logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

OLLY KOMENDA-SOENTGERATHOVÁ

Asylanten


Asylanten sind wir
auf der Erde.

Bleiberecht gilt nur
für kurze Zeit.

Abgewiesen
unsere Beschwerde

Abgeschoben wir
zur Nicht-Ich-keit.

Was bleibt von uns zurück
auf dem Planeten?

Vielleicht ein Stockschirm
von der Wanderung,

mag sein, ein Buch
mit unseren Gebeten

und unter schwarzem Hut
Erinnerung.

Exulanti


Jen exulanti jsme
na této zemi.

Pobyt je povolen
na krátký čas.

Zavrženi
s žaly i nadějemi,

odsunuti, že nic
nezbylo z nás.

Či přece něco
tady na planetě?

Snad deštník na cestu,
snad knížka teninká

s modlitbami.
A možná, napadne tě,

pod černým kloboukem
i vzpomínka.

Sudetenland, 1992, č. 2, s. 97

P.S. Báseň vznikla k obrazu malíře Albina Sättlera Nach dem Kirchgang (Po cestě do kostela), který opravdu zachycuje zátiší se židlí, na ní pověšeným deštníkem a na ní ležící modlitební knížkou a kloboukem, na jehož okraji vidíme dvě malé snítky jarních kočiček.

Einmal Prag-Köl


Vierundzwanzig Minuten früher
taucht die Sonne
an der Karlsbrücke
in die Moldau.
Sie duftet nach Jasmin
aus alten Gärten
und Nepomuk, der Schweiger,
spricht vom Glück.
Wem sie vierundzwanzig Minuten später,
am Rhein
zwischen den Schleppen schaukelt,
wirft sie in das Tucken der Motore
dein Lachen
und eine Handvoll Jasmin.

Jednou Praha-Kolín nad Rýnem


O čtyřiadvacet minut dřív
zapadá slunce
na Karlově mostě
do Vltavy.
Voní po jasmínu
ze starých zahrad
a Nepomuk, ten mlčenlivý,
promluvil samým štěstím.
Když se o čtyřiadvacet minut později
na Rýně
to slunce kolébá uprostřed vlečných lodí,
háže do rachotu motorů
tvůj úsměv
a hrst jasmínové vůně.

Café Slavia


Ich habe dich herbeigewartet
auf dem Bahnhof.
Mit jedem Flugzeug
hab ich mich zu dir geträumt.

Jetzt im Café Slavia
an der gleichgültigen Moldau
bist du mir
unerreichbar nahe.

Zwischen uns ein Tisch,
eine Welt.

Wir kamen einen Traum

Kavárna Slávie


Přišla jsem tě čekat
na nádraží.
S každým letadlem
jsem se k tobě přisnila.

Teď v kavárně Slávie
nad lhostejnou Vltavou
jsi mi
nedosažitelně blízko.

Je mezi námi stůl,
celý jeden svět.

Sudetenland, 1993, č. 1, s. 41

P.S. Oficiální název dnes znovuobnovené kavárny na vltavském břehu zní i v češtině Slavia. V ústním podání i v literatuře se však častěji vyskytuje podoba Slávie, podobně jako u pražského sportovního klubu téhož jména.

Gegenwart


Ich habe soviel verlernt.

Damals konnt ichs noch,
als ich mit Schuppen
und mit Kiemen
durch das Meer
von Augenblicken glitt
in jedem Flossenschlag
das Jetzt.

Ich konnte es,
als pfotenleise
ich im Geruch der Nacht
die Liebe suchte
und jeden neuen Herzschlag
mir gegenwärtig
neu eratmete.

Jetzt geh ich aufrecht,
und mit mir geht
das Vorgestern und Gestern
und klopft mir
unter meinem Hut Empfehlungen zu
fürs Morgen und fürs Übermorgen.

Ich habe
Alle Augen voll zu tun.
Ich muss mich rückwärts wenden,
um vorwärts
richtig gehen zu können.
Nur
Wo ich gerade steh,
hab ich vergessen.

Přítomnost


Tolik jsem toho zapomněla.

