logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ZUZANA JÜRGENSOVÁ

Pracovat pro Adalbert-Stifter-Verein je pro mě něčím vysněným

Pracovat pro Adalbert-Stifter-Verein je pro mě něčím vysněným. A jako první Češka být jednatelkou (v originále "Geschäftsführerin" - pozn. překl.) tohoto sdružení, to už znamená něco opravdu mimořádného.
Narodila jsem se sice v sedmdesátých letech (rozuměj dvacátého století - pozn. překl.) v Praze, jsem však mnohonásobně formována německým kulturním dědictvím. Němčina byla přítomná ve všech rodinných větvích. Matčina rodina pocházela z Moravy, ta otcova z Českých Budějovic (v originále "aus Budweis" - pozn. překl.). Babička z matčiny strany pocházela z Vídně (v originále "aus Wien" - pozn. překl.) a po svatbě se přestěhovala do Kroměříže (v originále "nach Kremsier" - pozn. překl.). Jeden z pradědečků byl lesním hospodářem (v originále "als Forstwirt" - pozn. překl.) na schwarzenberských statcích (Raimund Paleczek, nesrovnatelný znalec "knížecího" lesnictva, mi roku 2020 sdělil, že šlo o Rudolfa Jiřího Březinu, lesního správce hlubocké Nové obory /*19. února 1877 v Plzni, 23. května roku 1910 se v Hosíně - adresu měl v obci Dobřejovice - Nová Obora čp. 71 - oženil s Albinou Mrázovou ze vsi Kosmo u Vimperka/ - pozn. překl.). Jedna prateta se po druhé světové válce odstěhovala do Německa, takže jsem už v dívčím věku měla v rukou německé časopisy. Už brzy jsem si tak mohla prohlížet třeba "Frau im Spiegel" (vycházel v Německu od roku 1946 - pozn. překl.), aniž bych moc rozuměla tomu, co čtu. Rodiče chtěli, abychom se bratr a já učili německy. Na dovolené v Jugoslávii jsme si s turisty z Hannoveru kupodivu nad nekonečnými porcemi zmrzliny už docela rozuměli. Němčinu jsem měla jako předmět i na gymnáziu, od roku 1994 jsem pak začala v Praze studovat bohemistiku. Promovala jsem na magistra 2008, diplomovou práci jsem věnovala osobnosti Bedřicha Fučíka (1900-1984), který už ve třicátých letech vydával v Praze (jako ředitel nakladatelství Melantrich - pozn. překl.) překlady německých autorů jako byli Thomas Mann či Erich Maria Remarque (sám také z němčiny překládal, třeba román Kam se schováš, človíčku, jehož autorem je Oskar Maria Graf, vyšel roku 1964 v jeho překladu pod pseudonyme Bedřich Dvořák, Fučíkova žena Jitka přeložila v padesátých letech např. Stifterova Vítka pro nakladatelství Vyšehrad, které manžel vedl až do svého zatčení v roce 1951 /dva roky před vydáním zmíněného překladu, vězněn byl do roku 1960, rehabilitován až v roce 1967/ - pozn. překl.).
Moje promoce probíhala částečně i prostřednictvím stipendia, díky němuž jsem mohla studovat na univerzitě v Kostnici při Bodamském jezeře (v originále "Universität Konstanz am Bodensee" - pozn. překl.). Z jihozápadu Německa, konkrétně z bádenského města Lörrach, pocházel i můj první zdejší přítel. S hovorovou němčinou jsem ovšem zprvu měla takové potíže, že jsem při jedné poruše automobilu musela hledat označení náhradního dílu se slovníkem v ruce.
I později, když jsem měla německy vyučovat dějiny české literatury, pomáhala jsem si často kresbami, abych jména květin v nějaké básni nemusela dlouho hledat ve slovníku. V Kostnici jsem byla v letech 2001-2005 pověřena výukou české literatury. Byla to velmi dobrá práce, mezitím se mi ke všemu narodila dcera (v originále "Das war sehr gut, da ich mittlerweile eine Tochter hatte." - pozn. překl.) a já absolvovala kurz srovnávací literatury, abych nějak kompenzovala svá germanistická studia.
Od Bodamského jezera jsem v roce 2007 přešla na Humboldtovu univerzitu v Berlíně, kde jsem byla v následujících letech 2008 a 2009 spolupracovnicí na projektu "Zipp", který se věnoval německo-českým kulturním projektům. Tam mi příslušela s týmem - docela humorně sestávajícím toliko z lidí výhradně původem ze zemí někdejší habsburské monarchie - příprava výstavních projektů.
A pak byl vypsán konkurz na místo ředitelky Českého centra v Mnichově (německá zkratka TZM), které jsem získala. Mnichov se podobá Praze mnohem víc nežli Berlín, který mi vždycky připadal příliš velký. Pracovala jsem v TZM v letech 2009-2014, mezitím jsem paralelně jako ředitelka vedla i České centrum v Düsseldorfu. TZM bylo založeno roku 2001 a mým prvním projektem v něm se stalo sympozium na téma "60 let RFE (to je anglická zkratka pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa, která od 1. července 1995 působí v Praze, rodném městě Zuzany Jürgensové - pozn. překl.)", které jsem připravila na jubilejní rok 2011 (první české vysílání zaznělo z Mnichova na 1. máje 1951 - pozn. překl.).
Když byl působení v TZM konec, nebylo jednoduché v Mnichově zůstat. Využila jsem času a udělala jsem si tlumočnickou zkoušku. Zároveň jsem pracovala jako svobodná lektorka pro různá nakladatelství, literární kritička, překladatelka a kulturní manažerka. Už v Kostnici mě zaujala kniha pod německým titulem "Zwischen allen Lagern. Leben in einer Zeit des Wahnsinns", jejímž autorem je trutnovský rodák Gerharda Scholten (viz Wikipedia - pozn. překl.), který přežil Osvětim (jeho syn Rudolf byl po válce rakouským ministrem školství - pozn. překl.). Přeložila jsem tu vzpomínkovou knihu do češtiny (vydalo ji v roce 2015 pražské nakladatelství Argo a Ústav pro studium totalitních režimů /ÚSTR/ - pozn. překl.).
Roku 2015 jsem se na omezenou dobu stala vědeckou spolupracovnicí sdružení Adalbert-Stifter-Verein a narodila se mi druhá dcera. Od roku 2016 jsem byla po tři roky vedoucí projektů mnichovské instituce "Europe Direct Informationszentrum" a od 1. ledna 2019 pracuji ve funkci jednatele ASV po Peteru Becherovi (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), působícího na témže postu od roku 1986.
Sdružení ASV vzniklo už v roce 1947 jako instituce kulturních tvůrců, vyhnaných po válce ze Sudet a je už po více než 70 let jedním z nejstarších prostředníků mezi českou a německou kulturou. Sdružení pečuje o německo-české kulturní dědictví jako kooperační partner s Domem německého Východu (HDO). Obě tyto Spolkovou republikou Německo financované instituce prošly ovšem mnoha dobovými proměnami. Za současné pandemie koronaviru jsme stejně jako HDO "uhnuli" na digitální formáty a vystavujeme přednášky a diskuse online. Budeme ve své práci pokračovat a já osobně jsem plna napětí, kam mne ta cesta povede (v originále "wohin die Reise mich bringt" - pozn. překl.).


