EUGEN ALOIS KARASEK

Friedrich Bodenreuth o svých padesátinách v rodných Budějovicích

V předvečer 50. narozenin známého sudetoněmeckého básníka a spisovatele Friedricha Bodenreutha (má na webových stranách Kohoutího kříže pod příjmením Jaksch-Bodenreuth své samostatné zastoupení - pozn. překl.) byly Budějovice, básníkovo rodné město, svědkem povznášejícího okamžiku vzájemné věrnosti - věrnosti básníka a člověka Bodenreutha rodnému městu, která ho přiměla prožít svůj radostný den v jeho zdech a věrnosti města svému velkému synovi, který mu ve svých dílech vyhradil čestné a trvalé místo.
Působivá slavnost v Německém divadle za přítomnosti okresního vedoucího Pg. (tj. "stranického soudruha" - pozn. překl.) Waltera Gasthubera, majora v záloze (v originále "M.d.R." - pozn. překl.), Dr. Hannse Blascheka (viz o něm blíže Wikipedia, umělecky činný jako malíř, byl švagrem Karla Hermanna Franka, v letech 1945-1955 vězněn Američany a pak v Československu, zemřel v SRN jako respektovaný tamní úředník až v roce 1989 - pozn. překl.), vrchního zemského rady a inspektora německého státního ministra pro Čechy a Moravu, dále okresního hejtmana Dr. Quido Strobla (ten je pod jménem Guido Miecislaus Strobl i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), vrchního rady Dipl.Ing. Zankla z Prahy a velitele místní posádky plk. Wilny (v originále "und des Standortältesten, Oberst Wilna" - pozn. překl.), poskytla starostovi města Budějovic, Pg. Friedrichu Davidovi (i on má stejně jako Gasthuber na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) příležitost, aby jménem města, jakož i svým vlastním jménem mistra pozdravil a vyjádřil zároveň dík, který mu město dluží za to, že horoucími slovy dal světu poznat existenci a boj budějovického německého živlu. Němci tohoto prostoru je boj souzen od samého počátku jeho vědomého života. Chlapec dostal už v dětském věku kus této bojovnosti takříkajíc do školní brašny (v originále "ein Stück dieses Kämpfertums in den Schulranzen" - pozn. překl.) a stal se tak obhájcem německého kulturního bohatství v prostoru, plném tuhého zápasu. Jako zřetelný výraz vděčné sounáležitosti s básníkem za to, že tento bojový prostor znázornil ve svém díle "Alle Wasser Böhmens fließen nach Deutschland" (tj. "Všechny řeky Čech plynou do Německa" - pozn. překl.), předal starosta jubilantovi složku s obrazy markanntních domů a stavebních památek města, jakož i obraz s věnováním básníkova sudetoněmeckého spolubojovníka Hanse Krebse (viz o něm Wikipedia - pozn. překl.). Množství nejkrásnějších květin rámovalo povznášející akt.
Divadelní orchestr pod vedením svého vrchního dirigenta Roberta Leukaufa (viz o něm Wikipedia - pozn. překl.) působivě uvedl večer skladbou "Feierliche Musik" pro dechový soubor od domovského skladatele Ludwiga Schmidta (ten je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), načež žáci zdejší Oberschule (tak bylo nacisty přejmenováno budějovické gymnázium - pozn. překl.) oslavili básníka jako někdejšího odchovance tohoto ústavu a jeho dobře volená slova dala vyznít přísaze, že dnešní mládež tohoto města ponese v srdcích tytéž ideály jako kdysi on a bude usilovat je donést kupředu, jak to učinil on. Beethovenova předehra k opeře Fidelio, opus 72 (v originále "Beethovens Leonoren-Ouvertüre Op. 72" - pozn. překl.) prohloubila dojem sváteční slavnosti.
