WILLI JUNG
O výrobě šumavských "mejšlat"
Jak snad každý ví, byla u nás na Šumavě opravdová spousta dřeva. Stejně tak tu ale existovalo mnoho lidí, kteří si prostě nemohli dovolit kožené boty. Nu a došlo zase na dřevo, ze kterého se dala vyrábět obuv, které se tady říkalo "Neischl" (odpovídá to českému nářečnímu výrazu "mejšlata" jako označení páru dřeváků - pozn. překl.). Navíc byla při práci podstatně praktičtější, než by byla jakákoli kožená. Musilo ovšem jít o pečlivě vybrané jedlové dřevo, které bylo pěkně rostlé a nemělo nijaké větve.
V domě čp. 103 ve Staré Dlouhé Vsi (Alt-Langendorf) - to domovní číslo popisné tam ostatně existuje dodnes - byla zrovna jedna taková "Neischl-Werkstatt", tj. dílna na dřeváky. Můj strýc Willibald Müller, řečený "Binder Willibald", rozuměl dobře svému řemeslu. O víkendech dělával právě takové dřeváky pro potřebu vlastní, jakož i pro své příbuzné a známé. Můj tatínek Rudolf Jung, řečený "Jokuberl Rudolf", si ono hobby osvojil rovněž a zhotovoval "mejšlata" pro sebe a svoji rodinu. Spodek byl ze dřeva, svršek z kůže.
To řemeslo si ovšem žádalo rozličné nástroje. Malá sekera, malá pilka, zvaná u nás "Sagl", dále dláto a poříz, dutý nůž a v neposlední řadě ovšem hoblice (v originále "eine Hoazlbank", na webu lze ovšem najít i s notami "šumavskou" píseň "Is das net die Hobelbank?", svědčící pro spisovný výraz - pozn. překl.). Hovězí kůže pro svršek a speciální hřebíky patřily k věci.
Nástroje musely být vždycky ostře nabroušeny a k tomu bylo třeba velkého ručního brusu s klikou, kterou jsme my děti směly točit. Dělalo nám to velikou radost a dostalo se nám tím přístupu k lecjakému fíglu (v originále "Kniff" - pozn. překl.) ohledně práce se dřevem, na níž jsme se mohli byť maličko podílet.
Nejprve se pomocí pilky pořídily 35-40 cm dlouhé kusy dřeva, stesané pak na desky o tlouštce asi 10 cm a asi 20 cm široké, jež byly hrubým tvarem "mejšlat". Velikost se řídila předkresleným tvarem chodidla. Pilkou byl seříznut podpatek. Poříz byl zapotřebí k hrubému opracování spodku a kulatým dlátem bylo vyhloubeno lůžko pro nohu. Pro jemnou práci se užívalo dutého nože.
Nakonec byla malými speciálními hřebíčky přibita uzpůsobená kůže. Zánártí a okraje byly ještě zesíleny koženými pásky, aby se zabránilo potrhání kůže a dosáhlo se vyšší trvanlivosti výrobku.
Čirou náhodou jsem v Bavorském lese narazil na jednoho výrobce dřeváků, který si k důchodu přivydělával kurzy pro zájemce a letní hosty v hotovení "mejšlat". Mé rozhodování netrvalo dlouho a já se u toho Starobavoráka (v originále "bei diesem Ur-Bayern" - pozn. překl.) přihlásil do učení. Jeden celý dřevák přede mnou vytvořil, do druhého už jsem se měl pustit sám.
Asi jsem to zvládl, poněvadž mi nakonec uznale poklepal na rameno a prohlásil: "Guat host 's gmocht! Etz trink ma no a boarisch Bier mitanand." (tj. "Dobřes to vyved'! Teď se spolu napijem bavorskýho piva." - pozn. překl.)
Na snímku (v obrazové příloze - pozn. překl.) můžete vidět mistra a učedníka na vlastní oči. Zase jsem se toho dne něčemu přiučil a měli jsme z toho opravdovou švandu (v originále "eine richtige Gaudi" - pozn. překl.), na kterou rád vzpomínám. Od té doby si dělám dřeváky sám a hodí se mi do sklepa i do zahrady, poněvadž v nich nevystydnou nohy.
