PETRONELLA KAINZBAUEROVÁ
Domov, to není pouhé slovo
Vyhnáním jsme ztratili netoliko svůj domov a svůj majetek, zasvěcena zániku je jím rovněž naše řeč. Snad ještě tak někde v malých krajanských ostrůvcích kdesi v cizí zemi se mohl udržet ten náš domovský dialekt živý. Je už jistě i tam zčásti pohlcen a vstřebán jazykem oblastí, kde vyhnanci ze Šumavy dnes žijí.
Stejně tak mizí domovské zvyky a obyčeje, podoba svátků i stará domovská jídla, jež k nim náležela. Při krajanských setkáních lze sice až dosud spatřit malé skupiny v šumavských krojích, avšak i to bude brzy patřit minulosti.
"Zua Hoamat g'hört d' Sproch und zua Hoamat g'hörnd d' Leut" (tj. "k domovu náleží řeč a k domovu náležejí lidi" - pozn. překl.), řekla mně jednou nějaká Šumavanka, když se vrátila z návštěvy ve staré vlasti. Poněvadž nic takového už možné není, měla bych vyvolat ze své paměti několik takových lidských typů, lidiček, kteří patřili k našemu Větřní jako voda k potoku. Obchodníci, řemeslníci, rolníci a jiní lidé, i ti chudí neřádi (v originále "die armen Teufl" - pozn. překl.), vystavení více či méně obecnému posměchu, chci tu nechat figurovat v krátké "revuální" črtě, aby doplnili celkový historický obraz obce.
Když se Spirovy papírny počaly rozrůstat, přicházelo do Větřní (Wettern) a Peček (Pötschmühle) víc a víc lidí, zaměstnávajících se nějakou živností. V letech po první světové válce byla v Pečkách činná hokynářství Poppa a Holzbauer a brzy i samotný papírenský podnik otevřel vlastní konzum. Na druhém konci rostoucí osady otevřela pak své hokynářství rodina Bohdalova. Kromě těchto obchodů tu byla i trafika Krichta. V Krugbachu došlo v půli třicátých let k otevření drogerie vedle hostince Singer. Poblíž hasičské zbrojnice měli bratři Pollakové hospodu a řeznictví. Předtím tam byl řezník Fuchs. Kadeřník Lindinger holil i onduloval a švec Kopatsch opravil všechno, co se mu přineslo. Při cestě do Větřní vznikl dům, ve kterém žil cukrář Alois Bürger a někde v půli té cesty si svůj dům s pekárnou vystavěl pekař Jungwirth. Pekař Wagner měl až do roku 1939 svou živnost přímo v centru Větřní a u Burgera se dostalo všechno, co bylo k životu důležitého. Konzum ve Větřní představoval pro soukromé živnostníky silnou konkurenci.
Vedle stálých obchodů přivážela v časných ranních hodinách mlékařka (v originále "die Milchfrau" -pozn. překl.) čerstvé mléko přímo od sedláků a koncem týdne přicházela máslařka (v originále "die Butterfrau" -pozn. překl.), v nůši nesla čerstvý tvaroh i vajíčka vedle skvělého máslového pečiva.
V pátek byl nápor podomních obchodníků zvláště velký, poněvadž to se v Pečkovském mlýně brala výplata. Tu zaklepali kramáři se svými dřevěnými skříňkami plnými zásuvek zavěšenými na hrudi (v originále "mit ihren Bauchladen" - pozn. překl.), ženy s damaškem a jinými látkami. Přicházeli dráteníci, kteří spravovali rozbité hrnce a hliněné kuchyňské nádobí oplétali drátěnou mřížkou pro zpevnění. Šlejfířům se dalo při jejich broušení přihlížet. Když pak putovali dál, nosili své nářadí s brusným kamenem na zádech jako nějakou krosnu (v originále "wie eine Kraxe" - pozn. překl.).
V létě rachotily ulicí žebřiňáky plné okurek a melounů a volání prodejců lákalo ženy z domácností ven k vozům. Pro nás děti bylo však vrcholem blaha zvonění zvonku zmrzlinářova, jehož vozík jsme v běhu následovaly s jednou korunou v dlani, abychom za ni mohly nabýt vzácného osvěžení.
Hospodářsky tak špatná třicátá léta vyhnala mnoho lidí doslova na ulici. Ve skupinách i jednotlivě se na ní objevovali pouliční zpěváci a muzikanti, harfeníci, kolovrátkáři a harmonikáři. Bylo často velmi tísnivé vidět ty mladé lidi žebrat o almužnu.
Zcela zvláštním typem byl ve vsi Větřní muž zvaný "Binder-Gejdei". Ctihodný sedlák, který nedokázal nikomu odepřít, pokud byl požádán dělat kmotra. To mu ostatně vyneslo přezdívku: byl pro všechny kmotříček, po našem "der Göd". Přívětivě a radostně se činil po celý týden, nedělní mše pak pro něho trvala vždycky velice dlouho. Často přicházíval domů až v úterý. Kremrole (v originále "Schmeidiröhn" /Schaumrolle/ - pozn. překl.) však od cukráře Mauera z Krumlova (v originále "aus Krummau" - pozn. překl.) přinesl své paní domů pokaždé. Byly po štrapácích dlouhé cesty častokrát tak pomačkány, že se nedaly vzít do ruky.
Na tomto místě budiž vzpomenuto i starého Kappla. Bylo to doslova jakési "faktótum" (z lat. "fac totum", tj. "dělej všechno", lidově také "děvče pro všechno" - pozn. překl.), pro každou hloupost k mání, ochotný každému spolčení dělat blbce (v originále "für jeden Verein bereit, den Deppen abzugeben" - pozn. překl.). Co se mu navleklo, nasadilo na hlavu či vrazilo do ruky, tomu se Kappl za pár korun podvolil.
Ke třem následujícím typům, které se od obce nedaly nijak odmyslet, patřil pak zejména Scheda, který se svým chrastivým nakřáplým auťákem budil pozornost zejména místních kluků. Byl to fantasta a začasté velký grobián.
Neškodný zato byl "Liter-Bitschei", který tak rád žebronil o jednu "Bitschei" (viz Wörterbuch Deutsch-Österreichisch, kde se vysvětluje, že jde v rakouské němčině o housku či žemli, zatímco "Bitsche" značí konvici, jak vysvětluje dotyčnou prosbu autorka originálu, zřejmě mylně - pozn. překl.) a ve své poruše řeči stále znovu opakoval "Göl!" (tj. nejspíš něco jako "Platí!" či "Souhlasí!", něco jako věta přací, tj. "Kéž by!" - pozn. překl.)
Weichslina Wenzei se objevoval vždycky s dětskou citerou a hrál "tklivé nápěvy", aby si přišel na něco peněz či jídla. Rád si zastrkoval pugét z umělých květin, jaký nosívali rekruti při odvodech. Nosívali je za kloboukem a v klopě kabátu, Wenzei se jimi ovšem vyfešákovával všude možně kolem dokola.
Po příchodu vojska (v originále "nach dem Einmarsch", rozuměj německého vojska na podzim roku 1938 - pozn. překl.) ti tři ovšem brzy neznámo kam zmizeli ze scény.
