FRANZISKA KRAUSOVÁ
O vrchu zvaném "Stoaberg"
Čím rychleji roky plynou, tím častěji vzpomínám na domov, na dětství a mládí. Nerozlučně se mi s těmi vzpomínkami pojí jméno vrchu zvaného u nás "Stoaberg" (tj. Steindlberg, "vrch plný kamení" - pozn. překl.). V myšlenkách jdu k němu zdola od Nových Hutí (Kaltenbach) kolem chalupy "u Schmiedwirtů" a pak i "Kroinschmiedů", než ho uvidím ležet přímo před sebou, obklopený lukami a poli, zalesněný pahorek, v jehož nitru spí jistě dodnes mohutné žulové balvany až z dávné doby ledové.
Pro mě a snad i mnohé jiné je však ten vrch ještě něčím víc než kupou kamení: je kusem našeho vlastního života. Už když jsem se jako malé děvče ptávalo maminky: "Mami, wo kem'and denn de kloana Kinda her?", to jako odkud že se berou malé děti, dostalo se mi krátké a výstižné odpovědi: "Vom Stoaberg!" Představovala jsem si tam potom mezi těmi kameny něco jako velký sklad řvoucích nemluvňat, poněvadž dětí bylo u nás v Nových Hutích věru habaděj. Pro jejich, tedy lépe řečeno naše dětské hry, zvláště pak pro ty na schovávanou, byl "Stoaberg" zrovna jako stvořený. Když se řeklo, že dneska bude k obědu borůvkový koláč ("Schwoazbanul") a předtím houbová polévka ("Schwmasuppm"), vyrazily jsme my děti jako střely na kopec, kde se jen hnědalo houbami i černalo borůvkami. Ještě teď se mi dělají laskominy, když pomyslím na všechny ty dobroty našeho vesnického dětství. Potkávaly jsme cestou tam i zpátky mnohou ženskou s klestím v nůši na zádech. Říkalo se jim u nás "Holzweiblein".
I naše prvé školní vycházky vedly k tomu vrchu. Přitom nás pan učitel seznamoval s nejrůznějšími druhy listnatých i jehličnatých stromů, které při něm rostly. Později jsme tam pořádali už jako mladá chasa veselé "hony na lišku" ("Schnitzeljagden"), na které ještě dnes ráda vzpomínám. Na svatého Jana Křtitele (24. června) se zažehovaly ohně i na oslavu letního slunovratu a skákalo se přes řeřavou vatru. Zpěv a výskot naplňoval celý les.
Kolem Stoabergu bývalo spousta pěkných děvčat ("schäne Moila") po chalupách jako třeba u Selbitschků ("beim Schworzei"), u Irlwegů ("beim Jogl"), u Schusterů ("beim Schuasta"), u Hofmannů ("beim Veit'n"), u Sellnerů ("beim Schneida"), u Sitterů ("beim Onnamirl") a jistě ještě leckde jinde. Není tedy divu, že právě ten vrch se přímo nabízel za místo milostných setkání mladých párů z blízkého i vzdálenějšího okolí. Mnohdy se sem ovšem vydávala i starostlivá matka za synem, jemuž hrozilo ve sladkém soumraku, že sejde z cesty ctnosti. Propletená srdce vrytá do stromové kůry svědčí dodnes o těch časech.
Křty, svatby i pohřby táhly kolem, provázeny břesknou venkovskou muzikou (zvanou tu "Blechmusi", tj. muzika "plechová"). I vysídlence však s ranečkem toho mála, co směli vzít na cestu k "odsunu", viděl Stoaberg posléze odcházet odtud z rodných koutů.
Po tolik let s námi starý vrch věrně sdílel dobré i zlé a jeho jméno zůstalo zapsáno hluboko v naší paměti.
Kaltenbach - Heimat im Böhmerwald (1980), s. 299
Tři svatí z Plání
Když starý Johann Eisler (po chalupě se mu u nich v části Kaltenbachu zvané Planie v čp. 70 říkalo "Zuinei-Johann") ležel už na smrtelné posteli, přišel jeho kamarád a soused Martin Nowotny ("der Schoffer-Wenzei-Martin") na návštěvu posedět ("zum Hoamsuacha").
"Johann," povídá, "mušíš bejt zase zdravej! Sme tu už jen tři svatý na Pláních, Hawlik (po chalupě 'da Tischler'), ty a já."
Kaltzenbach - Heimat im Böhmerwald (1980), s. 315
P.S. Tu je řeč zřejmě o autorčině dědovi, který byl spolu se sousedy Nowotnym (z té chalupy je jiný autor Kohoutího kříže, páter Bruno Nowotny) a Hawlikem pro Planie (!) jedním ze tří svatých prostě proto, že se všichni vyznamenávali jako zdatní předříkávači modliteb o dnech postního Svatého týdne a při růžencových litaniích za zesnulé.
Zkuste se jen někoho v Nových Hutích (Kaltenbach) a na Pláních nahoře nad nimi dnes zeptat na vrch psaný na starých mapách Steindlberg. České jméno nikdy neměl a mít už asi nebude. Čerstvě na něm stojí telekomunikační věž a pod ní tabule o nebezpečném záření. Krávy se kolem pasou ovšem i nadále, lidí a zejména dětí ubylo věru historicky. Otto Eisler a jeho žena Paula rozená Kelnbergerová, měli v chalupě na adrese Planie čp. 70 jen dvě, dceru Franzisku a syna Ottu. Franziska se narodila 26. srpna 1927 a její bratr o tři roky později. Odešli tak navždy už z domova roku 1946 ani ne dvacetiletí, ona ve svých devatenácti, on v šestnácti letech věku. Snad proto je i ta vzpomínka tak mladě svěží stejně při hoře zamilovaných, jakož pak při smrtelném loži. Vidíme její autorku na snímku ze samého konce války, kdy stačila být ještě nuceně odvedena k Říšské pracovní službě. Víme o ní, že se stala později sekretářkou, bratr vystudoval také už v novém domově v poválečné Spolkové republice na inženýra a ona vyměnila rodné příjmení Eislerová za Krausová. Pod ním přispěla právě do rodáckého sborníku Kaltenbašských, jak vyšel v neomylně šumavsky zelené plátěné vazbě roku 1980 a odkud jsme ony dvě ukázky také převzali. Franziska Krausová, spolurodáky "po chalupě" řečená "Zuinei Fannerl", zemřela v Mnichově dne 27. ledna roku 2012 a je pochována na hřbitově v Riemu, dnes mnichovské městské části. Budiž jí bavorská země lehkou!
- - - - -
* Pláně, Nové Hutě / † Mnichov (BY) / † † Riem, Mnichov (BY)
