JOHANN KITZBERGER
K dějinám Boletic
Podle "historicko-statistického popisu" budějovické diecéze od Trajera (titul té německé knihy z roku 1862, jejímž autorem je Johann /Jan/ Trajer (1825-1895), správně zní "Historisch-statistische Beschreibung der Diözese Budweis" - pozn. překl.) jsou Boletice (v originále Polletitz - pozn. překl.) zmíněny v listině z roku 1263 jako statek, který král Přemysl Otakar II. daroval tehdy jím založenému klášteru Zlatá Koruna (v originále "Goldenkron", česky také Svatá čili Trnová Koruna /Sancta Corona Spinea/ - pozn. překl.) a který zasahoval rozlohou na jih až k hranici s Rakouskem a na západ až k Prachaticím. Jakýmsi středem tohoto "korunního statku Boletice" (v originále "Krongut Polletitz" - pozn. překl.) bylo opevněné hradiště na vrchu Razi (také "Raziberg" /vyslov "Raciberk"/ u Dolan /v originále "Dollern", ves pod českým jménem Dolany po druhé světové válce zcela zanikla/, přičemž původní podoba jména vrchu mohla znít "na Hradci" a německá verze ji vlastně uchovává - pozn. překl.), zničené snad teprve husity. Všechno se zdá nasvědčovat tomu, že tu opravdu stával hrad (spíše hradiště už z doby laténské - tj. asi z 5. století před naším letopočtem - pozn. překl.). V roce 1400 nabývá klášter ve Zlaté Koruně patronátního práva nad kostelem v Boleticích. Poněvadž je kostel nejstarším v okolí, byl v řeči zdejšího lidu zván "Onkel" (tj. česky "strýc" - pozn. překl.). Při kostelní renovaci v roce 1912 byl objeven na jednom kameni vytesaný letopočet ze 7. století (sic! - pozn. překl.). Také našel pan děkan Thomas Geist (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) za oltářem erb, na němž stojí psáno jménem "Bavor II.". Bavor II. (asi v letech 1260-1279 byl feudálním vládcem Strakonic - rod Bavorů zván ostatně i "Bavorové ze Strakonic", Bavor II. sám měl za ženu nemanželskou dceru Přemysla Otakara II. Anežku - pozn. překl.) byl pánem korunního statku Boletice a velkým dobrodincem církve, což je zaznamenáno i v boletické kostelní kronice. Děkan Geist dal ten erb vyrýt i do farního pečetidla, což se nám všem místním farníkům stalo důmyslnou a trvalou upomínkou na našich oddacích a křestních listech. Nalevo od vchodu do kostela při jeho severní straně nachází se za kamenným plátem ve zdi úzký otvor, vedoucí ke kryptě dole pod sakristií. V květnu 1877 několik mužů tu těžkou kamennou desku dokázalo odvalit a dva ministranti, jmenovali se Franz Schwarzbauer a Johann Eiwl, se museli protáhnout dovnitř a podívat se, co krypta uchovává. Uviděli tam jen samé lidské lebky. Kamenný plát byl poté opět vsazen nazpět a krypta tak zůstala i nadále zavřena. V sakristii, což je vlastně prostor původního boletického kostela, jsou pod klenebními nosiči v řadě jemně modelované konsoly s motivy hlav (lidských i zvířecích pozn. překl.). Kostel v Boleticích je zasvěcen sv. Mikuláši. V dřívějších dobách se tu posvícení (v originále "Kirchweihfest" - pozn. překl.) slavívalo první neděli následující po 6. prosinci, později bylo však přeloženo na třetí neděli v říjnu. Na hlavním oltáři stávala krásná socha sv. Mikuláše, nad ní byl pak obraz sv. Prokopa, jehož svátek se světil vždy první neděli po 4. červenci (dodnes i v českém občanském kalendáři má toho dne svátek Prokop - pozn. překl.). V řeči zdejších obyvatel se tomu boletickému svátku říkalo "Sommerkirchtag" (tj. "letní posvícení" - pozn. překl.). Až do roku 1785 náležel