HERMINE KIMBACHEROVÁ

Sommerabend in Glöckelberg

Still sitzen wir auf der Hausbank. Wie friedlich ist die Welt!
Mild lächelt der Mond, eine Sternschnuppe fällt.
Im Norden dunkelt der Wald, im Süden, im Moor,
Irrlichter tanzen, Grillen zirpen im Chor.
Das Heu duftet, der Bach murmelt leis,
Glühwürmchen schweben ringsum im Kreis.
Der Wind trägt vom Kronberg herab ein Lied.
Mit der Trompete geblasen, traut und lieb.
Unvergessene Stunden, sie kehren nicht zurück.
Verschollen, verschwunden unser friedvolles Glück.

Letní večer ve Zvonkové

Sedíme tiše na lavičce u domu: jak pokojný je svět!
Luna se něžně usmívá, roj létavic jak vidí nebem spět.
K severu tmí se les, tam k jihu, ve slati,
bludičky tančí, cvrčci sborem hudou k závrati.
Seno je samá vůně, potok tiše ševelí,
světlušky kolem lesů nocí vzletěly.
Vítr od Zvonkovského vrchu nese píseň sem.
To trubka odněkud zní milým ohlasem.
Už nikdy nevrátí se k nám ta hodina,
zašla navždy, ta něhyplná chvíle štěstí nevinná.

Hoam!, 2009, č. 6, 2. strana obálky

P.S. Ves Glöckelberg a vrch Kronberg (845 m) dostaly svá česká jména Zvonková a Zvonkovský vrch ovšem teprve později, když lidé německé řeči odtud odešli: jak ovšem překladateli přenést tón citu než vlastní mateřštinou z mateřštiny jiné?

Narodila jsem se tady

Můj tatínek Franz Springer byl v letech 1908-1923 hajným ve Zvonkové (Glöckelberg) a získal tam v roce 1925 i domovské právo. Velice Zvonkovou miloval a chtěl tam být i pochován. 1. října 1939 se mu to přání splnilo: jeho ostatky byly opravdu převezeny z Nové Pece (Neuofen) do Zvonkové a tam uloženy do země. Také moje maminka Rosalia Springerová, narozená dne 23. května 1874, zemřela v Nové Peci (kde sloužil Franz Springer jako schwarzenberský nadhajný /Oberheger/ - pozn. překl.) 21. prosince 1947. Pro vysoké sněhové závěje mohla být na své výslovné přání pochována ve Zvonkové po manželově boku teprve v lednu 1948 (zhruba čtrnáct dní po svém skonu). Moje sestra přivedla k otevřenému hrobu faráře z Horní Plané (Oberplan). Poněvadž nikdo z místních už ve Zvonkové nebyl, poprosila české dělníky pracující poblíž na silnici, zda by nemohli spustit rakev do znovu vykopané jámy. Nechali ji tam spadnout tak, že se jakoby na protest (v originále "dass er sich wie zum Protest" - pozn. překl.) dole v hrobě otevřela. Tak se moje maminka stala asi vůbec jednou z posledních "Zvonkovanek" (v originále "eine der letzten Glöckelbergerinnen" - pozn. překl.), které stačily být tady doma pohřbeny.
Já sama jsem se narodila ve Zvonkové roku 1912 a zůstala jsem tu až do července 1923 (kdy otec s rodinou odešel odtud, jak už zmíněno, do Nové Pece - pozn. překl.). Navštěvovala jsem v Nové Peci tři z celkem čtyř tříd tamní obecné školy. Zapisoval mě do ní roku 1918 ještě pan řídící Honzik, který pak odešel na penzi. Jeho nástupcem se stal pan řídící Heinrich Pascher a působil v té funkci od roku 1918 až do konce druhé z obou světových válek. Huťský Dvůr (Hüttenhof) neměl dřív žádnou školní budovu. Hartwig Hruza vyučoval v prvním patře zdejšího "Tanzerhausu", když pak postavili školu, i v ní. Čtyři roky chodily děti z Huťského Dvora do této školy, poslední léta už se vyučovalo jen ve Zvonkové. Kromě hasičské jednoty byl v obci z německých spolků také Deutscher Kulturverein a Deutsche Landjugend (tj. "Německá venkovská mládež", celý název organizace ovšem zněl "Bund der deutschen Landjugend in der Tschechoslowakischen Republik" - pozn. překl.). Organizace posledně jmenovaná uspořádala ve dnech 1. ledna 1929 - 16. února 1929 v hostinci u Karyů (Gasthof Kary) kurz vaření a domácích prací, který měl velikou účast a vedla ho slečna Pšeničková z Prahy. Na mém vysvědčení z něho je vidět razítko s nápisem "Landeskulturamt Böhmen, Deutsche Sektion" (tj. "Zemská kulturní rada v Čechách, německá sekce" - pozn. překl.). V mé paměti je obraz někdejší Zvonkové dosud čerstvý. Ačkoli jsem tam trvale žila jen deset let, ztotožňuje se mi právě ona s pojmem domova! Často si prohlížím staré fotografie odtud se steskem v srdci.

