HANS KEPLINGER
Náš dům stojí blízko hranice
Mnozí lidé z někdejší farnosti Německý Rychnov u Frymburka (dále zde jen Německý Rychnov, německy Deutsch-Reichenau bei Friedberg, za nacizmu Deutsch-Reichenau bei Haslach, po válce zcela zaniklý Rychnůvek - pozn. překl.) mě ještě budou znát. Jsem ten "Furthans" ze vsi Hörleinsödt (dnes místní část rakouské obce Lichtenau im Mühlkreis - pozn. překl.) a náš dům stojí velmi blízko hranice, za níž stávala ves Rožnov (německy Rosenau, po válce zcela zanikla - pozn. překl.).
Mým nejbližším sousedem v Rožnově byl Hehenberger ("po chalupě" Stadlbauer, podle sčítání lidu žil Josef Hehenberger /*1888/ s matkou Marií /*1854/, sestrou Josefou /*1890/ a schovancem Josefem Brunnerem /*1910/ na stavení čp. 1 a 2, na čp. 11 žili pak výminkám Rudolf /*1844/ a Cäcilie /*1851/ Hehenbergerovi - pozn. překl.). Za mých mladých let byl život v obou sousedících vsích těsně propojen, děti z nich si spolu hrály, sousedé si navzájem pomáhali při práci. Především moji rodiče byli u "Stadlbauerů" a Mayerových (Andre) hodně nápomocni. Ačkoli jsme musili školu navštěvovat v Haslachu, na nedělní mši jsme často chodívali do kostela (byl zasvěcen sv. Václavu - pozn. překl.) v Německém Rychnově, poněvadž to bylo o polovinu cesty blíž než do Haslachu (rozuměj do tamního kostela sv. Mikuláše - pozn. překl.). Hranice nebyla tenkrát střežena nijak přísně.
Časy se však měnily, když v roce 1938 úplně padla (rozuměj připojením československých pohraničních území k "Třetí říši", kam už patřilo od března 1938 i bývalé Rakousko - pozn. překl.). Musil jsem posléze narukovat k vojsku (rozuměj k nacistickému wehrmachtu - pozn. překl.) a ocitl jsem se na tři roky ve Finsku. V roce 1944 jsem byl o své dovolené doma v německorychnovském kostele naposledy při jedné májové pobožnosti. Nikdy bych si tenkrát nepomyslil, že se tam už nikdy nedostanu a že by měl být ten kostel po válce dokonce zničen.
Když jsem se v květnu roku 1946 vrátil ze zajetí, dověděl jsem se, že naši sousedé budou vyhnáni z domova a že se s tím už začalo, poněvadž rodina Gruberova (Simandl) z Rožnova byla pryč. Venzl (Paulisepp) uprchl už předtím se svou rodinou a dobytkem do Rakouska. Josef Steininger (Müllnerseppl) byl 10. března 1946 v blízkosti Hörleinsödtu Čechy brutálně zavražděn.
Jako navrátilec domů by člověk věřil, že teď je válka u konce a že by se mohlo všechno dostat zase do pořádku, ale skutečnost byla jiná. Mezi Rožnovem a Hörleinsödtem byla obnovena hranice. Započaté vyhnání pokračovalo. Sousedé přepravovali opakovaně svůj majetek přes hranici, aby ho zachránili před přicházejícími Čechy. Bylo ovšem často vyslovovaným míněním, že za pár let dojde k návratu a že by se mělo zajistit co nejvíce z toho, co se bude pak zase dobře hodit. Já byl často při tom pašování ochotně nápomocen. Když jsem o tom později dodatečně uvažoval, šlo mi tenkrát vlastně o holý život.
Jednou se stalo, že byl takto vysídlen jeden ze sousedů, který v noci předtím stačil ještě něco přepravit do bezpečí, byl však přitom někým zpozorován nebo šlo snad i jenom o podezření. Nazítří dopoledne přišel k nám do domu komisař Bečvář (v originále "Komissar Betsvar" - pozn. překl.) a chtěl provést domovní prohlídku, poněvadž jsou prý u nás ukryty věci sudetských Němců (v originále "von Sudetendeutschen Sachen" - pozn. překl.). Přemlouvací schopnosti rakouského celníka ovšem způsobily, že se český komisař nakonec prohlídky zřekl. Dopadla by asi zle a můj otec by byl za hlupáka.