náš kostel klášteru ve Zlaté Koruně. V tom roce totiž císař Josef II. klášter zrušil. Už dvě léta nato (1787) nabyl patronátního práva nad kostelem kníže Johann Nepomuk Schwarzenberg (1742-1789, narozen v Postoloprtech /Postelberg/, zemřel v Hluboké nad Vltavou /Frauenberg/ - pozn. překl.). Až do zrušení zlatokorunského kláštera patřily k boletické farnosti kromě přifařených obcí i vsi Přelštice (také Třelštice, v originále "Schölsnitz", dnes část obce Kájov - pozn. překl.), Šavlova Lhota (v originále "Schlagl", osada dnes zaniklá - pozn. překl.), Bezděkov (v originále "Pösiegel", osada dnes zaniklá - pozn. překl.) a samota Grubmühle u Svíby (v originále "die Einschichte Grubmühle bei Schwiebgrub", osada Svíba i samota Grubmühle, která neměla české jméno, rovněž po druhé světové válce zcela zanikly - pozn. překl.). Kdy byla v Boleticích postavena "stará" škola, není známo. To, že však nějaká škola existovala tu už v prvé polovině 17. století, vysvítá ze zmínky ve farním inventáři, pořízeném roku 1626, v němž je uveden příjem boletického "školmistra" (v originále "das Einkommen des Schulmeisters" - pozn. překl.).
Okolí Boletic bylo osídleno už v předhistorických dobách. Dokazují to pravěká pohřebiště ve zdejším kraji, bronzové předměty z vykopávek pozůstatků hradiště na zmíněném už vrchu "Razi". Nedaleko kostela byl před několika lety nalezen bronzový meč, pojatý pak do sbírek měšťanské školy ve Chvalšinách (Kalsching). U Dolan se našly zbytky popelnic (v originále "Urnenreste" - pozn. překl.), které byly pak vystaveny v šumavském muzeu v Horní Plané (Oberplan). Pravěké mohyly byly objeveny a otevřeny u Osí na Hötschlově a Panischově vršku (v originále "bei Schönfeldern /sic!/ am Höltschl- und Panischbühel" - pozn. překl.) a ve Wallischově lese na zadním Mlýnském vrchu nedaleko Chvalšin (Mlýnské vrchy /Mühlberge/ 814 m u Provázkové louky /Schnurwiese/ nad Borovou /Mistelholz/ i na českých mapách, v originále "im Wallischwald am hinteren Mühlberg unweit Kalsching" - pozn. překl.). Urny s kostmi a popelem, mísy a lampy z mohyl bývaly ve sbírkách muzea v Horní Plané, množství bronzových spon v městském muzeu v Českých Budějovicích (Budweis). Kolové stavby při mlýně zvaném Zaummühle u Chvalšin (na Chvalšinském potoce /Kalschinger Bach/ - pozn. překl.) čekají ještě na průzkum. Všechny tyto nálezy opravňují názor, že Boletice s okolím byly osídleny už v době bronzové, tj. v období mezi rokem 1300 až 500 před Kristem. Prvními osídlenci byli bezpochyby keltští Bójové. S Římany měli vést čilé obchodní styky. Je všeobecně známo, že jihočeskými pralesy vedly už v šerém dávnověku stezky k Dunaji a cestám po něm i při něm (v originále "zur Donaustraße" - pozn. překl.). Po Bójích byli tu doma (rozuměj na jižní Šumavě - pozn. překl.) někdy od roku 60 před Kristem, byť i jednotlivě, germánští hraničáři zvaní také "Markomany". Putovali potom v 6. století na západ do Bavor. Pronikli sem po nich Slované a osídlili tuto končinu, ovšem jen spoře, poněvadž být pány nehostinné země si žádalo vydat úsilí a strpět nouzi. Až do přelomu 12. a 13. století byly Boletice se svým nejbližším okolím osídleny kmeny Čechů. Prozrazují nám to pomístní jména, která jsou téměř bez výjimky česká (v originále "ohne Ausnahme tschechisch sind" - pozn. překl.), vesměs původem česká místní jména a množství českých příjmení "po chalupě" (v originále "Hausnamen" - pozn. překl.).