Dělá mi skutečné potěšení konat to staré řemeslo, které jinak ovšem už bohužel hodně upadlo v zapomenutí.
Böhmerwäldler Jahrbuch 2006, s. 33-35
Panna Marie Sněžná v Kašperských Horách a pouť k ní
Je tomu teď už hodně let, velice dobře si však ještě vzpomínám na pouť z Dlouhé Vsi (Langendorf) k Panně Marii Sněžné (Maria-Schnee) do Kašperských Hor (Bergreichenstein), která se konala každoročně v den 5. srpna. Byla to největší a nejkrásnější pouť v celém okolí. Z daleka široka přicházeli poutníci a brali na sebe často i dalekou cestu, aby mohli být při té velké a slavné události. Všichni se na slavnost těšili už dlouho před ní, především my děti. Mnoho týdnů zabíraly přípravy. Velká mariánská socha, která stála v našem kostele na bočním oltáři vpředu, se musila vyčistit a uvést do plného lesku. Dostala závoj zdobený květy a barevnými stuhami a kolem podstavce se pnul věnec z bílých růží. Vyhlížela pak opravdu překrásně. Socha, která měla značnou váhu, musila být předem namontována na speciální a stabilní nosítka, aby se dala snáze transportovat. Čtyři dívky, které už byly u svatého přijímání, měly čestný úkol nést Pannu Marii na svých ramenou do Kašperských Hor a čtyři dívky musily kráčet po jejich boku a držet v rukou splývající stuhy. Moje sestra Anna (Fuchs'n Annerl) byla také několikrát přitom. Byla po celý svůj život velice hrdá na to, že tenkrát směla Pannu Marii nést. Byl to pro ni velký zážitek z dětství.
A konečně tedy nastal ten den. Toho poutního rána se už před šestou hodinou všichni účastníci shromáždili před kostelem sv. Filipa a Jakuba v Dlouhé Vsi a zaujali rozestavení. Když byl každý na svém místě a děvčata měla svou Matku Boží na ramenou, vydalo se procesí do Kašperských Hor. Vepředu šel farář se svými ministranty a nosiči korouhví se svými bohatě vyšívanými praporci (korouhev a praporec jsou alespoň v češtině synonyma, zatímco "die Fahne" v němčině je kromě toho užíváno pro vlajku i prapor, které čeština odlišuje - pozn. překl.), následně pak celé poutní procesí. Cestou do Hor (v originále "nach Berg", jak se v němčině zkracuje místní jméno Bergreichenstein - pozn. překl.) se poutníci hlasitě modlili a zpívali nábožné písně. Ta pěší cesta obnášela asi 8 kilometrů. K procesí se během ní připojovalo stále víc poutníků z přilehlých obcí, až z toho byl opravdu mohutný zástup, blížící se ke svému cíli.