Starosta ve svém projevu pohnutými slovy srdečně blahopřál básníkovi k jeho 50. narozeninám. Friedrich Bodenreuth následně poděkoval zplna srdce skutečně básnickou formou, při čemž tři své procítěné vizionářské obrazy dal hovořit za to, co v nitru toho dne prožívá. Z domovské půdy rostlý učinil zejména poslední z nich na posluchače mocný a trvalý dojem, neboť prostě a jednoduše, lépe však než by to mohl učinit obsáhlý životopis, podal vysvětlení o dlouhé obětavé pouti, kterou musí skutečný umělec podstoupit, aby od přání ve snu došel naplnění svých plánů:
Jako chlapec hledíval básník často vzhůru k budějovickému symbolu, jímž je jak známo Černá věž, a nemohl si nevšimnout drátu vedoucímu k jejímu ochozu. Nějaký muž za něj zatáhl a tu z věže spadl klíč - doslova jako z nebe. Muselo by být krásné, smět zatahat za nějaký takový drát a musel by to pak být nějaký nebeský klíč, který spadá dolů. Přešlo mnoho let a dnes ví ten chlapec z někdejška, že se musí čekat padesát let, než se oblaka rozestoupí a nebeský klíč spadne dolů.
Posluchači nyní projevili i ze své strany svou náklonnost nekončícím potleskem jako výrazem hluboce procítěného blahopřání jubilantovi. Holdovací pochod Edvarda Griega (ze suity k Björnssonově hře Sigurd Jorsalfar - pozn. překl.) výrazně uzavřel prvou část slavnosti.
Teď dostal slovo výhradně básník a jeho dílo a hosté tohoto autorského čtení se kromě uznávaného spisovatele Bodenreutha seznámili i s autorem jako příkladným interpretem svého díla, obdivuhodným uměleckým recitátorem. Básník nejprve přečetl úvodní kapitolu svého nejznámějšího díla, které založilo jeho slávu: "Alle Wasser Böhmens fließen nach Deutschland" a rozvinul v ní obraz tohoto prostoru a jeho boje o německé bytí. Kapitola z jeho díla "Söhne am anderen Ufer" (tj. "Synové na druhém břehu" - pozn. překl.) popisuje názornou a poutavou formou kus německého osudu na Východě. Závěrem následovaly tři krátké básně, které přiblížila srdcím mistrovská recitace: "Abendliche Heimat", kus vizionářské lásky k domovu, "Der Altenteiler" (tj. "Výminkář" - pozn. překl.), o muži, který nechce vzít na vědomí, že už ho není zapotřebí, že teď všechno i bez jeho práce půjde klidně dál svým dosavadním během a "Der Vater spricht", z níž hovoří skálopevná naděje a hrdá důvěra v německou budoucnost, neboť "Gott stellt die Zeiger" (doslova "Bůh staví rafije", v mém překladu na stránkách Kohoutího kříže "Tvůj čas určí Pán" - pozn. překl.).
Spontánnímu manifestačnímu potlesku hluboce dojatého posluchačstva mohl oslavovaný jubilant, úspěšný básník a spisovatel, neochvějný bojovník o národní charakter všemu navzdory (der unbeirrte Volkstumskämpfer des "trotzdem" - pozn. překl.) a mistr přednesu jen těžko uniknout.

