JAKOB KOLAR
Ze vzpomínek
Moje maminka mě přivedla na svět jako své třetí dítě v dubnu roku 1913. Jak jsem se dověděl později, byla má sestra o pět let a můj bratr o dva roky starší než já a díky tomu jsem jimi byl jak jen to šlo opatrován a hýčkán.
Poměry u nás byly bohužel velice nuzné, poněvadž otec i matka chodili za prací do fabriky. Matka jako přadlena, otec jako malíř.
Už jako malé děti jsme tak byli odkázáni sami na sebe. Když mi byly 3 roky, byl už otec 2 roky ve válce a matka musela dát sestru k babičce, poněvadž nás všechny 3 uživit nedokázala. Tady už se hořkost života začala projevovat naplno.
Maminka chodila do práce brzy ráno a domů se vracela pozdě večer. Můj bratr Albert (Adalbert) já jsme zůstávali v bytě sami a museli jsme se také sami o sebe postarat, což jsme také, jak dobře jen to šlo, činili.
Želbohu se nedá od pětiletého a tříletého chlapce očekávat nějaká rozumová schopnost dospělých lidí a tak se dělo mnohé proti matčině vůli a my často zalézali pod postel, abychom tak unikli ranám naší něžností ne zrovna oplývající maminky. Ta se však brzy odreagovala a my se vystrašeně a opatrně pomalu vyškrábali zpod postele už proto, že nás muka hladu neopouštěla, což bylo ovšem právě příčinou matčina hněvu vůči nám, poněvadž jsme tentokrát spořádali všechen chleba, co doma zůstal a pro zítřek nebylo doma k jídlu nic k mání. Což jsme měli jako děti nějaké ponětí o tom, jak se o potravu rozdělit, což jsme mohli rozumět tomu, proč je válka a otec i dědeček mají bojovat proti lidem, které vůbec neznají a proč díky tomu není doma dost chleba a brambor, o mouce a masu ani nemluvě. To se do našich malých hlaviček ještě nijak nevešlo.
Hoam!, 2020, č. 2, s. 19
A že se to nevešlo ani do dospělé hlavy pisatelovy, o tom svědčí vedle rukopisné strany jeho vzpomínkových záznamů, jak ji tu naše textová ukázka v překladu podává, i jejich celek, na jehož základě vznikla kniha pisatelova syna Petera Kolara pod názvem "Vom Böhmerwald in den Taunus" s podtitulem "Geschichte und Schicksal einer deutschen Familie in 20. Jahrhundert", tj. česky řečeno: "Ze Šumavy na Taunus - příběh a osud jedné německé rodiny ve dvacátém století", přičemž Taunusem třeba rozumět německé střední pohoří, dosahující nejvyšším vrcholem nadmořské výšky 878 metrů a ležící převážně ve spolkové zemi Hesensko (Hessen), ale také v té jménem Porýní-Falc (Rheinland-Pfalz). Kdysi tudy vedla tzv. "limes", hranice chránící římskou říši před germánskými kmeny na sever od ní. Autor knihy se dovolává výroku svého učitele spisovatelského řemesla Dr. Stefana Kappnera, že žijeme z chleba a ze vzpomínek. Není to Šumavě věru nijak blízko tady mezi řekami Rýn, Mohan a Lahn, skoro 600 kilometrů z Českého Krumlova do Hofheimu (z Norimberka do Prahy je to asi polovina). A přesto: ten bizarně krásný obraz města při meandru řeky Vltavy lze z paměti sotva vymazat. Jakob Kolář, ano, tak je setrvale psán on i jeho předci tím českým příjmením, se narodil 3. dubna 1913 v Dlouhé ulici (tehdy nesla jméno Franz-Khemeter Gasse po českokrumlovském primátorovi, i samostatně zastoupenému na webových stranách Kohoutího kříže) továrnímu dělníkovi a svému