RUDOLF KIESSWETTER
Ofenzíva v Mačvě
Ti dobří mužové (v originále "die braven Leute", viz k tomu německé rčení "Leute sind auch Menschen" - pozn. překl.) pochodového praporu (v originále "Marschbataillon", rozuměj druhý "pochodový" prapor 91. "šumavského" pěšího pluku /IR 91/ - pozn. překl.), kteří snášeli s maximálním sebeobětováním a nejušlechtilejším smyslem pro povinnost ony těžké a namáhavé dny, si nyní mohli konečně trochu oddechnout. Díky péči proviantního důstojníka, nadporučíka Urbana, bylo jim hned nachystáno vydatné jídlo, rovněž byly mnohým z nich vyměněny poškozené části výstroje za nové.
Tím dospělo 13. listopadu (rozuměj roku 1914 - pozn. překl.) ke konci samostatné vystoupení pochodového praporu II./91. Na horké půdě poloostrova Parašnica (jako předmostí řeky Sáva - pozn. překl.) i v dalších ofenzívách podal vynikající výkony a vyznamenal se obdivuhodnými hrdinskými činy, jak tomu byly u Šumavanů (v originále "bei den Böhmerwäldlern" - pozn. překl.) všude - ty ještě obrovitější stály před ním u řeky Kolubara (pravý přítok Sávy v západním Srbsku - pozn. překl.) předtím, než se rozplynul v polním pluku (v originále "im Feldregiment" - pozn. překl.). Vskutku vynikající prapor a já až do konce života budu s pýchou a vděčností vzpomínat na to, že jsem byl jeho velitelem.
Böhmerwald's Söhne im Felde, 1925, č. 4, s. 70
Rozloučení 4. praporu s 91. "šumavským" pěším plukem
Nové členění pěchoty (snížením počtu praporů ze 4 na 3 v jednom pluku mělo umožnit vznik 37 nových pěších pluků IR 103 až IR 139 /jejich snížení z 5 na 4 umožnilo roku 1883 i vznik IR 91/- pozn. překl.) mělo za následek, že 4. prapor (v originále "das IV. Baon" - pozn. překl.) musí být nyní odloučen od svého dosavadního pluku (rozuměj 91. "šumavský" pěší pluk /IR 91/, doplňovací okr. České Budějovice /Budweis/ - pozn. překl.) a trvale vtělen do pluku 75 (doplňovací okr. Jindřichův Hradec /Neuhaus/ - pozn. překl.).
Tento prapor, do nynějška kmenová součást 91. pluku, byl stejně tak v míru, jakož i v tomto těžkém zápase spoluztělesněním nádherného ducha (v originále "den herrlichen Geist des Regiments mitverkörpert" - pozn. překl.), který jedině umožnil pluku dosáhnout tak velkých úspěchů a přinesl mu hrdé označení "Garde-Regiment" (tj. "gardový pluk" - pozn. překl.).
Více než všechna slova vypovídají vykonané hrdinské činy všech jednotlivých příslušníků tohoto udatného praporu, které pluk činí navěky nezapomenutelným (v originále "ewig unvergesslich" - pozn. překl.).
Nepomíjivou slávu si prapor vydobyl za krvavých bojů v Srbsku, zejména při překročení řeky Driny (v originále "bei der Drina-Forzierung" - pozn. překl.) a v následujících těžkých bitvách, pak na řece Kolubaře a při vsi Arapovac (v originále "dann an Kolubara und bei Arapovac", dnes je Arapovac součástí města Lazarevac, administrativně už spadajícího pod srbskou metropoli Bělehrad - pozn. překl.).
