ANNA KANGLEROVÁ
|
Wos zwoa ban Volkstanzn redn Er: Drah die hinum, drah di herum, drah di zuawa zu mir! I möcht a liabs Wörtl und a Busserl vo dir. Sie: Drah mi hinum, drah mi herum, wia kimmst ma den für? I bin nit dei Schatz, aber i tanz gern mit dir. Er: Du bist nit mei Schatzerl, aber kannst es leicht werdn, a Dirndl wiast du bist, das hätt i scho gern. Sie: Tua an Juchzer! Tua a Stampfer! I drah mi scho mit. Obs mit uns zwoa was werdn ko, das woaß i no nit. |
Co si dva v tanci povídají On: Toč se dokolečka, ukaž, jak se přivinout znáš! Chci jen slovíčko slyšet, než mně hubičku dáš. Ona: Toč mě dokola, hleď jen s mírou pěkně mě brát! Nejsem přeci hned tvoje, když se mnou tancuješ rád. On: Zatím nejseš ta moje, ale může se stát, že teď do tebe zrovna chci se zamilovat. Ona: Vejsknout když umíš si, dupnout, všecko pude ti snáz. A cože s náma bude, neví nikdo z nás. |
|
S Brot I siag mei Ahndl heut no geh mitn Satuach übern Acker. Der Ähndl, der is so bald gstorbn, hats müssen d Ahndl packa. A Schritt, a Schwung, a Schritt, a Wurf, so sats das neue Brot. Dabei bets um an Gottes Segen, um Schutz vor Kriag und Not. Ihr is die Saat koa Oawat gwen; an Gottesdienst hats glicha. S Brot is heili, hon i gspürt - vo dem bin i nia gwicha. Drum lass i koa Brot verderben Und wars a harter Brocker. I siag mei Ahndl vor mir geh mitn Satuach übern Acker. |
Chleba Vidim svou bábu jako dnes, jak zrno rozsívala. Že náš děd umřel brzičko, za svý to po něm vzala. Krok, nabrat z šátku zrna hrst, krok, rozhodit, by bylo dost chleba, požehná-li Bůh bez válek dobrý dílo. Práce to pro ní nebyla, spíš bohoslužba čistá. Chleba je svatej -- provždy vim i vod ní dozajista. Nedám zajít ni drobeček, byť tvrdej při kůrce je. Svou bábu vidim polem jít, ze šátku zrno seje. |
|
Slovníček: Ahndl = babička, Satuach = šátek na setí, Ähndl = dědeček, packa = popadnout, Oawat = práce, hon i gspürt = cítila jsem, bin i nia gwicha = nikdy jsem neustoupila, Brocker = drobeček. |
|
|
A liawi Frau is übers Gebirg umiganga* A liawi Frau is durchn Winterwald ganga, da ham alle Vögel zum Singa angfanga. I kann euch sagn, das hat wunderschö klunga, wie im Winterwald ham alle Vögel gsunga. A liawi Frau is übern Berg aufstiegn, beim Tannabam is a bissei steh bliebn, bei Tannabam is a bissei hingsitzt, da ham aufm Bam lauter Liachta aufblitzt. A liawi Frau is übers Gebirg umigschrittn, die Bleamal hats unterm Schnee nimmer glittn. Aufblüaht sans, rot, weiß und blau nebn an Weg vo unserer liabn Frau. A liawi Frau is vorbei an an Busch mit Dorn. Vielleicht is a kloans bissei schwindli wordn? Sie hat mit der Hand a Astei berührt, da san mit oanmal lauter Rosen aufblüaht. A liawi Frau geht vorbei an Hasen und Reh, an Hirschn und Gamsn im tiafn Schnee. I kann euch sagn, die ganzn Tier ham si af oanmal hinkniat vor ihr. Ja, liawi Leut, no a Wunder is gschehn: die Frau hat bei der Finstern den Weg nimmer gsehn, da hat a kloans Engei a Sternei ozupft uns is damit lusti am Weg voranghupft. A liawi Frau is durchn Winterwald ganga - gel, so hat unser Gschichtl angfanga. Die liawi Frau, i glaub i woaß gwiss, dass neamt anderer wia d Muattagottes gwen is. |