Několik hodin v užší společnosti Friedricha Bodenreutha
V malém sále radnice shromáždil starosta města Budějovic, Pg. Friedrich David, v návaznosti na slavnost v Německém divadle jako hostitel kolem sebe kruh cizích hostí i mužů a žen budějovického veřejného života, aby s Friedrichem Bodenreuthem v prosté společnosti strávili několik hodin u příležitosti jeho 50. narozenin.
Poté, co starosta úvodem vysvětlil účel tohoto pozvání, předal kulturní referent vedení župy Oberdonau Dr. Max Dachauer (Maxmilian Alexander Dachauer /*3. listopadu 1905 v Ried/Innkreis, †29. března 1945 v Maďarsku/, původně novinář, člen NSDAP už od roku 1934 - pozn. překl.) jubilantovi jménem župního vedoucího se slovy, které platily kulturnímu sepětí okresu Budějovice jako zemské části Čech s Horním Dunajem, plaketu Adalberta Stiftera (nacisty hojně zneužívaný klasik má ovšem na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.). Pohnutými slovy poděkoval básník za vysokou poctu ze strany župního vedoucího (byl jím "gauleiter" August Eigruber /1907-1947/, popravený po válce Američany jako válečný zločinec - pozn. překl.).
Během nenucených hodin se ujal slova vrchní zemský rada a inspektor německého státního ministra pro Čechy a Moravu Dr. Hanns Blaschek a rozvinul v souvislosti s bojovými zásluhami Friedricha Bodenreutha poutavý zpětný obraz sudetoněmeckého zápasu od času zákazů organizace až po bojové kamarádství příslušníků Freikorpsu, obraz času vypjatých zážitků, který znal jen jedinou otázku: "Wie wird es der Führer machen?" (tj. "Jak to jen Vůdce udělá?" - pozn. překl.) Stejná víra a stejná důvěra nás naplňuje i dnes. Tehdy započatému osvobozeneckému dílu nasadí korunu konečné vítězství. Toto přesvědčení čerpáme z bojové historie našeho prostoru. Z pověření německého státního ministra Karla Hermanna Franka předal nyní mluvčí jeho vzkaz, který vedle přátelského blahopřejného pozdravu vyjadřuje i přání, aby oslavenec strávil ještě mnoho dalších let v bohatství plných tvůrčích sil. Nenucené posezení s Friedrichem Bodenreuthem v kruhu mnoha jeho přátel a známých mělo tu výhodu, že mohl poznat i lidi, oddělené od jeho vlastního literárního díla, a tak připomněl senior budějovického bojového času, Pg. Leopold Schweighofer (také on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) i politický zápas na politické půdě, na němž měli aktivní podíl básníkovi rodiče a do něhož se také jubilant kdysi úspěšně zapojil jako nadaný zpěvák v prvotřídně uvedených oratoriích. Řečník poděkoval básníkovu otci, který se nekompromisně podílel na zápase německého živlu a stal se oporou budějovického Němectva, aby tak synovi už v jeho mládí naznačil směr jeho dalšího života.
Tyto krásné, žel rychle uplynulé hodiny s Friedrichem Bodenreuthem stanou se jistě všem vzácnou a trvalou vzpomínkou.

