JOHANN KRAMMER
Něco málo o sobě
Narodil jsem se 31. května 1907 jako třetí nejstarší z deseti dětí rolnické rodiny v Nových Domcích (Neuhäusel), farnost Kapličky (Kapellen) (obě osady, ležící při rakouské hranici na jih od dnešního Lipenského jezera po druhé světové válce postupně zcela zanikly - pozn. překl.). Roku 1914 jsem začal v Kapličkách chodit do obecné školy a v 11 letech jsem se stal pasáčkem u Benhadlů v Dobříně (Dobring, osada dnes rovněž zcela zaniklá - pozn. překl.). Pasení krav bylo bohužel pro sedláky často důležitější než pravidelná školní docházka. Náš pan učitel Watzl mi jednou řekl: "Škoda tě, chlapče, že nemůžeš chodit do školy tak, jak bys měl."
V roce 1920 jsem přišel ke svému strýci do Studánek (Kaltenbrunn), abych poznal práci v zemědělství. Já se ale chtěl vyučit kolářskému řemeslu a tak mi tatínek našel učňovské místo ve Frymburku (Friedberg), které jsem nastoupil k 1. lednu 1922. V říjnu 1926 jsem složil tovaryšské zkoušky s dobrým prospěchem. Tovaryšská léta jsem si odsloužil v Loučovicích (Kienberg), Chlumu (Humwald) a Volarech (Wallern). Od 1. října 1929 do 31. března 1931 jsem konal aktivní vojenskou službu na Slovensku u českého vojska (v originále "beim tschechischen Militär" - pozn. překl.).
Když jsem se vrátil domů z vojny, nosili mi sedláci z okolí dřevěné nářadí v hojném množství k nutným opravám a také zakázky na nové nářadí, které potřebovali pro zemědělské práce. Rozhodl jsem se proto vykonat mistrovské zkoušky, které jsem v roce 1932 opravdu i úspěšně složil, a osamostatnil jsem se. Se souhlasem rodičů jsem si nedaleko rodného stavení zbudoval vlastní kolářskou dílnu.
Roku 1935 můj otec zemřel a podle jeho závěti jsem měl převzít dům já. V lednu 1937 jsem se oženil s Lini Feichtlovou ze Svánkova (Reith) u Světlíku (Kirchschlag) a ještě v témže roce jsme přistavěli k rodičovskému domu jedno poschodí, v roce 1939 i stáje a stodolu. Měl jsem pořád dost práce a musel jsem mít k ruce nastálo učně a pomocníka.
Dne 29. srpna 1939 jsem byl krátce před vypuknutím války povolán k wehrmachtu. Prodělal jsem v roce 1940 polní tažení do Francie a následně jsem byl osvobozen od služby ve zbrani, poněvadž jsem byl potřeba doma jako jediný samostatný kolář pro tři obce. Na jaře 1944 jsem ale musel polní šeď obléknout znova. V té době už ovšem padli tři moji bratři "hrdinskou smrtí" (tak to alespoň stávalo psáno na úmrtních oznámeních pozůstalým - pozn. překl.) v Rusku a dva další byli nasazeni na frontě dál, takže jsem měl nárok na stažení z fronty a přeložili mě na poddůstojnický kurs do Lince (Linz), kde jsem po absolvování výuky na školitele setrval až do ledna 1945, kdy jsem na frontu stejně ještě musel.
U Küstrinu na východní frontě jsem byl 14. března 1945 raněn a přes lazaret v Berlíně poslán zpátky k doléčení do Lince. Stačila mi být udělena dokonce dovolená na zotavenou, než přišel v květnu 1945 konec války a po něm Čechy uskutečněné naše vyhnání z domova.
Dne 4. září 1946 jsem se svou rodinou a nemocnou starou maminkou opouštěl domov. Transport mířil z Kaplice (Kaplitz) až do Seckachu v Bádensku-Württembersku, kde nás čekal provizorní lágr s ubytováním nedůstojným člověka. Po šesti týdnech pak transport pokračoval na Heidelberg a na tamním nádraží jsme strávili ještě tři dny, než nás rozvezli do jednotlivých míst.
Všechno další prožily děti, pro které to všechno píšu, už ostatně samy na vlastní kůži.
Glaube und Heimat, 1996, č. 3, s. 58-59
Hubert Hehenberger, v jehož hostinci v Guglwaldu rovnou při české hranici se konávala a dosud konají setkání rodáků z často zaniklých německy mluvících šumavských obcí zejména "na jižním břehu Lipna", jak se v Čechách zjednodušeně říká, uchoval a po smrti Johanna Krammera v krajanském měsíčníku také zveřejnil příběh jeho života, jak jej zesnulý sepsal krátce pro své potomky. Místní důvěrník "Heimatgruppe Heidelberg des Deutschen Böhmerwaldbundes", zpravodaj rodné farnosti právě pro zmíněný krajanský časopis a spoluiniciátor už také zmíněných rodáckých setkání v Guglwaldu, kde předsedal i štábu spolupracovníků pro postavení místního památníku vysídlených obcí na druhé straně hranice, dlouholetý člen katolického Kolpingova kruhu (Kolpingsfamilie) a pěveckého sdružení Liederkranz (Věnec písní) v Ziegelhausen, zesnul věrný Šumavan Krammer v této příměstské části Heidelbergu dne 14. ledna 1995 a byl pět dní nato i pochován na na tamním Starém hřbitově (Alter Friedhof). K osmdesátým narozeninám v roce 1987 mu prelát Johannes Barth (i on je zastoupen na internetových stranách Kohoutího kříže) předal pamětní medaili sv. Jana Nepomuka Neumanna (Bischof-Neumann-Medaille) a nad jeho rakví 19. ledna 1995 zazněla pak slova z Ite missa est proslulé Bavorské lesní mše (Waldlermesse):
|
Jetzt geh i voll Frieden ins Waldhütterl nauf;
hoch überm Berg droben steht's Himmelstor auf. |
Do lesa domu vracim se teď, tam
nad sebou v nebi bránu k Tobě mám. |
P.S. Celý text "bavorské lesní mše" lze najít na internetových stranách Kohoutího kříže u autorského souboru textů Eugena Hubricha.
- - - - -
* Nové Domky / Kapličky / Dobřín / Studánky / Frymburk / Loučovice / Chlum / Volary / † † † Heidelberg (BW)