Občas se dělaly malé přestávky a ta čtyři děvčata mohla odložit těžkou sochu ze svých ramenou a trochu si odpočinout, načež je vystřídaly zbylé čtyři družky. Bylo opravdu velice náročné nést tu figuru po trase tak dlouhé. Mnohdy pomohli i rodiče. Prvou zastávkou byly Bohdašice (Budaschitz), pak se šlo dál přes Tuškov (Duschowitz) na Kašperské Hory. Před příchodem sem byla vykonána ještě jedna malá přestávka, při níž se čekalo na kostelní zvony z města, kam pak procesí konečně vstoupilo. Městský farář a ministranti nám vyšli s pozdravem naproti a provázeli nás až na náměstí. Ze všech stran, z celého okresu i širšího okolí sem proudily zástupy poutníků, a když pak všechny dorazily, naprosto zaplnily městský farní kostel sv. Markéty. Množství lidí ve městě bylo nepřehledné - davy, davy a zase davy všude. Bylo úchvatné, jak chtěli být všichni přitom. Po bohoslužbě se všechna procesí před kostelem zařadila do velkého a dlouhého slavnostního průvodu, který se vydal za hlaholu zvonů a doprovodu dechové hudby dolů k poutnímu kostelu Panny Marie Sněžné. Začátek průvodu tvořili podle starého obyčeje Stodůlečtí (v originále "Stadler Gruppe" - pozn. překl.). Měli také velice pěknou mariánskou sochu, vždycky v krásném odění, plášti a stuhách, na hlavě věnec z růží. Také tady byla čtyři děvčata k jejímu nošení a čtyři k držení stuh. I Sušičtí se podíleli na pouti do Kašperských Hor. Ti měli zase krásnou sochu Anděla Strážce, nesenou čtyřmi mládenci. Když došli dolů k poutnímu kostelu, vnesli nosiči korouhví své korouhve dovnitř kostela a upevnili je do držáků k tomu určených, umístěných po straně kostelních lavic. Ministranti si také nalezli svá místa a pak už mohla započít slavnostní pobožnost, která byla vždy sloužena větším počtem kněží. Množství lidí přistoupilo ke svatému přijímání a po mši bylo uděleno kněžské požehnání. Poutní kostel nedokázal pojmout všechny poutníky a spousta se jich musilo účastnit mše svaté pod širým nebem. Mezitím se za kostelem seřadil oddíl ostrostřelců k pozdravné salvě. Velitel vydal rozkaz nabít zbraně a obrátit je k nebi. Poté, co zvolal: "Gebt Feuer!" (tj. "Palte!" - pozn. překl.), zazněl naráz výstřel ze všech hlavní. Při odchodu z kostela si podle starého obyčeje účastníci poutě zacházeli omýt oči vodou při kapli řečené "Grandl". Ta čistá a zdravá voda z malé studánky měla, jak se říkalo, léčivou sílu.
Legenda vypráví, že dříve na místě, kde dnes "Grandlkapelle" (v českých pramenech bývá označována jako "kaple Panny Marie Klatovské, řečená 'Grantl' - pozn. překl.) stojí, rostlo husté jalovcové křoví, v jehož středu vyvěral průzračný pramen. Nikdo si ho zvlášť nevšímal, nanejvýš se za horkých žňových dnů každý rád napil chladné vody. Jednou však, bylo to v zimě, tu jedna žena sbírala z keřů zmrzlé jalovcové bobule (v originále ",Kronwitten' /Wacholderbeeren/" - pozn. překl.). Poněvadž ale měla nemocné oči, viděla malé bobule špatně a stále se píchala o ostré jalovcové jehličí. Byla opravdu nešťastná nad svou bezmocí a hlasitě naříkala. Náhle se nad jejími bědnými zraky rozlila něžná záře a jakýsi hlas ji oslovil: "Netzte deine Augen mit dem frischen Wasser!" (tj. "Omoč své oči tou čerstvou vodou!" - pozn. překl.) Nato ta žena přistoupila k prameni a omyla si obě oči ledově chladnou, průzračnou pramenitou vodou. Od hodiny byly její oči zdravé a viděly stejně dobře jako kdysi. Plna radosti vyprávěla všude ve městě o svém uzdravení a teď se sem ze všech stran