jmenovci Jakobu Kolářovi (*4. července 1883 v Českém Krumlově, kde byl jeho otec Johann Kolář rovněž továrním dělníkem, matka Eva, roz. Tahedlová, pocházela z Borové /německy Mistlholz/ blízko Chvalšin /Kalsching/) a jeho ženě Karolině, roz. Hofhanslové (*9. února 1891 v Kraxentalu, což je dnes jen místní část hornorakouského městyse Garsten), dceři továrního dělníka v Českém Krumlově (adresa Masná ulice /Fleischgasse/ čp. 137) Adalberta Hofhansla a Berthy, roz. Ziehfreundové z Dolní Sněžné (Unterschneedorf) u Volar (Wallern). Rodiče se brali 27. února roku 1911, v záznamu oddací matriky však už dodatečný přípis dává na vědomí, že manželství bylo usnesením krajského soudu v Českých Budějovicích roku 1919 a definitivně dva roky nato "pro nepřekonatelný odpor" rozloučeno. Zatímco u manželky Karoliny, která je na archu sčítání lidu uvedena na adrese Kostelní ulice (Kirchengasse) čp. 168 už rozvedená se syny Adalbertem (*14. dubna 1911 v Českém Krumlově, Plešivec /Flößberg/ čp. 88) a "naším" Jakobem, známe alespoň letopočet jejího úmrtí 1970, u Jakobova otce a jmenovce nám tento údaj chybí. Jeho syn poté, co v rodném městě vychodil obecnou a měšťanskou školu, vyučil se u zdejší nábytkářské firmy Schinko čalounictví a bytové architektuře, sloužil v letech 1935-1937 v československé armádě a dne 18. února 1939 se už v "říšském" Krummau an der Moldau u sv. Víta oženil (i v oddací matrice je psán stále příjmením Kolář stejně jako otec, uvedený tu kupodivu beze zmínky o rozvodu jako "Papierarbieter in Niemsching", tj. papírenský dělník ve vsi Němče u Větřní /Wettern/) s českokrumlovskou švadlenou ("Schneiderin") Annou, roz. Pilmayerovou (*29. prosince 1917 v Českém Krumlově, Plešivec čp. 130), dcerou trafikanta na adrese Plešivec čp. 130 Johanna Pilmayera (podepsán je příjmením "Pilmejer") a jeho ženy Marie, roz. Wagnerové z Českého Krumlova. "Anni" sloužila nějaký čas i jako pokojská ("Stubenmädel") u rodiny Spiro a volný čas (její budouci muž, přáteli zvaný "Jokl" ho trávil v turnerském hnutí a ve sdružení Wandervogel) věnovala mariánské kongregaci, kde její místní vedoucí, slečna Nedvedová, pořádala s děvčaty množství kulturních akcí a turistických výprav. Už 26. srpna 1939 byl čerstvý ženich povolán k wehrmachtu, ale na samém konci války byl neskutečnou shodou okolností převelen do rodného Krumlova, na jehož hranicích už stáli Američané. Narodili se jim ještě před vyhnáním synové Hermann (*18. listopadu 1939) a Hans (*29. dubna 1942), už v Německu, když se ocitli v hesenském Hofheimu, v listopadu 1950 ještě do třetice syn Peter, který otcovy zápisky zpracoval do zmíněné už knihy, vydané vlastním nákladem. Zatímco Jakob Kolar (divíte se, že v Německu už nepoužíval ve svém příjmení "nabodeníčka dlúhá ni krátká", tj. čárku aniž háček?) se před svým skonem 12. listopadu 1989 dožil téhož roku i zlaté svatby i 76 let, "Anni" se rozloučila se světem až 6. července 2017, kdy by jí v prosinci bylo rovných 100 let. Však ji také krajanský časopis "Glaube uns Heimat" stačil z neznalosti blahopřát nejen ke stým, ale v roce 2018 i ke sto prvým narozeninám.
- - - - -
* Český Krumlov / † † † Hofheim am Taunus (HE)