Tenkrát jsem to ještě uměla,
když jsem se šupinami
a žábrami
klouzala
mořem okamžiků
s "teď"
v každém rázu ploutví.

Uměla jsem to,
když jsem tiše na tlapkách
ve vůni noci
hledala lásku
a s každým novým rázem srdce
znovu
nadechovala.

Teď chodím zpříma
a chodí se mnou
předvčerejšek i včerejšek
a vyklepává mi
pod kloboukem
doporučení pro zítřek a pozítřek.

Mám
všechny oči plné práce.
Musím se obracet dozadu,
abych mohla
jít správně kupředu.
Jenomže
kde právě stojím,
jsem zapomněla.

P.S. Tuto báseň, příznačnou opět nejen "vodním" motivem, nýbrž i rekvizitou klobouku jako v úvodní ukázce Exulanti, přeložil sám Jaroslav Seifert na rozdíl od překladů ostatních, patřících autorovi souboru Kohoutí kříž; ten Seifertův překlad našel kupodivu v českobudějovickém divadelním programu ke hře Harlekýnovy miliony, uvedené Jihočeským divadlem roku 2004 a vytvořené na motivy Bohumila Hrabala.

Z Divišova Sursum

Jde o dva autorčiny překlady básní z Divišovy sbírky téhož jména. V tomto případě je ovšem nejprve uveden originál a vedle německý překlad.

Postscriptum


Poezie není nic napsaného,
je to nejvýš něco rozepsaného nebo nedopsaného,

a ona není nic řečeného a vyslovovaného,
ale spíš říkajícího a vyslovujícícho,
protože smlčeného nebo mlčícího anebo umlčovaného.

Pak je to vyslovená věc!
Ale protože jsme taky prolezlé tělo
a naopak nejen prasklá duše ale i jednolitý duch -

Nesmí se to smlčet, ale musí se to říct,

nesmí se to nenapsat, ale musí se to napsat,

a nesmí se to tajit, ale musí se to vyjevit!

Die ausgesprochene Sache


Poesie ist nichts Aufgeschriebenes,
sie ist höchstens etwas Zerschriebenes
oder nicht zu Ende Geschriebenes,
sie ist nichts Gesagtes und Ausgesprochenes,
jedoch eher etwas Sagendes und Aussprechendes,
weil Verschwiegenes oder Schweigendes
oder zum Schweigen Gebrachtes.
Dann ist es eine ausgesprochene Sache!
Aber weil wir auch ein durchkrochener Körper sind
und andererseits nicht nur eine geplatzte Seele
aber auch ein einzelner Geist -
Darf es nicht verschwiegen,
sondern muss gesagt werden,
darf es nicht ungeschrieben bleiben,
sondern muss aufgeschrieben werden,
darf es nicht verheimlicht,
sondern muss offenbart werden!

Krátce


Míti vidění, vidění pravé,
třináctkrát obejít kost v srsti,
pak být nařčena z vraždy, ozdobit se chaluhou

a pak po patnáct let tuhnout v žíních,

celý čas bez jediného holuba, natožpak balíčku,

v němž by smrádlo aspoň vykuchané nic -

Ano, vy penězoměnci -
to vše pod jednolitou hladinou moře,
mezi dvojím hrotem biskupské mitry
a v trojrozměrném šílenství,
protože teprve být čtyřrozměrní,
mohli bychom vsunout ruku do koule
a vylovit odtud alfu i omegu.


Sursum, NČB, 1967

Kurz


Eine Erscheinung haben, eine richtige Erscheinung,
dreizehnmal den Knochen im Fell umkreisen,
dann des Mordes beschuldigt werden,
sich mit Seegras schmücken,
und dann nach fünfzehn Jahren in einem härenen
Gewand erstarren,
all die Zeit ohne eine einzige Taube,
geschweige denn ein Päckchen,
in dem wenigstens ein ausgenommenes Nichts
stinken würde -
Ja, ihr Geldwechsler,
das alles unter dem einheitlichen Meeresspiegel,
zwischen den beiden Spitzen der Bischofsmitra
und im dreidimensionalen Wahnsinn,
denn erst wenn wir vierdimensional wären,
könnten wir die Hand in die Kugel schieben
und von dort Alpha und Omega herausfischen.


