MARGARETE KRAUSOVÁ

Der Zauber in mir

Der Zauber, er hat sich in mir breit gemacht,
Er flüstert mir zu,
schau' hin und gib acht.

Die Natur ist so schön,
du darfst nicht so geschwind vorübergeh'n.
Öffne dein Herz, deine Seele, deinen Sinn,
dass du verstehst, was ich dir sagen will.

Du gehst auf mich zu,
ich flüstere geh' nicht vorbei,
bleibe eine Weile steh'n, halt inne und versteh',
bin ich nicht schön?

Ich bin die Wiese im Mai. Stell ich mich dir vor,
habe viele Bewohner, viel Gewürm und den Käfer im Mai
mit seinen Arten dabei.

Die Blumen, sie steh'n, jung und kräftig anzusehen.
Bückst du dich herab, um ihre Schönheit zu seh'n,
bewundere ihr Kleid, aber laß sie bei mir steh'n.

Ich danke dir, dass du mich verstehst.

Schaust du dich weiter um
und lässt deinen Blick in die Ferne seh'n,
so wisse, es ist alles für dich alleine gescheh'n.

Die Berge, die Seen, die Felder so weit,
die Bäume sie steh'n in Massen dabei.

Das Wild, es eilt herbei
und bleibt erschrocken vot mir steh'n,
schaut mich an, als wolle es sagen:
lass bitte mein zu Hause steh'n.

Der Zauber, er flüstert mir zu,
Schau in den Himmel hinauf,
Du wirst seh'n,
gleich gehen dir die Augen auf.

Was darf ich da schauen,
ich sehe die Wolken, sie türmen sich
zu einer Zitadelle vor mir auf,
die Vögel, die zwitschern den Himmel hinauf
und ich breite wie sie meine Arme aus.

Fühle mich leicht und beschwingt,
dreh mich im Kreis,
juchze und jauchze,
da spricht die Zeit: es reicht.

Da eilt die Liebe herbei, sie sagt:
mit mir ist alles schön, ich nehm dich an die Hand,
lass uns weitergeh'n, es gibt noch so viel zu seh'n.

Die Liebe, sie sagt:
Ich bin die göttliche Kraft,
schau hin, das alles habe ich geschafft.

Es ist dein Erbe, pass gut auf,
dass du es ehrest und lobest und pflege es auch.
Es ist dir gereicht,
Auch für dich und für dich und für andere auch.

Ein jeder passe gut auf sich selber auf;
Und wie ihr wollt, dass euch die Leute tun,
So tut ihnen auch.

*

Im Sommer gehe ich wieder
zu meinen Wiesen und Feldern hinaus,
lege mich in das hohe Gras,
und die trockenen Gräser schauen über mich hinaus.

Bin jetzt reif geworden, spricht die Wiese zu mir,
gleich kommt der Sensemann
und macht den Garaus mit mir.

Der Zauber, er spricht, er holt den Trost herbei.
Beide in mir, sie reden zu zweit.
Der Troster, er spricht,
sei nicht traurig, alles hat seine Zeit.

Der Zauber, er spricht,
Ich will holen immer mehr Menschen
zu den Wiesen und Feldern hinaus
und verspricht ihnen, leise,
die alte Wiese neu.

Ich stehe auf von meiner Wiese, der Bauer kommt herbei,
Er wetzt seine Sense, ich winke ihr nach,
Vergangenes macht sich breit,
Da spricht der Trost: es ist Erntezeit.

Gehe nun hin, ich will dich mir geben,
mischt die Liebe sich ein,
wie Gras auf dem Felde, sind die Menschen allein,
verwehen im Wind und bringen keine Ernte ein.

So will ich dir geben meine göttliche Kraft,
dass du wachstest und reifest,
wie die Wiese es schafft.

Zázrak ve mně

Zázrak, který teď ve mně domov má,
šeptá mi: Hleď,
svět vně i zevnitř mnou Tě objímá.

Příroda krásná, každý její kout,
Tebou samou chce projít, duší hnout.
Otevři nitro: co mám na srdci,
pochopíš cele. Vše, co říci chci.

Než přejdeš kolem,
slyš, co ševelí
chvíle, v níž staneš
všecka v úběli.