W. Jungwirth, Heimat im Böhmerwald - Wettern-Pötschmühle - Ein deutscher Ort in seiner Geschichte (1995), s. 169-170
Lágr nad Krumlovem
Než se můj bratr Alfred (rozuměj Alfred Johann Irsigler, narozený 29. května 1913 v Českém Krumlově, měl 15. srpna roku 1942 civilní svatbu na tzv. "stavovském úřadě", německy "Standesamt" v Krummau an der Moldau, jak bylo v nacistické "Třetí říši" město přejmenováno - pozn. překl.) v květnu vrátil od vojska (v originále "vom Militär" - pozn. překl.), narukoval do Kroměříže (Kremsier) na Moravě, byl už v nepořádku nejen svět v našem okolí, nýbrž i Irenina mysl. Jobovy zvěsti, které bez ustání přicházely, uváděly mnoho lidí do stavu naprostého zoufalství. Irene, Alfredova žena, byla tím postižena obzvláštní měrou. Mnoho lidí kolem nedokázalo tu zátěž prostě ustát a vzali si život, mnozí prchli s minimem zavazadel přes hranice, jiné osud dostihl a byli odvlečeni kamsi do vnitrozemí nebo se dostali do vězení v Českých Budějovicích a nejednou zemřeli hladem, byli ubiti a mnozí z nich pověšeni.
Ulicemi chodili cizí lidé a vyhlíželi si dům, který by se jim nejlépe hodil, a když ten pravý našli, nebylo ničím vzácným, že ho vlastníci měli opustit během hodiny.
Jedna z mých tehdejších kancelářských kolegyň našla několik málo svých věcí v ruksaku přede dveřmi svého domu, když se večer vracela z práce. Vstup dovnitř jejího obydlí už jí nebyl nikdy dovolen a veškeré prosby, zda by si snad nemohla zabalit ještě alespoň něco ze svých osobních nezbytností, zůstaly nevyslyšeny. Tak ji ještě téhož večera i odvezli do českokrumlovského vysidlovacího lágru.
... křik týraných
Ty události vedle mnoha jiných ještě připravily Irene o poslední zbytek nervů (v originále "rissen Irene den letzten Nerv" - pozn. překl.). Vysnila si okamžik, kdy bude mít Alfred útěk z Moravy domů za sebou. Starost, jak k tomu dojde a zda vůbec se tak stane, byla ovšem zcela namístě. I obava, že už může být uvězněn, když ho zadrželi někde na cestě domů, se nedala nijak zaplašit, poněvadž tolik lidí už sedělo ve vězení, aniž by věděli proč. Zděšený Irenin pohled mířil z její zahrady přímo do vězeňského dvora a křik týraných ji doháněl až na hranice šílenství.
Krumlov byl až dosud obsazen Američany, kteří byli vůči Němcům naladěni spíše přátelsky, vědělo se ovšem až příliš dobře, jak se budou věci mít, až Američané odejdou. Mluvilo se už o vysídlení Němců, jakkoli tomu většina původního obyvatelstva nedokázala uvěřit. Myšlenka, že by musili odejít natrvalo z domova, se lidem jevila natolik nemožná, že ji okamžitě zavrhovali, jako by mozek něco tak strašlivého odmítal vůbec přijmout.
Jednoho večera, Alfred doma tehdy stále ještě nebyl, navštívila Irene se svou sestrou Otti a jejím mužem Joschim jednu svou příbuznou, bydlící nedaleko od jejího bydliště. Byla to Lina Schlachtlová, která bydlila "kus po vodě" (v originále "nach dem Wasser" - pozn. překl.). Těsně před desátou hodinou večerní, po níž jsme se už venku nesměli pohybovat, vydali se nazpátek k sobě domů. Tu k nim přistoupil český milicionář, zadržel je a odvlekl s sebou až k Fričkovu dvoru (v originále "bis zum Flitschgerhof", správně by bylo "Fritschkofof" či "Fritschkerhof" - pozn. překl.), kde sídlila komandatura.
Následoval ovšem dlouhý výslech. Obě ženy byly od Joschiho izolovány. Dostaly za úkol úklidové práce. Z přízemí bylo slyšet výkřiky trýzněných lidí. Nazítří poprosila Otti o předvedení k veliteli. Bylo jí vyhověno a rovněž pak i její žádosti, aby mohla jako rakouská státní občanka s manželem opustit komandaturu.
Irene, která uměla česky, rozuměla, co velitel řekl jednomu svému kolegovi: "Ne, to co se dělá s těmi Němci, to je k neuvěření." Nový den už pokročil, když Irene směla konečně domů. O tom, co její matka přestála té noci za hrůzu, bude řeč jinde (rozuměj v nějakém pokračování textu v krajanském listě Sudetenpost - pozn. překl.).
"Jsem Rakušan!"
Při zadržení těch tří onoho večera řekl Joschi: "Ich bin Österreicher" (tj. "jsem Rakušan" - pozn. překl.), načež se mu dostalo promptní české odpovědi: "To máš jedno, takys bojoval za Hitlera!"
Pro rány, které utrpěl během výslechu, se Joschi sotva dovlekl domů, tam se však skácel v bezvědomí a ležel celý jeden den, než vědomí znovu nabyl. Ta situace hodně uspíšila dřívější vysídlení Kriehebauerových, což mělo v Rakousku (rozuměj oproti "řádnému" odsunu - pozn. překl.) své výhody.
Někdejší vojenský lágr se třemi obrovskými komplexy (byl zřízen původně wehrmachtem nad českokrumlovským nádražím, autor překladu tam nedobrovolně strávil nějaký čas na vojenském cvičení, než byl areál přeměněn na "základnu" tzv. "mírových sil", viz Informační systém cestovního ruchu Český Krumlov, určenou k přípravě jednotek pro mírové operace v zahraničí - pozn. překl.) sloužil už delší dobu uprchlíkům. Jednoho dne se rozneslo, že Američané se přes Pasov (Passau) stahují nazpět na Západ a uprchlíky z lágru berou s sebou. V tomto případě neplatilo pravidlo "odsunu" o povolených 30 kg zavazadel na osobu, nýbrž kynula možnost vzít za hranice tolik, co se dá unést (v originále "was man tragen konnte" - pozn. překl.).
Rozhodnutí bylo učiněno, poněvadž vyhnání už nemělo tak jako tak nijakou alternativu. Alfred se 8. května šťastně vrátil domů, takže útěku nestálo nic v cestě. Členové obou rodin - Alfred a Irene měli tříměsíčního chlapce, Joschi s Otti šestitýdenní děvčátko - a matka Kriehebauerová sbalili všechny věci, které považovali v té chvíli za nezbytné. Obstarali si žebřiňák s koňskou zápřeží a opustili svůj dům směrem k uprchlickému lágru. Paní Kriehebauerová, které bylo tehdy 55 let, i mladí manželé s dětmi nechali za sebou dům se zahradou a v něm největší část všeho, co měli, aby ušli peklu poválečné každodennosti (rozuměj lidí, odsouzených tak jako tak k vyhnání - pozn. překl.).
Kdo tu bolest změří?
