EMMERAM KRÄNKL

Svatodušní kázání

Jedné tmavé říjnové noci roku 1945 řekli rodiče nám dětem, že teď jdeme přes hranice a musíme být úplně zticha, jinak přijdou Češi… Seděl jsem ve svých třech a půl letech v otcově batohu a ještě dnes vidím tu noc živě před sebou. Vyhnání bylo i pro nás děti výrazným mezníkem v našem životě, ale nezanechalo v nás duševní otřes; měli jsme přece své rodiče, kteří se o nás starali i v dobách největší bídy v letech 1945-1948. Jako děti jsme také neměli potíže se seznámit s jinými dětmi, vždyť jsme mluvili skoro stejným nářečím jako obyvatelé vesnice, ve které jsme našli vlídné přijetí.
Co ovšem zůstalo, byla určitá touha po staré vlasti, kterou jsme si ve svých vzpomínkách přirozeně trochu idealizovali. Zas a zas jsme se z výšin Bavorského lesa dívali toužebně do blízké vlasti na Šumavě. A na rozdíl od mých bavorských benediktinských spolubratrů mě to táhlo vždy znovu do země za železnou oponou a samozřejmě na Šumavu, do naší staré vlasti.
Jako dítě jsem především slýchával o bezpráví a také o zločinech na vyhnaných Němcích, kteří bydleli v Čechách a na Moravě, a o hlubokých zraněních, která bezpráví zanechala v postižených lidech. Tyto rány se znovu otevřely po zhroucení komunismu, a to v naději, že je v demokratické společnosti česká politika i české obyvatelstvo nově vyhodnotí. Tato naděje byla - pokud se týká mínění většiny - prozatím zklamána například cynickým výrokem čelného českého politika, že vyhnání sudetských Němců bylo "zdrojem míru"!
Mezitím jsem se však naučil dívat se na věc také z druhé strany. Navštívil jsem koncentrační tábor Osvětim. Tam se odvážela většina Židů z Čecha a Moravy - bylo jich celkem asi 80 000 - k tak zvanému konečnému řešení; viděl jsem v dnešních Čechách opuštěné židovské hřbitovy a části obcí. Do roku 1939 byly nápisy na židovských hrobech většinou německé, pak němčina z těchto hřbitovů úplně zmizela. Při všech těchto návštěvách jsem se vždy propastně styděl za to, co bylo na těchto lidech spácháno jménem německého lidu.
Z mnohých dokladů nacistů je také jasně vidět, že po vytouženém konečném vítězství měl být český národ ze svého území vymazán přesídlením, tedy násilným vyhnáním, poněmčením, nebo - jako u Židů - takzvaným zvláštním zacházením s těmi, kdo by se vzpírali. Tak se chopila tehdejší česká vláda po zhroucení "třetí říše" zase požadavku "domů do říše", ovšem ne v původním slova smyslu.

