CÄCILIA KLEINOVÁ
Pocházím ze Šumavy...
Promluva ve farním kostele Svatého kříže v Langholzfeldu
Pocházím ze Šumavy. Můj rodný dům stál na okraji města Kaplice (Kaplitz) při silnici spojující Kaplici s nádražím v blízké Omlenici (Umlowitz).
Na konci války v roce 1945 jsem byla ještě dítě. V každém z rozhovorů, který jsem až dosud vedla o té době, se opakovalo to samé: sotva můžete mít vzpomínky a nějaké celkové ponětí o nějakém historickém období, pokud jste byli tenkrát ještě dětmi.
Není tomu tak. Žádný dospělý člověk se neumí vmyslit do schopnosti prožitku a citu, která je utajena v duši dítěte. Jsem dostatečným důkazem. Ten čas je dosud ve mně. Mnohé jsem dokázala vytěsnit, o mnohém nepovím v životě jediné slovo, ale všechno, co mi bylo dáno prožít, je uchováno kdesi v mé paměti.
Byli jsme z našeho domu ve Velkém Stradově (Großstrodau) čp. 25 vyhnáni 1. února roku 1946. Po čtyřdenní odyseji, kterou jsme podstoupili navíc Rusy obsazeným Mühlviertelem jsme 5. února 1946 dorazili do Lince (Linz).
Téměř pouhý jeden rok po skončení války bylo Rakousko zemí zkonejšenou mírem. Samozřejmě i tady existovala povinná školní docházka. Povinná školní docházka pro mě? Pro mě? Nemohla jsem to pochopit. Já a škola? K čemu? Proč? Čím mi může být momentálně prospěšná? Ani jsem si ještě nenavykla beze strachu klidně usínat a teď mám něco počítat, číst, psát do úhledných řádků. Nač to všechno?
Chodila jsem sice do školy, soustředit se v ní na práci jsem se ale nedokázala. Myšlenky mi prchaly kamsi nazpět do minulosti nepříliš vzdálené, ke všemu, co jsem v ní na vlastní kůži zakusila. Neboť pro moji rodinu a pro mě osobně neznamenal konec války ještě dlouho nikoli klid a mír. Pro nás jím totiž započalo nové období strachu a hrůzy.
Vzpomínám si dobře na ústup německých vojáků kolem našeho stavení. Napravo i nalevo od silnice hustý koberec odhozených zbraní. Vojáci chtěli dál přes linii železniční trati, spojující Budějovice (Budweis) s Lincem. Podle neověřených zvěstí, které se šířily ústním podáním, měla být i demarkační čarou setkání ruské a americké armády.
Všechno zbytečné ustupující odhazovali, jen aby spasili svůj holý život. Přínášeli jsme jim vodu k napití. Neměli čas ani pozřít sousto chleba. Chvat byl pro ně příkazem dne, úder, který je hrozil dostihnout, byl každým okamžikem blíž.
Po pár dnech ale je hnali Rusové, kteří obsadili i celé naše okolí, nazpátek znovu kolem našeho domu. Američané (v originále "die Amis" - pozn. překl.), kteří skutečně dosáhli linie trati, vydali ta zoufalá stvoření Rusům do zajetí.
Rusové! Tady byli, s divokým, cizokrajným vzezřením, v roztrhaných, zašpiněných mundurech, mongolský zástup, budící až exotickou hrůzu.
Po celou dlouhou dobu války byli mi muži cizí, jaksi nezvyklí. Jediná představa muže patřičného spojovala se mi se slovem "otec" a s každodenní modlitbou k němu.
Hluboký děs, který jsem cítila tváří v tvář těm mongolským houfům, byl jen jakousi vědoucí předtuchou, ačkoli jsme tehdy ještě neznali prostý fakt, že německé ženy byli zcela oficiálně předhozeny těmto vojákům jako druh lovné zvěře.
Také já jsem byla i ve svých jedenácti letech dívčího věku v jejich očích ženou. To znamenalo nemít jedinou noc klidu, nesmět zůstávat ve svém vlastním rodičovském domě, nespat jedinou noc ve vlastní posteli, nevysvléci se jedinou noc ze šatů. Jakmile jen padla tma, prchaly jsme do hustých lánů obilí, lehaly do brázd mezi keříky brambor nebo hledaly útočiště v nějakém seníku po okolí.
Rusové nás ovšem hledali, stříleli po nás.
Zamčené dveře pro ně nic neznamenaly. Jedna rána pažbou a dveře se rozletěly tak, že mohli s hulákáním vejít a slídit po ženách.
Náš dům, ležící na mírném návrší, byl brzy znám jako ten, ve kterém nikdo jiný než samé ženy nepřebývá. Moje tety se svými dětmi, uprchlické rodiny bez otců, ze svých domů už vysídlené sousedky, jim všem poskytla moje maminka přístřeší. Tak mělo ovšem právě naše stavení pro Rusy obzvláštní přitažlivost.
