WINZENZ JUNGBAUER
K pamětihodnostem z mého života
Roku 1804 jsem se z mého tovaryšského vandrování (v originále "von meiner Wanderschaft" - pozn. překl.) vrátil domů nejen s nabytými vědomostmi, nýbrž i s uspořenými 400 zlatými konvenční měny, abych svým rodičům a sourozencům zjednal lepší život - bylo nás deset nezaopatřených dětí, otec a matka žili na malém stavení (v originále "auf einem kleinen Häuschen" - pozn. překl.) v Ondřejově (Andreasberg).
V roce 1805 přesídlili jsme my sourozenci z Ondřejova do Budějovic (Budweis). Naším kmenovým a provozním kapitálem (v originále "Stamm- und Betriebskapital" - pozn. překl.) bylo mých v cizině naspořených 400 zlatých. Byl jsem první v celých jižních Čechách, kdo vyráběl vysoce jemné bavlněné zboží. Pan dvorní rada Feldegg (rozuměj Norberta Fellnera von Feldegg /1774-1852/, syna schwarzenberského vrchního lovčího Wenzela Fellnera von Feldegg, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, a Evy Rosiny Mühlbeckové - pozn. překl.) koupil první jemný kus piqué (viz Wikipedia - pozn. překl.) pro mladého knížete na Západě. Ten obchod s bavlnou byl velmi zdárně v chodu tak dlouho, dokud nedal Napoleon spálit všechno anglické zboží, takže od té doby nebylo k sehnání ani vlákno anglické tkaniny. Tak jsme se zaměřili na sukno a kašmír (v originále "auf Tuch und Kasimir" - pozn. překl.), k čemuž jsem musel ale teprve sbírat informace v Brně (Brünn) a v Liberci (Reichenberg), což mne přimělo k velmi mnoha pěším výpravám, než jsme podnik (v originále "das Geschäft" - pozn. překl.) uvedli do chodu. K tomu jsme obeslali vysoká zemská místa o prosté tovární oprávnění k výrobě sukna a kašmíru. V obou případech byl žádán od nás zkušební vzorek, ten byl pod pečetí magistrátu předložen, shledán dobrým a my obdrželi beze všeho oplétání licenci pro výrobu sukna a kašmíru, na základě níž jsme se stali prvními a jedinými výrobci kašmíru (v originále "Kasimirfabrikanten" - pozn. překl.) v Čechách a na jihu ti vůbec první, kdo produkovali vysoce jemné sukno. Třebaže soukenický cech (zůstal) v klidu, byli jsme přesto podle možností a sil podporováni panem purkmistrem Sternekem (Franz Eusebius Ignaz Daublebsky von Sterneck /1750-1815/ byl budějovickým primátorem v neklidných letech 1787-1815 - pozn. překl.) a panem krajským hejtmanem von Lilienau a chráněni proti našim nepřátelům. Pan von Lilienau řekl mi ještě před svým odchodem: "Sollten Sie einmal ein Anliegen haben, so kommen Sie zu mir, vielleicht kann ich helfen, oder wenn Sie eine Audienz bei Sr. Majestät wünschen, auch dazu werde ich Ihnen helfen, weil ich Sie als tüchtige Gewerbsleute habe kennen gelernt." (tj. "Kdybyste jednou měli nějakou prosbu, přijďte za mnou, snad vám dokážu pomoci, či kdybyste si přáli audienci u Jeho Veličenstva /rozuměj císaře Františka II./, také v tom vám pomohu, poněvadž jsem vás poznal jako řádné živnostníky." - pozn. překl.) Měli jsme v panu purkmistrovi a panu krajském hejtmanovi v Budějovicích velmi dobrou oporu. Náš podnik byl také uveden v krátkém čase do toho nejlepšího chodu. Teprve teď prodal otec své malé stavení v Ondřejově a přestěhoval se s mými mladšími sourozenci k nám do Budějovic, abychom byli všichni pohromadě. Dva z bratrů v Budějovicích studovali. Otec nám dal teď také peníze, získané za prodej stavení, do podnikání. Úroky, které jsme mu z nich poskytovali (v originále "die demselben von uns gegebenen Interesse" - pozn. překl.), vynakládal po celá léta na ty dva studenty. Kapitál odkázal otec dětem po našich dvou zesnulých bratrech (byli to Franz /1786-1819/ a Lambert /1791-1826/ Jungbauerovi - pozn. překl.). Jinak jsme od svých rodičů nedostali ani krejcar. Vlastní kmenový kapitál tvořilo stále oněch 400 zlatých konvenční měny, které jsem ušetřil v cizině jako tkalcovský tovaryš. Tuto malou sumu jsme během deseti let pílí, nadšením a svorností dovedli ke 20 000 zlatých konvenční měny. Těch deset let bylo nejšťastnější období mého života. Se Zlatou Korunou (Goldenkron) začalo mé neštěstí.
