně (Obermühle) u Herbertova (Gerbetschlag), odkud pocházela její matka a otcova první žena Maria Kroiherová (Sieglinde měla ještě bratra Konrada Adolfa (*3. února 1938) a sestřičku Waltraud Annu (*12. května 1939). Matka těch tří dětí se narodila podle vyšebrodské křestní matriky dne 10. srpna roku 1908 a je tam sice i datum jejího biřmování, ale nikoli svatby a úmrtí, což někde bývá pravidlem. Její otec Johann Kroiher, syn podruha ve Vyšším Brodě čp. 37 Stephana Kroihera a Anny, roz. Matscheko ze zaniklé dnes vsi Mýtinka (Mýtina), německy Wangetschlag (ve Stifterově Vítkovi je o něm ještě zmínka, a to i v českém překladu pod jménem Vangetschlag), byl v době jejího narození dělníkem s bydlištěm ve Vyšším Brodě čp. 78, kde dcera přišla na svět. V "rodovém katastru" je ovšem Johann Kroiher dílovedoucím (Werkmeister) ve zmíněném už Horním mlýně. Z téhož pramene se dovídáme, že svatba Lindiných (Sieglindiných¨) rodičů se konala dne 12. listopadu roku 1934 v severočeském Jablonci nad Nisou (Gablonz an der Neiße). Ženich Josef Schießer, syn voraře (Flösser) Franze Schießera (*16. září 1870 v Rožmberku. Latrán čp. 18) v Rožmberku nad Vltavou čp. 75 (ve starším záznamu je psán jako kočí v Přízeři /Priesern/ čp. 24, kde měli jeho otec Johann Schießer a matka Anna, roz. Binderová z Ostrova /Wörles/ čp. 12 hostinec) a Anny, roz. Panko (*1. září 1874 v Rožmberku, zámek čp. 67), dcery podruha (Inwohner) v Rožmberku nad Vltavou, Latrán čp. 13 Franze Panko a Anny, roz. Scheda, tedy Schedové z Rožmberka, Riedl čp. 56, se narodil 1. března 1910 v Rožmberku nad Vltavou, data nevěsty Marie Kroiherová jsme už uvedli. Ženichovi rodiče se brali dne 16. října roku 1894 a měli včetně něj spolu 11 dětí, z toho 6 dcer a 5 synů. Josef Schießer se po smrti své první manželky a Lindiny matky oženil podruhé a jeho druhá žena Alberta (Berta) až do své smrti 26. listopadu 1994 mu ve stáří při jeho nepohyblivosti (měl zlomeninu pánve) poskytovala veškerou potřebnou péči, než ji vystřídala právě dcera Linde (Sieglinde) do otcova skonu 19. května roku 1995. Otec prý rád zpíval i německým Američanům šumavské melodie a o tom, že Šumava byla jeho i dceřiným domovem navždy, svědčí i jím poodepsaná báseň, otištěná v březnovém čísle krajanského časopisu "Glaube und Heimat" roku 1987 (autorovi bylo tenkrát 77 let), která by měla v českém překladu název V cizí zemi ("In fremden Land") a kde se na konci strof objevuje vzdech "Wo? Wo? Wo?" jakoby připomínající úvodní tázání české národní hymny. Uvědomujeme si vůbec důsažnost té její úvodní věty? Sieglinde Johnsonová zemřela 3. února 2004 a je spolu se svým mužem Donaldem pochována na hřbitově Riverside National Cemetery v Kalifornii.
- - - - -
* Rožmberk nad Vltavou / † † Riverside, California (USA)