O tom, co nebylo dáno zažít nám, znali jsme z vyprávění jiných. Ani jediný dům bez děsu a hrůzy.
Smrt maminky mého kamaráda ze školy. Po znásilnění třiceti Rusy zahynula ve strašlivých bolestech.
Jedno děvče z Kaplice chtělo postranními cestami dojít za sedlákem, kterého znala, obstarat potraviny pro rodinu doma. Přinesli ji rodičům mrtvou. Dva Rusové ji pronásledovali, podrobili týrání, znásilnili a poté docela ubili. Viděli jsme vézt její tělo, přikryté hnědým balicím papírem, z něhož vyčnívaly jen konce nohou se střevíci a ponožkami, na jinak prázdném žebřiňáku kolem našeho domu. Nezapomenu ten obraz, co živa budu. Stály jsme na kraji silnice, plakaly a modlily se.
Mé sestřičce, pět roků staré, vypálil jeden opilý Rus cigaretou díru do kůže na rameni. Ještě dnes je po ní znát jizva. Neplakala, neutíkala nikam, tak byla úzkostí strnulá.
V zásadě měla ruská okupační vojska děti v lásce, jakmile se však některý z vojáků opil, stávala se z něj nevypočitatelná bytost. Většinou byli ovšem alkoholem přímo nasáklí. Zažili jsme je prostě jako barbary.
Jednoho dne se pak navrátil z války i náš tatínek, jenže očekávanou záštitu nám poskytnout nemohl. Ti z mužů, kdo se chtěli postavit na obranu svých žen a dcer, byli bez nějakých okolků (v originále "ohne viel Federlesens" - pozn. překl.) zastřeleni.
Po odchodu ruských vojsk přišli Češi. Naše naděje v to, že nastane klid, se nijak nenaplnila. Já jako dítě neměla nijaký pojem o tolikeré nenávisti, která jen čekala, až bude moci propuknout. Nepochopila jsem ji asi až dodnes. Musili jsme nosit na rukávu bílé pásky s černým písmenem "N" - tj. "Němci". Nesměli jsme používat chodníků, bylo na nás veřejně pliváno. Ztratili jsme všechna lidská práva.
Tehdy to byl snad právě můj strachem zostřený instinkt, který mému otci zachránil život. Češi přišli za jeho nepřítomnosti provést domovní prohlídku. Zavřeli bez vysvětlení moji maminku do jedné místnosti, mě do jiné, načež započali plenit náš dům. Z okna místnosti, kde jsem byla držena, dala se registrovat cesta, po níž se otec musil vracet domů. Když jsem ho z dálky uviděla zahýbat na ni ze silnice, vyskočila jsem z okna, na nohou jen punčochy, a běžela jsem mu naproti. Bylo to v lednu 1946, všude mráz a plno sněhu. Otec ještě té noci přešel hranice do Rakouska a zachránil se tak před deportací a smrtí. S bídou jsem se vyškrábala zpátky na okno, mokré nohy jsem schovala do domácích pantotlí. Čeští pochopové čekali celý den a ještě polovinu noci. Marně!
Můj strýc byl zatčen a zadržován v budově někdejší mateřské školky. Stěny místností byly až do výše postavy dospělého muže postříkány krví. Byla to krev mučených Němců, které sem nahnali. Dokázal prchnout svým věznitelům při nucené práci v kamenolomu. Aby nám dal znamení, běžel kolem našeho domu. Bylo třeba co nejrychleji o tom vyrozumět jeho rodinu. Strýce pronásledovala česká bezpečnost s cvičenými psy, přes luka, pole, potokem. Díky svým znalostem krajiny jim dokázal uniknout. Znovu jsem to byla já, kdo předal varování jeho rodině. Jeho žena a obě jeho děti vyrazily hned na cestu, jinak by je hned v následujících hodinách chytili a odvlekli, nejspíš někam na Sibiř.
Dnem našeho vyhnání se stal 2. únor roku 1946. Až do toho dne jsme nevěřili, že by nás něco tak neuvěřitelného mohlo potkat. Nemohli jsme to pochopit! Proč máme být vyhnáni z domova, který budovaly v potu tváře řady generací, kde po celá staletí v míru žily. Jsme přece poctiví lidé!
Toho únorového dne však k tomu přece jen došlo. Byl mrazivý zimní den, vysoko sněhu. - Nějaký manželský pár buší na vrata. Jdou rovnou do domu, ukazují prstem na dveře, jimiž právě vstoupili, pak na nás. Už rozumíme! Zmizte odtud, znamená to gesto.
Údajně bylo stanoveno zákonem, že při "odsunu" (v originále "bei der Vertreibung" - pozn. překl.) je povoleno vzít s sebou nejvýše 30 kg zavazadel.