Vysoká ocenění básníka a spisovatele Friedricha Bodenreutha u příležitosti jeho 50. narozenin
U příležitosti 50. narozenin známého básníka a spisovatele Friedricha Bodenreutha zaslal říšský ministr Dr. Joseph Goebbels jubilantovi v uznání jeho kulturních zásluh blahopřejný dopis a čestný dar.
Stejně tak zaslal německý státní ministr pro Čechy a Moravu, Karl Hermann Frank, ve zvláštním uznání nepřetržité práce v tomto prostoru a pro tento prostor úspěšnému spisovateli blahopřejný dopis.

Budweiser Zeitung, 1944, č. 28, s. 7

P.S. Ten "nebeský klíč" z Černé věže zapomněl v dubnu 1944 prozradit jubilantovi, že mu mají být dopřány už jen necelé dva roky života.

Ludwig Schmidt dirigoval symfonický koncert z děl jihočeských mistrů v rámci Župních kulturních dnů NSDAP 1943

Hudební úvod a zároveň vrchol Župních kulturních dnů, které ve dnech 14.-21. listopadu 1943 pořádala NSDAP, okres Budějovice, tvořil symfonický koncert z děl jihočeských mistrů, dirigovaný budějovickým hudebním ředitelem Ludwigem Schmidtem. Ke slovu přišli klasik Adalbert Gyrowetz (mají oba rovněž na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) a ze současných tvůrců krumlovský Isidor Stögbauer (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)a budějovický Ludwig Schmidt. Gyrowetz se narodil roku 1763 v Budějovicích a byl tedy současníkem Haydnovým a Mozartovým, od nichž také v osobním kontaktu za svého pobytu ve Vídni přijal bohaté podněty. Své hudební vzdělání zprvu nabyl v rodných Budějovicích, kde byl jeho otec dómským regenschorim u sv. Mikuláše (v originále "Domkapellmeister war" - pozn. překl.), později ho rozšířil v Praze. Svůj život strávil větší měrou na cestách po Itálii, Španělsku, Francii a Anglii. Konečně se usadil jako dvorní kapelník ve Vídni a zanechal po sobě velký počet symfonií, děl komorní hudby, koncertů, množství zpěvoher a baletů. Jeho díla doznala za skladatelova života značné obliby a byla hrána začasté i za německými hranicemi. Ten úspěch ho ovšem nepřežil a jeho díla upadla v zapomenutí. Jeho sloh je lehký, plynulý, nesen velkou formální dovedností. Hluboký cit Haydnův mu přesto zůstal upřen. Symfonie C-Dur z jeho díla uvedená byla slohově přiměřená a dočkala se také posluchačského zájmu. Následná skladba pod názvem "Musik für Klavier und Kammerorchester" seznámila publikum s dílem Isidora Stögbauera. Isidor Stögbauer patří dnes k těm skladatelům, jejichž hudba si našla cestu jeho německou domovinou. On sám nyní působí jako učitel na Brucknerově konzervatoři v Linci. Stögbauer je mistrem varhanní hudby a kontrapunktu. Jeho velkým vzorem je Max Reger (žil v letech 1873-1916, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), vlastní Stögbauerova tvorba je však absolutně svébytná. Vyžaduje ten nejhlubší průnik do díla a niternou účast (v originále "die Verinnerlichung" - pozn. překl.) jak od svého interpreta, tak od posluchače. Tomuto úkolu dostála paní prof. Annie Steinerová na klavír v každém ohledu a s vysokou technickou a vnitřní jistotou. První věta díla přináší pevně ustálené téma, které se následně přednáší v pěvecké části. Končí se monumentálně pojatou virtuózní ff-klavírní větou. Pomalá druhá věta beethovenovského adagiového charakteru je spojena s kontrapunktickým zpracováním pro klavír. Rozhodný, rytmicky ostrý motiv uvádí třetí větu, která je v dalším průběhu zpracována na fugu ve volné formě a končí sevřenou silou. Jako třetí se dostal ke slovu Ludwig Schmidt svým dílem " Vorspiel, Thema und Fuge über ein Böhmerwaldlied für großes Orchester" (tj. "Předehra, téma a fuga na jednu šumavskou píseň pro velký orchestr" - pozn. překl.). Ludwig Schmidt je po celá desetiletí úzce spojen s kulturním životem města Budějovic. Jako dómský regenschori a ředitel hudební školy byl po celou dobu nositelem a středobodem zdejšího hudebního života. Také on vychází z varhanní hudby a okolnost, že je žákem Dvořákovým, od něhož asi zdědil v tom nejušlechtilejším smyslu muzikantství takříkajíc z Boží milosti (v originále "das gottbegnadete Musikantentum" - pozn. překl.), vysvětluje jeho mistrovskou tvorbu ve volné improvizaci. Jeho díla, z nichž ta nejvýznamnější, např. "Missa solemnis" a jedna slavnostní ouvertura, byla uvedena v Praze a ve Vídni a z nichž jeho Schmidtovo vůbec hlavní dílo: "Neues Leben" (tj. "Nový život" - pozn. překl.), kantáta pro sólo, sbor a orchestr, ještě na své uvedení čeká, jsou velká a mohutná svým založením. Obzvláštní zásluhu o národopis prostoru jižních Čech si Ludwig Schmidt získal sbíráním a zpracováním mnoha šumavských písní a také jako dirigent nabyl zvučného jména daleko za rámcem svého domova. Jeho 9 improvizací představuje volné ztvárnění jednotlivých motivů jedné šumavské písně v symfonické formě. Šťastná náhoda tomu chtěla, že tvůrce této zlidovělé písně, Dr. Alois Milz (ten je pod jménem Alois Ernst Milz i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který právě v Budějovicích trávil svou dovolenku od wehrmachtu, mohl svou píseň opětně pozdravit v tomto novém bohatém symfonickém šatu. Jednotlivé věty díla se vyznačují svou mnohotvárností, hojně proměnlivou instrumentací, především svou bohatou vynalézavostí. Je to dílo plné síly, které i v těch nejkřehčích svých místech působí absolutním kladem výrazu. V nádherně provedení fugové větě bylo dosaženo vrcholného bodu s využitím všech orchestrálních možností a závěr propukl nevázanou silou. To nemohlo zůstat u posluchačů bez odezvy a hold skladateli a dirigentovi vyzněl dlouhotrvajícím potleskem a květinovými pozdravy.
Tento impozantní a na zážitky tak bohatý večer nalezl vděčné publikum, které svého Ludwiga Schmidta umí ocenit a je zvláště potěšitelné moci ohledně Budějovic a jejich kulturní citu konstatovat, že se posluchačstvo skládalo téměř veskrze z domorodých městských kruhů. Uvedená díla si žádala od interpretů vrcholnou úroveň technických a hudebních dovedností, zejména co se týče nesnadno proveditelného díla Schmidtova a proto se nabízí na tomto místě chvalně zmínit bezchybný a vysoce hodnotný výkon orchestru.