Když Naše Paní horama se brala Když zimním lesem šla ta Milá Paní, každičký strom byl ptačí štěbetání. Já vím, že z vás to sotva kdo kdy slyšel: vždyť v zimním lese bývává tak tiše. Výš Krásná Paní horama se brala, stříbrná jedle samotná tam stála. Jak pod ní chtěla odpočinout chvíli, větve stromu se nocí rozsvítily. A Krásná Paní horama šla dál, kde po sněhy bys kvítka nehledal. tu rudě, bíle, modře vzkvetly strání, tak při cestě té Naší krásné Paní. Krásná Paní šla křovím trnovým, rozhrnout chtěla temné větvoví a jak do rukou prvou snítku vzala, růže za růží skalou prokvítala. Krásná Paní šla v stopách jeleních, zaječích, srnčích, jak je kreslil sníh. Stoupala do nich, za ní zvěř se brala, před Paní v sněhu plaše poklekala. Lidé milí, i jiný div se stal: kde sotva tmou bys našel cestu dál, andělé z nebe snesli se v tu chvíli, hvězdama Jí na cestu posvítili. Tak zimním lesem šla ta Krásná Paní, jde u nás o tom pověst bez ustání. Ta Paní z hor, dojista už to vím, není než Matka Boží, ta pod křížem Kristovým. |
|
Böhmerwäldler Jahrbuch 1994, s.150-151 |
|
Michalova kaple
Když se ze Stierwaldu nebo z Gamsau šlo směrem na "Hoid" (Jablonec), šlo se kolem Hannes-Gregerna, pak u hospody dále nahoru k Löfflmacherovi a odsud u Stingla dolů. Trochu stranou, tam, kde se dobytek hnal nahoru na pastvu, stál Michalův dům a u pastviny proti lesu při cestě Michalova kaple. Jak kaple vznikla, mi vyprávěla moje babička, co byla "Schmiedin" ve Stierwaldu. Já jsem ještě nežila, když kapli stavěli, můžu vám říct jen to, co vím od ní. Michalův dřevěný dům byl hodně starý, měl se už dávno zbourat a postavit znovu. Michal si ale netroufal, poněvadž i když člověk má vlastní dřevo a kamení a písek se může nakopat, přece jen je k tomu třeba peněz, jelikož řemeslníci nepracují zadarmo. A peníze Michal žádné neměl, zato houf dětí a pár bratrů, které měl vyplatit. Bál se, že by se dostal do dluhů a celý život by se jich už nezbavil. Když mu ale jednou v zimě sníh prolomil střechu, muselo to být. Sousedi - Bergklement, Stoabaur, Stingl, Kuijosl, Schuamöchtl - všichni mu slíbili, že mu pomůžou s povozy a prací. A tak na jaře, když se oteplilo, staré stavení strhli. Nejdřív snesli střechu, pak chlapi k trámům přivázali lano a táhli a táhli, až konečně ležely kusy dřeva na zemi. Potom začali stavět. U pastviště nedaleko domu byla veliká hromada kamení. Sem se po celá léta snášely kameny, které se vyhrabaly z luk a polí. Ty teď použili pro stavbu. Inu, tehdy se domy stavěly z kamení z polí. Michal stál nahoře na hromadě a vybíral ty nejlepší kameny, Kuijosl je odvážek k zedníkům, a to už celý týden. Zrovna zase soused odjížděl s další fůrou, když Michal spatřil jakousi kamennou desku, pěkně rovnou a plochou, byla jako ohoblovaná. Zdvihl ji a pomyslí si, že ho snad šálí zrak. Ten kamenný plát přikrýval hliněný hrnec, v němž byly mince, spousta peněz, stříbrňáků a zlatých tolarů. Poklekl, oběma rukama sáhl do hrnce a cítil, že až ke dnu jsou samé peníze. Pak položil desku zase na hrnec, a když přicházel Kuijosl, říká: "Pánbůh zaplať za dnešek, můžeš jet domů, dneska už neděláme. V pondělí zas začneme." "Ale jdi, Michale, vždyť je teprve poledne", kroutil Kuijosl hlavou, ale odjel domů. Michal nebyl po tři dny k vidění a další týden se stavělo dál. A když byl pak dům hotový, velký, pěkný, a zedníci, tesaři a pomocníci byli vyplaceni, dal jim zakázku, aby mu ještě na místě, kde byla ta hromada kamení, postavili kapli, ne příliš