začali obracet lidé s nemocnýma očima a hledali zázračnou pomoc ve své nouzi. Dodnes si myjí zbožní šumavští poutníci rádi svůj zrak v té bystré proudící vodě, řinoucí se nyní vedle malé kaple do kamenné nádržky (v originále "in ein steinernes Grandl" - pozn. překl.). Také nám se stalo zvykem zajít při každé návštěvě města a městského a poutního kostela i ke kapli s pramenem a omýt si tam oči v naději, že opět lépe uvidí. Pro nás děti nastalo ovšem to pravé dění teprve po bohoslužbě, poněvadž od poutního kostela Panny Marie Sněžné Dlouhou ulicí (v originále "über die Lange Gasse", dnes se ovšem pokračování Dlouhé ulice dolů k poutnímu kostelu nazývá Nerudovou /!/ ulicí - pozn. překl.) až k náměstí a kolem městského farního kostela se táhla řada kramářských stánků (v originále "Kromerstandl'n" - pozn. překl.), na nichž obchodníci z okolí i zdaleka nabízeli ke koupi, co jen si člověk dokázal pomyslet. Poutní suvenýry v nespočetném množství, pamlsky, perníky, hračky, hodiny, šperky, řetízky, šátky mamince, krajky a stuhy, výšivky a paličkované krajky, látky a nádobí, boty a oděvy atd.. Také ovoce a zelenina tu byly k dostání. Nás zejména lákaly solené okurky ze sudu, ze kterého bylo možno dostat, té dobroty, i malý "Heferl", tj. hrneček láku k napití. Byla to opravdu velká radost, když nám k tomu tatínek ještě koupil nějaký ten špekáček (v originále "Knackwurst" - pozn. překl.) a "Herndl", tj. rohlík. Kromě toho tu byla většinou ještě červená sodovka pro zahnání žízně. Na místě vyhrazeném jinak pro kravské trhy za nemocnicí byl také čilý ruch. Čepovalo se tu pivo, byly tu rozestaveny řady stolů a lavic, střelnice, houpačky a kolotoč. U střelnice mohl každý projevit svou zdatnost a dobrou mušku. Ten, kdo měl štěstí, odnesl si domů i nějakou výhru, třeba papírovou růži, obarvená peří nebo různé "Figurle" (tj. figurky - pozn. překl.). Trochu větší trofejí byla látková opička nebo laciná panenka (v originále ",Afferl' aus Stoff oder eine kleine 'Docks'" - pozn. překl.). Většinou jsme se směli jednou nebo dvakrát i svézt na kolotoči nebo zhoupnout na houpačkách. To bylo snad pro nás to vůbec největší potěšení. Spokojení a šťastní z toho, co jsme zažili, také ale trochu unavení jsme se pak kolem třetí hodiny odpolední vydali od dobytčího tržiště v Kašperských Horách na cestu domů do Dlouhé Vsi. Ještě jednou procesí zamířilo ke dlouhoveskému kostelu pro závěrečné požehnání a celý ten krásný a na zážitky tak bohatý den skončil.
Také jiná legenda vypráví o vzniku "Grandlkapelle" a poutního kostela Panny Marie Sněžné v Kašperských Horách. Kdysi prý žila v Klatovech (Klattau) jedna vdova (v originále "Wittfrau" - pozn. překl.) se svými dětmi. Matka však brzy zemřela a nejstarší syn se vydal po její smrti do světa na vandr. Svůj podíl na dědictví přenechal mladším sourozencům a nevzal s sebou nic, než starý mariánský obraz, který chovala nebožka matka vždycky ve veliké úctě. Schoval jej do svého ruksaku a putoval s dobrou myslí ke Kašperským Horám. Když stoupal od Häuselmühle (dnes zcela zaniklý mlýn při Zlatém potoce, viz web Zaniklé obce - pozn. překl.) nahoru k městu, musil si maličko odpočinout a usadil se na místě, kde dnes stojí "Grandlkapelle". Jakmile se mu zdálo, že už se dost zotavil a chtěl zase jít dál, nedokázal najednou svůj ruksak s mariánským obrazem nijak zvednout. Nedokázal ani ten obraz z ruksaku vyjmout. Tu poprosil jednu kolemjdoucí ženu, zda by mu nedohlédla na jeho zavazadlo. On