Budweiser Zeitung, 1943, č. 90, s. 7

P.S. Tady se přívlastek "šumavský" ozývá opakovaně, což nakonec v případě Budějovic, kde bylo roku 1884 založeno sdružení Deutscher Böhmerwaldbund, nijak neudivuje.

Volkssturm také v protektorátě

To podstatné, co musí vědět každý

Vůdcův výnos o vytvoření Německé lidové domobrany (v originále "über die Bildung des Deutschen Volkssturms" - pozn. překl.) nabyl nyní platnosti i pro území Protektorátu Čechy a Morava (v originále "für das Gebiet des Protektorates" - pozn. překl.) a tím se také dočkala zodpovězení v poslední době často kladená otázka, zda má zůstat protektorát ze zřízení Německé lidové domobrany vyňat.
Němec je si v tomto prostoru lidové domobrany plně vědom své dvojí úlohy. Stál v boji, v němž vždy šlo o zachování jeho německého domova a o to víc postaví se zbraní v ruce svého muže tam, kde jde o zachování celé jeho velké německé otčiny a kde má konečně po dlouhém drtivém zápase Vůdcovým činem svůj rovnocenný podíl. Pokud radost a jásot daly onehdy prudčeji bít srdci každého národně uvědomělého Němce, je nyní neúprosnou povinností projevit svůj dík. A konec konců jde znovu o domov a jeho německý osud, jde o celý německý národ, tedy také o nás.
Tváří v tvář této skutečnosti nijaký muž lidové domobrany v tomto prostoru nemůže boj odepřít a v boji selhat a ani tak neučiní. Stejně jako lidoví granátníci východního Pruska a ti ze západu Říše dokázali s příkladným nasazením bránit svou domovinu, zvládnou to vykonat i bataliony tohoto prostoru, pokud by to mělo být nezbytné, a budou jistě umět dostát i všem jiným úkolům, které na ně dolehnou k ochraně jejich milované domoviny.
Německému muži našeho prostoru není boj nijakým novým pojmem - jen těžkost boje se vystupňovala. Ta tíže mu však dala přerůst sebe sama, nikdy ho však nedokázala svým tlakem srazit ke kapitulaci (v originále "niederdrücken" - pozn. překl.).
Před námi je Vůdce! Před námi se prostírá s jeho nezlomnou vůlí šťastná budoucnost velkého německého národa - tedy budoucnost našich dětí! Před námi stojí velká nezbytnost tohoto boje!
Vše ostatní je za námi!
S těmito myšlenkami vstupujeme do řad německé lidové domobrany a prožíváme tím historický okamžik, který bude pro náš národ stejně osudově převratný, jako byl kdysi před více než sto lety onen, v němž náš národ volal své muže do zbraně v situaci stejně tíživé. Jen mnohem větší a mnohem těžší je toto nasazení všech Němců, neboť bude nutno splnit ještě jiné úkoly, týkající se výzbroje, zásobování apod. a vyžadující ještě naléhavěji svého splnění. Tím je vytvoření lidové domobrany spojeno s problémy, jež ho činí gigantickou bojovou organizací, nesrovnatelnou s ničím, co ji předcházelo, a to ani se zeměbranou osvobozeneckého roku 1813 (v originále "mit dem Landsturm des Befreiungsjahres 1813" - pozn. překl.).
Úkoly lidové domobrany jsou politické a vojenské povahy. Jde tedy nejen o to, aby byli němečtí muži povoláni do zbraně, nýbrž mají být až do okamžiku svého nasazení vůči nepříteli uchováni své profesi, především pokud je to profese pro válku důležitá, tedy svému civilnímu životu. Přitom ovšem podstoupí svůj výcvik pro vojenské úkoly v případě bezprostředního ohrožení nepřítelem. Říšský vedoucí Bormann jako vedoucí stranické kanceláře a říšský vůdce SS Heinr. Himmler jako velitel záložního vojska (v originále "als Befehlshaber des Ersatzheeres" - pozn. překl.) jsou osobami, které ručí za splnění obou oblastí úkolu, na jedné straně toho politického a na druhé straně toho vojenského. V rukou župního vedoucího, resp. okresního vedoucího leží pak směrem dolů vedení, evidence, výstavba a členění německé lidové domobrany. Oni určují i velitele podle spolehlivé vytrvalosti a věrnosti Vůdci a vojenských schopností, podle příkladného chování, skromnosti a záruky pravdivého hlášení.
V souladu s chápáním skutečného národního společenství, které se neptá, odkud kdo je a jakého je věku, nepřichází v lidové domobraně nějaké dělení podle profesních tříd nebo věkových stupňů v úvahu. Určující pro členění na bataliony, kompanie a čety je územní členění NSDAP. Tak zůstávají pokud možno ve své jednotě zachovány stranické bloky, buňky a místní skupiny. Ohled bude brán toliko na válečný význam mnohých profesí, takže v tomto směru bude určen větší počet stupňů nasazení, aby byl zaručen nerušený chod výroby, dopravy, zásobování apod.. Samozřejmě musejí být tyto skupiny příslušníků lidové domobrany udržovány co nejmenší.
(...)
Německá lidová domobrana není utvořena k tomu, aby bránila hraniční linii, nýbrž vytváří obranu celé domoviny od hranic až do vnitrozemí, včetně každého místa a každého domu. Pokud se nepříteli podaří prolomit hranice a frontu, pak tu stojí německá lidová domobrana a je na ní, aby nepřítele rozdrtila.
Vědomí každého muže lidové domobrany, že bojuje za svůj nejužší domov, za svůj domovský krb, za svou rodinu, když dojde k tomu nejzazšímu, nejen stupňuje jeho síly a ostří jeho zbraň, nýbrž dává jeho srdci i onu velikost, kterou k boji potřebuje. NSDAP na sebe vzala veliký úkol vést lidi našeho národa. Bude na ní také právě v rozhodující chvíli pozdvihnout jako jediná instance, která má k tomu předpoklady, celý národ ve sjednocené síle za jeho Vůdcem k dosud nebývalému důkazu moci a bojového odhodlání, aby obstál před sebou a budoucností plnou naděje.