Tak přešel rok 1946. Až do podzimu byli všichni němečtí státní občané vyhnáni ze svých dědičných domovů. U mnohých k tomu došlo tak rychle, že Češi nedokázali včas zařídit odvoz dobytka. Tak se stalo, že u Bayerů (po chalupě Haisových) v Rožnově byli už lidé pryč a dobytek zůstal stát opuštěn ve stáji. Poněvadž ale v Rožnově už zůstali jen Prieschl (Mathiasl), Naderer (Hansjörg) a Stadlbauer, kteří měli sami dost práce, požádal mě Stadlbauer, ustanovený tenkrát něčím jako starostou, jestli bych byl té dobroty a u Haisů ten dobytek nakrmil, než si ho Češi odvedou. Tak jsem tam asi jeden týden opravdu chodil krmit.
Byl jsem, resp. i s mými rodiči, zván i k mnoha jiným pracím, jako k dobývání brambor, k mlácení apod.. Mimo jiné mohli tenkrát v roce 1947 Rakušané zařídit tam na druhé straně hranice senoseč, poněvadž v letech 1946 a 1947 byla veliká sucha. Stadlbauer měl nad tím dohled. V květnu 1947 si mohla naše sousedka Langová (Fellnerin) odvézt ze stavení manželových rodičů (Rudolfn) slámu a já jí musil vypomoci. Když byla fůra naložená, přišli dva Češi a kontrolovali naše papíry. Bylo by celkem všechno v pořádku, jen v mém průkaze chybělo razítko českého komisaře. Tak mě hnali oba do Německého Rychnova, abych si orazítkování vyžádal. Bylo to naposled, co jsem Německý Rychnov uviděl. Nikdy bych si nebyl pomyslel, že ho jednou srovnají se zemí.
Pak přišel rok 1948. Hranice byla pod stále neprostupnější ostrahou, přecházet do Rožnova bylo čím dál těžší. V prosinci 1948 byla pak hranice pro jakýkoli přechod uzavřena. Poněvadž jsem byl tenkrát ještě mladý, odvážil jsem se mnohokrát v noci dostat na druhou stranu už kvůli pěkným děvčatům, která jsem tam znal (v originále "denn es gab ja auch hübsche Mädls drüben" - pozn. překl.). Mnohdy jsme se spolu setkávali i přímo na hranici, než nás jednou Češi zahnali a zavírali od té doby na noc děvčata na zámek, poněvadž byla viděna hovořit s námi rakouskými mladíky.
Nemohu dodnes zapomenout na letní den v roce 1950, kdy nesli k hrobu našeho souseda Hehenbergera (Stadlbauera). Stáli jsme na hraniční čáře, s námi i jeho syn Josef, který tenkrát studoval ve Vídni, kde i teď (zveřejněno 1993 - pozn. překl.) žije, jeho sestra Josefa, která byla v Hörleinsödt hostinskou. Stáli jsme tam a nesměli jsme na druhou stranu - mohli jsme jen zvednou ruku na pozdrav, když ho vynášeli v rakvi ze vrat do dvora, nakládali na vůz tažený koněm a mířící na hřbitov v Německém Rychnově. Pochovávali ho tam jako posledního člověka vůbec.
Na hranici byl čím dál větší klid, poněvadž konečně byli vysídleni i ti, kterým bylo po vyhnání ostatních dovoleno zůstat. Buď se mohli někteří vystěhovat do Rakouska, nebo musili odejít do českého vnitrozemí. Příhraničí bylo prostě násilím vyklizeno. Není to k uvěření, ale byli jsme nuceni přivyknout tomu, že na druhé straně nikdo nežije. Ta oblast je pustá - jen tu a tam česká pohraniční stráž (v originále "ab und zu tschechische Patrouillen" - pozn. překl.).
