KARL KRAMLER (ps. K. RELMARK)
|
In die Fremde Lebe wohl, mein trautes Dörflein, Lebe wohl, mein Vaterhaus; In die Fremde muss ich wandern, In die weite Welt hinaus. B'hüt Euch Gott, Ihr meine Lieben, Vater, Mutter, lebet wohl Bruder, Schwester, ich muss wandern In die Weite kummervoll. Stiller Hain, ihr Wiesen, Felder Und auch du, du brauner Bach, Von euch scheid' ich, die Erinn'rung Folgt mir in die Fremde nach. |
Do ciziny Sbohem buď, má vísko milá, rodný dům mám opouštět; do ciziny putovat mám, někam v široširý svět. Bože, chraň rodiče moje, nejbližší střez napořád, bratry, sestru, když teď je mi rmutu plnému pryč se brát. Tichý háji, vy luka, pole, ty říčko s vodou hnědavou, v paměti věrné pojďte se mnou, provázejte mne dálavou. |
|
>Waldheimat, 1932, s. 209 |
|
|
P.S. Ty prosté verše, tvořící při společném otištění s básněmi "In der Fremde", tj. "V cizině", a tou zde hned následující "In die Heimat", tj. "Domů", jakousi dějovou trilogii, provází v originále údaj, že jejich autor žije v dolnorakouském Judenau, ves, s níž se loučí, je pak, jak víme odjinud, šumavský Křišťanov (Christianberg), kde vyrostl v rodině s osmi ratolestmi, než odešel do světa jako kněz. Domov a cizina, ta slova mají právě v "šumavském" pojetí zesílený a věčný protiklad. |
|
|
In die Heimat In die Heimat geht es wieder; Lange, lange ist 's schon her, Dass ich ferne von den Lieben Treib mich in der Welt umher, In die Heimat geht es wieder; O, wie klopft mein Herz vor Freud'; All mein Sinnen, all mein Denken Ist dem Böhmerwald geweiht. Kann ihn wahrlich nicht vergessen, Weil dort meine Wiege stand, Weil ich in der Kindheit Tagen Dort mein höchstes Glück empfand. |
Domů Domů, domů zas a zase; kolik už je tomu let, vzdáleného od svých drahých kdy mne krušil širý svět. Domů, domů zas a zase; jak jen srdce bije mi, Šumava pro mě vždy bude nejsvětější na Zemi. Nikdy nelze zapomenout, kde jsem se to narodil, tam že jsem v dnech svého dětství prožil nejvíc šťastných chvil. |
|
Waldheimat, 1932, s. 209 |
|
|
Waldauge Dort oben auf der Bergeshöh' Da liegt ein kleiner dunkler See; Er spiegelt rein des Himmels Blau, Wie 's Bächlein unten in der Au; Kein Windstoß erregt je eine Welle, Er ist kein Heim für die Forelle. Herab von steiler Felsenwand Fällt manchesmal ein Körnchen Sand; Da ist 's, als kläng aus Geistermund Herauf aus tiefem Wasssergrund, Ein Hilferuf aus tiefen Kehlen Der Hilferuf verbannter Seelen. |
Oko lesa Tam nahoře vysoko pod horou leží to malé temné jezero; zrcadlí se modř nebes široce na něm jak dole v lučním potoce; ni vánek nečeří však vlnu v něm, ni pstruhům není ta hláď domovem. Často tam z prudce strmé stěny skal opadá zrnko písku shůry dál a dál; to jak by zněla echem tajemná ústa duchů od jezerního dna, o pomoc zhluboka to volání tě vzruší, volání o pomoc dole zakletých duší. |
|
Waldheimat, 1933, s. 168 |
|
|
Böhmerwald - Waldheimat Oft schon schielt ich nach den Bergen, Nach dem dunklen Wäldern hin Zu den Wäldern, zu den Bergen Zog mich oft mein Wandersinn. Nach den Bergen, in die Ferne Zwischen Bayr- und Böhmerland, Zu den Wäldern gar so gerne Hätt' mein Schritt sich hingewandt. Doch wie durft ich Kind alleine Greifen zu dem Wanderstab Und durch wilde Urgesteine Wandern hin, bergauf, bergab. Was den Knaben zog und drängte, Riss den Jüngling mit sich fort; Zu den Wäldern, zu den Bergen War er am ersehnten Ort. O, wie schwelgt' ich im Genusse, Der das Herz