Doba zla a příběh spásy
Bůh nezasahuje do našeho života a našich vztahů přímo, ale daruje nám Ducha svatého - to je poselství a zkušenost svatodušních svátků - aby nás uschopnil ke spolupůsobení v těchto dějinách spásy. Obraťme proto svůj pohled na stopy, které už působení Ducha svatého zanechalo v minulosti na cestě obou našich národů. A je úkolem každého z nás, abychom v rámci svých možností spoluvytvářeli stopy další.
První plody Ducha svatého, které nám zmrtvýchvstalý a ve své církvi přítomný Pán sděluje, jsou mír a odpuštění, to znamená přijmout tento dar odpuštění a schopnost umět sám odpustit.
Obojí je nedělitelně spojené, jak se přece také v otčenáši modlíme: "Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům".
Mír a smíření jsou možné jen tehdy, když si každá strana uvědomí svůj podíl viny. V tomto smyslu se říká v jedné modlitbě smíru a slavnostního slibu z roku 1946, kterou vydali sudetoněmečtí katolíci: "Není naší věcí ptáti se na hříchy druhých, musím přiznat vlastní vinu." Podobně se vyjádřil minulého roku při dvacetiletém výročí vzájemného dopisování mezi německými, českými a slovenskými biskupy český ministr zahraničí Schwarzenberg: "Každý musí očistit sám sebe!" Kde k tomu dojde, tam jsou mír a smíření možné. Tam smíme poznat působení Ducha svatého. Neneseme odpovědnost za vinu druhého, ale určitě ji neseme za svou vlastní vinu. Už 23. srpna 1945 konstatovala německá biskupská konference přiznání viny, na které němečtí biskupové znovu navázali v roce 1990: "Němci se dopustili… na obsazených územích hrozných věcí. Hluboce toho litujeme: mnozí Němci, také z našich řad, se nechali ošálit zlovolným učením nacismu, zůstali lhostejní ke zlořádům namířeným proti lidské svobodě a lidské důstojnosti, mnozí svým chováním napomáhali zločinům, mnozí se sami stali zločinci."
Čeho se z naší strany ještě nedostává? V dubnu tohoto roku (2011) se v Brně konala česko-německá konference o vztazích Čechů a Němců. Obě strany litovaly, že na rozdíl od společného zpracování nacistické minulosti k tomuto tématu ještě chybí sebekritický rozbor od nás, sudetských Němců. V jaké míře jsme byli nejen obětmi, ale i pachateli? Můj zemřelý otec byl po celý život přesvědčeným katolíkem. Ale vzpomínám si ještě dobře na jeho sebekritická slova: "K nám do Prahy přicházelo před rokem 1939 mnoho Židů, kteří prchali před Hitlerem. Velmi jsme se tomu divili, protože jsme tenkrát přece doufali, že k nám Hitler přijde."

Dar rozlišování
Jedním z podstatných darů Ducha svatého je dar rozlišování. Ježíš nám dává důležité znamení pro rozlišování dobrých a zlých duchů: "Poznáte je po ovoci." Dodatečně je pochopitelně snazší posoudit pravou vnitřní povahu nacismu. Ale že bylo už tenkrát možné rozlišit dobro a zlo, dokazuje chování křesťanských laiků, řeholníků, řeholnic a kněží, kteří prohlédli plány a intriky nacismu. Z asi 2250 kněží a řeholníků se dostalo do konfliktu s nacismem podle písemných dokladů asi 610, tedy více než každý čtvrtý. Celkem 62 z nich bylo dopraveno do koncentračních táborů. Asi 30 jich bylo zavražděno. Všichni vytvářejí zvláštním způsobem mosty k našim českým sousedům. Jmenovitě bych chtěl zmínit jen jednoho z nich - pallotina a faráře ve Strahovicích (Strandorf) otce Richarda Henkese. Protestoval nejen proti zabíjení takzvaného bezcenného života, ale zasazoval se také za pronásledované Židy a Čechy. Když ho dopravili do koncentračního tábora Dachau, hlásil se k ošetřování Čechů nemocných tyfem, nakazil se a 22. února 1945 zemřel. Česká biskupská konference se vyjádřila jednohlasně pro jeho blahořečení. Všichni tito lidé odporovali tehdejšímu duchu doby, nechali se vést Duchem Božím. Vzpomínka na ně nás povzbuzuje, abychom je za jiných časových okolností a v jiných požadavcích napodobili. S velikou úctou myslím na tomto místě takéna asi 10 000 sudetoněmeckých sociálních demokratů, kteří byli dopraveni do koncentračních táborů pro své politické přesvědčení a morálně správné chování. "Duch Boží si vane, kam chce", i mimo úzké hranice církve. Stopy působení Ducha svatého vidím ovšem i na české straně. I zde začalo kritické zpracování vlastních nepravostí. To nejdojemnější, co jsem k tomuto případu četl, pochází z roku 1990, tedy bezprostředně po převratu, od tehdejšího českého prezidenta Václava Havla: "Šest let nacistického běsnění například stačilo, že jsme se nechali nakazit bacilem zla, že jsme si - ve spravedlivém, ale také přehnaném rozhořčení - přivlastnili princip kolektivní viny. Co jsme tenkrát dělali, nebyl trest, to byla msta. "Vypořádali jsme se s totalitou nacionalismu tak, že jsme přijali jeho zárodek do vlastního jednání, a tak i do své duše, což se nám hrozným způsobem vrátilo ve formě naší neschopnosti čelit jiné a odjinud dovezené totalitě, totiž komunismu." To bylo nanejvýš odvážné slovo před lidem, který byl ještě dalekosáhle ovlivněn komunistickou propagandou.