malou, ale pěkně vydařenou. Lidi se kolem různě dohadovali, kde vlastně Michal vzal peníze navíc, když se pořád dělal chudým. Při vysvěcení kaple jim to pak všechno pověděl. S nalezenými penězi tehdy odjel do Vídně, tam mu všechno vyměnili, a poněvadž mu z toho bohatství ještě něco zbylo, nechal tu kapli postavit jako dík našemu Pánubohu. Zasvěcena byla Matce Boží a obraz Panny Marie Pomocné byl zavěšen nad oltář. Jak se však peníze dostaly do hromady kamení, nemohl říci. Jablonec byl dvakrát vypálen, jednou Švédy a jednou husity. Možná z'tam schoval svůj poklad starý Michal, aby ho lancknechti nenašli, kdyby snad chtěli vyloupit jeho dům. Avšak nikdo nic jistého nevěděl. Když jsem byla malá, ještě dítě, chodili jsme na májové pobožnosti do Michalovy kaple. Tam jsme se modlili růženec a zpívali mariánské písně, a kdo už vevnitř neměl místo, sedl si venku na kámen před kaplí. Mládí - májová noc - šumění lesa - domov! Kde je ta doba? A co zůstalo z Michalovy kaple? To já nevím...
Böhmerwäldler Jahrbuch 2000, s. 48-49
P.S. Poněvadž překlad pořídil Helmut Wagner pro čtvrtý svazek edice "Seidelova Šumava", tj. pro obrazovou publikaci "Boleticko - kraj zapomenuté Šumavy" (2021) z německého originálu psaného autorkou v místním dialektu a publikovaného v šumavském kalendáři "Böhmerwäldler Jahrbuch 2000", připojuji k němu stručný slovníček jen některých nářečních výrazů a slovních vazeb, aby vynikla náročnost českého přetlumočení, které je tu v obráceném gardu na prvém místě.
Slovníček:
Michalova kaple = d Michaln Koppölln, Býčí Les = Stierwald (lidové označení pro zaniklou osadu Zlatá, německy zvanou Goldberg), Kamzíkov = Gamsau (zaniklá osada nikdy vlastně ani české jméno ve významu "kamzičí niva" neměla a zanikla pod tím německým), šlo směrem na Jablonec (německy Ogfolderhaid zkomolením původního Apfelhaid, místní však obec nazývali zkráceně "Hoid") = i d Hoid außiganga, a odtud dolů = und va do getol, trochu stranou = a weng seitnhoim, moje babička vypravovala = mei Ahnl derzühlt, kovářka (kovářova žena) = d Schmiedin, měl se už dávno zbourat = hätt ogrissn ghörcht, nepracují zadarmo = oawatn nit umasist, houf dětí = an Schiwl Kinda, muselo to být '= hats müassn sa, že mu pomůžou = dass s eam heafmt, na jaře = in Lousin, nejdřív = zerscht, pak k trámům přivázali lano = oft houms Heisoala an den Bolkan oubundn, veliká hromada kamení = a groißer Stoahafn, inu, tehdy se domy stavěly z kamení z polí = dozumal hams d Häuser jo mit Fealdstoan baut, byla jako ohoblovaná = wia ghoblt iss gwen, stříbrňáky a zlaté dukáty = Süwagöld und Guldtukan, poklekl = er kniacht si ina, oběma rukama = mit uli zwoa Händ, v pondělí = in Mouta, poledne = Mitticha, kroutil hlavou = beitlt min Koupf, ale odjel domů =foacht owa hoam, hotový = füchti, dal jim zakázku = gat er in Aftrog, ne tolik malou = nit z kloa, lidi se kolem dohadovali = d Leit rotn umanander, kde vlastně vzal peníze navíc = wou der af oamol dos üwrigi Göld dafür herhätt, když se pořád dělal chudým = wo er do ulweil so oam tou hot, nemohl říci = hot er a nit sogn kinna, avšak nikdo nic jistého nevěděl =wos Sichers hot owa neamt gwisst, sedl si venku na kámen = hot si herausst ina-gsitzt af d Stoan, šumění lesa - domov! = Woldrauschn - Hoamat!, a co zůstalo = und wos wird bliebn sa, nevím = i woaß nit.