sám však běžel k děkanovi, aby se ho zeptal na radu. Ten mu řekl, že Matka Boží tady chce zřejmě zůstat a on zde ten obraz musí ponechat. S těžkým srdcem se chlapec rozloučil s drahou upomínkou na matku, ale zůstal ve městě přece jen do té doby, než byla na místě zázraku vztyčena boží muka. Tam se dal obraz, předtím tak těžký, lehce zavěsit. Po nějakém čase vezl tudy jeden čeledín z Prostředního mlýna (německy Mittermühle, zaniklý mlýn na takřka stejném místě jako někdejší Häuselmühle - pozn. překl.), opravdu drsný chlapík, mouku do města. Jak přijel k božím mukám, nechtěli koně samou únavou ani o krok dál. Tu čeledín v domnění, že na tom nese vinu zázračný obraz, s utrhačnými nadávkami sekl po něm bičem. Okamžitě vytryskly z čela Matky Boží velké krůpěje krve, jejichž stopy jsou patrny dodnes. Jako šílený prchal odtud rouhač a zabil se. Z daleka široka proudily sem však lidské zástupy, aby spatřily zázrak a usmířily Naši Milou Paní modlitbou a obětí. Každoročně se konaly k tomu místu v den 5. srpna velké poutě a brzy moha být z ofěr (tj. řádných i mimořádných sbírek - pozn. překl.) zbudována kaple. Počet ctitelů zázračného obrazu mohutněl i nadále a šířila se tak i pověst o bohatství milosti, jež toto místo vyzařuje. Konečně nad kaplí vyrostl i nádherný poutní kostel, kam měl být obraz z kaple přenesen - ten se však vždycky vracel na své původní stanoviště. Bylo nutno pokusy vzdát a pro kostel byl posléze zakoupen obraz nový. Nevědělo se však, jaké jméno nové poutní svatyni dát. Tu se stalo, že prostřed léta a právě ve výroční den zázraku s krví na kostel nasněžilo, až byla jeho střecha celá bílá, a tak od té doby je i nazýván kostelem Panny Marie Sněžné. Proto se dne 5. srpna konává v Kašperských Horách ona slavnost Panny Marie Sněžné (v originále "Maria Schnee - Fest" - pozn. překl.), k níž se scházejí procesí ze široka daleka.
Böhmerwäldler Jahrbuch 2014, s. 115-119
Plavení dřeva v Dlouhé Vsi
V letních měsících káceli stromy v pomezních lesích kolem Roklanu (Rachel) a Luzného (Lusen) dřevorubci z Dlouhé Vsi (v originále "aus Langendorf" - pozn. překl.) a připravovali je k dřevoplavbě. Kmeny byly sváženy k vodnímu toku po sněhu na dřevěných saních. Následujícího jara, když tající sníh dodal Otavě dostatek vody, dopravili muži k vodě dvoumetrové kusy brusného dřeva a plavili je až k rechlím v Dlouhé Vsi.
Pro zdejší muže bylo pak o práci postaráno a mnohý z nich si právě jí vydělával na denní chleba a živobytí své rodiny. Brusné dřevo se od rechlí dostávalo dvěma plavebními kanály až ke složišti, kde bylo plaveckými háky (v originále "mit Hilfe eines Griesbeils /das war ein langer Stiel mit Spitz und Hacke/", viz i Wikipedia - pozn. překl.) vytahováno z vody a rovnáno v dlouhých řadách.
Pro nás děti to byl vždycky velký špás. Skákali jsme ze dřeva na dřevo. "Scheidla hupfa" (tj. "skákání po polenech" - pozn. překl.) jsme tomu říkali a mnohdy jsme taky k všeobecné radosti přistáli ve vodě.
Když bylo po plavení, leželo tu při vodě tisíce (v originále "zigtausende - pozn. překl.) plnometrů dřeva. Pak nastalo odkorování polen (v originále "das Schälen der 'Scheidla', das so genannte 'rindeln'" - pozn. překl.), které prováděli většinou muži. Ženy nosily oloupanou kůru, určenou na podpal, ve velkých nůších na zádech k sobě domů. "Dobrý" dřevař měl vždycky pod svou hromadou kůru o něco "tlustší" než jiní. Poté, co byla zbavena kůry, rovnala se polena opět do hrání, aby proschla.