Sudetendeutsche Zeitung, 2020, č. 29, s. 8

Při rozhovoru (z něhož prezentujeme zásadní myšlenky jeho ženské účastnice v českém překladu), který Dr. Zuzana Jürgensová (*1975), dívčím jménem Dětáková, v Mnichově poskytla řediteli Domu německého Východu (v kavárně této instituce rozhovor probíhal), jímž je Dr. Andreas Otto Weber, museli být v době koronavirové krize oba mluvčí vzájemně odděleni skleněnou stěnou. Pro digitální formáty ovšem taková stěna neexistuje, pokud ony samy nejsou naopak deskou, zajišťující podobně jako Kohoutí kříž nepřetržitý kontakt v prostoru i čase.

- - - - -
* Praha / České Budějovice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záhlaví rozhovoru s ní na stránkách obtýdeníku Tvar
Obálka knihy, kterou přeložila pro české vydání (Argo a ÚSTR Praha, 2020)
V knize, jejímž editorem byl Jozo Džambo, se ve dvou textech vydala po stopách českých spisovatelů a filmařů v Mnichově (Volk Verlag, Mnichov, 2020)V knize, jejímž editorem byl Jozo Džambo, se ve dvou textech vydala po stopách českých spisovatelů a filmařů v Mnichově (Volk Verlag, Mnichov, 2020)
Její neúplná bibliografie na webu Adalbert-Stifter-Verein

zobrazit všechny přílohy

TOPlist