und Aug erfreut, Im Genusse schöner Bilder, Die uns die Natur hier bäut. Hast du Bäume schon gesehen Von so riesenhaften Bau, Wie im Böhmerwald sie stehen Himmelhoch und altersgrau? Nein, das hast du nicht gesehen, Einen Wald so wild und schön; Bei gestürzten Riesen ragen Riesen wieder in die Höh'n. Tod scheint hier gehaust zu haben, Baumesleichen stark und schwer Liegen über Stein und Graben, In die Kreuz und in die Quer'. Moderwälle, übermannshoch Hemmen oft des Wandrers Schritte, Ringsum ist Verwesung, doch der Kern gut in der Mitte. Und aus diesen Baumesleichen Sprosset neues Leben aus, And're Riesen auf dem weichen Moder finden Lebensschmaus. Es scheint das Leben und der Tod Hier inniglich umschlungen, Doch dieses Urwalds Lebenskraft Hat vollen Sieg errungen. Ja, die Wunden, die dem Walde Das Wetter hat geschlagen, Die verschwinden gar so balde Moos und Kräuter überragen. Denn gar so mächtig sind von Wuchs Adlerfarn. Gras und Nessel, Wo gut verborgen lauscht der Fuchs An der Rehs stillen Wechsel. Im Geäste hausen sorglos Federwild und Sangesmeister; Durch den dunklen Tann hinhuschen Kauz und Uh', die nächt'gen Geister. Es stürzt über Stock und Steine Sich ein Bächlein, braun und kühl, Und zum Rasten ladet eine Moosbank als ein weicher Pfühl. Oben bei der hohen Felswand Liegt ein kleiner, dunkler See, Wie ein träumend Auge schaut er Still hinauf zur blauen Höh'. An dem See, dem regungslosen Wars, wo oft der Dichter lauschte, Er vernahm des Waldes Herzschlag, Süßer Waldduft ihn berauschte. |
Šumava - lesní domov Šilhával jsem vždy za horami, temnými lesy v lůně skal, k lesům a k pohořím mě mámí tulácká touha stále dál. Do hor tam v modravé dáli mezi Čechami a Bavorskem, k lesům rády směřovaly moje kroky v dobrou zem. Co pouhé dítě jsem brával do rukou poutnickou hůl po skaliskách vystoupával k jasu, bokem v stinný důl. Po chlapeckých laskominách, neobrátil jinoch list; coby student o prázdninách míříval dál do týchž míst. Hýřívalo to v nich krásou, srdci, oku k potěše, obrazy, jež příroda jen vzácnou silou vykřeše. Viděl jsi jinde někdy snad stromy tak obrovitých měr, jež na Šumavě uzříš stát, do nebe mířit z dávných šer? Spatřit nebylo ti dáno, jinde les tak divých krás; z padlých obrů, nevídáno, rostou noví obři zas. Jak sama smrt byt by tu měla, u tlících kmenů drží stráž, ležících bez moci už zcela, v úvalu napříč křížem kráž. Trouchnivý val muže vyšší brání často poutníkovi v chůzi, takže sotva slyší kol že raší život nový. Z mízních jader mrtvých stromů klube se vždy v pravý čas novou silou, mocnou k tomu, v zmaru žití hodokvas. Jako by život se smrtí zde objaly se zvroucna a prales zánik rozdrtí vítězstvím dobudoucna. Rány, uštědřené lesu v bouřích, temném krupobití, zarůstají v mechu, vřesu, v bylinách, jež všude svítí. Ta mocná výše kapradí, kopřiv i travin v struze, liščímu sluchu prozradí šum plaché srnčí chůze. Ve větvoví bytuje volně ptačí havěti pěvecký chór; v temnu jedlí nocí se mihne, výr se sýčkem tmou za obzor. Kol pařezů přes kamení jde potok, sám hněď a chlad, polštář mechu v okamžení by zvábil na měkku spát. Nahoře při skalní stěně malé temné jezero spí, jako snící oko výš hledí, kde se nebesa modrají. Ta hladina nepohne se jen k sluchu básníkovu, dolehl tep srdce lesa, dech, sladký šum cítil znovu. |
|
Waldheimat, 1933, s. 170 |
|
|