Jsem louka v máji, stojím před Tebou.
Těch tvorů jenom, co se kryjí ve mně,
těch živáčků, co plodí Boží země!

Květy se vzhůru pnou, v mládí a vzmachu sil,
sehni se k nim, by každý k Tobě promluvil.
Pohlaď květ očima, chci, aby pro Tě žil.

Díky, že rozumíš.

Hleď ještě dál
tak kolem do šíra
a věz: to pro Tebe ten svět se otvírá.

Ty hory, jezera, to pole za polem,
stromy a les jak moře kolkolem.

Ta plachá zvěř,
co vylekána stane
přede mnou, aby řekla:
Žít nech mě vprostřed země milované.

Ten zázrak dál mi šeptá:
K nebi vzhůru hleď,
uvidíš pak,
co nedokážeš teď.

Oblaka vidím,
na nebi se vrší
jak citadela někde v lidské duši,
ptáky, co pějí svoji píseň pro ni,
rozepínám svou náruč jako oni.

Cítím se lehká,
štěstím téměř pláči,
v závrati jásám,
než čas řekne: Stačí.

Láska je ale nablízku a říká:
Se mnou je všechno nádherné, vezmu Tě za ruku,
jen se nech vést, je toho ještě tolik, co bys měla spatřit.

Láska mi říká:
Já jsem ta Boží síla,
hleď jen, jak všechen svět jsem proměnila.

Je to Tvé věno, pozor dej,
abys je ctila, střežila a o ně pečovala.
Stačí Ti bohatě,
Tobě také i Tobě, všem kolem, jež jsi znala.

Každý jen svými činy k dobrému se znej;
vždy konat tak, jak chceš, by jiní tobě konali,
buď dbalá.

*

V létě jdu nazpět tam
k mým lukám, k nám doma do polí,
lehnu si do vysoké trávy
a stébla ukryjí mne v údolí.

Dozrála jsem, řekne mi louka,
žnec přijde co nevidět
a skoncuje můj čas.

Ten zázrak, co šeptá, však nese útěchu,
jako by ve mně znělo dvojhlasem,
těšit mne slyším:
Nebuď smutná, nestýskej nad časem.

Ten zázrak praví mi:
Vždyť všechno má svůj čas.
Stále víc lidí vracím
lukám a polím,
zemi, co rodí vždy znova a znova.

Stojím před tou svou loukou a žnec už je tady,
brousí si kosu už, já otočím se nazpět,
ve vzpomínce, která až rozněžní.
Šeptne mi útěchou: Nastává chvíle žní.

Jen pojď blíž, žneci, dávám se Ti celá,
láska to umí, věřím jí,
jak tráva na poli, lidé jsou v smrti sami,
polehnou větrem, bez plodu pomíjí.

Já Ti dám sílu, ten zázrak hlesne ve mně,
jak louka abys rostla dál a zrála,
jak umí to jen země.

Unser Gebet

Himmlischer Vater, wir treten heute vor Dich hin
und bitten um Vergebung.

Wir haben getan, was Dir nicht gefällt.
Wir haben uns für das entschieden,
was Du jedoch nicht willst.

Wir bekennen:
Dass eine Rotte von halsstarrig Gewalttaetigen in unserem Volk
während der langen und schrecklichen Kriegsjahre
andere getötet, mißhandelt und ihnen
vor Deinen Augen Schändliches angetan haben.
Kinder wurden als Soldatenkinder
mißbraucht und verstümmelt
Frauen wurden vergewältigt,
ältere Menschen in ihrer Würde verletzt,
Eigentum wurde beschlagnahmt,
Tausende wurden aus ihrer Heimat entwurzelt und vertrieben.

Wir wissen, dass Du sagst:
"Wer Gewalt liebt, mein Wort und meinen Namen mißbraucht,
den verachte ich aus tiefster Seele."
Wir wissen, dass Du uns riefst:
"Hier bin ich! Hier bin ich!"
Doch wir waren zu laut und hörten Dich nicht.

