HUGO JOHANN NEPOMUK KARLIK

Obléhání Plzně husity 1433

Husité dobývali (zu erobern, sich bemühen) města Plzně po deset (zehn) měsíců, předce ho (es) nedobyli, neboť Plzňané odráželi (abschlagen) útoky (Angriff) jejich (ihre) zmužile (mannhaft), a každý šťastně odrazili. Onino stříleli na město kamenné kule (Kugeln) z děl (Kanonen), a jednou střelili do chrámu Páně právě (gerade), když se lidé k službám Božím scházeli, a tenkráte u velkém počtu (Anzahl) se byli sešli. Koule vrazila (anschlagen) na zeď a pukala (bersten), akdyž pukla, padaly (fallen) kusy (Stück) na zem, ale žádný nepadl na lid, tak že nikdo nebyl poraněn. Měšťané házeli do husitského táboru (Lager) kamení a rozličná břevna (Balken) prakem (Schleuder), a jednou prý tam hodili pečeného (gebraten) vepře (Schwein), aby Husité myslili, že obležení (die Belagerte) posud hojnosť (Ueberfluß) masa mají, jako před obležením (Belagerung) mívali, jakkoli jim všecka potrava (Lebensmittel) docházela (zu Ende gehen), ano na mnoze (gar oft) tak došla, že každý sotva čtvrtinu (vierte Theil) toho (dessen) denně dostal, co prvé byl dostával. Z nedostatku povstal mor, jímž (woran) mnoho lidí mřelo. Na podzim (Herbst) jich umíralo každodenně až po dvadcíti (zwanzig), a jednoho (eines) dne umřelo dokonce (sogar) pět a dvadcet osob. Měšťané činívali časté výpady (Ausfall), zaháněli (vertreiben) Husity, honili je daleko. Když je zahnali, vraceli se s kořistí (Beute) do města. Jednou se vrátili s ukořistěným (erbeutet) velbloudem (Kameel), přivedli jej do města a vodili jej u veliké slávě po městě. Lidé se sbíhali na náměstí (Ring) a běhali radostně po ulicích. Mladí staří běželi, aby viděli (um zu sehen) neobyčejné zvíře, a když přiběhše (angekommen) je spatřili, divili se obludě (Bestie), jakéž nikdy ještě nevídali.
Otcové Bazilejští (von Basel) se skládali (zusammenlegen), sbírali (sammeln) peníze a posílali je Plzňanům ku pomoci. Jednou složili velmi štědře (freigebig), sebrali kolik tisíc dukátů a poslali je po jednom (einem) měšťanu, který z Plzně do říše (Reich) jezdil, a právě tenkráte do Bazileje přijel. Těmi (mit diesem) penězi vypláceli (bezahlen) Plzeňští své žoldnéře (Söldner) a vyplativše jim (und nachdem sie ihnen ausgezahlt hatten) dvouměsíční (zweimonatlich) žold, kupovali špíži (Proviant). Nejprvé koupili osm (acht) set korců (Strich) žita a uplatili (bestechen) Přibíka z Klenové, aby jim nakoupenou (angekauft) zásobu (Vorrath) do města dodal (liefern). Přibík se dal (dal ließ ist faktitiv, nechal ließ ist neutrum; also dal dělati er ordnete an, befahl zu machen, z.B. einen Rock; nechal dělati ließ zu, duldete, daß gemacht werde) pohnouti (bewegen), svážel obilí z rozličných míst, vozil je k Plzni a když poslední čásť (Lieferung) vezl, stíhali (verfolgen) ho Husité, ale nedostihli (nicht erreichen), chytali povoz (Fuhre), ale nechytili ho, tak že obilí šťastně do města dovezl. Tak přestáli Plzeňští největší bídu, a když nouze přestala, přestávalť i mor, a nastala naděje nastávajících (künftig, beginnend) lepších časů. Husité zatím vybíjeli (plündern) a vypalovali (niederbrennen) okolní vsi, zajímali (gefangen nehmen) obyvatele a usmrcovali je. Tak vybili a vypálili také městečko Touškov, zajali tamnějšího (dortig) faráře a ukrutně ho usmrtili. Takových a jiných zločinů (Frevel) často se dopouštěli (begehen), ano nebylo téměř dne, kde by se nebyli něčeho nedopustili (nicht etwas begangen hätten). Někdy se také stávalo, že Husité náruživostmi (Leidenschaft) zaslepeni (verblendet) vespolek (unter einander) se uráželi a tupili. Jedenkráte urazil jakýsi Tvaroh samého vůdce Prokopa tak těžce, že tento tábor opustil, jakkoli ho všickni prosili, aby jich neopouštěl (daß er sie nicht verlassen möchte). Zatím přicházela doba rozhodná (entscheidend) bojů (Kampf) husitských, a když přišla, odtáhli Husité od Plzně a tak město osvobozeno jest.