Tehdy byl ovšem boletický "korunní statek" z větší části dosud pouhou lesní pustinou táhnoucí se od Prachatic počínaje až k rakouské a bavorské hranici. Zahrnoval mimo jiné i zboží Netolice (v originále "Netolitz" - pozn. překl.) a Chvalšiny. Boletice byly centrem rozlehlého kusu země. Na "raciberském" hradě (v originále "auf der Burg am Razi" - pozn. překl.) sídlil královský purkrabí. Podle údajů historika Pangerla (Matthias Pangerl má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) z Horní Plané (má být z Hodňova /Honetschlag/ blízko Horní Plané, kde se narodil - pozn. překl.) měl být v posledním období existence korunního statku rezidencí purkrabího boletický farní dvorec. V budově fary se dodnes vzadu za domovním vchodem napravo nachází malá místnost s jedním oknem. Když za husitských bouří hledal zlatokorunský opat se svými spolubratřími v Boleticích útočiště, ukrývala klášterního představeného prý právě tato prostora, které se i dlouho poté říkalo "Prälatenzimmer" (tj. "prelátova jizba" - pozn. překl.). Král Přemysl Otakar II. darováním korunního statku Boletice klášteru ve Zlaté Koruně, jím založenému, vnukl celému okolí nové možnosti vývoje. Sám lesnatý kraj ovšem zlatokorunským mnichům nic nevynášel. Musili do téměř nedotčené divočiny, kde byli dosud domovem medvědi a vlci, povolat německy mluvící rolníky z podunajských končin. Ti přicházeli v celých zástupech, poněvadž se jim stal starý domov příliš těsným. Česky mluvící obyvatelstvo, usazené už v úrodnějších oblastech země, nemělo s tím nic společného, poněvadž tam v rovinách o půdu nebyla nijaká nouze a jít obdělávat neúrodnou pustinu se nikomu z vnitrozemí nechtělo. Zakládání našich vsí bylo spojeno s úsilím takřka nadlidským. Půda musela být našimi předky nejprve vydobyta na lesu a slati a teprve pak těžkým německým pluhem učiněna i plodnou ornicí. To silná německá pěst (v originále "die starke deutsche Faust" - pozn. překl.) téměř zcela vyklučila okolní prales a učinila z Boleticka úrodný kraj, kde hospodařily jadrné a ctihodné selské rody. Na kamenných hrázkách, které lemovaly naše pole a zčásti se dochovaly až dodnes, lpí dosud krev a pot prvých klučařů. Pokojně tu sídlil Němec po boku Čechů. Češi se asimilovali a Boletice s okolím se staly německými. Naši předkové žili podle německého práva, měli rychtáře ze svého středu, dostávali lesní újezdy a hony orné půdy do svobodného vlastnictví (v originále "bekamen Waldumläufe und Ackerhudfen als freies Eigentum" - pozn. překl.). Platili za ně klášteru dávky v hotovosti. Kostelu v Boleticích odváděli desátek. Když byl roku 1785 zlatokorunský klášter zrušen, získal státem zabavené klášterní statky v roce 1787 kníže Johann Nepomuk Schwarzenberg za částku 212 217 zlatých a 25 krejcarů. Byly přivtěleny ke krumlovskému panství. Tak i Boletice připadly panství Krumlov a byly poddány jeho vrchnostenské ochraně (v originále "und war ihr schutzuntertan" - pozn. překl.) až do roku 1848 resp. 1851. Zastara tvrdívali zlí jazykové (v originále "hatten neidische Spitzbuben böswillig behaupten", tj. doslova "zlomyslně tvrdili závistiví taškáři" - pozn. překl.): "Wenn eine Krähe über Kirchschlag fliegt, muß eine Feder lassen, wenn sie über Polletitz fliegt, muß einen Flügel lassen". (tj. "Letí-li vrána nad Světlíkem, musí nechat