|
Andreasberg Weils viel nit kennen, nimmer wissen, möcht is vorstellen - knapp umrissen. D Kirch steht oben wia am Juchhe in über 1000 m Höh. Vo Kalsching und vo Krummau gar kanns man seng, das is gwiss wahr. Und liegt im Herbst der Nebl schwar im Tal, bei uns scheint d Sunn, iss klar. Unser Kirch steht stolz, aso schauts her wia a mächtig Schiff im weiten Meer. Af Maria Heimsuchung feiern ma s Kirchweihfest. Unser Altarbild auf der Fahn griaßt alle Gäst. Und an Kirchnberg umatum zwischn Lissy, Fürstensitz und Chum broatn si die Siedlungen auseinand. Zehn Ortsnamen werden auf der Fahne gnannt. Und hinter Wiesen, Au und Feld schliaßt der Wald o unser Welt. Vo do gehts getal auf jeder Seit, af Kriabam, Ernstbrunn und Ogfolderhaid. Reiche Leit im hiesign Sinn hant nit viel bei uns da drinn. Kloane Bauern, Häuslleit, Handwerker, die Arbeit gfreit. Holzhacker, Kramer, Wirt tuats geben, jeder hat sein Platz und hat zum Leben. A Kirchen- und a Männerchor Musikanten stelln si vor. Zwoa Volksschuln toan si redli müahn, dass d Kinder a a Bildung kriagn. Grad leicht iss nit, das Leben im Wald; im Winter Schnee und Sturm und kalt. D Arbeit bedeut so manchen Tag Schinderei und Müah und Plag. Trotzdem findt ma ba die Leit an Frohsinn und Zufriedenheit. - So wia is woaß und wia is gspür, so lebt mei Hoamat no in mir. |
Ondřejov Nikdo ho nezná už a muší ptát se, tak vo něm povim - aspoň krátce. Hned kostel: vznášel se jak juchú nad tisíc metrů, v čistym horskym vzduchu. Až vod Chvalšin a vod Krumlova bylo ho vidět v mrakách plovat. Na podzim zas - v oudolí samá mha a nad nim slunce svítí, jasná vobloha. Ten kostel náš až k nebi dosahal, jak loď na širym moři v hoře stál. A voltář vobraz měl Marie Navštívení - byl na korouhvích vidět každý posvícení. Blíž kostela vidět jen vrchy kolkolem, Knížecí stolec, Lysý, v sedle za Chlumem tu deset vosad bylo a každá ta ves byla na tý korouhvi psána, jak ji zástup nes. Kolem vsí pole, luka a pak jen lesů moře, svět pro sebe tu na vysokej hoře. Vodtud to šlo jen dolu zas a znovu, do Vitěšovic, Jablonce i k Arnoštovu. Bohatý lidi, jak je jinde znali, byste snad u nás ani nepotkali. Domkáři, sedláci - spíš řek bys chalupníci a znalí, práce dbalí řemesníci. Dělníci v lese, kramář, hospodskej - vím jisto, každej že vyžít moh a měl tu místo. Byl tu i kostelní a jeden mužskej sbor a taky kutálka - no muzikanti z hor. Pro droboť ze vsi byly tu dvě školy, však bylo hodně dětí po vokolí. Lehko nežilo se, ani při muzice, zima tuhá, všady samá metelice. Sloty, fujavice, práce do úmoru, soužení i protivenství horu měl den napořád, a přece jako host bralo v něm vrch i něco pro radost. - Jak žila kdys ta drahá stará země, tak domov vostal popaměti ve mně. |
|
Morgenandacht Seit vieri mahnt die Manner die groß Wies Heit wird's hoaß, a Heigatwetter gwiss jetzt is nou Tau und Frischn umatum. Gras und Kräutln legt d Mahdl um, a starker Gruch waht af, weil alles blüaht. A Lerchn steigt in d Luft und jubiliert, do mischt si in den Vogelsang vom Důrfl her a Glocknklang. D Ahndl, die olt Austragbäuerin, läut. D Manner legnt die Sengsn hinauf d Seit und beten stad, solang s die Glockn hörn, voll Fried und Andacht: "Den Engel des Herrn." |