H.J. Karlik, Praktische Grammatik zur leichten und schnellen Erlernung der böhmischen Sprache zum Gebrauche für Deutsche (1856), s. 161-163

P.S. Výrazy v závorkách tu ovšemže mají v českém textu, který má být přeložen do němčiny a je tedy německým textem "potencionálním", pouze pomocný charakter, a proto jsou většinou ve tvarech 1. pádů singuláru či plurálu u podstatných jmen, v infinitivu u sloves. To není podstatné pro zařazení textové ukázky (přetiskujeme ji bez jazykových úprav): její ojedinělost spočívá především v tom, že na stránkách učebnice češtiny pro Němce je snad jediným jejím "dějově" souvislým cvičebným textem, dále proto, že líčí podstatnou fázi konce husitství v ćeských zemích a také pro souvislost jejího tématu se šumavským okolím Plzně. Husitům, o kterých autor učebnice jako rodák soběslavský, kněz a historik věděl nemálo, záleželo na dobytí "města slunce", jak je chiliasté nazývali, značnou měrou. Právě zásluhou Přibíka z Klenové a Janovic, zpočátku Husova stoupence, mj. i držitele Stříbra (Mies) a Železné Rudy (Eisenstein), který uzavřel roku 1432 příměří s Rožmberky a dva roky nato přestoupil ke katolictví, Plzeň (Palacký píše ve svých Dějinách: "Byloť to jediné větší a čistě české sídlo v zemi, ježto stavilo se proti husitismu co hráz nepřemožená, i podporováno jsouc několika hrady okolními, tvořilo nematnou mocnost nepřátelskou uprostřed národu.") náporu husitů odolala (město má dodnes ve znaku i velblouda, husitům kdysi darovaného polským králem), sám "zrádce" však musil prchnout (následovaly tak jako tak už jen Lipany) a bojoval jako jeden z nejvýznamnějších válečníků i politiků své doby (byl i jedním z prvních, kdo vystoupili proti Jiřímu z Poděbrad) se značným úspěchem na straně císaře Zikmunda, syna Karla IV. Středověká fortifikace šumavského hradu Klenová (původně Klenový) je realizací zejména Přibíkových snah. Sloužil nejprve bouři, k níž patřily i výpady do sousedních Bavor, pak pochopil, že hlavní je přece jen "zemský mír", "mír v zemi". K obléhání Plzně viz i heslo o "plzeňském landfrýdu" na webu Válka.cz.

Tepelský opat Raymund Wilfert I. (1658-1670)