Chybí mi slova, abych situaci tohoto loučení a odchodu popsala. Kdo by měl porozumět té bolesti, kdo tu bolest změří, kdo změří, co znamená nechat za sebou všechno, nač se člověk celý život uskrovňoval a co bylo pak právě jen jemu milé a drahé? Tiše plynuly potoky slzí po lících a bolest se usadila přehluboko v srdci. A přece i oba ti maličtí měli v sobě odvahu a vůli přestát hodinu loučení a najít důvěru v budoucnost.
Situace v lágru se od zániku někdejšího jeho vojenského využití značně změnila k horšímu. Latríny byly neuvěřitelně zaneseny výkaly a skrývaly obrovské množství chorobných bakterií. Jak se dalo čekat, propukla tu také zanedlouho epidemie tyfu. Všude se to jen hemžilo štěnicemi, které se razantně množily. Viděla jsem při své návštěvě v lágru 3 jedno děvče, kterou v noci ta krvežíznivá stvoření navštívila. Bylo hrozné se na to jen dívat. Kuchyně nebyla jen špatná, byla ubohá. Den odjezdu odsud se stal čímsi vytouženým, a ačkoli ta cesta vedla do neznáma a člověk se na ní vydával jako pán z Nemanic, nemohl se jí nikdo ani dočkat. Mělo však trvat ještě celé dny, než přišla na těch sedm řada a v Riedu (rozuměj Ried im Innkreis - pozn. překl.) došlo pak už v rakouském tranzitním táboře k přidělování dalších míst určení.
Stáli teď v Riedu a pokoušeli se najít cestu, vedoucí na Enns. Jak už si osud často zahrává, na hlavním náměstí potkal Alfred jednoho kolegu z krumlovského okresního soudu (v originále "vom Bezirksgericht in Krummau" - pozn. překl.). S jeho pomocí se jim podařilo dorazit do Ennsu, a jeho prostřednictvím už následujícího dne došla do Ennsu i jejich zavazadla (rance s prádlem a šatstvem /v originále "Binkeln mit Wäsche und Kleidung" - pozn. překl./) . Měli obrovské štěstí, poněvadž den předtím, než sem přišli, byla vystěhována partaj v patře domu tety Nelli v Ennsu (v originále "die Parteit /tj. obyvatelé nájemního bytu - pozn. překl./ im Stock in Tante Nellis Haus in Enns" - pozn. překl.), a tak mohli začít opuštěný byt uklízet a zabydlovat. Byl to nový začátek.
Ačkoli jsem měla se zánětem žil nařízen klid na lůžku, chtěla jsem malého Frediho ještě vidět.
Byl to přece můj první synoveček, na kterého jsem se už tolik natěšila. Byl to roztomilý, sotva šestiměsíční chlapeček. Vydala jsem se autobusem do Krumlova a tam absolvovala ještě dobré tři čtvrtě hodiny pěší chůze přes Plešivec (Flößberg), po Plešiveckých schodech, Rybářskou ulicí (Fischergasse) a Serpentinou (v originále "Schneckenweg", říkalo se té ulici i "Serpentinenweg" a vede od Chvalšinské ulice nahoru k českokrumlovskému nádraží - pozn. překl.) až k tomu "trojímu" lágru (v originále "Dreierlager" - pozn. překl.). To jinak zcela normální putování by v mém případě vyžadovalo berle, ale kde bych je tenkrát vzala? A tak jsem trpěla, jen abych své drahé mohla ještě jednou spatřit. To, kdy se znovu shledáme, bylo tenkrát ve hvězdách. Nedovedla jsem si představit, že bych se do takového lágru snad někdy měla dostat.
Sudetenpost, 1998. č. 5, s. 5
První svatba v našem kostele ve Větřní a poslední německá bohoslužba
Ještě než byl kostel ve Větřní 3. července roku 1938 oficiálně vysvěcen, konala se v něm svatba velkoprůmyslníkovy dcery Rity Spiro (žila v letech 1914-1994, její otec Hans Spiro zemřel v roce 1931, viz k tomu rodokmen původně židovského rodu Spiro, jehož příslušníkům se naštěstí podařilo před nacisty včas uprchnout /rodinný podnik byl spojen za nacistické vlády s papírnami Steyrermühle v hornorakouském Laakirchen/ na stránkách Kohoutího kříže v obrazové příloze textů Josefa Berause - pozn. překl.) s panem Kurtem Mehlschmidtem (žil v letech 1904-1953 - pozn. překl.) z Prahy (jeho otec Rudolf Heinrich Mehlschmidt /*1869/ je v pražské policejní přihlášce psán jako "Fabrikant/, s Kurtovou matkou Marií /*1883/ měli podle téhož dokumentu svatbu 7. října roku 1912 v uherském Rábu, viz k tomu o rodině Mehlschmidtů zde - pozn. překl.). Při této příležitosti dostala každá rodina v obci tak řečenou "výslužku" (v originále "ein 'Bschoadpinkel'" - pozn. překl.). Se seznamem osob obcházel jako vyvolavač vždy veselý Hansl Ziefreund, Lippl dělal kočího a organizátor akce Hans Irsigler (otec autorky originálního německého textu této vzpomínky - pozn. překl.) byl se svými turnerkami pověřen roznášením svatebních koblih. Ta svatba byla pro Větřní a jeho okolí výjimečnou senzací. Celá obec měla na ni živou účast a všechny spolky nastoupily k čestnému špalíru.
Při všech podobných slavnostních příležitostech se sešly spolky a lidé ze širokého sousedství. Aby měly takové akce i z diváckého hlediska úspěch, potřebovaly dobrou organizaci a iniciativní jedince, kteří se jí dokázali ujmout. Vždycky se našla hrstka obětavých a ochotných lidí takříkajíc napříč spolkovým spektrem, kteří stáli ku pomoci. Duší všech těchto podniků býval už zmíněný Hans Irsigler. Mělo by ho tu být vzpomenuto s vděčností, poněvadž díky svému nasazení a organizačnímu talentu dokázal dát mnoha lidem radost a na Větřní obrátit obzvláštní pozornost. Ne vždy to šlo bez mrzutostí a rozruchu. Závěrem se však úspěch dostavil a dá se s hrdostí povědět, že nebylo jediné akce jím organizované, která by snad skončila deficitem. Naopak!
Mnoho ocenění a poct dosvědčuje jeho neúnavné nasazení zejména v oblasti péče o kulturní dědictví domova. Ačkoli nikdy nebyl činný v národně socialistickém duchu (v originále "er sich nie nazistisch betätigt hatte" - pozn. překl.), stal se po záboru (v originále "nach dem Anschluß" - pozn. překl.) podnikovým referentem Kraft durch Freude (v originále "KdF-Wart" - pozn. překl.) a byl ustanoven čestným vedoucím pracovního společenství pro národopisné tradice v okrese Krumlov (v originále "ehrenamtlicher Leiter der Arbeitsgemeinschaft für Volkstum-Brauchtum vom Kreise Krummau" - pozn. překl.). Když byl však naň pro tuto jeho volnočasovou aktivitu později vyvíjen nátlak, aby vystoupil z církve, stáhl se pod záminkou své nemoci do ústraní. Byl po celý svůj život "ve službě" a v papírenském podniku také zemřel dne 17. října roku 1946. Ztráta domova, odloučení od jeho kolegů v práci i od přátel a odcestování jeho dětí, to všechno mu zlomilo srdce.
