ELFRIEDE JUNGBAUEROVÁ
O mé matce
Moje maminka Theresia se narodila 22. února roku 1928 jako nejmladší z devíti dětí rodiny Jungbauerovy v osadě Loutka (v originále "in Reith", stejně jako obec Jablonec /německy Ogfolderhaid/, k níž příslušela, po druhé světové válce pod svým českým jménem zanikla jako součást vojenského újezdu Boletice - pozn. překl.), stavení čp. 1 (usedlostním jménem "Dicker"/"Dicka"). Její otec Johann Jungbauer ji měl velice rád a říkal jí vždycky "Mei Resei" (česky by se řeklo "Moje Rézinko" - pozn. překl.). Její sourozenci ji svým skonem všichni předešli, Anna neprovdána, Maria jako provdaná Kollerová, Josef, který po útěku z Ruska poznal u Plavna (v originále "bei Plauen", tj, v zemském okrese Fojtsko /Vogtland/ ve dnešní spolkové zemi Sasko /před německým sjednocením v "sovětské zóně" Německa/ - pozn. překl.) svou budoucí ženu a usadil se tam, Franziska jako provdaná Riedlová, Paula neprovdána a zemřelá v mladém věku, Aloisia jako provdaná Panniová, Katharina jako provdaní Bleyová a Alois, padlý ve druhé světové válce.
Moje maminka měla ráda život, ale už v 18 letech musela opustit domov, když 24. září roku 1946 byly rodiny Jungbauerova a Panniova z Loutky vysídleny. Krátce předtím porazili prase a napekli chleba, takže se před hladem zabezpečili. Jejich vlak vyjel z Českého Krumlova (v originále "von Krummau" - pozn. překl.) a mířil do bavorského Augsburgu. Odtud se obě rodiny vysídlenců dostaly do sběrného lágru v Neuburg an der Donau, kde nalezly později i trvalý pobyt. Příslušníci rodiny Jungbauerovy byli nejprve přiděleni k jednomu sedlákovi v Altmannstetten/Neustetten, kde pracovali za pobyt a stravu. Později se dostali do Ergertshausen k Feinbauerovým (v originále "zum 'Feinbauern'" - pozn. překl.). Tam bydleli v počtu osmi osob ve dvou místnostech selského výměnku. Nevím přesně kdy přešla maminka sama k jednomu sedlákovi do Wagenhofen. Pracovala později na zámku Grünau, kde se tehdy nacházel starobinec. Tam se seznámila s Josy Meidingerovou (žila v letech 1899-1971, blíže o ní viz Wikipedia - pozn. překl.), tenkrát v Neuburgu známou umělkyní v oboru psaligrafie (tj. umělecké vystřihování z papíru - pozn. překl.), žijící rovněž na zámku Grünau. Na jednu návštěvu u paní Meidingerové se ještě dokážu upamatovat. Seděly jsme při kávě v obývacím pokoji, otevřenými okny vlétaly dovnitř a zase ven nad našimi hlavami vlaštovky, což jsem ještě nikdy nezažila. Od roku 1946 začínala v Neuburgu působit oděvní firma Boecker (zvaná také Goldix-Werke, viz o tom blíže Wikipedia - pozn. překl.), kde maminka šila a pak hodně pro sebe i doma, pamatuji se ještě na její skládané sukně, ze kterých jsem v miniaturním provedení dostala jednu i já. Byla jsem na ni náležitě pyšná. Když jsme s maminkou jely na kole do Neuburgu, seděla jsem vepředu na dětské sedačce a měly jsme obě stejné oblečení. Maminka na své oblečení hodně dbala. Milovala bílou a červenou barvu. Říkávala, že bílá se hodí ke všemu a červená je krásná. Pro mě byla maminka vždycky jako obrázek, jako nějaké zjevení. V Neuburgu byla pak zaměstnána v armádní kuchyni bundeswehru.
Na přelomu let 1955 a 1956 se konečně naše rodina domohla vlastního bydlení. Mnoho německých Šumavanů, kteří vysídlením ztratili usedlosti, mělo nárok na byt v sídlišti vzdáleném přibližně 3 kilometry od Neuburgu. Byla tam i velká zahrada o rozloze asi 1500 čtverečních metrů. Pěstovaly se brambory, obilí a zelenina. Každý rok se držela a porážela dvě prasata. Resi a Maria měly asi rok vlastní bydlení v Neuburgu. Pro obě to bylo kvůli zaměstnání praktičtější. Řidičský průkaz totiž neměl u nás nikdo. Všechno se vyřizovalo pomocí jízdy na kole. Pro mou matku měla svoboda bohužel či bohudíky své následky. V září roku 1956 jsem já, Elfriede Jungbauerová, přišla jako nemanželské dítě na svět. Resi tudíž nechala práce a stejně jí se mnou pomáhali všichni kolem. V roce 1960 přibyla ke mně sestřička Petra. V domě v Herrenwörthu (nejmladší část města Neubuŕg an der Donau, zbudovaná na místě bývalého vojenského cvičiště v letech 1954-1957 a z 80% osídlená vyhnanci - pozn. překl.) bydlelo zpočátku 11 osob. Milovala jsem tu spoustu lidí, každého zvlášť. Roku 1965 se maminka rozhodla provdat.