Když opět nastala zima a sedláci neměli v polích nic na práci, vozili dřevo na saních s koňmi ze složiště na nádraží v Sušici (Schüttenhofen)k nakládání do vagonů. Podílely se na tom pak i tři zápřeže z knížecího statku v Dlouhé Vsi. Železnicí se dřevo přepravovalo mj. do Spirovy papírny u Českého Krumlova (v originále "zur Papierfabrik "Spiro" in Krummau - pozn. překl.), kde bylo dále zpracováváno. Dlouhoveská sirkárna Schell & Neffe (Karl Schell /1892-1945/, majitel této sirkárny a od roku 1934 také sklárny v Anníně /vzal si dceru jejího dosavadního majitele Betty Novotnou/, spáchal 2. června 1945 v Dlouhé Vsi sebevraždu /Schellova sestra Martha si vzala za muže schwarzenberského lesmistra a rodopisného badatele Emila Augusta van den Abeele, který zemřel roku 1952 v Českém Krumlově/ - pozn. překl.) měla vlastní malý plavební kanál, na kterém si plavila dřevo k výrobě zápalek, vyvážených z Dlouhé Vsi do celého světa. Byl to vždycky působivý pohled na koňská spřežení se zvonky na postrojích, projíždějící v ranních hodinách naší obcí. Podle zvonků jsme rozpoznávali i majitele povozů. Želbohu se za druhé světové války s plavením dřeva přestalo.
Böhmerwäldler Jahrbuch 2006, s. 32-33
Pouť k Andělu Strážci do Sušice
První neděle v září je pro mě a vždycky byl zvláštní den. V Sušici byl a stále ještě je slaven svátek Anděla Strážce spolu se vzpomínkovou slavností kostela téhož zasvěcení a výroční poutí k tomuto kostelu. Kromě toho jsem se dne 5. září v Dlouhé Vsi narodil a onoho roku 1926 to byla také první neděle v měsíci. Můj otec byl tenkrát, tj. oné památné neděle, i s mými staršími sourozenci právě na cestě do Sušice k poutní slavnosti, a když se pak vrátili zase domů, byl ke všeobecnému překvapení malý Willibald už na světě. Čas plynul, chlapec rostl a chodil pak vždycky i on na pouť k sušickému Andělu Strážci. Té prvé neděle v září a také už v sobotu před ní bylo tehdy, stejně jako je dnes, celé město na nohou. Náměstí bylo zcela zaplněno kramářskými stánky, uzenářskými boudami se špekáčky, klobásami a párky (v originále "Würstl-Buden" - pozn. překl.), nezbytnými prodavači nápojů a pamlsků jako byl turecký med, "Schaumzeig" (existuje i český výraz "šamcajk" - pozn. překl.), perníky a spousta jiných věcí, které mohly být potřebné nebo také nemusely. Především tu ale byl stánek se solenými okurkami ze sudu, které byly tenkrát alespoň pro nás kluky obzvláštní pochoutkou. A trochu už stranou městského centra bylo velké prostranství s kolotoči (v originále "mit Karussells, Ringelspiel", při čemž karusel je starší název pro kolotoč, poněvadž tento český výraz dnes zahrnuje jak dětský kolotoč s dřevěnými koníky, autíčky atd., tak velký kolotoč řetízkový - pozn. překl.), střelnicemi a hlasitou hudbou. Na vrchu Stráž (Schutzengelberg), vysokém 469 metrů a ležícím na východ od města Sušice, stojí docela vznešeně kaple Andělů strážných. Je to dnes především místo krásného výhledu, odkud je vidět město stejně jako široké jeho okolí až k hraničnímu pohoří. Ještě před několika staletími byl vrch nahoře zalesněn, během let se tam kácelo a v 17. století tu byla zbudována kaple. Je obehnána ambity se čtyřmi menšími rohovými kaplemi, zasvěcenými milostivé Matce Boží, sv. Janu Nepomuckému, sv. Václavu a sv. Ludmile. Od Otavy vede k poutní kapli křížová cesta.