Jeho rakev zdobil jen věnec vlastnoručně uvitý (v originále "nur ein selbstgebundene Kranz" - pozn. překl.). Posledních pět příbuzných, kteří ještě mohli být účastni pohřbu, šlo dva dny nato do lágru. Jeho syn s rodinou nesměl přicestovat, ani pět jeho sourozenců a matka v pokročilém věku, kteří žili v Rakousku, resp. ve Vídni. Nebylo jim dopřáno rozloučit se s ním nad jeho hrobem.
Jeho smuteční mše (v originále "seine Totenmesse" - pozn. překl.) byla tou poslední německou bohoslužbou ve Větřní, neboť už následujícícho dne odcestoval také náš pan farář Wallner do farnosti Sankt Roman v hornorakouském Innviertelu. Čtyři měsíce nato opustila se svou matkou domov i autorka těchto řádků.
W. Jungwirth, Heimat im Böhmerwald - Wettern-Pötschmühle - Ein deutscher Ort in seiner Geschichte (1995), s. 165-167
Ztracená léta
Když byl po prvé výzvě k vysídlení otec vrácen, poněvadž dosud nebyl vyučen nijaký jeho použitelný nástupce, naléhali na nás příbuzní v Rakousku, abychom se přece jen pokusili, zda by tam nešlo vycestovat. Poněvadž mezitím můj bratr s rodinou už žil v Ennsu a my proto očekávali, že by pro nás mohl obstarat potřebné papíry, tu žádost jsme opravdu podali. Vypočítávat na tomto místě skutečnosti a problémy, které nastaly, než byla konečně vyřízena, by zaplnilo celou knihu.
V říjnu roku 1946 jsme chtěli odjet. Onoho dne, kdy jsme balili, zemřel otec, a tak nastal problém žádosti od počátku znovu. Označena jako Němka, snažila jsem se klamat na nádraží rakouským motýlkem, abych si mohla dojet vlakem do Budějovic pro potřebné papíry. Mohli jsme teď vycestovat "jako Rakušané", tj. s úplným jměním. Dávno ovšem už nebylo celé, poněvadž to nejlepší nám bylo ukradeno.
Poněvadž odklízení sněhu v roce 1946 ještě vůbec nefungovalo, trvalo až do půle února dalšího roku, než jsme do Rakouska skutečně dorazili. Měli jsme sice s sebou i nábytek, chyběl však prostor, kam by se dal složit. Směstnali jsme se u bratra do maličkého bytu, osm osob ve třech malých místnostech. Nábytek stál v nezamčené kolně, odkud ovšem postupně zmizelo všechno, co nebylo důkladně přibito či přišroubováno ke stěně.
V Ennsu nebyl nijaký průmysl. Dostat nějakou práci bylo takřka nemožné. Podniky v Linci přijímaly jen osoby s bydlištěm v místě, neboť přes demarkační čáru, kterou tvořil tok řeky Enže, jezdily vlaky s nekonečně velkým zpožděním. Penzi maminka nedostala. Teprve po 10 letech, když už byla po smrti, došlo vyrozumění, že už by jí mohla být poskytnuta. Výše náhrady škod vzniklých vyhnáním a válkou (v originále "Lastenausgleich" - pozn. překl.) byla v Rakousku opravdu nepatrná a byla vyplacena teprve v roce 1962.
Živořili jsme taktak, poněvadž v prvých třech měsících mého zaměstnání jsem nedostávala vůbec žádnou mzdu. "Podnikatel" byl zkrátka šibal. Pletla jsem věci ze slámy pro jednu firmu, zabývající se jejím zpracováním, vyšívala jsem blůzy a nakonec jsem se z toho docela vážně nervově zhroutila. Pracovala jsem pak v zahradě jednoho lékaře, vláčela jsem se každodenně s více než 70 konvemi vody, smýčila jsem jeho dům a ordinaci, stala jsem se pak sezónní dělnicí v jednom cukrovaru, než mne přijal jeden daňový poradce a po pěti týdnech zase vyhodil, poněvadž jsem odmítla kývnout na jeho nabídku přeložit mou pracovní dobu u něho na večerní hodiny. Když jsem pak konečně našla práci jako žehlířka v nějaké prádelně, trvalo to moje štěstí také jen pár měsíců, poněvadž mě na hodinu propustili poté, co šéfová zpozorovala, že jsem v jiném stavu.
Maminka stále neměla nijakou penzi a musilo se vyjít s tím málem, co jsem dokázala vydělat.
Než jsem po vynaložení veškerých sil na to, abych uživila sebe, svou maminku a svého muže (mezitím jsem se stačila vdát), dostala přidělenu mokrou místnost, jejíž podlahou se prokousávaly krysy, uplynuly více než tři roky. Když bylo na cestě druhé dítě, získali jsme v rozporu se zákonem prostoru navíc ke zmíněnému právě bytu, prohlášenému mezitím stejně za neobyvatelný. V těchto ohavných, naprosto nehygienických poměrech jsme žili přes 10 let, než jsme se konečně stali majiteli nového a vlastního bydlení.
V letech 1945-1947 nám ještě před vysídlením bylo dáno prožít všechno to zlé, co s sebou ta doba nesla. Chování Čechů k nám bylo stále nenávistnější, nouze stále citelnější. Přátelé a známí byli pryč, pošta nefungovala. Člověk se cítil naprosto opuštěn a izolován. Jako děvče vás navíc považovali za lovnou zvěř a dodnes vzpomínám s úděsem na pistoli, kterou mi nějaký mužik držel pod nosem, když jsem s ním nechtěla jít. Vráželi do vás na chodníku, poněvadž tam jste jako Němka neměla co pohledávat, příděly potravin pro Němce byly stále menší a moje babička dostávala k životu ani ne čtvrt litru mléka na den. Situace se vyvíjela tak, že jsme opravdu měli asi toužit po odchodu. Stará paní Hilleová, jejíž syn byl v Budějovicích zavřený, bydlila na Švábově hrádku (Schwabenburg) v těch nejnuznějších poměrech. Vzali jsme ji do našeho "rakouského" transportu s sebou s těmi několika málo věcmi, které jí zůstaly.
Roh nějaké bedny byl jí vyhrazen k sezení po celou dlouhou pouť z Peček až do Urfahru. Maminka seděla mezi ranci a řidičem, na mě zbylo místo k stání docela vzadu u zadních dveří nákladního prostoru. To mělo za následek, že jsem se mohla větracím otvorem naposledy ohlédnout na cestu, kterou jsem tak často pozpěvujíc si chodívala či se proháněla na kole.
Papírenské komíny byly stále menší, poslední pohled se rozostřil v proudu slzí. Dva roky mého života - bylo mi na konci války třiadvacet let - musím počítat k těm jeho nejtěžším vůbec. Ztracená léta to byla a také jimi zůstala.
