JOHANNA JUBINOVÁ
Co bylo a je naším statkem
Není to nijak jednoduché, po půl století něco napsat o kulturních aktivitách naší domovské obce. Chci se o to přesto pokusit. U nás v Dlouhé Vsi (Langendorf) měla kulturní práce na stupnici hodnot vždycky hodně vysoké postavení. Pořád tu byla snaha něco vylepšit, vybudovat či obnovit. Finančně nacházelo kulturní podnikání podporu zejména od rodiny Schellovy, jinak se na ně šly peníze z pokladen jednotlivých spolků. Že to nebylo pokaždé docela bez problémů, není snad třeba rozvádět. Býval u nás ochotnická družina, turnerský tělocvičný spolek "Jahn", soubor písní a lidových tanců, dechová kapela, klub turistů (v originále "Wandergruppe" - pozn. překl.) a ani na místní fotbalový klub by se nemělo zapomenout. Byla tu i skupina věnující se specielně účasti na církevních svátcích jako třeba Vzkříšení či Boží Tělo, na poutích a tak podobně.
Rok co rok chodívalo procesí k poutní kapli na vrchu Svatých andělů strážců (Schutzengelberg) u Sušice (Schüttenhofen), aby sem přineslo prosby i díky Šumavanů. Přes jeden den trvala pouť na Svatou Horu u Příbrami, která měla vždycky velký ohlas. Na pouť do Srní (Rehberg) bylo třeba nejen dobrých bot, nýbrž i nohou a celkové zdatnosti pro dlouhou pěší cestu. Ze všech nejmilejší byla však našim lidem pouť k Panně Marii Sněžné do Kašperských Hor (Bergreichenstein). Přípravy na ni obvykle začaly už v prvních dnech měsíce srpna. Zhotovení roucha pro Madonu s dítětem bývalo obvykle ukázkou mistrovství venkovských švadlenek. V procesí nesená socha Marie Panny měla šat z bílého hedvábí a modrou podšívkou ze stejného materiálu, rovněž nádherný kus ruční práce. Nosičky obou soch se scházely, aby připravily na míru i své vlastní bílé úbory a každá pomocná ruka byla přitom vítána. Konečně nadešel den poutní výpravy. Už než toho rána vyšlo slunce, shromáždili se poutníci v našem kostele svatých Filipa a Jakuba. Krátce se pomodlili, přijali společně farářovo požehnání a dvouhodinová cesta mohla započít. Poutní píseň k Panně Marii Sněžné s refrénem, obracejícím se na ni s prosbou o pomoc ("Maria hilf!"), provázela celé procesí. Podstatnou část pěšího pochodu zabírala ovšem modlitba. Když začínala nerovná lesní pěšina, byla větší ze soch sňata z nosítek a někdo z mužů ji nesl na rukou až k aleji před městem, už jen kus od vlastního cíle naší cesty. Tam byla poslední zastávka. Mariina socha byla namontována zpět na nosítka, nosičky dostaly něco zapít a zakousnout na posilněnou. Tu a tam se ještě něco narovnalo a upravilo, než došlo ke slavnostní parádě městem až do hlavního kostela svaté Markéty. I počasí nabídlo téměř pokaždé právě svou nejlepší tvář. Množství lidí lemovalo ulice, někteří zpívali s námi mariánské písně. Při vstupu do chrámu nabyly pod jeho klenbou hlasy zpěváků zvláště krásného odstínu. Pro sochy a jejich nosičky bylo vyhrazeno čestné místo. Když mše svatá skončila, seskupilo se procesí znovu a s písní a modlitbou vykročilo ke kapli se zázračným pramenem, řečeným "Grandl". Poutníci ji obklopili kolem dokola, zatímco uvnitř kněz celebroval požehnání na rozloučenou. Voda zázračného pramene měla zvláště léčivé účinky na oči. Lidé věřili v pomoc i na všelijaké jiné neduhy. Lahvičku naplněnou léčivou vodou si vzali k posledku skoro každý ještě domů na cestu. Den se nachýlil, byl čas vrátit se. Zpěv a odříkávání modliteb se staly jaksi tiššími, zato krok se zřetelně zrychlil. Doma v našem vesnickém kostele udělil kněz ještě jednou požehnání všem. Byli jsme sice po všem putování navenek zmoženi únavou, hluboko uvnitř se však rozhostil pocit spokojenosti a štěstí. Nemnozí z těch, kdo tam stáli tenkrát s námi, jsou ještě naživu. Byli všichni spolu nositeli jedné kultury. Odešli a vzali ji s sebou, ať jsou kdekoli. Ten kraj tam doma však za nimi zůstal pustý a prázdný.
Böhmerwäldler Jahrbuch 2004, s. 124-126
"Mohou nám vzít domov, my však zůstaneme sebou samými. Naše vzpomínky na náš život v této zemi nám budou náležet už provždy." Tyto dvě prosté věty z úvodu knihy Der Heimat Lieder ..., jak ji ve švýcarském Luzernu vydala roku 1997 Johanna Jubinová, vydají za jiné. Jejich autorka pocházela ze šumavské Dlouhé Vsi blízko Sušice - mezi oběma těmi místy probíhala národnostní hranice a za války tu závora dělila tzv. Říši a tzv. Protektorát - a byla nejmladší z devíti sourozenců. Mezi válkami v tehdy převážně německé Dlouhé Vsi Hanna, "po chalupě" se u nich říkalo "Nuschik", která se dne 6. července 2013 dožila ve švýcarském Kriensu požehnaných devadesátin, strávila své dětství a časné mládí. Ve válce padl její snoubenec a jen soudržnost rodiny i za nejtěžších okolností jí pomohla překonat tu hlubokou osobní ztrátu. Následovala však, tentokrát i pro všechny blízké, pro všechny hovořící jazykem jako ona, ztráta odvěkého domova. O tom všem je kniha Písně domova. Staví na pranýř mocné, kteří svou nelidskou politikou způsobili tolik zla a dotkli se neblaze osudů tolika prostých lidí. Johanna Jubinová zemřela podle zprávy v časopise Kriens-info krátce po svých devadesátých sedmých narozeninách 17. července 2020.
- - - - -
* Dlouhá Ves / † Kriens (CH)