I celá pouť míří od města vzhůru. Děvčata v krásných českých krojích, množství dechových hudeb a samozřejmě zejména poutnické zástupy zlézají vrch, kam byla dříve cesta záměrně obtížnější. Z města vede ke kapli kamenné schodiště, na jehož stupních mnozí z poutníků kajícně poklekají. Jinak se dá dnes vzhůru pohodlně vyjet i autem. Před rokem 1938 bylo poutní místo všem přístupné a pouť bývala velkou každoroční slavností, po příchodu německého wehrmachtu však tu nahoře služby Boží ustaly, kaple byla uzavřena a znovu zpřístupněna (rozuměj i pro šumavské německé krajany - pozn. překl.) teprve po otevření hranic v roce 1989.
Od té doby to jde pomalu dál kupředu. Kaple byla důkladně restaurována a zářivě vévodí vrchu Stráž. Je každý večer působivě osvětlena a je i ve dne zdaleka viditelná. Každoročně je přístupná během letních měsíců, přirozeně i onu prvou neděli v září a vůbec o nedělích a svátcích.
Od otevření hranic jezdíme teď skoro každým rokem do mé staré domoviny, do rodné Dlouhé Vsi a slavíme moje narozeniny v den poutní slavnosti v Sušici. Stalo se to už prostě tradicí. Mnoho přátel a známých v mém novém domově, jímž je "švábská zemička" (v originále "Schwoobeländle" - pozn. překl.), jsme už dokázali krásami Šumavy nadchnout natolik, že sem jezdí s námi. Chodíme přirozeně i ke mši svaté v poutní kapli na vrchu Stráž. Ke svému překvapení musím konstatovat, že oproti rokům předchozím je mezi návštěvníky kostela velké množství mladých rodin s dětmi. Časy se přece jen trochu změnily a i v dnešním Česku (v originále "im heutigen Tschechien" - pozn. překl.) se lidé částečně opět vracejí k víře předků.
Mladý kněz z Nizozemí, páter Tomas van Zavrel (z rodiny emigrantů, kteří odešli na Západ v roce 1968 a příjmení Zavřel svým dětem upravili v zájmu jejich lepší komunikace s nizozemským prostředím - pozn. překl.) sloužil roku 2012 poutní mši svatou i za naší účasti. Rozuměli jsme sice málo, bohoslužba nás však přesto hluboce dojala. Po obřadu si každý z poutníků přišel k páteru van Zavrelovi pro požehnání z jeho rukou. Řekl přitom každému pár procítěných slov. Když jsme přišli na řadu, zeptal jsem se ho, zda hovoří i německy. Přitakal na mou otázku, poprosil ale, abych mu dal chvíli na rozmyšlenou. Velmi dobrou němčinou se nejprve dotázal po našich jménech a našem původu, načež udělil Boží požehnání jak naší rodině, tak našim přátelům, a popřál nám všechno myslitelné dobro pro nadcházející čas.
Poutní bohoslužby jsou nyní navštěvovány v tak hojném počtu, že se musejí ráno konat dvakrát, aby se dalo požehnat všem poutníkům. Páter van Zavrel se snaží přes těžkou nehodu, kterou utrpěl v minulém roce, aby přivedl do kostela co nejvíce lidí. Spojuje své duchovní působení velice obratně s koncerty a menšími výstavami, aby získal církvi sympatie veřejnosti. Zřejmě se mu to vynikajícím způsobem daří. Přejeme mu do budoucna všechno dobré a ve všem jeho počínání mnoho síly a úspěchů.
Jedna legenda vypráví o vzniku kaple Anděla Strážce následující příběh. V době, kdy byl na vrchu zvaném Stráž (v originále rovněž "Berg Straz" - pozn. překl.) dosud hustý les, vyšel si sem malý chlapec nasbírat jahody. Listí šumělo, větve praskaly a bylo slyšet hlasy zvířat, takže na něho dolehl jakýsi strach. Nasbíral ještě rychle pár jahod, rozhlédl se bázlivě kolem a náhle stoupl na nějakého hada. Ten zlostně zasyčel a ovinul se kolem chlapcovy nohy. Chlapec hrůzou málem zkameněl. Najednou ucítil vedle sebe čísi přítomnost. Spatřil anděla, který se k němu s úsměvem skláněl. V témže okamžiku povolilo i sevření kolem chlapcovy nohy a bezvládné hadí tělo se bez života sesulo, aniž by chlapci způsobilo nějakou bolest a škodu. Stejně tak, jak se anděl objevil, také zase zmizel. Když o tom všem chlapec doma vyprávěl svým rodičům, dali po čase s jinými zbožnými rodinami postavit na vrchu kapli a v ní na hlavním oltáři umístit sochu Anděla Strážce.