W. Jungwirth, Heimat im Böhmerwald - Wettern-Pötschmühle - Ein deutscher Ort in seiner Geschichte (1995), s. 171-172
Zvykoslovné tradice v koloběhu roku a společenský život v Pečkách a ve Větřní vůbec
Je snad dostatečně známo, že právě Šumavané po celá staletí pěstovali své domovské zvyky a obyčeje a zachovávali je při životě. Převzaty z dávných předkřesťanských dob a propojeny s křesťanskou tradicí, stále pak prožívány novými generacemi, proměnily se v koloběhu roku každý z nich pro sebe ve sváteční slavnost zvláštního druhu.
Ačkoli sem, zejména do Peček (tak se říkalo česky části obce Větřní při Pečkovském mlýně - pozn. překl.) - ve Větřní a v Němčí (užívá se dnes tvar Němče i Němčí - pozn. překl.) existovalo zčásti původní "bodenständige" selské obyvatelstvo - přicházeli lidé z nejrůznějších regionů odjinud, nestáli rozhodně nijak stranou, nýbrž rychle a bez problémů se integrovali. Měla-li obec Větřní i s místními částmi Němče (Němčí), Kaliště (Göllitsch), Metlín (Mödling), Moletín (Mollebauer) a Dobrné (Zistl) někdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století kolem 800 obyvatel, bylo jich v čase vysídlení (rozuměj odsunu Němců - pozn. překl.) přes 2000.
Rozmach zdejší papírny byl grandiózní (v originále "schlug zu Buche", což je německá slovní vazba, připomínající rozepínání spony, uzavírající kdysi desky starých knih - pozn. překl.), firma budovala množství podnikových bytů a ten, kdo jen trochu mohl, postavil si v blízkosti podniku vlastní domek. Tak i hustota osídlení obce mocně vzrostla.
Jakkoli mladí obyvatelé rozličných místních částí, např. Žofína (Sophiengrund) proti Pečkám, sváděli spolu tuhá soupeření (samozřejmě v podobě bojových her), vycházelo jinak obyvatelstvo navzájem spíše po dobrém a ani při pivě, ani ve spolkařem nedocházelo k nijakým tvrdým střetům. Úředníci papírny se sice od ostatních jaksi odlišovali, to se však tolerovalo jako určitá samozřejmost. Pokud bylo třeba personálně podpořit nějaký spolek či instituci, byli v každém případě ochotni převzít nabízenou funkci.
Panoval tu čilý spolkový život
Společenský ruch v Pečkách a ve Větřní ožil po první světové válce znovu v plném lesku, což se dá doložit třeba tím, že tu ve dvacátých letech existoval klub kuřáků dýmek (v originále "ein Pfeifenclub" - pozn. překl.) či těsnopisecké sdružení (v originále "ein Stenographenclub" - pozn. překl.). Členstvo se scházelo po hospůdkách. Přirozeně tu byl i Turnverein, tělocvičný spolek sponzorovaný papírenským podnikem, v plném rozkvětu. Mohli se na jeho činnosti podílet i lidé, kteří ve firmě zaměstnáni nebyli. Pěstování tělesné zdatnosti počínalo u dětí a zasahovalo až k seniorům pokročilého věku.
Když zahájila kopaná své vítězné tažení, vznikl ovšem i tady místní "Fußballsportverein" a s ním i fotbalové hřiště "im Graben" (dnes již zaniklý areál v prostoru bývalého zauhlování - pozn. překl.) vedle cesty do Kájova (Gojau). Také cyklisté vytvořili své zájmové sdružení. Ve Větřní se scházel pěvecký sbor, v Pečkách se pravidelně každý týden odbývaly zkoušky hasičské hudby.
Kdo by si rád nevybavil v paměti Karla Jakese, který vedle své činné účasti v hasičské hudbě a v salónním orchestru založil orchestr mladých a poskytoval mladým hudební školení ve hře hned na několik různých nástrojových partů? Na tomto místě budiž vzpomenuto i pana Helmutha Kliemannela, kapelníka podnikové hudby Spirových papíren a výtečného pianisty, jehož vystoupení byla ozdobou každé zábavy v místním úřednickém kasinu.
Sdružení Deutscher Kulturverband mělo značný počet členů, z jejichž členských příspěvků a z čistého výtěžku akcí jako byl třeba bleší trh (v originále "Gerümpelmarkt" - pozn. překl.) či prodej květin byly financovány snahy o udržení německých škol.
Byl to radostný ruch doslova po celý rok a jak církevní, tak světské slavnosti měly opravdovou úroveň, přímo z nich dá se říci sálala srdečná družnost. Teprve když politická napětí neustále narůstala, trpěla samozřejmě i celá někdejší pospolitost a mnohé aktivity vyšly nutně naprázdno, než posléze přišly se "Třetí říší" pořádky zcela nové. Válka pak dokonala zbytek. Z dříve utěšených slavností a zábav zůstalo jen žalostné torzo (v originále "ein kläglicher Rest" - pozn. překl.), v němž pro diktátorská omezení a příkazy nezůstalo mnoho prostoru pro nějakou vlastní iniciativu.
Koloběh roku ve zvycích a obyčejích
Celý rok přináší mnoho možností pěstovat zvykoslovné tradice domova. Můžeme začít novoročním vinšováním (v originále "mit dem Neujahrswünschen" - pozn. překl.), které se v Pečkách odehrávalo tím způsobem, že každý, kdo jen trochu mohl, přišel na silvestrovskou slavnost do kasina (v originále "ins Casino" - pozn. překl.), aby pak mohl být přítomen tzv. "Gratulationscour" (tj. doslova "gratulační dvůr" - pozn. překl.) od nulté do první hodiny Nového roku. Jinak ovšem ve Větřní a u selského obyvatelstva. Tam si konali své návštěvy po staveních a přáli si navzájem štěstí a požehnání.
Zlé časy krize třicátých let přinesly s sebou i to, že děti chodily se žebrotou ode dveří ke dveřím a přály přitom lepší Nový rok. I dospělí obcházeli s prosbou o nějaký dar (v originále "flehten um Heischegaben" - pozn. překl.).
Po prvním lednu následoval svátek Tří králů (v originále "der hl. Dreikönigstag" - pozn. překl.). To přišla řada na koledníky s hvězdou, tak řečené "Sternsinger", aby nám vyprávěli o Kristově narození a o těch 3 králích, kteří se klaněli Jezulátku ve chlévě. Oblečení koledníků neodpovídalo vždycky slavnostnímu rázu obchůzky. Žebrota stála asi v popředí věci. Velice často byly také texty tříkrálových skupin spojeny s dodatečným novoročním přáním.
|
Ke svátku Tří králů "Die heiligen drei Kini san hoch geborn, sie reiten daher mit Stiefel und Sporn. Sie reiten dem Herodes vor sein Haus, da schaut Herodes beim Fenster heraus. Kehrts ein meine Herren, kehrts ein bei mir, ich will euch geben Wein und Bier. Ich will euch geben Stroh und Heu, ich will euch halten zahlungsfrei. |
(tj. "Svatí Tři králi vysokého rodu, vyjeli sem zdáli od Východu. Jedou krále Heroda před domem, Herodes tu kouká z okna ven. Zajděte, mí páni, jen sem ke mně, mám vína, piva náramně. Slámu i seno pro vás mám, za váš pobyt nic nežádám." - pozn. překl.) |
O masopustu se pořád něco dělo
Do církevních svátků napřáhl svou ruku masopust (v originále "der Fasching" - pozn. překl.) a zval k tanci a maškarádě. Ať už u Klissenbauerů, u Hossingerů či v pečkovském kasinu, všude se tančilo. I mnoho selských svateb se konávalo v ten čas. Tu nebyla světnice ve statku nijak těsná, aby se v ní nedalo zvesela otáčet za zvuků břeskné muziky. Od tahací harmoniky až po salónní orchestr bylo všechno v parádě a jen otázka dámských toalet byla tu zejména v případě mladých dívek asi velkým problémem (v originále "und die Toilettfrage der Damen, besonders der jungen Mädchen, war da wohl ein großes Problem" - pozn. překl.).