Sudetenland, 1998, č. 4, s. 465

Budiž řečeno hned na počátku, že se Šumavou spojuje naši autorku opravdu jen řeka Vltava a pak také Furth im Wald, po němž je nazvána jedna z kapitol její vzpomínkové knihy Im Schatten Prags. Narodila se 23. října 1923 na pražském Žižkově jako o téměř dvacet let později moje žena Marcela a jako v prvním roce dvacátého století náš Jaroslav Seifert, který právě poezii Olly Komenda-Soentgerathové, jak se málo ví, na sklonku života překládal a revanšoval se tak za její překlady vlastní poezie do němčiny. Už roku 1982, tedy dva roky předtím, než jejich autor získal Nobelovu cenu za literaturu, je vydala knižně pod titulem Im Spiegel hat er das Dunkel ve Waldbrunnu a v Praze na oplátku vyšly pak hned tři tituly Seifertových převodů veršů jejích: roku 1985 Netopýří mlčení, 1988 Co mi spí v noci pod víčky a 1989 pak Nedosažitelně blízko s názvem podle jednoho verše básně Kavárna Slávie. Roku 1995 vydala po své vlastní a Seifertově poezii do významné edice Das Neueste Gedicht v eisingenském nakladatelství Heiderhoff zařazené překlady poezie Ivana Diviše. Svazek nese název Sursum stejně jako slavná autorova "přelomová" sbírka, jíž dal kdysi v českobudějovickém nakladatelství vnější podobu Jiří Tichý v téže řadě jako předtím mé Hořké chuti ořechů. Byl to motiv srdce (Sursum corda!) z dřevěných "šumavských" letokruhů. Připomeňme, že Olly Komenda-Soentgerathová studovala na pražské Karlově univerzitě germanistiku a historii a své první básně a povídky publikovala ještě za války v listě Prager Tagblatt. Má to prvé z obou svých příjmení české, to dívčí či rodné, a pokud žila v Kolíně nad Rýnem (zemřela tam na Svatodušní neděli 8. června roku 2003), je to opravdu asi jen následkem toho, co se snažila popsat roku 1990 v prózách své knihy Im Schatten Prags (vydalo ji roku 1998 česky pod názvem Ve stínu Prahy ostravské nakladatelství Montanex), jimiž se vypořádala s hrůzami let 1945-1946, jak je zažila na vlastní kůži ve svých dvaadvaceti letech. Její životní osud se tu dotkl Šumavy i v kapitole nazvané Furth im Wald, kde překročila jako po ní i mnoho Čechů v uprchlickém táboře pomyslný brod, z domova do svobody. "Nehlasná síla citu", kterou označila vedle melodické příznačnosti pražské německé autorky kritika za hlavní rys jejího pozdního talentu, oceněného roku 1992 Sudetoněmeckou kulturní cenou, nás dokáže přesvědčit. Právě Jaroslav Seifert odčinil svými překlady vyhnané autorky, vyšlými zčásti až po jeho smrti (nikdy nesmí být zapomenuto, že na smutečním oznámení 1986 měl za jménem a Dr. h.c. na prvém místě titul "člen Bavorské akademie krásných umění" a pak teprve "národní umělec"!), snad i díl svého těsně poválečného poblouznění, jemuž dal tehdy výraz i svými šumavskými verši ze Zátoně a Horní Vltavice. Je v nich také ten jeden jediný tok - řeky však nelžou, jsou jen zdánlivě lhostejné.

- - - - -
* Praha-Žižkov / Furth im Wald (BY) / † † † Kolín nad Rýnem (NRW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Obálka (1990) původního vydání v nakladatelství Wissenschaft und Politik v Kolíně nad Rýnem...
... a českého překladu (1998) její vzpomínkové knihy v ostravském nakladatelství Montanex
Obálka (1996, Forest Books) anglického vydání její knihy oznamuje i to,
že byla poctěna literární cenou Andrease Gryphia
Její "báseň v kameni"

zobrazit všechny přílohy

TOPlist