Budweiser Zeitung, 1944, č. 94, s. 1-2

P.S. Nesnesitelná tíže obludných německých frází (a to už nepřekládám Vůdcův výnos a znění domobranecké přísahy na téže úvodní straně listu, natož Karasekovu báseň v jednom z dalších jeho čísel), které vlastně popírají samy sebe, promlouvá z tohoto soumračného úvodníku "poslední hodiny" (vynechány jsou toliko podrobnější organizační pokyny) - sugerují nám totiž se vší zoufalostí, že o poslední hodinu nejde, nanejvýš o "poslední bitvu", po níž nastane díky vůli vedení už jen "šťastná budoucnost plná nadějí". Nepřipomíná to cosi, co opravdu v jiném, tentokráte "stalinském" gardu, včetně pojmů "boj" ("borba"), tentokrát ovšem "za mír", tj. za obhajobu dobytého území, "vůdce" ("vožď") a jeho "lid" ("narod"), po válce i v češtině jako v řeči slovanského "vítěze" následovalo? Pro pořádek třeba ovšem dodat, že tenkrát na konci války, po níž "národní socialismus" vykvetl v obnovené republice jinými květy, protektorátní ještě české noviny alespoň pokyny, týkající se německé lidové domobrany (dalo by se hovořit i o "lidové milici"), už vůbec nepřinesly. Nemohu nepřipomenout, že v bojích o Karasekovo rodné Brno způsobil Volkssturm Sovětům značné ztráty a zlikvidoval několik tanků Rudé armády.