Nezapomenutelnými pro všechny jejich účastníky zůstaly jistě dětské bály (v originále "die Kinderbälle" - pozn. překl.), při nichž nejmenší členové Turnvereinu vždycky tančili zahajovací čtverylku. Zimy ve dvacátých a třicátých letech byly chladné a bohaté na sníh. Uskutečnit dětský maškarní průvod zůstalo proto začasté jen cvičitelovým nenaplněným snem.
Masopustní šprýmování vrcholilo ovšem právě maškarními průvody s Masopustem, oděným podle dávného neměnného ritu (v originále "mit der nach einem bestimmten Ritus gekleideten Faschinghudel" - pozn. překl.), s Moučnou bábou (v originále "Mehlbuam" - pozn. překl.), se Špekounem (v originále "Speckträger" - pozn. překl.) a mnoha jinými postavami. Velkou kulturní hodnotu představovaly mečové tance (v originále "die Schwerttänze" - pozn. překl.). Předváděla je skupina mládenců, kteří se svými bohatě zdobenými klobouky, šerpou přes prsa a s halapartnami, na jejichž špici byl často nabodnut špek jako výraz díků za produkci, která měla vyjadřovat kultovním tancem jakési zaklínání přírody, moci jara a plodnosti. Tento starobylý obyčej sahá daleko nazpět do předkřesťanských dob. Taneční figury měly velký symbolický obsah.
Pohřbívání masopustu (v originále "das Faschineingraben", v Čechách a na Moravě užívá se i pro týž obřad označení "pohřbívání basy" - pozn. překl.) byla bujně rozpustilá taškařice, při níž nevázanost dne dosáhla svého vrcholu. I ten, kdo se na ní nepodílel, musil alespoň bezpodmínečně té "truchlohře" přihlížet.
Naše velikonoční zvyky - prastaré bohatství a kulturní poklad
Slavné Velikonoce, největší křesťanský svátek vůbec (v originále "das große Osterfest" - pozn. překl.), vrhaly už dopředu své dlouhé stíny, až našly posléze svůj vrchol v pašijovém týdnu (v originále "warf seine langen Schatten voraus, bis es in der Karwoche seinen Höhepunkt fand" - pozn. překl.). Takřka všude se smýčilo a bílilo, aby se zahnal všechen pach zimy. Z procházek v postním čase se nosilo domů devatero kvítí (v originále "die neunerlei Kräuter" - pozn. překl.) pro "palmové ratolesti" (také jen "palmy" či "berani", v originále "Pambuschen" - pozn. překl.), které podle velikosti majetku bývaly až 3 metry dlouhé, ale pro malou domácnost splnilo svou roli i pár proutků kočiček. Velikonoční barvení vajec (v originále "das Eierfärben" - pozn. překl.) a pečení patřilo ke svátečním přípravám stejně jako šití či koupě nového ošacení, které se objevilo na veřejnosti v den Vzkříšení (říká se, že "aby vás beránek nepokakal", měli byste mít na sobě něco nového - pozn. překl.).
Do Krumlova bylo daleko, ale sotva by někdo promeškal obřad svěcení ratolestí (v originále "Palmweihe" při bohoslužbě o Květné neděli - pozn. překl.) a o týden později slavnost Vzkříšení (v originále "Auferstehungsfeier" - pozn. překl.). Na dolním konci už zmíněné "palmy" či "berana" byla vevázána hůl, kterou během svěcení ten, kdo palmu držel, bušením o podlahu kostela zatloukal do spleti "palmových" ratolestí. To mělo samozřejmě svůj symbolický význam: mělo to probudit dosud spící přírodní síly. Pohybem vztyčených "palem", na jejichž konci byly připevněny pestré stuhy (fábory), rozlehlo se domem Božím šumění, které se dalo zažít jen o této jediné dlouhé chvíli v roce.
Řehtačky hrály velikou roli
Slavit tyto svátky ve vlastní vsi nám bylo dopřáno jen ještě opravdu málokrát. Téměř zároveň s vysvěcením nově zbudovaného kostela ve Větřní totiž přišel vstup vojsk (v originále "kam der Einmarsch" - pozn. překl.), válka a utrpení. Svátky radosti ze vzkříšení nahradila rekviem za naše padlé.
Bylo by velmi krásné, kdyby se všechny velikonoční obyčeje, které se u nás pěstovaly, zapsaly a daly se tak uchovat pro potomstvo. Pár by jich mělo být na tomto místě připomenuto. Kutálení vajec mezi dvěma česlemi (v originále "das Oarealn /Eierrollen zwischen zwei Rechenstangen/" - pozn. překl.), pekání vajec (v originále "Oabecka" - pozn. překl.), tj. ťukání dvou vařených a obarvených vajec o sebe navzájem, sekání vajec (v originále "Oaeischlogn" - pozn. překl.), tj. pokus zatnout do vejce kovovou minci, škrabání kraslic (v originále "Schecklkrotzn", tj. zdobení vajec klasickými technikami - pozn. překl.), bohudíky i v nové vlasti záležitost dále udržovaná a těšící se velké oblibě. O kraslicích by se zase dalo rovněž hodně co vyprávět.
To, že řehtačky (v originále "Ratschen" - pozn. překl.) hrály v osadách naší obce velikou roli, by mohlo být dostatečně známo. Každá místní část měla svou vlastní skupinu a při obchůzce zaznívalo následující říkadlo:
|
"Wir ratschen und kleppern den englischen Gruaß, den jeder katholische Christ beten muaß." |
"Řehtáme a klapem Zdrávas Maria, což každičkej katolík modlit se zná." - pozn. překl.) |
|
Mnohdy ještě také: |
|
|
"Follts nieda follts nieda af eure Knia, bets a Vaterunser und drei Ave Maria." |
tj. "Poklekniž každičkej k zemi, jak máš, říkej třikrát Zdrávas a dřív Otčenáš." - pozn. překl. |
|
Na Velký pátek se řehtalo a klapalo kolem třetí hodiny a říkalo se přitom: |
|
|
"Mia ratschen und kleppern in d' Pumpamettn, tana recht schej bittn um a Osterplettn." |
(tj. "Řehtáme a klapem jak vo mši svatý, vo mazanec prosíme přede vraty." - pozn. překl.) |
Slovníček: d' Pumpamettn (die Poltermesse, die Poltermette) = mše v poslední tři dny velikonoční,
při níž se užívá řehtaček, a Osterplettn (ein Osterkuchen, ein Osterflechten) = pletenec, mazanec.
