HEINZ KÖLBL
"Bounaschn Kopölln" 1913-2013
Až do svého vyhnání v roce 1946 byli obyvatelé vsi Záboří (Saborsch) ve svém každodenním životě, ve svých radostech a starostech hluboce ovlivňováni náboženskými a kulturními představami katolického řádu cisterciáků z kláštera Vyšší Brod (Hohenfurth), působícího tu od 13. století (třeba ovšem poznamenat, že v roce 1941 byli řeholníci z kláštera, k jehož majetkům náleželo Záboří a okolí opravdu už nejméně 650 let, vyhnáni nacisty devět let předtím, než byl klášter znovu zrušen komunisty roku 1950 - pozn. překl.). Boží muka, kapličky, křížové cesty a kostely prostupovaly krajinu jižních Čech stejně jako modlitba, bohoslužba a slavnost eucharistie zdejší osobní a společenský život. Záboří je součástí farnosti Strýčice (Stritschitz), tam ve Strýčicích stojí i kostel, kam se dá přes návrší zvané "Kira-Bühl" (tj. doslova "Kostelní kopec", na mapách Zádušní vrch 454 m - pozn. překl.) pěšky dojít asi za 30 minut. Místními obyvateli bylo během let v Záboří zbudováno množství sakrálních staveb, ať už je to mešní kaple Svatého Kříže na návsi (v originále "Meßkapelle zum Hl. Kreuz am Dorfanger" - pozn. překl.), výklenková kaple se soškou sv. Jana Nepomuckého, klenoucí se nad Zábořským potokem (v originále "Brückenkapelle, die den Dorfbach überbrückend die Ufer und dem Hl. Nepomuk geweiht ist" - pozn. překl.), "Wulfn-Kopölln" na okraji obce směrem na Strýčice a Dobčice (Dobschitz), konečně při silnici na Čakov (Groß-Čekau) a České Budějovice (Budweis) a zároveň na břehu Kamenného rybníka (v originále "Stoaweihr" - pozn. překl.) stojící "Bounaschn-Kopölln".
Kateřina Valentová (v originále "Katharina Walenta", narozená 19. října 1886 v jazykově české Křemži jako dcera tamního sedláka Františka Valenty a jeho ženy Kateřiny /Kathariny/, dcery Filipa Eibla z jazykově německých Dobčic a Agnes, roz. Eiblové z rovněž tehdy jazykově německých Holašovic /Hollschowitz/ - pozn. překl.) se jako malé ujala její teta (byla to Magdalena, roz. Eiblová, narozená v Dobčicích 20. června 1853 a zesnulá v Záboří 14. dubna roku 1928 - pozn. překl.), jejíž všechny děti zemřely v raném věku (bylo jich 11!: Maria * i †1873, Katharina *1874 †1894, Thomas *1876 †1877, Maria * i †1878, Jakob * i †1880, Leonard * i †1881, Agnes * i †1882, Franz de Paula * i †1884, Kaspar * i †1885, Johann * i †1887, Mathias * i †1889 - pozn. překl.) a po níž zdědila "Bounaschn-Hof" (jde o statek v Záboří čp. 10, jejíž vlastník a Magdalenin manžel Jakob Reidinger zemřel už 2. srpna 1910, tj. téměř 18 let před Magdalenou, která statek odkázala Kateřině - pozn. překl.). Kateřina se provdala za Franze Rotschedla (narodil se v Chvalovicích /Kollowitz/ čp. 3 dne 10. února roku 1879 a zemřel v Záboří čp. 10 dne 26. února 1931, s Kateřinou /přežila svého muže o 13 let a zesnula v Záboří 5. května 1944, takže ani ona se nedožila potupného vysídlení/ se brali ve Strýčicích dne 13. května roku 1907 - pozn. překl.) a měli spolu brzy po svatbě dvě zdravé děti, syny Jakoba (*1907) a Franze (*1909). Příznivé výsledky hospodaření na statku umožnily jeho rozšíření o stodolu, což se obešlo bez úrazu a plánovaným způsobem (v originále "ohne Unfälle und in der vorgesehenen Weise" - pozn. překl.). Před sto lety to byla pro ty lidi opravdu významná událost především pro jejich budoucnost (rozuměj stodolu i ty dva syny - pozn. překl.). To, čeho se jim podařilo dosáhnout, připisovali jen v menší míře sobě sami a za štěstí, jež je potkalo, děkovali prosebné pouti do Říma za požehnáním od papeže Pia X., vykonané po své svatbě. To, co se jim podařilo, považovali za Boží přispění a milost a dali na znamení vděčnosti pro paměť budoucím generacím na svém pozemku a při cestě, jíž se denně ubírali, zbudovat kapli, "Kopölln" jak se říkalo zdejší němčinou. Byla vysvěcena před sto lety roku 1913 a svěřena ochraně Matky Boží. Asi 30 cm vysoká socha Panny Marie Lurdské stála proto v jejím středu. V letech po válce byla bohužel z kaple odcizena. Jak prokázaly odkryvy památkového úřadu, byly stěny pod pozdějšími vrstvami omítky zdobeny malbami (v originále "wie die Freilegungen der Denkmalschutzbehörden erbrachte, waren die Wände mit Malereien geschmückt" - pozn. překl.). V roce 2013, po letech národního socialismu a druhé světové války, po vysídlení obyvatel německého kmene a rozdělení světa na Východ a Západ v následném období "studené války" už neexistuje smrtící