Prokázal se jako muž, který uměl stát klášteru v čele silně a důstojně (v originále "dem Stifte mit Kraft und Würde vorzustehen würde" - pozn. překl.). Byl farářem ve Štítarech a Mělnici (v originále "zu Schitařen und Melmitz" - pozn. překl.) a měl pověst tak výtečnou, že byl povýšen k opatské hodnosti jednohlasně. Začátku se mu dostalo špatného; neboť nedlouho po jeho volbě vypukl 19. dubna 1659 z neznámé příčiny v klášteře požár a šířil se kolem s takovou rychlostí, že jím byly brzy stráveny kostelní krovy, věže, konvent a opatství, pivovar, mlýn i sádky. Směle započal Wilfert znovuvýstavbu kláštera; řádoví bratří, byť zaměstnáni duchovní péčí, podporovali ho v tom, co síly stačily, a tak bylo možné během 4 let zřídit nákladem 9699 zl. budovy mnohem velkolepější a krásnější, než byly před požárem. Aby povznesl svátečnost bohoslužeb (v originále "die Feier des Gottesdienstes" - pozn. překl.) a podpořil ducha zbožnosti, dal klášterní chrám opatřit novými chórovými lavicemi, postaral se o nový hlavní oltář, obnovil zchátralou svatojánskou kapli v Mnichově (v originále "zu Einsiedl", jde o pověstmi opředenou "Siardovu kapli", kterou dal Wilfert zasvětit sv. Janu Křtiteli - pozn. překl.) a položil základní kámen k Loretě ve Starém Kynšperku (Alt-Kinsberg, dnes Starý Hrozňatov - pozn. překl.), kde kdysi skonal blahoslavený Hroznata.
V té době pronikli Turci znovu do Uher a naplnili všechno strachem a hrůzou. I odlehlá Teplá upadla do takových obav, že opat nejenže konal veřejné modlitby a prosebná procesí k odvrácení hrozícího nebezpečí, nýbrž dal ukrýt i knihovní fondy kláštery a jiné vzácné cennosti, v něm se nacházející. Směleji než opat vydal se oddíl, Raymundem dobře vystrojený a vyzbrojený, vyslán k Plzni proti dědičnému nepříteli křesťanstva. Bohužel si ten houfec při návratu domů roku 1664 vedl tak po tureckém způsobu (v originále "so türkenhaft" - pozn. překl.), že klášter utrpěl veliké škody. Pro skutečnost, že byl Raymund i moudrý hospodář (v originále "ein kluger Hausvater" - pozn. překl.), hovoří nabytí tak řečeného Hammerhofu (tj. Hamrnického dvora, dnešní Hamrníky /kdysi Hammerhäuseln/ jsou částí Mariánských Lázní, Hamrnický zámeček z počátku 18. století roku 2007 vyhořel - pozn. překl.), který byl koupen od jistého Georga Christofa Danikla za 3000 zl. a 50 říšských tolarů 22. března 1665. Jak velké vážnosti se opat těšil u politických i církevních úřadů, dokazuje jeho jmenování c.k. radou na jedné straně, na druhé pak roku 1665 řádovým vizitátorem pro Čechy, Polsko, Uhry, Rakousko, Moravu a Slezsko. Svou vizitační cesty vykonal bez odkladu. Trvala 4 měsíce a prokázala svůj rozhodný užitek pro rozkvět řádu; odstranila mnohé nešvary a otevřela cestu "ins Haus und ins Herz" mnohému dobru. Největšího prospěchu nabyl však z vizitace klášter v Teplé samotný. Opat nalezl v cizích klášterech leccos, co si ve svém vlastním srdečně přál zavést. Zejména se mu nelíbil stav budov vlastního kláštera a pojal rozhodnutí postavit nový konvent, tak aby se mohl rovnat jiným klášterům. Přestavba počala opatstvím, knihovnou a sakristií. Italský stavitel Dominico byl pověřen provedením stavby. Práce šla dopředu tak rychle, že už 30. října roku 1666 mohla být vsazena okna do nové sakristie. Důležitější však nežli přestavba kláštera byla podpora věd, kterým věnoval opat Raymund obzvláštní svou pozornost; nechtěl mít pouze zbožné, nýbrž i vědecky vzdělané kněze, schopné zušlechťovat rozum a srdce věřících a prospívat obcím, kterým byli přiděleni jako duchovní pastýři. V tak všestranně užitečném působení došly posléze konce i dny života Raymundova; počal churavět (v originále "er fieng an zu kränkeln" - pozn. překl.) a byl dne 24. září 1670 povolán na onen svět.