Glöckelberg - Geschichte einer Böhmerwaldgemeinde (1992), s. 378

Wounn 's Winta wird im Böhmerwald*

D' Wind waht va dej Hobahalma her,
d'Schwolma san furt, koa Vougei singt mehr.
D' Erdäpfel und d' Ruam wern in Kölla owig'schleppt,
's Kraut wird g'schreft und g'houblt, nocha i d' Boudin eintret.

Hi und do wird nou drouschn, i d' Hoastubm dirrt d' Hoa,
bold wird a brechlt und d' hechlt, wia 's Brau(ch) is jeds Johr.
Nou vo(r)n Hirschkiachta wird Stubm g'weißingt und d'Sau og'stoucha,
Oa(r)wat gnua - losst si denga - für fost di gounz Woucha.

Af d' Sölwecktag hod 's ouftmols schneibt.
Owa dalebt houn i's nia, dass d' Schnee hiazta liegn bleibt.
D' Stolltür, d' Saustoll und d' Heastoll wern mit Schaubstroi vamocht.
D'Voda hod van Wold a Binkei Mous zuwabrocht.

Dos legt er zwischn dej Fenster, dass Kühln nit einamog,
weil af'gmocht werns'e nid i dej koltn Wintatog.
Heraußt wird longsoum d'Oa(r)wat gor,
a i d' Stu(b)m gibt's gnua z toan jedn Winta im Johr.

Erdäpflsäck flicka, stricka und spinna,
federnschleißn wird ma a wieda bold kinna.
D' Mounna bindn Bejsn, mochan Hockastül oun,
setzn Rechlzänt ei und wos a Mounnleit sunst nou uls kounn.

D' oldi Dichtl stüllt i d'Stu(b)m in Wejbstuhl eini,
gounzn Winta wejbt er Lejwad, groubi und feini.
Af d' Oufnbeng sitzn mit d'Pfeifn in Mal
Wa owa a nit sou schlecht hi und do z rechta Wal.

D' Hülzschuahmocha muass a nou kejmma af d' Stör.
D' Schneida u d' Schuasta kejmman eh nimmermehr.
Für jedn a Poor Hülzschua und in Vorrot a Poor,
sou dass ma hult gnua houm für uns 's gounzi Johr.

Weißi Weihnochtn houm man nit ullweil g'hod.
Erst wonn d' Tog wochst, wochst d' Schnee, wonn i eng sog.
's Sitzn i d'worma Stu(b)m hört si nocha bold af.
D' Hulzoa(r)wat wort no dej Feichta, oder glei a Woucha draf.

Do muass ma wieda aussi bei Sturm und bei Wind
Und houfft stüll und hoamli, dass 's Fruihjohr bold kimmt.

Zima na Šumavě

Vítr vane vod vovesnejch polí,
vlaštovky sou pryč, ni ptáčka po vůkolí.
Brambory, řípa se už v sklepě chladí,
zelí se krouhá, než se šlape v kádi.

Tu a tam se eště mlátí, v pazderně schne len,
brzy se bude drhnout a česat, jak zvyk rok za rokem.
Eště před podzimnim posvícenim se vobílí světnice a zapíchne se prase,
práce dost -- jak si jen můžete pomyslet -- snad celej tejden zase.

Na Dušičky už často zasněží.
Co zažila sem ale, sníh eště nýčko neleží .
Dveře do stájí, k prasečáku i kurníku se vycpou teď snopama slámy.
Táta nese z lesa ranec a v něm mechy samý.

Aby chlad nemoh dovnitř, naloží je do voken,
votvírat stejně se nedaj v mrazivej zimní den.
Venku je pomaloučku už se vší prací ámen,
zato co zimu je plno jí v světnici kolem kamen.