hranice, která dělila rodiny a přátele. Není to nijaká zásluha jedné jediné osoby, má však cenu to připomenout. Dvě až tři generace se ovšem v té uplynulé době zrodily bez osobního vztahu ke krajině, kultuře a rodinné historii původních obyvatel Záboří. Jsou to generace nových osídlenců Záboří stejně jako děti a vnuci původních obyvatel vyhnaných z domova a zbavených kořenů, děti a vnuci po válce vyrůstající už v obou někdejších německých státech i v jiných zemích. Domov je těch jedněch stejně jako těch druhých. Jako téměř všechna stavení ve vsi také "Bounaschn-Kopölln" během poválečných let víc a víc chátrala. Po otevření hranic, a to jak těch státních, tak i mezilidských, rostlo opatrným, mnohdy obtížným, někdy i zklamáním provázeným sbližováním lidí, poháněným však zvědavostí a umíněností, z osobních vzpomínek a vyprávění "Bounaschn-Familie" o kapli přání uchovat ji jako místo zasvěcené vděčnosti a paměti rodu. Sourozenci Jakob, Franz a Hans (*1919) Rotschedlovi, Katharina (*1921) Siglová a Maria (*1924) Kölblová (matka autora textu - pozn. překl.), obě roz. Rotschedlové, žili ve spojení s kaplí takříkajíc od svého narození a motivovali i své děti a vnuky k uchování této součásti rodové historie. Thomas Kapfer, architekt a vnuk Marie Kölblové, naplánoval potřebné stavební práce včetně rámcového vyčíslení finančních nákladů. Vzpomínám si na zajímavé a někdy i veselé cesty do Záboří s ním. Adi (Adolf) Rotschedl, narozený ještě na stavení čp. 10, zvaném "Bounaschn-Haus" (ovšem už jako syn Jakoba Rotschedla a jeho ženy Marie Doschko dne 22. května 1940 - pozn. překl.) si vzal na starost nezbytné kontakty v rámci "Bounaschn-Familie" a také vůči obci Záboří. Zvlášť důležitou osobou byl přitom Josef Binder, kterého jsme poznali prostřednictvím Gretl Knofové (ta je zastoupena i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Ve svém dětství a mládí žil Josef nějaký čas u svých příbuzných v Záboří ('s Wirt). Jeho schopnost mluvit česky i německy (nebyl odsunut - pozn. překl.), jeho znalost správních struktur a správných osob, jeho angažmá ve styku se starostou obce Záboří, s církevními úřady, s památkovým úřadem i se stavební firmou přispěly rozhodujícím způsobem k tomu, aby se přání stalo po letech skutečností a obnovená kaple byla roku 2007 v rámci malé rodinné slavnosti (jako jediná ze sourozenců Rotschedlových, dětí někdejších stavebníků kaple, na ní byla přítomna paní Kathi Sieglová, poněvadž její sestra Maria zemřela už rok předtím v září 2006 a bratr Hans v dubnu roku 2007 - pozn. překl.), která spojovala "Bounaschn-Familie" s dnešními obyvateli obce, znovu vysvěcena (a to českobudějovickým děkanem Adolfem Pintířem, který se v roce 2014 po rezignaci biskupa Jiřího Paďoura jako dosavadní generální vikář administrátorem diecéze - pozn. překl.). Nezbytné finanční prostředky byly shromážděny příslušníky "Bounaschn-Familie" ve výši 80 tisíc 855 českých korun, tj. přibližně 3 tisíců €. Pro další udržení kaple v dobrém stavu je vedle peněz nutný vzájemný kontakt rodiny a místních lidí, tj. i návštěv Záboří. Hodnoty vytvořené našimi předky si žádají uchování v naší vzpomínce, v našem vyprávění i ve skutečnosti. Vytváříme si tak povědomí o své osobní rodové historii, o našem propojení s kulturními a politickými fakty a danostmi a prokazujeme tak našim rodičů, prarodičům, praprarodičům a bývalým i dnešním obyvatelům Záboří svůj respekt a dík.
Hoam!, 2013, č. 5, s. 82-84
Syn Marie Rotschedlové Heinz Kölbl tímto v originále ovšem německým textem dává znát, že i potomci selských rodin někdejšího německého jazykového ostrova kolem Českých Budějovic a podél nejsevernějšího výběžku Šumavy (šumavská hymna ostatně zazněla na závěr slavnostního vysvěcení obnovené kaple) do jihočeského vnitrozemí uchovávají rodovou paměť slovem i skutkem. Když jsem u starosty obce Záboří pana Josefa Honsy nabyl bližších informací o kontaktech s původními jejími obyvateli, přišel mi do ruky i jiný český překlad této Kölblovy zprávy, svědčící o tom, že není nijak brána na lehkou váhu. Poněvadž vzpomínka a vyprávění uchovává skutečnost jinak nenahraditelnou. Pro úplnost musime uvést, že kaple se dočkala lepších časů také díky poválečné péči obyvatel Záboří. Podle sdělení Romana Buše se o ni po dlouhá léta staraly jeho prababička, babička a matka, Eleonora, Marie a opět Marie Fatkovy. Rodina byla mimo jiné spřízněna se zábořskými Lindauery.
- - - - -
Záboří
