ANNE KLARNEROVÁ
|
Die weiße Frau vom Schloss Rosenberg hütet die Schätze vom Hohenstei Die Sage, dass unendliche Schätze im Berginnern ruh'n, erzählte Großmutter oft, man müsste nur Folgendes tun: "Am Palmsonntag, während in der Kirche erklingt die Passion, muss man hinauf -- mit einem schwarzen Huhn. Der Berg öffnet sich dann sogleich, die Schätze liegen da, glänzend und reich!" Eine junge Mutter mit Kind in Not hat es versucht, doch das Gebot, dass der Berg sich schließt, wenn die Lesung aus, vergaß sie, brachte Gold und Silber hinaus, setzte das Kind neben all diese Pracht, raffte zusammen in wilder Hast - ein Donnerschlag grollte, der Fels voll erhabener Ruh' das Kind war eingeschlossen, der Berg war zu! Im nächsten Jahr, eine lange qualvolle Zeit - der Berg tat sich auf, sie stand bereit. Ihr Kind saß da mit lachendem Mund, einen Apfel aß es und war gesund. Die "Weiße Frau", ein guter Geist, hat es versorgt, wie die Sage verheißt. Die Mutter nahm nur ihr Kind - Gold und Silber nun wieder verschlossen sind. |
Bílá paní z hradu Rožmberk a poklad v hoře Tu pověst, že nekonečný poklad v hoře odpočívá, nám vyprávěla babička, dokavad byla živa: "O Květné neděli, když pašije zní na kostelním kůru, kdo s černým kuřetem se vydá k skále vzhůru, uvidí horu, jak se před ním otevírá, pokladů v ní, že se té záři oko vzpírá!" Mladá matka s dítětem, tak v nouzi celá, zkusila tam jít, však na to zapomněla, že se hora zavře, jak kněz skončí čtení, chtěla nabrat všeho v třpytném oslnění, vedle hromad zlata posadila dítě, jako v křeči hnala pryč se lítě -- když vtom s rachotem se za ní skála zavalí, poklady i dítě tam uvnitř zůstaly! V mukách přešel rok, byl k nepřečkání, hora otevře se jak na matky přání. Její dítě sedí tam a usmívá se, právě jak ho nechala tu s jablkem, co kouše nedočkavě. To jistě Bílá paní, dobrá duše, popřála mu zdraví, takhle alespoň to stará báje praví. Matka teď už jenom dítě k srdci tiskne -- v hoře zase spí zlato i stříbro blyskné. |
|
Böhmerwäldler Jahrbuch 1994, s. 48 |
|
|
P.S. Pověst o pokladu, jak ji v české literatuře nepřekonatelně zbásnil Erben, je tu místně od vrchu Vysoký Kámen (Hohenstein) situována i k hradu Rožmberk nad Vltavou, jehož někdejší francouzskou zahradu při válcové věži zvané Jakobínka zpodobuje na protější straně kalendáře pohlednice Josefa Seidela. Bílá paní má zřejmě křídla. |
|
|
Der Hohenstein Sagenumwoben, mit felsigen Höh'n, von unserem Küchenfenster aus konnt man ihn sehn. Als Wetterprophet half er recht gut, wurde es schlecht, trug er einen Hut. Unser Berg, im vergleich zum Dachstein, war klein, war kein Touristenziel, gehörte uns einfach allein. An schönen Tagen wanderte unser Familienverband zu Ihm hinauf, der Blick ging weit über bewaldetes Land. Die Steige zum Felsen bezwangen wir leicht, mal sonnig, mal kühl, schon war er erreicht. Himbeer'n und Brombeer'n in satten Mengen, Wuchsen an seinen sonnigen Hängen. Wir pflückten davon, so einfach zum Naschen, heut' würde man sagen: "sie gehören gewaschen!" Nach vielen Jahren -- in der Heimat war vieles zerstört, grüßte er mich von weitem -- ganz unversehrt. |
Hora zvaná Vysoký kámen Opředena pověstmi, shluk skal tam na temeni, rovnou od nás z okna kuchyně bývala k uvidění. Prorok přes počasí lidem dobrý byla, jak se podmračilo, klobouk nasadila. Ve srovnání s Dachsteinem byla to hora malá, cílem turistů nebyla, to nám jen patřívala. Za pěkných dnů celá rodina putovala sem až za ní nahoru, pohledět na kraj kolkolem. Skalnatý vrch jsme snadno dobyli, v slunci i v chladu sotva ve chvíli. Ostružin, malin co jen rostlo v stráni pro nás všecky habaděj na mlsání. Trhali jsme je, brzy věru sytá byla ta naše pusa neumytá! Po letech spouště, snad to pravda není, horo má, zdáli dáváš pozdravení. |
|
Böhmerwäldler Jahrbuch 1996, s. 86 |
|
|
P.S. Vysoký kámen je správný zeměpisný název vrchu (865 m), česky lidově zvaného i Slepice, který se opravdu zvedá nedaleko rodné vsi autorčiny. Ta ostatně situuje i předchozí pověst o pokladu v hoře a Bílé paní rožmberské právě sem. |
|
|