Žňová nevěsta od Oskara Nedbala

V žádném případě nelze soudit z hlediska původní verze a jejích postav, že by se v pouhém jejím přepracování dalo dojít k bezvýhradné oblibě u publika, takže musela být verze nová, jejímž účelem bylo zachovat hudební poklady této operety a učinit je nezapomenutelnými, uznána za jediné možné východisko. Právě tak se však museli představitelé odtrhnout od kdysi nastudovávané verze a "masky" i jazyk přizpůsobit novým požadavkům, neboť jinak si Polská krev ponechává docela vesele své dějové pole, posunuté jen trochu směrem na západ. To, co se tu v půvabném žargonu předvádí, upomíná na jakousi sešlost všech emigrantských vlád světa, což ovšem velice přispívá k veselému vyznění večera a to může být jistě považováno za plus. To, co oproti tomu zní vážně, by vůbec tak vážně znít nemuselo.
Jinak ale se lze z nového nastudování kdysi právem tak oblíbené a hodnotné operety opravdu těšit a intendant Rudolf Ott, který se inscenace ujal, podal opětný důkaz o vysoké míře svých schopností a režisérské zručnosti. Už sama odvaha obsadit za současných poměrů, a to s úspěchem, titul na mužské obsazení tak náročný je husarským kouskem, který vyšel. Statkáře Wewerku hrál a zpíval intendant Rudolf Ott v příkladné masce a hlasově skvěle. Jako "diplomat" sklidil salvy smíchu a dlouhotrvající potlesk na scéně, který si dokonce vynutil opakování.
Sascha Karena si vedla v roli Heleny výtečně. Šarmantní jako vždy a poutavá zpěvně, položila důraz na hybnost svého projevu a měla několikrát příležitost děkovat se za hojný potlesk. Stejně tak Helmut Stare jako hrabě Bodo zaznamenal značný úspěch. Jeho dobrý zevnější vzhled a přesvědčivý projev poskytly dobrý základ jeho solidně odvedenému pěveckému výkonu. Ernst Thurner byl jako Franto von Briselstein pohyblivý a laskavý jako jindy rovněž, bohužel silně indisponován. Skvělým zjevem, který má především pěvecky hodně co říci, byla Grete Zruneková jako Wanda. Matku hrála Mitzi Ahné se spoustou komiky. Lotte Baumgartnerová jako Karla, Frantova sestra, a Trude Lindnerová jako komtesa Fanny doplňovaly sevřený ansámbl s Josefem Eberlem jako humoristicky velice podařeným šlechticem von Kropačem, s Franzem Stachem, Josef Mahrlem a Mirko Weberem pak v rolích dalších dobrých přátel hraběte Bodo.
Dirigent (v originále "Kapellmeister" - pozn. překl.) Robert Leukauf dodal jako šéf hudby provedení správný švih a říz, požadoval však občas od pěveckého souboru přece jen až příliš, takže stávkové mezery orchestru byly místy docela pochopitelné. Z hudebního hlediska mělo však provedení opravdu vysokou úroveň. Je třeba zmínit dobře znějící sbor.
Tentokrát šlo i o zvláště pěknou a zejména prostorově vzorně zbudovanou scénu, která byla vrcholně působivá, především ve sluncem rozzářeném 3. aktu (Renate Schlachterová). Balet byl s barvitými slovanskými tanci velice obratně secvičen a obraz děje nadmíru oživoval. Vedení baletního souboru bylo svěřeno Antonu Michalikovi, který také s Alenou Pribylovou v rámci lidového tance předvedl velikým aplausem odměněné sólo.
Inscenace se setkala se srdečným přijetím. Výtečná nálada publika a výjimečně hojný potlesk prokázaly nejen patřičný dík umělcům, nýbrž daleko nadto se stalo výrazem potěšení a obliby, náležející velké operetě a jejímu solidnímu a plnohodnotnému uměleckému obsahu.

Budweiser Zeitung, 1944, č. 6, s. 12

P.S. Válečné ročníky listu Budweiser Zeitung jsou plné pravidelných referátů Eugena Karaseka o inscenacích zdejšího Německého divadla (Jihočeské národní divadlo z divadelní budovy vypovězené do prostor místní Besedy, bylo roku 1942 zcela zakázáno a Německé divadlo představoval v letech 1939-1945 převážně soubor Zemského divadla z Lince). Co se týče operety "Polská krev", Nedbal tu v Českých Budějovicích dne 15. září 1922 její provedení osobně dirigoval a hned po skončení války se už v září 1945 ve Stalinově, předtím Německém domě hrála opět s "původním" libretem, jehož česká verze (asi nejstarší překlad textu Leo Steina /vl.jm. Rosensteina, žil v letech 1861-1921/ na námět Puškinovy ruské povídky Slečna selka má na svědomí Adolf Wenig /1874-1940/) byla ovšem během let různě upravována. Hlavním důvodem německého přepracování libreta roku 1942 (autorem textu se stal tenkrát Hermann Hermecke /1892-1961/) byla bezesporu židovská osoba původního libretisty.

