GEORG KRAUSKOPF
O starém šumavském stole
Řeč je o velkém, těžkém rozkládacím stole z dubového dřeva, který sloužil několika generacím a u něhož se odehrávaly chvíle veselé i vážné.
Můj prapraděd Franz Klingenschmied, který přišel na svět v roce 1750, oženil se v bavorském Würzburgu, byl knížecím puškařem a dožil se 103 let. Jeho dcera Anna se roku 1818 vdala za lesního pojezdného (v originále "Reitförster" - pozn. překl.) Franze Kladrubskyho z knížecí myslivny ve Svatém Tomáši (Sankt Thoma) u šumavského Frymburka (Friedberg) nedaleko zříceniny Vítkův Hrádek (Wittinghausen). Tato rodina vlastnila dubový rozkládací stůl, o kterém podávám zprávu.
Když v roce 1844 si jejich dcera Anna vzala za muže buquoyského hájemského revírníka Franze Petržika z lesovny v Bělé (Zirnetschlag), okres Kaplice (Kaplitz), putoval stůl tam.
Poněvadž se jejich dcera Gabriela provdala roku 1884 za lesního Jakoba Krauskopfa, stůl se ocitl v hraběcí lesovně Paulina u Pohoří na Šumavě (Buchers) u Nových Hradů (Gratzen).
Když můj otec (rozuměj Jakob Krauskopf - pozn. překl.) přesídlil jako hájemský revírník do buquoyského revíru Posudov (Stüblern), lesovna Haidberg (dnes na mapách Vřesná - pozn. překl.) u Frymburka, vzal ten stůl s sebou. Tam zůstal až do roku 1920.
V roce 1919 jsem byl ustanoven lesním v hraběcím buquoyském revíru Loučovice (Kienberg) a mým sídlem se stala lesovna v Předních Loučovicích (Vorderkienberg) nedaleko pověstné Čertovy stěny (Teufelsmauer).
Poněvadž měl stůl ještě zdravé dřevo, dal jsem ho trochu zmenšit a naleštit a vzal jsem si ho po své svatbě do vlastnictví. Stál až do dne vyhnání z domova 20. února 1946 v mém bytě.
Abych ještě něco napsal o tom kusu rodinného dědictví, chci sdělit následující.
Do myslivny ve Svatém Tomáši vtrhli k mým prarodičům za noci černě oděné bandy pašeráků, které byly ozbrojeny a pašovaly přes hranice zboží podléhající clu, na zpáteční cestě však ještě pytlačily v knížecích revírech.
Hrubě požadovali na lesním pojezdném jídlo a pití. Poté se pohodlně usalašili při tom velkém dubovém rozkládacím stole, odložili naň své zbraně a pašerácká zavazadla a hrozili přepadeným, co je čeká, pokusí-li se je zradit. Než za časného jitra odtáhli, stačili ještě přísně nakázat lesnímu pojezdnému, aby nějaký čas vůbec nevycházel do svého revíru.
Mí prarodiče měli s přepravou toho kusu nábytku při tehdejším bídném stavu cest a primitivních povozech jen trápení. V mém rodičovském domě v Haidbergu čp. 2 byl ten stů pro svou velikost používán většinou jen při zvláštních příležitostech, jakými bylo třeba pohoštění početných zemědělských dělníků či větší rodinné události.
Hodně svateb z nejbližšího okolí si jej vypůjčovalo pro slavnostní hostinu.
Na myslivně v Předních Loučovicích sedávali pospolu každoročně předtím, než vyrazili na podzimní hony do obtížného horského terénu, kolem toho stolu početní myslivci z povolání i příležitostní lovci, a to panovala vždycky bujná nálada, zejména když někdo dokázal uplatnit pravou mysliveckou latinu.
Sám můj hlavní pán, hrabě von Buquoy, který byl i okresním lovčím (v originále "Kreisjägermeister" - pozn. překl.), zasedl k tomu stolu a obdivoval jeho zachovalost a kvalitu.
Když jsem i se svými blízkými obdržel od Čechů rozkaz, abych brzy ráno dne 20. února - bylo to opravdu prudce chladné zimní ráno - abych se vypravil do sběrného tábora, tu jsme na tom stole sbalili své nejnutnější věci do ruksaků. Rozchod s milovaným domovem nám připadal těžký, ale nijak lehké nebylo ani loučení s naším stolem, dědičným odkazem celých pokolení rodu, který mohl sloužit ještě tolika jeho pokolením dalším.
Hoam!, 1958, č. 2, s. 4
Nejprv jsem si myslil, že o své rodové paměti pověděl dost. V křestní matrice farní obce Frymburk jsem však nalezl záznam o jeho vlastním příchodu na svět. Stalo se tak 23. února roku 1889 (necelý rok předtím zemřela 28. května 1888 na psotník, a nebyl to ve farnosti rozhodně případ ojedinělý, jeho roční sestřička Anna Maria) v Haidbergu čp. 2 a den nato byl ve frymburském kostele sv. Bartoloměje kaplanem Isfridem Hilberem, pozdějším autorem stati o vztazích kláštera Schlägl k Českému Krumlovu (Festschrift zur Feier des 50jährigen Bestandes des Staatsobergymnasiums in Krummau, 1921), i pokřtěn na jméno Georg Franz Jakob Krauskopf. Novorozencův otec Jakob Krauskopf, hraběcí hájenský revírník v Haidbergu, byl synem Thomase Krauskopfa, hraběcího fišmistra v Jetzkobrunnu čp. 44, a jeho ženy Marie, roz, Ernstové z Byňova (Böhmdorf), matka dítěte Gabriela, roz. Petržiková, byla dcerou Franze Petržika, hraběcího lesního pojezdného v Bělé (Zirnetschlag) a Anny, roz. Kladrubsky ze Svatého Tomáše, farnost Německý Rychnov u Frymburka (Deutsch-Reichenau bei Friedberg), což je dnes zcela zaniklý Rychnůvek. Pozdější přípis k záznamu ve frymburské křestní matrice nás zpravuje o svatbě Georga Krauskopfa s Marií Mautnerovou dne 19. dubna roku 1920 ve Vyšším Brodě (Hohenfurth). Článek o dubovém šumavském stole v krajanském časopise podepsal tehdy sotva devětašedesátiletý Georg Krauskopf, Revierverwalter i.R., Traisa bei Darmstadt. Traisa je dnes místní částí hesenské obce Mühltal, stejně jako nedaleký Frankenhausen, odkud jsem se až v roce 2014 od paní Heidrun Marie Krauskopfové (*1957), vnučky Georga Krauskopfa, z jejího ohlasu na Kohoutí kříž dověděl, že se dědeček vyučil svému povolání na lesnické škole v Českých Budějovicích, v letech 1919-1946 žil a působil v Loučovicích a po válce se ocitl v Hesensku. Ve vsi Traisa bydlil poté, co mu v roce 1953 zemřela žena, s dcerou Marthou, než ho syn Franz, v roce 2014 už devadesátiletý otec paní Heidrun, vzal k sobě a ke své rodině do Frankenhausen. Tam Georg Krauskopf dne 17. června roku 1976 také zemřel. To on začal řeč o tom těžkém dubovém šumavském stole a já teď teprve vidím, že Frankenhausen má tři žaludy ve znaku.
- - - - -
* Vřesná, Frymburk / České Budějovice / Vyšší Brod / Přední Loučovice, Loučovice / † † † Frankenhausen, Mühltal (HE)