In der Fremde Jetzt hab eine neue Heimat Ich gefunde in den Fern' Und ich glaube, dass die Fremden Haben auch den Fremdling gern. Auch gar schön ist Gottes Erde Hier in diesem fremden Land. Wald und Auen, Feld und Quelle, Alles ich gar herrlich fand. Doch das Alles ist die wahre Liebe Heimat nimmermehr, Darum drückt geheime Sehnsucht Nach der Heimat mich gar schwer. |
V cizině Mám teď už nový zas domov, jejž tu v dáli našel jsem, rád věřil bych, že mne ti cizí přijmou, byť jsem cizincem. Krásná je všude zem Boží, nejinak ten cizí kraj. Lesy, luka, pole, vody, jsou člověku pravý ráj. To všechno však ničím není vůči domovu, co mám rád, odkud jsem, po němž vždy touha tajná tíží odevšad. |
|
Waldheimat, 1932, s. 209 |
|
|
P.S. Ta cizí "dálava" bylo tak až neskutečně blízké Dolní Rakousko. Kdyby tak autor věděl, kam jeho krajany v nedaleké půli století zažene násilné vysídlení z jeho rodné Šumavy! |
|
|
Im Walde Im grünen Wald bin ich daheim, Da sing und dicht' ich manchen Reim, Da jauchz' ich auf voll lebenslust Des Harzes Balsam schwellt die Brust. -- Im grünen Wald bin ich allein; Nur hie und da ein Vögelein Teilt mit mir Fried und Einsamkeit; Wie glücklich schwindet hier die Zeit. -- Im grünen Wald den Herrn ich fühl', Er hat gemacht aus Moos den Pfühl, Der Ruh mir spendet und den Quell, Aus dem das Bächlein kommt so hell. -- Im grünen Wald bet' ich gern Und heb die Hände auf zum Herrn. Im Säuseln durch die Aeste weht Des Herrn Gefallen am Gebet. -- |
V lese V zeleném lese doma jsem, lecjaký můj rým vzešel v něm, tu radost ze života cítím, pryskyřicí tu hruď svou sytím. -- V zeleném lese bývám sám; nějaký ptáček tu a tam sdílí se mnou ten mír a jas; jak šťastně uplývá tu čas! -- V zeleném lese jsem svůj pán, tam polštář z mechu je mi stlán, tam tichý pramen dá mně klid a jasné vodě vyprýštit. -- V zeleném lese sepnu rád své ruce k Bohu, napořád šelestí stromy Boží hlasy: modlitba se mu líbí asi. -- |
|
Waldheimat, 1933, s. 92 |
|
Karl Kramler spatřil světlo světa 9. ledna roku 1868 jako prvorozený syn Johanna Kramlera, majitele usedlosti čp. 33 v Křišťanově, na níž předtím hospodařil i jeho otec Josef Kramler se svou ženou Elisabeth, roz. Wickovou původem ze dnes zaniklého Ondřejova (Andreasberg). Karlova matka Maria byla dcerou ranhojiče v Křišťanově čp. 19 Thomase Jenneho a jeho ženy Josefy, roz. Mugrauerové (její otec Sebastian Mugrauer hospodařil na křišťanovském stavení čp. 91, odkud pocházela jeho žena Sofia, roz. Deutschová). Johann a Maria Kramlerovi měli svatbu v křišťanovském kostele Nejsvětějšího jména Ježíš svatbu dne 27. listopadu roku 1866, narodilo se jim pak po řadě osm dětí, z toho sedm synů a jedna dcera: Karl (*1868), Josef (*1870), Thomas (*1872), Johann, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže (*1875), Aloys (*1877), Rudolf (*1879), Maria (*1881) a Franz (*1884). Karl se podobně jako jeho bratr Johann stal knězem a působil vedle zmíněného už Judenau i ve farní osadě Ollern (dnes místní část městyse Sieghartskirchen, stejně jako Judenau-Baumgarten v politickém okrese Tulln an der Donau), než skonal 17. října roku 1954 v obci Sindelburg (dolnorakouský politický okres Amstetten, od roku 1971 spojením dvou obcí vzniklá obec Wallsee-Sindelburg). Kromě řady básní přispěl do meziválečného českobudějovického časopisu Waldheimat (1924-1933) občas i pod pseudonymem K. Relmark (tj. zpětně čtené jeho příjmení) i texty o šumavském nářečí a zvykosloví.
- - - - -
* Polučí, Křišťanov / † † † Wallsee-Sindelburg (A)