Přišel do protektorátních Českých Budějovic v září roku 1940 jako učitel zdejší německé obchodní akademie, za války ovšem přezvané na Wirtschaftsoberschule. Brzy ovšem nejenže nabyl jako oddaný straník různých funkcí (Jihočeský sborník historický, roč. 1964, č. 3-4 uvádí v dokumentaci k příspěvku Františka Bosáka o germanizační úloze německých škol na Českobudějovicku za okupace u příjmení Karasek titul "Kreisgrenzlandssachbearbeiter", tj. okresní odborný zpracovatel pohraničních záležitostí", a jmenuje ho i v sousedství tzv. RuS-Amtu, což byl zlověstný protektorátní úřad pro "Rasse und Siedlung", tj. pro "rasu a osidlování"), ale stal se jako publicista jakýmsi mnohomluvným zdejším nacistickým "kulturträgerem". V lednu 1942 byl např. pověřen organizací tzv. "Grenzlandtreffen der Oberdonauer Dichter und Schriftsteller" za účasti významných pronacistických literátů, z nichž mnozí jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže. Ještě v březnu posledního válečného roku 1945 se v 21. čísle Budweiser Zeitung objevila zpráva, že někdejší okresní spolkový vedoucí VDA (tj. Verein für das Deutschtum im Ausland, tj. Svaz pro Němectvo v zahraničí), Pg. Eugen Karasek byl vyznamenán Válečným křížem za zásluhy II. třídy. To je myslím poslední tisková zpráva o něm. Dal jsem si tu práci a za záslužného přispění archiváře PhDr. Jiřího Cukra se mi podařilo v materiálech českobudějovického a také Moravského zemského archivu vyhledat Karasekova bližší data. Narodil se totiž v Brně (lokalita Josefov /Josefstadt/ čp. 26 a 28) dne 18. dubna roku 1896 a 2. května ho v kostele u sv. Tomáše kooperátor Josef Cejpek pokřtil jménem Eugen Alois Karasek (kmotr se jmenoval Alois Bock). Chlapcův otec a jmenovec Eugen Karasek, brněnský soukromý úředník (Privatbeamte), byl nemanželským synem Franzisky Karásekové (tady i s tou čárkou nad "a") a narodil se 12. srpna 1862 v brněnské porodnici (Gebärenanstalt). I matka Anna (*25. listopadu 1862), vdova po Antonu Illgnerovi, byla nemanželskou dcerou Franzisky, roz. Matouschekové. Rodiče se brali u sv. Tomáše dne 28. listopadu 1893. Dne 22. července roku 1924 se Eugen Alois Karasek, učitel bytem v Dolních Dunajovicích (Unter-Tannowitz) čp. 409, u sv. Jakuba v Brně oženil s pianistkou (Pianistin) Margarete Illsingerovou, narozenou 5. srpna 1900 v Dolních Dunajovicích jako dcera tamního obchodníka s vínem Ernsta Illsingera a Marie, roz. Friedové, dcery Antona Frieda, rovněž obchodníka s vínem v Dolních Dunajovicích. Toto manželství bylo v dubnu 1930 rozvedeno a v září (mezi 1. a 7. tm.) 1941 se podle zprávy německého stavovského úřadu v Českých Budějovicích Eugen Karasek (Budweiser Zeitung kupodivu uvádí jméno Alois Karasek) dává oddat s Marií Josefou Nollovou (*10. dubna 1908 alespoň podle protektorátní budějovické policejní přihlášky). Narodili se jim tady za války dva synové: Erhard (*22. září 1941) a Günther Ludwig (*27. srpna 1944). I po nich jako by se slehla zem.

- - - - -
* Brno / České Budějovice