Když stále sílící ruský nápor povolal pluk do Karpat, bylo 4. praporu i tam ustavičně dopřáno sklízet vavříny slávy. Připomenu tu útoky na kótu Malý Žolobin (v originále "auf die kleine Zolobina", dnes Tworylczyk v polských Bieszczadech - pozn. překl.) 26. února 1915, na kótu 834 u obce Topol'a (v originále "bei Kistopolja", zřejmě maďarské označení dnešní obce Topol'a ve slovenském okrese Snina - pozn. překl.) 20. dubna 1915, či na hospodářský dvůr Harajac (v originále "auf den Meierhof Harajac", zřejmě už v blízkosti města Sokal v dnes ukrajinské severní Haliči /Lvovská oblast/ - pozn. překl.) 22. července 1915, za nichž prokázal prapor tak hrdinskou odvahu.
Dny bitvy u Sokalu 24.-29. července 1915, náležející ke zvláště památným datům celého pluku, činí věhlas 4. praporu opravdu nezapomenutelným. Na Volyni (v originále "in Wolhynien" - pozn. překl.) prokázal prapor u Pogorelce (v originále "bei Pogoreley", má být zřejmě "Pogorelcy", jde o dnešní ves Pryvil'ne u ukrajinského města Dubno v Rivnenské oblasti - pozn. překl.) 14. září 1915 a u Chorupan (ukrajinská ves Chorupaň na jih od "sídla městského typu" Mliniv v Rivnenské oblasti - pozn. překl.) svou osvědčenou zdatnost.
Od 4. bitvy na Soči (v originále "seit der IV. Isonzoschlacht" - pozn. překl.) stanul prapor jako kovová hradba na Krasu, aby chránil náš Terst (v originále "unser Triest" - pozn. překl.). Za zvláštní připomínku stojí hrdinská obrana planiny Doberdo, úspěšná akce na kótě 70 ve dnech 6. dubna a 6. července 1916.
V 7. bitvě na Soči, která se přímo překonávala ve vražedné síle, stanul náš prapor s neochvějnou pevností a bez zakolísání tu hrdinsky a vítězně bránil každou píď naší drahé otčiny.
A když byly dokonány všechny tyto hrdinské činy, (v originále "seit der IV. Isonzoschlacht" - pozn. překl.), došlo v měsíci říjnu 1917 k převelení na Monte San Gabriele (dnes vrch Škabrijel /646 m/ na sever od slovinského hraničního města Nova Gorica - pozn. překl.), jehož hrdinská obrana a dobytí umožnila porážku našeho dědičného nepřítele ve 12. bitvě na Soči (rakousko-uherské jednotky kótu devětkrát ztratily a znovu získaly, přičemž tu v bojích zahynulo 15 tisíc lidí - pozn. překl.).
Zmínil jsem tu jen ty ze všech nejdůležitější boje 4. praporu. Zevrubné zhodnocení vykonaných hrdinských činů je vyhrazeno našim plukovním dějinám.
Za to, že mohlo být docíleno všech těch nádherných úspěchů, vděčí tento prapor svému skvělému vojenskému duchu, který musel v každém jedinci probudit tak hrdinskou statečnost. A tento nádherný duch byl stále pěstován a šlechtěn jeho veliteli.
Jména podplukovníka (v originále "Oberstleutnant" - pozn. překl.) Jausena i hejtmanů Petzelta a Baudische (v originále "Hptm. Petzelt und Hptm. Baudisch", přičemž Peregrin Baudisch je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) budou v dějinách tohoto praporu žít jako nesmrtelná.
S nejvyšším uznáním děkuji všem za každý z činů, vykonaných v zájmu služby velké věci (v originále "im Interesse der großen Sache und des Dienstes" - pozn. překl.), za sebezapření a chrabrost, s nimiž důstojníci a mužstvo (v originále "Offizier und Mann" - pozn. překl.) konali tak oddaně dílo obrany vlasti.
Přeji praporu i napříště, to dokud nás budou nepřátelé dále nutit vést tuto válku (v originále "solange uns die Feinde den Krieg noch weiter aufzwingen" - pozn. překl.), stálou řadu úspěchů.
Prapor si musí v novém svazku vytvořit novou plukovní historii. Pohled do minulosti je mi nejbezpečnější zárukou, že důstojníci i mužstvo praporu pod vedením zdatného a obezřetného majora Mysyka-Klugmayera (celým jménem Rudolf Mysyk-Klugmayer - pozn. překl.), cítíce se stále jednadevadesátníky, dosáhnou výtečných výsledků (v originále "Vortreffliches leisten werden" - pozn. překl.).