Mezi kluky s řehtačkami docházelo mnohdy k pranicím. Vzájemná žárlivost byla obrovská
a běda, připletl-li se někdo druhé skupině "in 's Gei", tj. "do cesty".
Tři věnce pro plodnost
Když hospodyně zastrčila snítky kočiček do "Božího kouta" (v originále "Ratschen" - pozn.
překl.) a hospodář zabodl posvěcené ratolesti ze zmíněného už "berana" do rohu svého pole,
aby byla dobrá úroda, netrvalo už dlouho a byl čas na to vít věnce pro májku (v originále "Maibaum" - pozn. překl.). Starobylý kultovní obyčej stavění májí byl provázen tancem a hudbou. Májka, symbolizující strom života, je zdobena třemi věnci. Ty značí plodnost, plodnost pod zemí, na zemi a nad zemí.
Máj, zvaný měsícem mariánským, byl i dobou poutí do blízkého Kájova, kam byly pořádány i poutě dětské (v originále "Kinderwallfahrten" - pozn. překl.).
Do května náleží také slavnost přijetí prvního svatého přijímání (v originále "Erstkommunion" - pozn. překl.) a po mnohá léta, než postavili náš kostel, konával se ten významný obřad během polní mše pod širým nebem. Iniciátorem a pořadatelem byl Katholisch-Deutsche-Frauenbund (tj. Katolický německý svaz žen - pozn. překl.), který zorganizoval nejen náboženskou část slavnosti, nýbrž postaral se i o tělesné blaho dětí přistupujících poprvé k přijetí svátosti ranním pohoštěním pro ně na stolech připraveným. Mnoho krajanů si ještě tu nádhernou snídani v sále u Klissenbauerů určitě dokáže vyvolat v paměti.
Svátek matek (v originále "Muttertag" - pozn. překl.) byl rovněž vždycky vyhrazen zmíněnému právě Frauenbundu pro dopolední i odpolední akce. Dopoledne byla opět polní mše a odpoledne se konalo divadelní představení. Na programu bylo všechno možné a nebylo vždycky snadné zapojit každého, kdo by stál o účast.
Dokud nemělo Větřní nijaký vlastní kostel, scházeli se lidé na slavnost Nejsvětější Trojice (v originále "Dreifaltigkeitssonntag" o první neděli po Letnicích, tj. Svatodušních svátcích - pozn. překl.) při kapli, která dříve stávala naproti východu z papírny. Když se znovu pokládala a rozšiřovala silnice, byla tato kaple nově zřízena u "Gschtibani-Hölzl" (česky asi jako "Štěpánů lesík", v knize, z níž je převzata ukázka a z níž na stránkách Kohoutího kříže figurují některé snímky, je však při jednom z nick i znění "Gschirbani-Hölzl" - pozn. překl.) poblíž Spirovy brusírny (v originále "Spiro-Reib" - pozn, překl.). Přetrvala komunismus.
Slunovratové ohně vadily Čechům
Červen nám přinášel slavnosti slunovratu (v originále "Sonnenwende"- pozn. překl.). Ačkoli ubývání dne není právě nějakým důvodem k radostnému slavení, všude se zažíhaly slunovratové vatry. Symbolika zimního návratu slunce splynula s vánočními svátky a tak prastaré obyčeje spojené s letním slunovratem nabyly o to větší výjimečnosti. Už dny předtím sbírali místní mládenci dřevo na velký oheň.
|
"Heipei, heipei meine liam Buam wous weama hi doa af des Sundwendfeier? Schenks uns a Scheidlei, wer uns koa Scheidlei schenkt, der lebt des Johr nit aus. |
(tj. "Hybaj, hybaj chlapci milí, čím bychom si zatopili při tý slávě slunovratový? Polínko nám dejte, kdo nám polínko nedá, ten roka nedožije. |
Ve Větřní to nakonec měli lehčí. Firma Spiro poslala k místu, kde měla zahořet slunovratová vatra, celý žebřiňák plný odpadního dřeva.
Organizace celé slavnosti se ujalo turnerské sdružení (v originále "Turnverein" - pozn. překl.). Když se počalo stmívat, sešli se všichni u kasina v Pečkách, aby se pak vydali dlouhým průvodem do Větřní. Vepředu šla hasičská hudba, za ní turneři ve svých stejnokrojích, děvčata v modrých sukních a bílých blůzkách, děti v dirndlech (v originále "im Dirndl", jde o lidový oděv podobný kroji, slovo samo je označením děvčátka, jeho hanlivý význam je až moderního data - pozn. překl.). Všichni nesli lampiony. To navozovalo ve tmě dojem pochodňového průvodu a vyvolávalo zvláštní povznesenou náladu. Kolem plápolajícího ohně už na místě se utvořil půlkruh. Písně a průpovídky okrašlovaly setkání. Společný zpěv písně "Flamme empor" (tj. "Vzhůru, plameni!" - původně studentská píseň s textem evangelického pastora Johanna Heinricha Christiana Nonneho z roku 1814 k výročí památné bitvy u Lipska, vyjadřující touhu po sjednocení Německa, na starší melodii Karla Ludwiga Traugotta Gläsera z roku 1791 k jiné písni s názvem "Feinde ringsum", tj. "Nepřátelé kolkolem" na text Carla Gottlieba Cramera - pozn. překl.) zprostředkoval zbožnou euforii (v písni se zpívá opravdu i o Pánu Bohu, který "uns bewacht", tj. "nás opatruje" - pozn. překl.) v kruhu stejně smýšlejících. Když oheň dohoříval, odvažovaly se mladé páry skoku přes něj, což jim mělo podle starého zvyku a mravu přinést štěstí a plodnost. Zatímco mládež byla odvedena domů, seděli dospělí dlouho do noci při zpěvu kolem ohně, pokud je nezahnaly šikany českých úřadů.
Letním měsícům byly vyhrazeny zahradní slavnosti (v originále "Gartenfeste" - pozn. překl.), které se konaly na různých místech v obci. Tak býval březový lesík (v originále "das Birkenwaldl" - pozn. překl.) oblíbeným místem takových zábav, podobně jako si na to dělala nárok i hospodská zahrada u Hossingerů.
Než byl zbudován velkosklad dřeva u "Nové" (v originále "bei der "Neuen" - pozn. překl.), jak se říkalo nové "mašině" na novinový papír, bylo to místo vedle Tomandlova hostince (Tomandlgasthaus), pozdější ordinace Dr. Rummlera, určeno pro podobné příležitosti.
Mnohdy se užívalo i nové sportovní hřiště na východním břehu Vltavy pro pořádání zvláštních tělocvičných slavností (v originále "Turnfeste" - pozn. překl.) či veřejných cvičení. Poněvadž však přeprava diváků přes řeku byla možná jen převoznickým člunem a hrozilo velké nebezpečí, že spadne do vody nějaký neplavec, našlo se pro ten krásný areál jen poměrně málo příležitostí k využití. Později bylo možno využívat i fotbalové hřiště v "Kájovské strouze" (v originále "im Gojauer Graben" - pozn. překl.).