Moje maminka chtěla samým rozrušením a zoufalstvím nacpat do ruksaku něco šatstva, prádla, také fotoalba k tomu, ale nová "majitelka" ji začala bít rukama a pak i násadou koštěte za doprovodu divokých nadávek. - Tak jsme vyšli z domu jen s příruční brašnou. Jedna žena se dvěma dětmi odnášela věru lehce všechno svoje jmění. Za námi zůstal náš pěkný dům, cihelna, naše louky a pole, kus lesa. Všechno udržováno s nejvyšší péčí tak, že mohli být na to, co jim patřilo, rodiče opravdu hrdi. Dnes je stavení v dezolátním stavu, cihelna úplně rozpadlá a zarostlá křovím, pole, luka i les podmáčené a zbahněné, divočina všude. Našli jsme v den vyhnání útočiště u známých, načež jsme s koněm a povozem zamířili k rakouské hranici. Po už zmíněné odyseji Mühlviertelem jsme skončili v Linci, pod střechou provizorního baráku bez podlah, skrz naskrz plného vší. My ale kupodivu nebyli zahořklí a nešťastní.
Poprvé jsem se naučila usínat beze strachu, na papírovém pytli, plněném dřevitou vlnou, na kterém se dalo i dobře odpočívat. Postupně se vracela i schopnost naslouchat, udržet pozornost a soustředěnost.
Cítili jsme se svobodní. Maminka mě nabádala k tomu, abych byla vděčná, zdrženlivá a nic nevyžadující. Vždyť přece stačí, že tady v Rakousku žijeme ve svobodě, že netrpíme nijakým pronásledováním a že smíme mluvit rodnou řečí. Tolik důvodů tu máme k vděčnosti a k radosti.
Začala jsem chodit do Mozartschule. Ředitelka školy, paní Maria Gleißnerová, byla opravdu jemná, taktní dáma. Byla ke mně tak laskavá! I když jsem přece jen v hloubi duše trpěla steskem po domově, žila jsem přece jen v kráse a v porozumění.
Farností jsme patřili k Sankt Severinu. Tady jsem se ocitla v blízkém společenství mladých lidí, svých vrstevníků. V něm jsem se směla poučit o tom, co znamená žít v Kristu. Naučila jsem se životu v důvěře, bez obav, naučila jsem se navazovat přátelské vztahy, které vydržely až dodnes. S mladým kaplanem páterem Zipserem ta obohacující duchovní komunikace trvala až do jeho smrti přede dvěma lety a trvá vlastně i poté, co odešel z našeho světa. Od svých rodičů jsme já ani moje sestra neuslyšely nikdy slova nářku či bědování nad tím, co jsme ztratili. Natož snad nějaké nenávisti. Zakusili jsme Boží důvěru, žili jsme v ní a nepotřebovali k tomu mnoha slov.
Stále to platí, ono "Deo gratias" - Bohu budiž dík. Chci ten dík vyslovit i mé mamince a zemřelému už otci.
Glaube und Heimat, 1996, č. 9-10, s. 25-27
Katolický kostel Svatého kříže v Langholzfeldu, jedné z pěti místních částí hornorakouské obce Pasching na jihozápad od Lince, byl vysvěcen v roce 1967. To bylo autorce promluvy k tamnímu farnímu společenství 33 let. Narodila se jako Cäcilia Ruschaková 22. listopadu 1934 ve Stradově (německy psáno Großstrodau či Groß-Strodau), dnes části obce Omlenice, kus na západ od blízké už Kaplice. Ta má sice své vlastní kaplické nádraží, kus od něho na jih v Omlenici je však druhé, ležící od středu města téměř stejně daleko, navíc vystoupíte-li na něm, scházíte ke Kaplici dolů cestou, z níž je krásný pohled do kraje. Kdo sem za sebou na ústupu z agresívní války a jejích hrůz přivedl Stalinovy rudoarmějce (nazývat je Mongoly je věru dost omezené), kdo učinil z často jistě ne zcela vinných německy hovořících, z někdy ani věkem nedospělých lidských bytostí oběť nenávisti, zvůle a posléze téměř totálního vyhnání? Ta otázka zůstává a zůstane, až třeba ani nebude pamětníků, tkvět v šumavském vzduchu a kdekoli před oltářem Hospodinovým, před jeho věčným světlem. Pro nás všechny platí ta biblická otázka: "Kde jsi byl, Adame?" - "Wo warst du, Adam?" i z titulu proslulé Böllovy knihy (1951). Cäcilia Kleinová zemřela 25. března 2019 a je pochována na lineckém hřbitově sv. Barbory
- - - - -
* Stradov, Omlenice / Kaplice / † Langholzfeld, Pasching (A) / † † Linec (A)