Jménem všech provolávám 4. praporu sbohem s přáním všeho zdaru (v originále jen "ein Lebewohl" - pozn. překl.). Jeho další osudy bude pluk i napříště sledovat s tou nejvřelejší účastí.
Na rozloučenou s praporem mu nelze než přát: "Recht viel Soldatenglück!" (tj. "skutečně hodně vojáckého štěstí" - pozn. překl.)
Budweiser Zeitung, 1918, č. 34, s. 1-2
P.S. Dalším osudům 75. "jindřichohradeckého" pěšího pluku je věnována kniha Jana Solpery "Komplikovaná proměna" (Muzeum Jindřichohradecka 2010).
V 1. čísle "Mitteilungen Böhmerwald's Söhne im Felde" z roku listopadu 1926 lze najít obsáhlý nekrolog Rudolfa Kießwettera, který ve své záslužné práci "Jedenadevadesátníci" (2017) cituje Jan Ciglbauer s doplňujícím životopisem velitele "IR 91". Z něj samozřejmě čerpám i pro absenci jiného pramene. Kießwetter přišel na svět 28. ledna roku 1868 v rakouském Linci, (Landstraße 789) do rodiny obchodníka Ferdinanda Kießwettera a jeho ženy Thekly, roz. Waizhoferové, dcery místního lékaře. Studoval na kadetní škole a působil pak v c.k. armádě na různých útvarech, od 1. listopadu 1912 už v hodnosti majora. Od července do října prvého roku "velké války" byl velitelem mobilního ženijního (pionýrského) skladiště č. 2, než byl 2. října 1914 určen pověřen velením 2. pochodového praporu 91. pěšího pluku. S ním se mu podařil i průlom do srbské obrany a do února 1915 zastával po připojení praporu k hlavnímu svazku pluku dočasně velení celého regimentu. K 1. květnu roku 1915 byl povýšen na podplukovníka a na měsíc opět převzal velení pluku za zraněného plukovníka Alfreda Steinsberga. V čele pluku zastupoval nadřízené ještě vícekrát a poté, co byl 1. září 1917 povýšen na plukovníka, byl ke 20. říjnu téhož roku jmenován definitivním velitelem IR 91. Zbytky pluku, s jehož vojáky neváhal pobývat v první linii bojů, dovedl začátkem listopadu až do Vídně. Tam byl regiment rozpuštěn a vojáci české národnosti se odebrali na cestu domů, zatímco Kießwetter ve Vídni zůstal a byl zde 1. dubna 1919 penzionován. Byl ovšem i nadále ve styku se svými bývalými vojáky a stál u vzniku "kamarádského" sdružení pod názvem "Kameradschaftsbund der Angehörigen des ehemaligen Infanterieregimentes Nr. 91 in Wien". To on také inicioval vydávání německy psaných sešitů "Böhmerwald's Söhne im Felde", jichž vyšlo v Českých Budějovicích (jako vydavatel byl na nich označen Ignaz Wodiczka, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) během let 1924-1928 16 čísel. Přispíval do nich odbornými statěmi, čerpajícími jak z plukovních materiálů ve fondech Státního archivu ve Vídni a Vojenského historického archivu v Praze, tak ze svých vlastních válečných deníků, kterých stačil popsat 20 dohromady. Zemřel 31. srpna roku 1926 ve Vídni. kde je pochován na ústředním hřbitově v hrobě č. 4, řada 21, skupina 91 - vojenské oddělení. Podle slov nekrologu od "šumavského" IR "ist zur großen Armee eingerückt", tj. narukoval k "velké armádě", pro kterou byla kdysi "otčinou" obrovská říše, monarchie, jež byla tolika nepřátelům doslova trnem v oku.
- - - - -
* Linec (A) / České Budějovice / Kaplice / † † † Vídeň (A)