H.J. Karlik, Hroznata und die Prämonstratenser-Abtei Tepl (1870), s. 82-83

Jeho předky byli mlynáři. On sám se narodil 25. června roku 1807 na tak řečeném Andělovském mlýně v Soběslavi (alespoň to tvrdí Milada Suchá v Jihočeském sborníku historickém (ročník 1957, s. 79, zatímco Jan Lintner nikoho z Karlíků ve výčtu majitelů mlýna neuvádí - viz J. Lintner, Suchý a Andělský mlýn v Soběslavi). Otec Vojtěch Karlík, který se zařídil po prodeji mlýna jako krupař ve Stráži nad Nežárkou, poslal syna záhy do sousedních Rakous, aby se naučil německy. Po vychození farní školy ve Stráži (německy se Stráži říkalo Platz) studoval Jan Karlík na gymnáziu v Jindřichově Hradci (Neuhaus) a pak na filosofii v Praze (prý tam napsal nedochovanou první svou báseň v přízvučném daktylu, věnovanou kupodivu už tehdy "šumavskému" tématu, totiž založení Přimdy /Pfraumberg/). Roku 1829 vstoupil do prvního ročníku bohosloveckého semináře v Českých Budějovicích (Budweis), kde se pěstovala i čeština a česká literatura, ale když se dověděl, že klášter Teplá zřizuje vlastní bohoslovecká studia, odchází tam a přijímá jako premonstrát řeholní jméno Hugo. Táhl ho do Teplé, jak sám později napsal, "jakýsi pud po zvláštnosti". Vždyť šlo podle něho o klášter "naskrz německý, ale právě to působí, že každá pilnější aneb čilejší hlava, není-li srdce její od národa odvráceno, dříve či později na pole literární se vrhá a plány v středu německého živlu zamyšlené, pokus síly stačí, uskutečňuje." Už 5 svazků česky psaných Životů, skutků a utrpení Swatých a Swětic Božích (1847-1849), které se staly rozšířenou lidovou četbou, svědčí o tom, že svá slova nebral nikdy na lehkou váhu. Poté, co byl roku 1833 vysvěcen na kněze, působil jako lektor církevních dějin v tepelském klášteře samém, kde byl od roku 1839 i podpřevorem, od roku 1849 pak se ujal na vlastní žádost výuky češtiny na gymnáziu v Plzni. Už jen proto, že na plzeňském gymnáziu učil německé žáky češtině, muselo projít jeho rukama množství roduvěrných Šumavanů. To jim věnoval jistě především svou Praktickou gramatiku s oboustranným slovníkem, vyšlou od roku 1856 v tolikeru vydáních, mateřskému tepelskému klášteru pak napsal německy jeho dějiny a spolu s šumavským rodákem Filipem Klimeschem (zastoupeným rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) se velice zasloužil o blahořečení zakladatele kláštera, šlechtice Hroznaty. Je úžasné, že je soběslavský rodák považován za českého buditele zároveň s pověstí předního historika kláštera, považovaného za duchovní baštu nejen šumavského kulturního němectví. Od roku 1860 byl Karlík farářem v Úherci (Auherzen) a za krátkou dobu přešel jako vikář do Dobřan (Dobrzan). Byly to kraje s německým obyvatelstvem, jak se píše v Jihočeském sborníku historickém, ale vlastenečtí přátelé Karlíkovi sem za ním jezdívali, než byl roku 1873 povolán nazpět do Teplé jako převor, posléze senior kláštera, který mu za tolik vděčí. Zemřel tam dne 16. května roku 1894 a je pochován na klášterním hřbitově. Řád Františka Josefa, jehož se stal nositelem, vyjadřuje jen, jaké bohatství symbiózy odešlo se starým mocnářstvím, jeho kláštery a mlýny, se všemi jeho venkovskými "buditeli" obojího jazyka do historického nenávratna.

- - - - -
* Soběslav / České Budějovice / † † † Teplá