Studie k sociálním dějinám 5 (2000), s. 182-183
Když mě na podzim roku 2012 upozornil vzácný kolega Jindřich Špinar, správce historických fondů Jihočeské vědecké knihovny ve Zlaté Koruně, na ondřejovskou rodinu Jungbauerovu a její zlatokorunskou stopu (v souvislosti se jmény Petera Steffense a Franze Schullerbauera, zásluhou Špinarova podnětu nyní rovněž samostatně zastoupených na webových stranách Kohoutího kříže), neměl jsem tušení, jak vzrušující výprava za jednou z kapitol historie staroslavného klášterního areálu je přede mnou. V ondřejovské křestní matrice je ke dni 5. dubna roku 1784 latinský zápis o narození chlapce pokřtěného jménem Vincentius Ferrerius Jungbaur na zdejším stavení čp. 22, kde hospodařil manželský pár "Andreas Jungbaur gazerius in Andreasberg et uxor ejus Sophia subd. (tj. subditi dominio) Crumlovienses", tj. ondřejovský chalupník Ondřej Jungbauer a jeho žena Sofie, poddaní panství krumlovského. Vytane na mysli Brokoffovo sousoší se sv. Vincencem z Ferrary, španělským dominikánem ze 14. století a se sázavským opatem Prokopem o tři století starším, na pražském Karlově mostě přes Vltavu, přitékající sem ze Šumavy od Krumlova, Zlaté Koruny a Budějovic. Snad byla ta řeka i Winzenzi Jungbauerovi souzena. Začínal po tovaryšských letech vandrovních v Českých Budějovicích, ale když pražskému nájemci Jossovi, resp. jeho bratřím, končila ve Zlaté Koruně v roce 1815 původní patnáctiletá smlouva na provoz přádelny, získali bratři Jungbauerové (podle Jiřího Zálohy ovšem mezi nich šest patřil jako nejstarší Mathias /Matěj/, narozený v roce 1783, rodiči tohoto ovšem podle záznamu ondřejovské matriky z 25. února toho roku nebyl Andreas Jungbauer z Ondřejova, nýbrž Josef Jungbauer ze Zadního Boru /Josephus Jungbaur ex Hinterhayd/ a jeho žena Maria, takže opravdu nejstarším z bratří byl onen Mathias, narozený podle matriky v téže rodině jako ostatní už 19. února 1780) konvent o 37 místnostech pro továrnu na sukna, zatímco Jossovým zůstalo v bývalé prelatuře a části konventu místo pro jejich zmíněnou přádelnu bavlny. Jossovi roku 1821 Zlatou Korunu opustili a uvolněné prostory si až do roku 1830 pronajalo šest Jungbauerů (Mathias /*1780/, Winzenz /*1784/ a Josef /*1790/ podnik vedli, Franz, Ignaz /* oba 1786/ a Lambert /*1791/ byli v něm námezdními silami). V roce 1819 zemřel Franz Jungbauer (jeho dceru Aloisii si roku 1842 vzal za ženu už také zmíněný Peter Steffens), v roce 1828 otec Andreas Jungbauer a rok nato nejmladší z bratří Lambert. Když skončila Jungbauerovým v Zlaté Koruně doba nájmu, Winzenz či "Čeněk" Jungbauer, jak ho nazývají webové stránky města Český Krumlov, z firemního svazku vystoupil a v březnu roku 1833 začal stavět v Českém Krumlově na pravém břehu Vltavy (Moldau) samostatnou továrnu na sukno, kde v roce 1835 zahájil provoz. V hlavní budově podle uvedených stránek pracovalo 17 strojů na vodní pohon, byla tam barvírna, lisovna, sklad hotového sukna a valcha. V továrně bylo zprvu zaměstnáno přes 60 lidí. Zboží se prodávalo zejména v jižních Čechách, v Horním Rakousku, v části Švýcarska a Tyrolska i v pohraniční oblasti Bavorska. Rozvíjející se podnik byl však v noci ze 14. na 15. července roku 1848 postižen náhlou povodní, při níž bylo provozní zařízení téměř úplně zničeno. Bez ohledu na snahy podnikatele o obnovu výroby byl podnik koncem roku 1854 likvidován. Během roku 1833 vystoupil ze zlatokorunské firmy s Winzenzem i Josef Jungbauer a tak zbyl v továrně jen Mathias sám, než šest let nato zemřel. Ještě před smrtí předal firmu sestře Magdaleně. Ta se podle Jiřího Zálohy v roce 1842 provdala za Petera Steffense, záznam ve zlatokorunské oddací matrice však hovoří jinak: nevěstou mu byla osmadvacetiletá dcera zemřelého Franze, jemuž se musila narodit pouhé 4 roky před jeho skonem. Dne 29. července 1859 zemřel Winzenz Jungbauer v Českém Krumlově na "Erschopfung der Lebenskraft", tj. na naprosté tělesné vyčerpání, a byl pochován na zdejším hřbitově u sv. Martina. Ve svých pamětech z roku 1852, z níž naše textová ukázka uvádí jen úvodní jejich pasáž, vylíčil potíže, spojené se zavedením výroby ve Zlaté Koruně, z níž neměla rodina Jungbauerů, jak píše Jiří Záloha, nakonec, jakož i z té českokrumlovské, "pražádný trvalý užitek". A uzavírá: Sic transit gloria mundi, tj. Tak pomíjí sláva světská. Chci dodat, že tak prý od 15. století latinsky volá ceremoniář na papeže, jdoucího ke korunovaci do svatopetrského chrámu ve Vatikánu - a spaluje přitom pokaždé chumáček koudele na třtině.
- - - - -
* Ondřejov / České Budějovice / Zlatá Koruna / † † † Český Krumlov