Die Kirche am Berg Och steht sie hoch und frei am Berg, dass sie verfällt auch Menschenwerk. An großen Festen mächtig klang der Ruf der Glocke weit ins Land. Der Blick von ihrer stolzen Höh', der ist geblieben und voll Weh', fehlt dem, der einst sein Glück hier fand, sein Elternhaus, das unweit stand. Das Land der Kindheit bleibt zurück, noch einmal der an das Glück, fährt er in seine neue Welt, wohin das Schicksal ihn gestellt. Die Wälder nur und all ihr Prangen halten den Blick noch mal gefangen und wer, wer könnte je verstehen dass dieser Wahnsinn durft' geschehen. |
Kostel na kopci Vysoko stojí na kopci a rozpadá se. Proto chci povědět, jeho zvonů hlas jak dodnes zní dál někde v nás. Pohled tam od něj chybí nám a zůstal stesk, že je tak sám bez těch, co kdysi svolával, jichž rodný dům tu kdysi stál. To země dětství mizí s ním, on připomíná ji, já vím, jak odchází, chce povědět, že býval tady jiný svět. Tu krásu lesů kolkolem tak zachytit a říci všem, že tolik zla kdo mohl chtít, se mysl zdráhá uvěřit. |
|
K tomu kostelu na kopci existuje v naší rodině zvláštní vztah. Nedaleko odtud stával totiž dům tatínkova kmotra při biřmování. Bylo to stavení velmi staré, způli zbudované ze dřeva, uvnitř však velice vlídné a prostranné. Nikdy v životě už nezapomenu na posvícení, kterých jsme se mohli účastnit jako hosté toho pohostinného domu. |
|
|
Böhmerwäldler Jahrbuch 2004, s. 100-101 |
|
|
Der verlassene Friedhof Glockenblumen, Hahnenfuß schmücken nun als letzter Gruß wildbegrünte Hügel -- alle gleich! ruht hier arm? Liegt hier reich? Die Natur hat ausgeglichen, allen Pomp hat sie gestrichen. Gräser neigen sich im Wind still für sie, die hier geborgen sind. |
Opuštěný hřbitov Zvonky, žlutý pryskyřník, zdobí co poslední dík rov divoce zarostlý -- dík všem spícím tu, ať byl kdo chuďasem či boháčem. Příroda vždy rozdíl srovná, nezná pompy, nevýslovná. Tráva ve větru se sklání tiše k těm, kdo spí tu pochováni. |
|
Böhmerwäldler Jahrbuch 1991, s. 123 |
|
|
P.S. Otištěná báseň je v kalendáři provázena autorčiným snímkem hřbitova. |
|
|
Bäume Bäume sterben aufrecht, still - doch ihr Schweigen birgt so viel. Kühl und voller Würde, ist ihr Alter keine Bürde. Ein alter Mensch, wenn er nur etwas weise, wird mit den Jahren stiller, leise. Ein alter Baum, solang' er lebt, Sein Rauschen voll den Wald durchbebt. |
Stromy Umírají vestoje a zpříma -- mnohé v jejich mlčení však dřímá. Srázné důstojnosti se v něm daří, nezná strom nijaké břímě stáří. I ticho v člověku tak věkem roste, léty zdá se mu všechno hluku prosté. Starý strom také do konce svým dnům prochvívá celým lesem jen svůj šum. |
|
Böhmerwäldler Jahrbuch 1996, s. 86 |
|
Rosa Tahedlová, která spolu s autorkou předchozích veršů mnohokráte publikovala na stránkách krajanského kalendáře, z jehož různých ročníků jsou všechny básnické ukázky z pera Anny Klarnerové převzaty a kde nacházíme i mnoho jejích prací výtvarných, poslala mi i její adresu, životní data a dokonce barevnou básnířčinu podobenku. Narodila se jako Anne Pflegerová 24. ledna 1927 ve Valtéřově (Waldetschlag), staré vsi připomínané už roku 1373 a ležící na cestě mezi Rychnovem u Nových Hradů (Deutsch-Reichenau bei Gratzen) a Benešovem nad Černou (Deutsch-Beneschau). Už ta poloha a také koncovka -schlag k nám hovoří jasnou řečí. V tehdy ještě Německém Benešově chodila do obecné i měšťanské školy (za války se jim po připojení pohraničních území k "Říši" říkalo "Volksschule" a "Hauptschule"), v Linci absolvovala vzdělání pro učitelky mateřských škol a přeškolovací kurzy těsnopisu, psaní na stroji a administrativy, které pak po útěku do Rakouska s koncem strašlivé války a rok nato 1946 po přesídlení do Německa mohla uplatnit jako obchodní úřednice firmy MAN v bavorském Augsburgu. Žila později jako mnoho jiných "sudetských" Němců v jimi založeném "Novém Jablonci" (Neugablonz), dnes už srostlém se sousedním Kaufbeuren, roku 1950 se tam vdala a po smrti manžela zní do Kaufbeuren i její současná adresa. Má jednu dceru Margit-Christine. Pro "rodinu a přátele" vydala svazek veršů Gedanken am Weg a v Gablonzer Haus k sedmdesátinám Anne Klarnerové proběhla výstava jejích něžných akvarelů pod názvem "Hommage an den Böhmerwald" (Pocta Šumavě). Proto je i tu s námi.
- - - - -
* Valtéřov / vrch Slepice / Benešov nad Černou / Rožmberk nad Vltavou