pírko, letí-li nad Boleticemi, musí nechat křídlo." - pozn. překl.) Považuji to tvrzení za zcela nepodobné pravdě, poněvadž si to se svými kamarády (v originále "mit meinen Spetzeln", přičemž "Spätzel" či "Spätzle" je jednak označení jídla i v češtině zvaného "špecle", jednak v rakouské němčině i totéž co "drahoušek" či "kamarád, bráška" /viz anglické "buddy"/ - pozn. překl.) nechci rozházet. Měl bych jen jedno přání: abychom se my, moji milí Boletičtí a vůbec všichni z celé naší farnosti, mohli znovu shledat na tom romantickém návrší s kostelem a farou (v originále "auf dem romantischen Pfarrhügel" - pozn. překl.), abychom mohli v našem starobylém a ctihodném domě Božím, který kdysi viděl vcházet a vycházet vznešené vladaře i hrdé rytíře, slavit zase pobožnost s oběma našimi letitými duchovními pastýři, děkanem Schwarzbauerem a Geistem (i Engelbert Schwarzbauer je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Glaube und Heimat, 1957, s. 501-503
P.S. Deset let poté, co vznikl vládním rozhodnutím obnoveného Československa boletický vojenský újezd, těšil se jedenáct let po svém vyhnání šumavský sedlák ještě nejspíš stále nadějí na návrat ke svým polím a lesům, kostelu na kopci prostřed nich.
Po krátké chorobě zemřel 3. dubna roku 1972 na selhání srdce a krevního oběhu v nemocnici bavorského města Friedberg jen kousek na jihovýchod od Augsburgu a je ve Stätzlingu, tj. severním směrem ležící části Friedbergu, ve které u syna Jordana trávil svá poslední léta, také pochován. Zesnulému, který byl zaopatřen svátostmi, bylo nedožitých 74 let. Oba jeho rodiče (brali se v Polné na Šumavě /Stein/ dne 26. června roku 1894) zemřeli ještě za druhé světové války v kovářovickém stavení čp.4, otec Johann Kitzberger "starší", 16. října 1869 narozený syn hospodáře na téže usedlosti Adalberta Kitzbergera a Marie, roz. Jakschové z rovněž zcela zaniklých Dolních Brzotic (německy Böhmdorf, proto také i České Brzotice) čp. 8, tam v Kovářovicích (přibližně v místech někdejší osady stojí dnes velitelská věž "řidičského cvičiště Kovářovice") skonal 28. října roku 1944, matka Creszentia, narozená 6. července 1871 v zaniklém Starém Špičáku (Alt-Spitzenberg) čp. 10, dcera Wenzela Petschla z rovněž zcela zaniklé vsi Bláto (Benetschlag) čp. 3 a Thekly, roz. Wollnerové ze zaniklého Javoří (Michetschlag) čp. 2, už 23. března roku 1941. Syn Johann se Kitzbergerovým (po chalupě Robhanslovým) narodil 4. října 1897 a v roce 1927, když se oženil, převzal v 53 letech otcových rodičovský statek. Z jeho šťastného manželství vzešlo pět dětí, dva synové padli však v Hitlerově válce. Po vyhnání v roce 1946 přišel Johann Kitzberger s rodinou do Bavorska, kde založil novou existenci. Byl dlouhá léta cestářským dělníkem a obecním posluhou (v Čechách se takovému posluhovi či poslovi říkávalo také "serbus"). Jeho katolická víra byla šumavsky pevná a při veškeré únavě z denní práce nikdy neopomněl nejen účast na bohoslužbě, nýbrž i "literární" povinnost své funkce zpravodaje (Berichterstatter) rodácké rubriky boletické v diecézním čtrnáctideníku (později až dodnes už jen měsíčníku) Glaube und Heimat. Jeden z jeho příspěvků je i naší přeloženou textovou ukázkou. Ten selský duch má zpustlé krajině stále co povědět.
- - - - -
* Kovářovice / Boletice / † Friedberg (BY) / † † Stätzling (BY)