Ranní modlitba Mužský kosej velkou louku vod štyrech, horko bude dneska po pár dnech. Je chladno zrána, boží rosa v trávě a kvítí voní, kosy ve votavě zvonit zdáli však sotva uslyšíš, to pro zpěv skřivánků, jak stoupá k nebi blíž. Ze vsi vopodál sem do ptačího zpěvu zvon kaple klinká žencům pro úlevu. Vejminkářka, stará selka provaz tahá. Mužský kosy vodložej. A draha ztichnou, dokud zvonem zněj tu stráně a tou modlitbou, vždyť znáš ji: Anděl Páně. |
|
Hoam!, 1993, s. 513 |
|
Narodila se jako Anna Tahedlová ve dnes zaniklé Zlaté (před zánikem se ovšem jmenovala Goldberg) 27. března 1920. Její otec byl malý rolník a lesní dělník ve schwarzenberských službách jako většina zdejších lidí. Matka Karolina Tahedlová, rozená také Tahedlová (Lini), provozovala malý obchod potravinami ve Stierwaldu (Býčí Les se česky ta osada zřejmě nikdy ani nejmenovala) u Ondřejova (Andreasberg). Malá Anna navštěvovala dvojtřídku v Květné (Blumenau) a učitel posléze přesvědčil rodiče, aby dali dceru studovat. Po měšťanské škole ve Chvalšinách pokračovala tedy ve studiích na učitelských ústavech v Budějovicích, Prachaticích a Krumlově. To už byla válka a po maturitě a krátké učitelské praxi v Mühlviertelu se mladá Anna vrací do rodného kraje, aby učila v ondřejovské škole. Jen rok jí byl dopřán, než byla nucena odejít s ostatními vyhnanci, tedy i se svým mužem Josefem Kanglerem, z Čech do bavorského Lackenhäuser z jižní strany Třístoličníku. Nakonec se rodina usadila v Anger u Bad Reichenhall v Berchtesgadenských Alpách. Vedle učitelského povolání se Anna Kanglerová věnovala od mládí psaní. Byly to lidové hry k různým příležitostem, především adventním a vánočním, pověsti a příběhy, jak je kdysi slýchávala od své babičky, kovářky ze Stierwaldu, v neposlední řadě však i nářeční básně, kterými hovoří dodnes v krajanských časopisech nejen za sebe, ale i za své rodáky, jejichž rodná místa žijí bohužel jen právě v poezii této ženy. Dnes je tam poblíž někdejšího Ondřejova se stejným osudem, kde mimochodem kdysi začal s psaním mladý Hans Watzlik, všude jen vojenský výcvikový prostor se všemi znaky zkázy přímo válečné. A přece právě odtud zní ústy Anny Kanglerové poselství někdejších vsí: nejde přitom o protančené mládí, ale spíš o to, jak přežít zlou zimu. Ten ohlas šumavského masopustu i hlahol večerních klekání ve vůni senoseče ať odtud stále zní do našich svědomí ze zpustlých a zaniklých domovů, z až nepravděpodobně láskyplné paměti dávného času, který jsme spolupromarnili a přece nám už nikdy jiný dán nebude. Jaro však i sem do sedla Chlumu nad prameny mladé Blanice přijde bezpochyby po té zimě pokaždé znova po nás všech. Anna Kanglerová zemřela v požehnaném věku 97 let v bavorském městysi Berchtesgaden, pochována je však na lesním hřbitově v obci Anger.
- - - - -
* Zlatá / Květná / Chvalšiny / České Budějovice / Prachatice / Český Krumlov / Ondřejov / † Berchtesgaden (BY) / † † Anger (BY)