Dvě desky v Brně
Mezitím se začíná i česká mládež zajímat o téma vyhnání, které bylo po dlouhou dobu tabu. Tým mladých lidí shromáždil staré obrazy sudetoněmeckých vesnic a měst a konfrontuje je s dnešními obrazy, fotografovanými z téže perspektivy. Toto srovnání mluví samo za sebe. Studenti několika gymnázií z ústeckého kraje se vydali hledat stopy po místech tragických vzpomínek v severních Čechách. V posledních letech vyvolal veliké pozdvižení dokumentární film "Zabíjení po česku", vysílaný v České televizi. Líčí násilné výstřednosti při vyhnání Němců. Tímto tématem se zabývá i film "Habermannův mlýn" (2010), který je i zde na Sudetoněmeckém sněmu předmětem diskuse.
"Jen pravda vás osvobodí." Toto Ježíšovo slovo platí stejně pro sudetské Němce jako pro Čechy. Jako se v někdejších německých koncentračních táborech stále připomínají krutosti, jež se tam páchaly, tak se i dnes připomíná na pamětních deskách na českých místech bezpráví tam spáchané. Zvlášť se mě dotkly dvě pamětní desky v brněnské katedrále: jedna v českém jazyce, na které němečtí katolíci prosí české katolíky za odpuštění zločinů spáchaných jménem německého národa, a jedna v jazyce německém, na níž naopak čeští katolíci prosí Němce za odpuštění zločinů, kterých se dopustili na Němcích ve jménu českého národa. Tyto desky jsou znamením naděje vytesaném v kameni. Ovšem i na české straně najdeme v temných dobách světlé postavy. Chtěl bych tu poukázat jen na jednu: Přemysl Pitter se staral v době německé okupace o osiřelé židovské a české děti. Po skončení války objevil v internačních táborech, ve kterých byli ubytováváni čeští a němečtí kolaboranti, mnoho opuštěných německých dětí. I přes odpor nadřízených prosadil, aby byly přijaty do sirotčince.

Má je pomsta, já odplatím
Na závěr tohoto souhrnu odpuštění a smíření bych se chtěl zmínit o dvou výrocích svatého Pavla. První se vztahuje především na vztah židů a pohanů k Bohu a k sobě navzájem, což platí stejně i o vztahu Němců a Čechů k Bohu a k sobě navzájem: "Všichni zhřešili" (Římanům 3,23), a proto všichni potřebují Boží smilování.
Druhá Pavlova výpověď se týká našeho postoje k vytrpěnému bezpráví: Zločiny, ke kterým tenkrát došlo, my lidé už nemůžeme napravit. Miliónům zavražděných lidí už nemůžeme vrátit život. Také vyhnání se všemi nepříjemnostmi je snad věc uzavřená. Vše ale posoudí Spravedlnost. Každý člověk se musí před Bohem zodpovídat za své činy: proto žádá Pavel (Ř 12,26nn): "Nemstěte se sami, bratři.... Neboť v Písmu stojí: Má je pomsta, já odplatím, říká Pán... Nenech se tedy přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem!"
A kde se toto děje - a doufejme, že také skrze nás - tam působíme my lidé v Duchu Božím. Neboť Duch Boží, který sestoupil o Letnicích na apoštoly a lidi shromážděné kolem nich, je Duchem porozumění a smíření, který spojuje rozdělené, přemáhá nedostatek či naprostou absenci komunikace, odstraňuje to, co je tabu. V Jeruzalémě se o Letnicích shromáždilo mnoho lidí z různých zemí mluvících různými jazyky a ti všichni slyšeli mluvit apoštoly ve svém jazyce. Veškerá činnost, která vede k opětnému spojení obou našich národů, jsou stopy působení Ducha svatého: I mezi nimi jsou jistě mnohé, které už určitým způsobem spolupůsobily při stavbě mostů, a chtěl bych vás povzbudit, abyste v tom - v rámci svých možností - pokračovali: Myslím třeba na tajnou podporu české církve za komunistů, kterou poskytovali němečtí křesťané, na opravy rozpadajících se kostelů, kaplí a hřbitovů. Já sám jsem směl například před lety znovu vysvětit spolu s plzeňským biskupem novobarokní kostel v Plesné (Fleissen) na Žatecku.
Myslím také na mnoho společných bohoslužeb a na poutě Čechů a Němců. Vyjadřují, že jsme všichni údy jednoho Těla Kristova a mezi sebou navzájem bratry a sestrami. A tak vzpomínám vděčně na setkání všech dřívějších i nynějších českých, polských a německých kněží budějovické diecéze, na které nás pozval tehdejší biskup Liška. Minulý rok jsem směl s několika českými biskupy slavit 325. výročí úcty ke Krvácející Madoně ve svém rodném městě Klatovy. Připomínám také partnerství mezi německými a českými školami a diecézemi.
Kde dochází k rozpolcení a zmatku, tam působí ďábel. Kde ale přispíváme k míru, ke smíření a k jednotě, tam pracujeme v síle Ducha svatého. Duch svatý totiž spojuje lidi různých rodů, stavů a národů v jednotu v jednom Těle Kristově. Za tento dar Ducha božího máme prosit. A tak bych chtěl v tomto smyslu zakončit posledními slovy svatodušní sekvence:

"Bože, Duchu svatý;
daruj šťastný plamen svůj
věrným srdcím, pamatuj na nás, k nimž ses naklonil.
Odveď ze scestí a chraň.
Veď nás k ctnostem, nauč nás dobrem naplňovat čas.
Uč nás, jak si zasloužit
šťastnou smrt. A dej nám žít
věčnou radost před Bohem. Amen

Okénko do farnosti Letohrad, červenec - srpen 2012, č. 7-8, s. 2-3

"V předchozím textu, který je českým překladem svatodušního kázání emeritního opata dr. Emmerama Kränkla OSB na Sudetoněmeckém sněmu v neděli 12. června 2011 v Misijním centru Schwabenhalle v Augsburgu, který je beze změny (výraz "Heimat" je tu překládán jako "vlast") převzat z jednoho českého farního věstníku (Letohrad je přitom místní jméno udělené roku 1950 někdejšímu Kyšperku v dnešním Pardubickém kraji, okr. Ústí nad Orlicí), jsou zmíněni i Karel Schwarzenberg a Antonín Liška, oba i samostatně zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže. Benediktinský opat Emmeram Kränkl se narodil jako Friedrich Kränkl (Emmeram, česky by se řeklo Jimram, je jeho jménem řádovým) dne 29. března roku 1942 v protektorátních Klatovech, kde byl jeho otec Georg Kränkl (*27. dubna 1915 ve městě Plesná /Fleissen/, okr. Cheb /Eger/) řídícím učitelem německé obecné školy, kterou v Klatovech založil. Děd z otcovy strany Gustav Kränkl (*23. října 1876) byl v Plesné továrním dělníkem, otcova matka Anna Theresia, roz. Zöphelová (*16. května 1883 rovněž v Plesné) byla na rozdíl od římsko-katolického vyznání svého muže konfese evangelicko-luteránské ("evang.-lutherisch" psáno ve stavovské matrice). Matka Emmerama (Friedricha) Kränkla Maria, roz. Schmellerová, se narodila 7. března 1921 v zaniklé dnes osadě Zelená Hora (Grünbergerhof) blízko Srní (Rehberg). Georg a Maria se brali 23. března roku 1940 v Klatovech, jak o tom svědčí podrobný záznam tamní německé stavovské matriky. V roce 1942 byl novomanžel povolán k wehrmachtu, ale naštěstí se vrátil z války zdráv a mohl se stát v Řezně (Regensburg) nejen "rektorem" obecné školy (Grundschulrektor), nýbrž od roku 1959 na celých 28 let předsedou řezenské Ackermann Gemeinde (AG). Jeho žena skonala v Řezně 25. listopadu roku 2004, když v roce 2000 stačili spolu ještě oslavit svou diamantovou svatbu. Jejich syn, promovaný teolog, přijal roku 1970 kněžské svěcení a 11. října 1987 byl zvolen 9. opatem benediktinského kláštera Sankt Stephan v bavorském Augsburgu. Svůj úřad složil 23. května 2006. Je autorem několika knih a žije dnes v bavorském klášteře Schäfflarn jižně od Mnichova (München).

- - - - -
* Klatovy / Zelená Hora, Horky