To, že jsem byl vždycky s Rožnovem a okolím těsně spjat, mělo za následek, že jsem v roce 1955 navázal vážnou známost s mou budoucí ženou, pocházející z farnosti Německý Rychnov, a už v květnu téhož roku jsme se vzali. Jde o Aloisii Bayerovou (Schneidernbaun Loisi) z Jasánek čp. 14 (v originále "aus Asang 14", ves německým jménem Asang zcela zanikla po druhé světové válce pod novým českým označením Jasánky, které je i názvem přírodní památky v těch místech při potoce Světlá s výskytem ohrožených druhů rostlin - pozn. překl.), která byla 8. srpna roku 1946 se svými rodiči a sestrou Franziskou vyhnána z domovského stavení, obhospodařovaného s tolikerým úsilím. Po delší jízdě vyhnaneckým transportem se dostali do Adelshofen v tehdejším okrese Sinsheim (ve dnešní spolkové zemi Bádensko-Württembersko - pozn. překl.), kde nebyli přijati právě nejpřátelštěji, což je ovšem jaksi pochopitelné. Starostou byli příchozí rozděleni do jednotlivých rodin, moje žena stejně jako její sestra k jednomu sedlákovi. Rodičům byl přiřčen nějaký sklep, kde se po několika dnech rodina teprve po cestě opět shledala. Po devíti letech pobytu v Adelshofen, resp. v Eppingen, kde byla naposledy ve službě - v Eppingen a v okolí našlo mnoho lidí z farnosti Německý Rychnov svůj druhý domov - přivedl jsem si svou Loisi k sobě do Rakouska nazpátek blízko jejího starého domova v Asang.
Když jsme se v roce 1955 brali, stály ve farnosti Německý Rychnov ještě veškerá stavení, i to rodičovské mé ženy - jenom že se tam už nesmělo. Jednoho dne roku 1958 se při hranici na české straně objevila těžká pásová vozidla, aby srovnala opuštěné domy se zemí. Stáli jsme na hraniční čáře a se slzami v očích přihlíželi tomu nesmyslnému ničení. Když jsme zajeli k Sankt Oswald, viděli jsme zanikat Asang, v Multerbergu mlýn "Hinterm Holz" (Seiwald) strýce mé ženy. Všude týž obraz naprosté zkázy. Zato všude vyrůstaly pásy drátěných zátarasů.
Přesto jsme musili být svědky toho, jak mnozí prchali z toho nového "ráje", navíc pronásledováni na útěku českými vojáky. Divočina se šířila dál a dál, krásné polní plochy byly sice někde ještě místy obdělávány, ale jak! Jednou, bylo to 28. června roku 1978, požali Češi těžkými stroji jednu louku za rakouskou hranicí. Když to moje žena zpozorovala a běžela k nim, aby jim vysvětlila, že sečou na cizím - mohlo jim to způsobit značné těžkosti - vzali i se svými mašinami nohy na ramena směrem tam do svého ráje. V deníku Mühlviertler Nachrichten se o tom podivném omylu objevila i zpráva se zmínkou o mé ženě (je tam v humorné kresbě i zachycena - pozn. překl.).
Lidé se postupně s tím stavem smířili a věřili už i tomu, že to tak i zůstane provždy. Nic ale netrvá věčně a tak přinesl přelom roku 1989/1990 obrat. Zdá se to nemožné, smí se teď dokonce i do tzv. "hraničního pásma", do někdejšího ženina a vlastně i mého domova (v originále "in das sogenannte 'Sperrgebiet', bis in die alte Heimat" - pozn. překl.).
Tak jsem se na Svátek matek v roce 1990 vydal s manželkou i s dětmi na cestu do míst, kde stával Německý Rychnov a Asang (dalo by se říci i "Rychnůvek a Jasánky", pokud bychom použili místních jmen, pod nimiž ty osady zanikly - pozn. překl.). Jeli jsme přes Studánky, Přední Výtoň, lesem, zvaným kdysi "Schanzwald", na někdejší Reiterschlag (v originále "über Kaltenbrunn, Heuraffl, durch den Schanzwald nach Reiterschlag" - pozn. překl.). Co se však s Reiterschlagem (dnes má české jméno Pasečná - pozn. překl.) stalo? Vůbec to tu nepoznávám, i když jsem v mladých letech u Fuchsů a Schoberů často pracovával. Dál jsme mířili na Pernek (Berneck).
