PETER KRATZER

Kraj ponořený do smutku a krásy

Šumava, Böhmerwald - ti, kdo tu žili, říkali si německy Böhmerwäldler, Šumavané; byli s tou zemí srostlí a přesto či snad právě proto z ní byli v letech 1945 a 1946 vyhnáni. I když jsou nyní rozptýleni a rozeseti po všech částech německého vnitrozemí, jejich touhu po zemi otců nemůže překonat nic. Cesta od počátků osídlení Šumavy k jejímu přetvoření na kulturní krajinu byla dlouhá a obtížná - její němečtí obyvatelé byli poté o plody své práce nespravedlivě oloupeni.
Tu zemi, která jim byla svěřena jako dědictví celých generací, kterou učinili z pralesní divočiny obyvatelnou, kterou protkali cestami, pokryli lukami a poli, ozdobili hrady i svatyněmi, tu zemi považovali za svou vlast, za milostivý dar z rukou dlouhého řetězce lidských rodů. Německy mluvící Šumavané dali staletími práce ráz tomuto kraji, který i dnes po padesáti letech od jejich vyhnání vydává, byť v troskách, svědectví někdejší lidské práce: rozpadlé selské dvorce při cestách, zničené hřbitovy, opuštěné sýpky, pozůstatky mohutných hradních staveb, dávno zmlklé mlýny, sklářské hutě, důlní štoly i rýžoviště zlata. Ti, kdo slavili vyhnání obyvatel Šumavy ve vlastní slepé nenávisti jako nějaké své klamné vítězství, zanechali tu jako jeho přímý následek jen zkázu a rozklad. Dílo lidských schopností a sil bylo tu násilím zmařeno a nahrazeno symboly a znameními nelidskosti, dodnes tolik patrnými a viditelnými ve svém ničivém díle.
Vyhnáním z let 1945 a 1946 stalo se kdysi tak zabydlené hraniční území liduprázdnou pustinou. Zřízením různých hraničních pásem a zapovězených prostorů někdejší železné opony byly odsouzeny celé desítky a stovky kdysi bohatě osídlených obcí a osad k plánovité likvidaci už ze strachu, že by se ty domy a samoty mohly stát přechodným úkrytem a útočištěm lidí, kteří chtěli ilegálně prchnout na Západ.
Roku 1989 se komunistický systém zhroutil a s ním padla také železná opona - země se stala svobodnou a přístupnou i Čechům samým. Přicházeli ji navštívit jako turisté v malých, ale stále rostoucích skupinách.
Mnozí tak poprvé spatřili na vlastní oči truchlivé pozůstatky kdysi kvetoucí kulturní krajiny, z níž byli násilně vyhnáni její němečtí obyvatelé. A oni vyhnaní Šumavané, kteří si sice už dávno zbudovali novou existenci v německém vnitrozemí, v početných krajanských sdruženích však zachovali stálou věrnost starému domovu, se také vrátili, ne ovšem aby znovuvzkřísili zemi otců, na to už bylo příliš pozdě, ale aby probudili alespoň láskyplnou a důstojnou vzpomínku na dílo svých rodičů a prarodičů, na dílo svých předků tam, kde oni sami prožili své mládí či zrání a kde leží hroby jejich drahých zesnulých. Hledali a nacházeli místa kdysi jim tak důvěrně známá. Často bylo jejich hledání marné: kdysi tak úpravná stavení se proměnila v trosky pouhých základů zarostlých kopřivami, i ty hřbitovy k nepoznání zpustly v houštinách keřů a stromů. Mnozí nenašli nijaké zbytky lidských sídel, srovnaných zcela se zemí.
Nesměla by tu však být příslovečná šumavská houževnatost, která v drobné práci a neúnavné krajanské péči dokázala obnovit dnes už nesčíslné množství téměř zničených kostelů a kaplí, vztyčit znovu řadu křížů a božích muk, vyčistit dávné hřbitovy jako mnohdy jediné zbylé svědectví po těch, kdo tu onehdy žili a pracovali.
Vysoký dřevěný kříž uprostřed hrubě opracovaných kamenných balvanů ze základů kdysi nádherného kostela.
Sběr starých náhrobků, odstraněných za bývalého režimu ze hřbitovů a jejich vztyčení na původních místech.
Nově zřízené ukazatele s nápisy: "Zde stávala stará celnice." "Zde stával hotel Na alpské vyhlídce!" Působivá svědectví o kdysi pohostinné kulturní krajině, která se roku 1991 stala jako Národní park Šumava spolu s Národním parkem Bavorský les vůbec největším chráněným územím ve střední Evropě. Kdysi kraj s německými obyvateli, dnes přírodní muzeum o ploše přes 685 km².
Kdo však vstoupí do této země se srdcem otevřeným, nalezne v krajině opuštěné lidmi kus své vlastní bytosti: touhu, smutek a stesk po čemsi zaniklém a nenaplněném.
Český básník a grafik Josef Váchal to vyjádřil takto:
Krajina jeví se nám takovou, jakými jsme my sami, shledáme v ní to, co do ní odjinud jsme přinesli. Výjimkou nemůže být ani vezdy smutná Šumava, kde divně pochmurný ráz lesních ploch, vlastní ojedinělé barvitosti, sesílen nadto efekty par a mlh, nicméně náladou a duševními disposicemi návštěvníkovými cele pozměněn býti může.