Třeba plíst a příst či pytle zašívat,
brzy se taky už bude zas moct i peří drát.
Muský košťata pletou, stoličky roběji,
do hrabí zuby sážou a co všecko eště za práce muský uměji.

Starej Dichtl má jistě zas ve světnici stav,
po celou zimu tká plátno, hrubý i co hedbáv.
Sedět na lavici u kamen bylo šak taky milý
s faječkou v puse vobčas v příhodnou k tomu chvíli.

Dělání dřeváků bylo melouchem stálym,
krejčí ni švec by se tu k dílu nedostali.
Pro každýho pár dřeváků a eště jeden do foroty,
na co by potom celej rok byly nám třeba boty?

Nebylo dycky bílo u nás vo Vánocích.
Jářku jak přibejvalo dne, přibejval taky sníh.
Se seděnim doma v teple to brzo přestane,
na práci v lese je mokro, ale tak tejden, a nastane.

Zase se muší ven, byť vichr či bouře hude,
jen tajná naděje zbejvá, že brzo zas jaro už bude.

Glöckelberg - Geschichte einer Böhmerwaldgemeinde (1992), s. 398

Slovníček: Hobahalma = ovesná stébla, Schwolma = vlaštovky, Vougei = ptáček, Ruam = řepa, Kölla = sklep, owig'schleppt = přetahány, g'houblt = krouháno, Boudin = kádě, drouschn = mlátit, Hoastubm = pazderna, dirrt d' Hoa = schne len, Hirschkiachta = podzimní posvícení, g'weißingt = obílí, og'stoucha = zapíchne, Oarwat = práce, gnua = dost, losst si denga = věřte tomu, dejte si myslit, Woucha = týden, Sölwecktag = Dušičky, svátek Všech svatých, schneibt = sněží, owa = ale, dalebt houn i's nia = nezažila jsem nikdy, hiazta = nyní, Saustoll = chlév pro prasata, Heastoll = kurník, Schaubstroi = snop slámy, vamocht = zacpe, Voda = otec, Binkei Mous = ranec mechu, zuwabrocht = přinese, nit einamog = nemohl dovnitř, af'gmocht = otevírat, Erdäpfelsäck flicka = záplatovat pytle na brambory, federnschleißn = drát peří, wieda bold kinna = zase brzy moci, Mounna = muži, Bejsn = košťata, mochan Hockastül oun = dělají stoličky, Rechlzähnt = zuby hrábí, uls = všechno, oldi = starý, stüllt eini = postaví, Lejwad = lněné plátno, groubi und feini = hrubé a jemné, Oufnbeng = lavice u kamen, mit d'Pfeifn in Mal = s fajkou v hubě, Wal = chvíle, Hülzschuamocha = výroba dřeváků, kejmma af d' Stör = se stalo melouchem, in Vorrot a Poor = do zásoby pár, ullweil = pořád, wonn i eng sod = jářku vám povím, Hulzoarwat = práce v lese, Feichta = mokro, wieda aussi = znovu ven, houfft stüll und hoamli = doufá se tiše a tajně, Fruihjohr = jaro.

Pověděla nám o sobě i Zvonkové leccos, co bychom se asi jinak nikdy nedověděli. Několik dalších jejích básní figuruje na webu Glöckelberg.at. Z této webové adresy, kterou lze mimochodem vřele doporučit, mi v listopadu 2008 ochotní rodáci poslali jak přesné datum narození Hermine Springerové v Josefově Dole (Josefsthal) 11. prosince 1912, jak jim sdělil syn Hermine Kimbacherové, tak v zachráněném kostele ve Zvonkové prý uvedené datum jejího úmrtí (narození je ovšem označeno v kostele ve Zvonkové jen rokem, navíc mylným /1907/) 22. prosince 1998 v městysi Garsten se slavným barokním klášterem (zrušil ho už 1787 Josef II.) na okraji hornorakouského města Steyr. V měsíčníku "Glaube und Heimat" se ovšem k osmdesátinám paní Kimbacherové v roce 1992 uvádí jako den jejího narození 19. prosinec a nekrolog v témže periodiku mi ozřejmil i místo, kde žila před vyhnáním. Byl to turistický hotel Springer nad Novou Pecí, jinak také "Turistický dům pod Smrčinou", zvaný později Klápovna, co do numerického označení Nová Pec čp. 82.

- - - - -
* Josefodol, Zvonková / Nová Pec / † † † Garsten (A)