Znovu to samé, moje žena povídá: "Wo wird das Wostlhaus gestanden sein?" (tj. "Kde tu stávalo Wostlových stavení?" - pozn. překl.) Bydlívala tam teta mé ženy. Teď už má přijít Německý Rychnov. Kde ale je mu konec? V místě zvaném kdysi "Toiflloch" (tj. "Čertova díra" - pozn. překl.) slyším ženu: "Du, wir sind schon vorbei. Jetzt kenn' ich mich aus!" (tj. "Ty, už jsme přejeli. Teď to vidím." - pozn. překl.) Tak jsme jeli dál na někdejší Asang a těžko z něho bylo co kde najít. Hledali jsme manželčin rodný dům v té divočině, než se zastavila se slovy: "Hier muss es gestanden sein!" (tj. "Tady to muselo být." - pozn. překl.) Pořídil jsem fotografii, pak jsme se vrátili k místům, kde stával Německý Rychnov a nedá se popsat, co jsme cítili při tom pohledu. Zapálili jsme jedno pohozené hřbitovní světélko, udělali pár snímků a vrátili se na Reiterschlag. Chtěli jsme ještě zajet k Rožnovu, ale ta cesta je pro auto nesjízdná, takže jsme poslední kus šli pěšky. Ještě fotografie strážní věže na vršku někdejším jménem Kreuzbühel, která je vidět zdaleka až od nás. Často jsme na ní vídali střídání strážných. Dál už byla jen hranice. Viděli jsme tady odsud náš dům, Furthäusl. Museli jsme zpátky na Reiterschlag a oklikou domů. Svátek matek byl plný dojmů, ovšem většinou těch teskných.
Jednou později jsme se na Asang vypravili znovu. Aichbauerovi z Rohrbachu byli s námi. Tobiasn Resi, co měli v Asang hospodu. Vyšlo najevo, že moje žena při naší první návštěvě místo, kde stál její rodný dům, vlastně nepoznala a fotografie, kterou jsme pořídili, zachytila zkázu po tom sousedově.
Od té doby jsme tu bývali častěji. Pořád se nám vracela myšlenka, co musili Němci Čechům strašného udělat, že odplata byla tak krutá.
Opravdovým zážitkem byla pak 10. srpna 1991 polní mše v místech, kde stával v Německém Rychnově farní kostel. Doufejme, že se tam lidé neshledali naposledy.
Podle nejnovějších zpráv má být v Guglwaldu zřízen nový hraniční přechod pro osobní auta. Pak už to od nás nebude daleko do Přední Výtoně (v originále "nach Heuraffl" - pozn. překl.), kde jsme také kdysi často bývali na mších v místním kostele.
V domovské soudržnosti zdraví všechny známé Hans Keplinger (Furthansl) s choté Loisi, roz. Bayerovou z Asang.
Unterm Regenbogen - eine Dokumentation (1993), s. 132-138
Životní data Hanse Keplingera a jeho ženy Aloisie (vzali se v roce 1955) se dovídáme z nekrologů, které do Sudetenpost napsal Fritz Bertlwieser. Johann Keplinger, vulgo "Furt-Hans", se narodil roku 1923 v Hörleinsödt a zemřel (pravděpodobně rovněž tam) 13. dubna 2007. Aloisie, roz. Bayerová, se narodila v Asang (Jasánky) čp. 14 roku 1928, zemřela 11. února 2021 v seniorském domě v Haslachu. Hans Keplinger byl na webu k nalezení dokonce i vyfotografován za tkalcovským stavem své "Handweberei" na adrese Hörleinsödt 46, Lichtenau im Mühlkreis jako "der rüstige Pensionist". To kvůli nim a jejich krajanské paměti jsem nepoužíval v předchozím textu česká "poválečná" místní jména oněch osad, jimž byla udělena jen v souvislosti se zkázou, jim už bez účasti vysídlenců přiřčenou. O tom, že život jde i tak dál, svědčí ostatně nejlíp zpráva vánočního čísla už zmíněného periodika (tentokrát je hlavním titulem "Lichtenauer Gemeinde-Blatt") z roku 2013 o stříbrné svatbě Johanna "mladšího" a Herty Keplingerových z nám už známé adresy Hörleinsödt 46, kterou oslavili 11. září onoho letopočtu. Vidíme tam i pár oslavenců na barevném snímku.
- - - - -
* Hörleinsödt, Lichtenau im Mühlkreis (A) / Rychnůvek / Jasánky / Rožnov / † Hörleinsödt, Lichtenau im Mühlkreis (A) / † † Haslach (A)