Jiná legenda vypráví o vzniku zdejší poutní tradice. Pan Josef Pscheidl (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže také textem, o němž bude řeč - pozn. překl.) popsal tuto legendu už jednou v jedné své velice čtivé knize. Před mnoha sty lety bylo na pahorku před městem Sušicí, tam, kde dnes stojí kaple Anděla Strážce, popraviště se šibenicí a popravčím kolem a mimoto i hrůzný žalář, v němž kdysi trpěl nuzný nádeník, obžalovaný z loupežné vraždy. Městská porota nad ním vynesla ortel smrti rukou katovou. Když nastala odsouzenci poslední noc před popravou, obrátil se s úpěnlivou modlitbou ke svému Andělu Strážci, aby alespoň po smrti byla prokázána jeho nevina, aby jeho blízcí nemusili jít s touto poskvrnou životem. Tu náhle stanul jeho svatý ochránce, jeho strážný anděl zalitý světlem, po boku prosebníkově. Okovy spadly řinčíce k zemi, dveře žalářní kobky se s rachotem rozlétly a nevinný ubožák, provázen spásným andělem, mohl vyjít bez překážky na světlo volnosti. Anděl Strážce stačil ještě nádeníka vybídnout, aby na tomto místě dal zřídit kapli na paměť své záchrany, načež zmizel jako přelud. Příštího rána se skutečný vrah, mučen svědomím, sám přihlásil soudu.
Böhmerwäldler Jahrbuch 2014, s. 112-115
Ten, kdo putuje za určitým cílem, říká už tou poutí samou o sobě téměř všechno. Stačí se tedy začíst do předchozích čtyř textů a najdeme tam i datum, kdy se jejich autor v Dlouhé Vsi narodil, i křestní jméno otcovo, jemuž se "po chalupě" říkalo "Jokuberl Rudolf". Když jsem v dlouhoveských matrikách, dostupných odnedávna na bavorsko-českém serveru Porta fontium, tj. "brána pramenů", pátral po jméně Rudolf Jung, našel jsem nakonec záznam s datem 24. září 1923 o svatbě jediného ženicha toho jména, syna devětadvacetiletého Adalberta Junga ze Staré Dlouhé Vsi čp. 83, narozeného 19. května 1894 ve Staré Dlouhé Vsi čp. 40, a pětadvacetileté Barbary, roz. Winterové z Nové Dlouhé Vsi, s Marií Fuchsovou, narozenou 1. února 1898 v Nové Dlouhé Vsi čp. 38 a legitimizovanou teprve sňatkem rodičů v listopadu téhož roku, dcerou sklářského mistra v Anníně (Annathal) Franze Fuchse (jeho matka byla z Rejštejna /Unterreichenstein/, dívčím jménem Watzlawíková) a Kathariny, roz. Klementové (příjmení její maminky znělo podle matriky "Němec"). Bylo to 5. září 1926, tedy tři roky po svatbě rodičů, o prvé zářijové neděli, v den poutě k sušickému Andělu Strážci, kdy se z ní otec Rudolf vrátil domů, a tam už byl na světě malý synek Willibald. Má to tak někdo potom štěstí na ochranu po celý život! Willibald Jung (viz nekrolog v obrazové příloze) žil v bádensko-württemberském městě Illerkirchberg, kde zemřel 4. října 2021 krátce po svých pětadevadesátých narozeninách.
- - - - -
* Dlouhá Ves / Kašperské Hory / Sušice / † † † Illerkirchberg (BW)