Dožínkové slavnosti přitahovaly spoustu lidí
Když se léto počalo nachylovat a pole byla už téměř sklizena, slavilo Větřní dožínky (v originále "Erntedankfest" - pozn. překl.). Zmíněný už Katolický svaz žen většinou uspořádal polní mši, jejíž přípravy vyžadovaly značné úsilí. Později, když už stál nový kostel, zdobil jeho prostoru při mši nádherný dožínkový věnec. Odpoledne však proběhla teprve vlastní slavnost, na kterou se i z Krumlova dostavilo množství turnerek, skautů (v originále "Pfadfinder", to ovšem, pokud nemá autorka na mysli Hitlerjugend, opravdu jen pár měsíců před jejich zákazem nacisty v území připojeném k Říši /v Protektorátu byl "Junák" zrušen rozhodnutím K. H. Franka až dne 28. října roku 1940/ - pozn. překl.) a množství lidí, aby přihlíželi pestrému dění či ho sami obohatili vlastními vystoupeními. Nebylo nijakou vzácností, že se na slavnosti podílely celé školy i se svým učitelským sborem.
Mikulášské nadílky (v originále "Nikolausfeiern" - pozn. překl.) se konaly v každém z hostinců a pořádal je každý ze spolků. Shromažďovaly se dárky, Mikuláš přednášel často i dlouhá veršování a káral nezbedníky. Přicházíval i do cvičebních hodin Turnvereinu za chlapci a děvčaty a připravené balíčky z košíku rozděloval jednotlivým dětem. Mezitím k sobě obrátili pozornost čerti (v originále "die Krampusse /Teufel/" - pozn. překl.), kteří nikdy nemohli chybět jako Mikulášovi věrní průvodci. Kdo by tehdy pomyslil na to, že ztělesňují zlé démony zimy a že švihnutí metlou, která rozdílejí, byly koneckonců také čarováním plodnosti? Byl to krásný, důstojný, ale i veselý svátek, kde se hodně smálo, ale netančilo, poněvadž to už by narušovalo adventní usebrání.
Vánoce byly nám svátkem domova
Vánoce (v originále "Weihnachten" - pozn. překl.), které se teprve v posledních letech staly komerční záležitostí, byly u nás doma svátky pokojného míru a kouzla domova (v originále "friedlich, feierlich und familiär" - pozn. překl.). Jen o nich, stejně jako o Velikonocích a Letnicích, umlkly papírenské stroje v Pečkovském mlýně. I to místní ticho přispívalo ovšem ke sváteční náladě. Cesta na půlnoční do nového kostela ve Větřní byla při tehdejší sněhové nadílce nadmíru romantická.
U příležitosti vánočních svátků (v originále "Weihnachtsfeiern" - pozn. překl.) se v kasinu hrávala i divadelní představení, také scénická tělocvičná vystoupení všech turnerských tříd v pestrém, dobře zvoleném programu. Turnverein a Frauenbund se většinou označovaly za pořadatele.
Na tomto místě budiž rovněž připomenuto, že české úřady zvláště ohledně divadelních představení činily velké těžkosti a při každé inscenaci byl přítomen jeden kriminální policista v civilu a jeden policista uniformovaný.
Na svátek sv. Štěpána stanuly jarní resp. plodnostní rituály (v originále "das Frühlings- dezw. Fruchtbarkeitsbrauchtum" - pozn. překl.) znovu v plném květu. Při východu z kostela po bohoslužbě čekali totiž mládenci na dívky opouštějící svatyni a házeli jim ovesné zrní do tváře (údajně proto, aby byla zdravá, hezká a snadno se vdala - pozn. překl.). Toho ale, kdo se hned druhého dne napil kořalky, by po celý rok oves píchat neměl (v originále "den würde der Hafer das Jahr über nicht stechen" - pozn. překl.).
Závěr roku, Silvestr (v originále "Sylvester" - pozn. překl.), slavil se, jak už bylo zmíněno úvodem celého tohoto textu, v kasinu, později v reprezentační budově papíren zvané Werkshaus, kde skupina ochotníků nabízela mezi 20. a 24. hodinou pestrý zábavný program. Od jedné hodina se až do rána tančilo.
Jak patrno, byly svátky v koloběhu celého roku slaveny opravdu malebně a vydatně. Šumavský člověk, platící za těžkomyslného venkovana, byl člověkem plným radosti ze života. Jakkoli prostředky, které měl k dispozici, sotva dosahovaly víc než skrovné míry, dokázal se bavit a radovat i za těžkých okolností.
W. Jungwirth, Heimat im Böhmerwald - Wettern-Pötschmühle - Ein deutscher Ort in seiner Geschichte (1995), s. 147-163
P.S. Do knihy o Větřní, kterou sestavil Willibald Jungwirth (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže), přispěla Nelli Kainzbauerová, roz. Irsiglerová, i tímto rozsáhlejším textem o zvycích a obyčejích v koloběhu roku na pozadí místního společenského a spolkového života, na němž se činně podílel její otec Johann Irsigler. I tam nemohla smlčet, že leccos skončilo už nástupem národního socialismu, příchodem nacistických vojsk a válkou, která, jak píše, "tat sein Übriges". tj. dokonala zbytek. Pro nějaké osobní iniciativy, natož svobody, náhle nebylo v novém "osvoboditelském" režimu místo a to, co následovalo po německé porážce, bylo jen hrůzné české zúčtování prostředky, které si s těmi nepřítelovými v mnohém nezadaly už tím, že byly otevřeně jakýmsi "totálním" pokračováním vítězné války.
Narodila se dne 5. září roku 1922 v Českém Krumlově (viz k tomu webové stránky GEDBAS). Její otec Johann Irsigler (1885-1946) pocházel z Hněvanova (Liebesdorf) čp. 12, kde spatřil světlo světa jako syn rolníka Franze Irsiglera (1857-1928) a jeho ženy Anny, roz. Hammerové (1861-1951). Dne 30. září roku 1912 oddal ho kaplan František Jakeš (1875-1938, k němu viz web Ústavu pro studium totalitních režimů) v českokrumlovském kostele sv. Víta s Marií, roz. Wachfeidlovou, dcerou Johanna Wachtfeidla (tak je v oddací matrice podepsán), vrátného v Českém Krumlově, a jeho manželky Pauliny, roz. Ullmannové rovněž z Českého Krumlova. Ženich Johann Irsigler byl v době své svatby v tom městě pomocným montérem (Hilfsmontär se o něm píše v matričním záznamu). Po druhé světové válce, kterou přežil jen o rok a několik měsíců, se jeho dcera Petronella (psala se Nelli či Nelly) vdala už v Rakousku za Franze Kainzbauera (1917-1997), rodem z hornorakouského městyse Sankt Georgen an der Gusen. Žila v hornorakouském městě Enns a působila tam jako restaurátorka a vedoucí pracovního kruhu pro výzkum drobných památkových objektů města a okolí. Zemřela následkem nehody 19. září roku 2001 v Linci.
- - - - -
* Český Krumlov /Větřní / † Linec (A) / † † Enns (A)