Stesk vyčteme i z básnického líčení Karla Klostermanna, který sám pocházel z hornorakouského Haagu a psal posléze česky a na něhož Šumava už před sto lety působila jako
melancholická píseň, která nezadržitelně proniká do srdce, (viz Böhmerwaldskizzen - Črty ze Šumavy)
když napsal:
Ty stará Šumavo... Tvé hvozdy lehly, nikdy již v staré slávě nevstanou. Jen močály klečí porostlé jsou, jak bývaly... (viz závěr románu Ze světa lesních samot)
Vrchoviště a močály, lesy a vody jsou životodárnou tkání této jedinečné krajiny, kterou nazýváme Šumava, Böhmerwald.
Klostermann píše o šumavských slatích:
Je to kraj slatí, prosycený vodou, něco mezi vodou a pevninou, houbovitě neurčitá mokřina, držící pohromadě tisíci kořínků ostřicových trav, jež ji protkávají a vrstvou šedého, bez konce tlejícího a znovu k životu se probouzejícího mechu!*
V hlubokých českých lesích najdeme vedle obrovitých stromů pamatujících i několik staletí - některé z nich pamatují ještě dobu Rudolfa II. a válku třicetiletou - bizarní změť kořenů a zátarasy ze zpřerážených a vyvrácených kmenů, které k nim kdysi náležely.
Český básník Adolf Heyduk o tom píše:
Ruka lidská byla zde nečinná. Stromy vyrostly, mohutněly, byly povaleny bouří a tíží sněhu, ztrouchnivěly a shnily, aby staly se prstí plodnou vlastního semene svých drobných dětí... (viz Letem českým světem, č. obr. 329!)
Jedinečná krása Šumavy nespočívá jen v jejích hlubokých, téměř nedotčených lesích, ale především v jejích nekonečných vodních spoustách, které nacházíme v nesčetných podobách rašelinišť, pramenů, bystřin, potoků i řek, valících se přes kameny a tvořících peřeje, víry, vodopády a celá horská lesní jezera.
Tajuplně nádherné Černé jezero popisuje Adalbert Stifter jako
napjaté roucho, které bez jediného záhybu leží měkce napjato mezi drsnými skalisky, lemováno hustým smrkovým porostem, temné a vážné...
A Stifterův kongeniální, až na výjimky česky píšící spisovatelský následovník Klostermann je okouzlen divoce romantickým tokem Otavy, která začíná svůj běh jako divoký horský potok, aby pak pokračovala ve své cestě širokým říčním tokem:
S třeskem rozbíjejí se hnědě granátové vody o bělavé balvany... díváš se do vody temně granátové, ale průhledné a čisté... proud na tišším místě zlehounka srčí a šplouchá, křišťálové vody stékají po bělavých balvanech... (viz román V ráji šumavském, 9. kapitola)
Pisatel těchto řádek putoval pouhé patero dnů cestami a podél vod této osudem tolik poznamenané země, tak hluboce se dotýkající citlivých míst naší duše, země, odkud téměř vymizeli lidé.
Vrátil se domů v sám předvečer svých šestapadesátých narozenin, aby vydal svědectví o té krajině, hovořící k němu svou nepřeslechnutelnou řečí, která proniká až k srdci a sděluje nám cosi, nač jsme dávno zapomněli, co jsme kdysi možná opravdu nenávratně ztratili.
Do našich snů už navždy vstoupí ty tajuplné, nikdy nekončící hvozdy a jejich neuvěřitelně mohutné stromy staletých kmenů jako legenda o dávno zašlém věku, zpustlých statcích a celých vsích, po nichž zůstaly nanejvýš opuštěné hřbitovy...
A nad slatěmi i v budoucnu potáhnou do daleka oblaka ve své věčně pomíjivé hře světla a stínu a jen ptáci budou utkvěle kroužit nad osamělými lesy...
Všechno jako dřív bude tkvět v tom jediném dlouhém snu.
Copak se nezpívá o té zemi v šumavské hymně Dort tief im Böhmerwald:
Es ist schon lange her, dass ich von dort bin fort... A už po dlouhý čas je mnou opuštěná...?

* u textů kurzívou znamená, že byly přeloženy z německého textu, ačkoli snad existuje český originál

Eckartbote, 1994, prosinec, s. 18n.

Autor této šumavské črty se narodil v roce 1938, kdy se o kraji jeho smutku rozhodovalo až příliš osudově. Můžeme spolu s ním jen tušit, co by se stalo, kdyby... To poslední slovo však dějiny neznají. Bližší údaje o něm jsme získali díky knihovně v rodném dolnorakouském Mostě nad Litavou (Bruck an der Leitha): Přišel tu na svět 7. srpna 1938 (o dva roky později se narodila i jeho rovněž literárně činná sestra Hertha, viz Wikipedia). Po absolvování gymnázia vystudoval ve Vídni zemědělství, kterému se i profesně věnoval. Žil ve Štýrském Hradci, kde pracoval v regionální komoře pro zemědělství a lesnictví. V roce 1965 se oženil, má tři děti. Do důchodu odešel v roce 1995 a vrátil se do rodného města. Věnoval se maratónskému běhu a stal se autorem celé celé řady literárních děl.

- - - - -
* Bruck an der Leitha (A)