Josef Nachlinger sem přišel také ze Šumavy (podle zprávy v 6. čísle krajanského časopisu "Glaube und Heimat" se svatba konala 6. února 1965 v Altöttingu a ženich pocházel z Příslopu /Pschislop/ u Chrobol /Chrobold/ - pozn. překl.) a byl nám vždy dobrým a láskyplným otcem. Resi se vzdala zaměstnání a měla na své děti poprvé dost času. V té době se uvolnil byt v prvním patře, poněvadž se Franziska a Toni Riedlovi odstěhovali do vlastního domu v Mühlhausen u Neumarktu in der Oberpfalz. Jejich dcera Gretl si vzala Američana a odešla s ním do Ameriky. Maria, Annina dcera, se provdala za Němce, který vycestoval do Kanady a ji vzal s sebou. Zlomilo mi to srdce, měla jsem ji tak ráda. Měla jsem ale teď vlastní pokoj, to se také musí uznat. Resi byla dobrou hostitelkou, poněvadž když teď její matka žila v dolejším bytě, v neděli se často scházelo veškeré příbuzenstvo. Při takových příležitostech pekla Paula často nějaký ovocný koláč, jinak by se to muselo obejít bez něj, později ale pekla i Resi a to býval přinejmenším schwarzwaldský dort (tzv. "schwarzwaldský dort" je tradiční druh dortu pocházející z Německa a obsahující čokoládu, šlehačku a třešně nebo višně - ačkoli se dort jmenuje podle pohoří Schwarzwald, nepochází recept z tohoto kraje: jako první ho připravil roku 1915 cukrář Josef Keller v porýnském Bad Godesbergu - pozn. překl.). Můj otec (ten nevlastní - pozn. překl.) si udělal řidičský průkaz a pracoval u firmy Audi v Ingolstadtu. Tak jsme se dostali i k našemu prvnímu autu značky "Prinz" (dvoudveřový NSU Prinz s dvouválcovým motorem vzadu se vyráběl v letech 1958-1973 a prodával se pod sloganem: "Fahre Prinz und Du bist König" /tj. "Jezdi Prinzem a budeš králem"/ - pozn. překl.). Jezdili jsme teď často za Franziskou do Horní Falce. Otec ale bohužel zemřel už v 51 letech roku 1984 po záchvatu mrtvice. Maminka měla hodně přátel a byla často na cestách. Kávová společnost, tanec, výlety. Měla ráda život až do pozdního věku. V roce 2011 prodělala těžkou operaci a po narkóze se u ní začala projevovat stále rostoucí demence. Přišla do pečovatelského domova, a poněvadž se ze stálých vycházek už nedokázala vracet nazpátek, přeložili ji na uzavřené oddělení. Pro ni to nebyl nijaký smutek: když jsem za ní přišla na návštěvu, seděla na velkém balkoně ve slunečním klobouku a kolem ní samí chlapi. Po operaci kýly se už nezotavila a zemřela po pár měsících roku 2013 ve věku 84 let. Než se znovu shledáme, mami, chovej Tě Bůh pevně ve své náruči.
Elfriede Jungbauerová, dcera.
Glaube und Heimat, 2023, č. 2, s. 58-59
Předchozí text vyšel, i když bez dvou snímků, už v 5. čísle ročníku 2013 krajanského časopisu "Hoam!" na stránkách 67 a 68, tedy už deset let před svým druhým zveřejněním, původně jako matčin nekrolog. V prvém případě ho však poslala redakci Renate Merwaldová, snad pro tehdejší autorčino zaměstnání u bundeswehru rovněž v matčiných stopách. Vezměme to však po pořádku. Johann Jungbauer (*29. prosince 1877 v Loutce, †10. října 1967 ve všku nedožitých 90 let v Herrenwörthu) si bral za ženu Aloisii, roz. Stiepaniovou (*21. září 1889 v Dobročkově /Dobrusch/, †21. dubna 1983 ve věku 93 let v nemocnici v Neuburgu "na Dunaji") v kostele sv. Bartoloměje ve Ktiši (Tisch) 25. srpna roku 1908. Jejich dcera Resi (Theresia) byla z jejich devíti dětí nejmladší. I ona se však dožila téměř 85 let. Jen sestra Paula zemřela už zamlada a bratr Luisl (Alois) padl 7. října 1944 u slovenské obce Výrava, kde je velké vojenské pohřebiště už z té první z obou světových válek. Elfriede Jungbauerová, která se osudům matčiny rodiny věnovala i v jiných textech na stránkách krajanských časopisů, je na penzi velice aktivní jako jednatelka organizace "Tierhilfe Jonathan", věnující se péči o zvířata v nouzi. Na webových stránkách je k nalezení řada jejích příspěvků a dá se říci, že i to je literatura coby závažné svědectví o lidech.
- - - - -
*Neuburg an der Donau / Loutka