Wir bekennen:
Wir sind Deinen Gesetzen untreu geworden
und haben uns so daran gewöhnt,

In uns und um uns herum erleben wir so viel Zerstörung.
All diese Trauer, all diese Schmerzen um uns,
dies täglich zu sehen und zu erleben, das tut uns weh.
Die Welt so vieler Menschen bricht schon wieder zusammen.

Wir stellen fest, dass die Bosheit der Menschen größer wird.
Wie die Löwe, der im Hinterhalt lauert, lauern auch sie.

Manchmal sagen wir in unserem Herzen:
"Es gibt keinen Gott."

Deine Mahnungen hassten wir.

Doch wir bekennen,
dass wir in unserem Trotz Dich ständig ärgern.
Wir kehrten Dir den Rücken zu und nicht das Gesicht,
und fragen immerfort nach dem Warum,
jedoch nicht nach dem Wozu.

Wir beneiden Menschen, die im Leben schon alles haben.
Eifersucht erfüllt uns, wenn wir stolze Blicke sehen.
Wir dachten dabei nicht an Dich,
nur die Augen der Menschen fürchteten wir.
Wir haben Geld auf Wucher ausgeliehen.
Wir haben Bestechung
zum Nachteil der Schuldlosen angenommen.
Unzucht und Sinneslust hat uns ergriffen,
und wir gaben uns schamloser Gier hin.

Wir bekennen:
In der Not aber riefen wir zu Dir: Erheb Dich und hilf uns!
Und oft auch haben wir gegen Dich gestritten.

Wir haben Versprechungen,
die wir unseren Nächsten geschworen haben, nicht eingehalten.
Wir haben die Schwachen unterdrückt
und ihr Seufzen nicht gehört.
Wir haben die Sehnsucht der Armen nicht gestillt.
Wir lügen einander an, ein jeder den anderen.
Mit falscher Zunge und zwiespältigem Herzen reden wir.

Wir verachten die Werte der Alten,
die sie schon von ihren Vätern übernommen haben.
Wir triumphieren und unsere Stärke soll bestimmen,
was Gerechtigkeit ist.
Wir nennen den Geist der Weisheit unsere eigene Weisheit
und erschaffen mit dieser Einsicht unsere eigenen Gesetze.

Du aber erfülltest uns mit kluger Einsicht,
um Gutes und Böses zu erkennen.
Das bekennen wir.

Menschen, die sich rühmen,
die Erkenntnis Gottes zu besitzen,
sie führen ein Leben, das dem anderen nicht gleicht,
ihre Wege sind grundverschieden.
Ihre Gesinnung ist uns ein lebendiger Vorwurf,
schon ihr Anblick ist uns lästig.
Das bekennen wir.

Jetzt denken wir anders und wissen,
dass wir den Quell der Weisheit verlassen haben
und Deinen Weg nicht gegagngen sind.
Wir haben Deine Gesetze durch eigene Satzungen abgesetzt,
Dein Wesen und Deinen Willen mißachtet.

Wir wissen, dass Du sagst:
"Wer das Gesetz Gottes verwirft,
verwirft auch meine Liebe."

Wir bekennen das und sind entschlossen,
eine bessere Welt zu bauen und wissen,
dass wir ohne Dich zugrunde gehen.

Wir legen alle Verletzungen, alle Verwundungen,
alle Traurigkeit und Sehnsucht,
alle menschliche Begegnungen
in Deine Hände.

Mach uns frei von allem Übel,
von allem Bösen und errette uns
durch Deine Gerechtigkeit.

Bewahre uns vor dem Neid und den Angriffen des Verklägers.
Dass wir nicht gleich werden wie die Spreu,
die der Wind verweht,
wie der Rauch, der im Wind zerstäubt,
er schwindet, wie die Erinnerung an einen flüchtigen Gast.

Führe Du uns auf Deinem Weg zum Ziel, in Christus Jesus.

Sola Fide
(allein durch Glaube)
Sola Gracia
(allein durch Gnade)

Wir danken wir.

Erhöre unser Gebet, während wir das Vaterunser singen.

Naše modlitba

Nebeský Otče, dnes předstupujeme před Tebe
a prosíme Tě, abys nám odpustil.

Učinili jsme, co není po Tvé vůli.
Rozhodli jsme se jinak,
než Ty to chceš.

Doznáváme,
že tlupa zběsilých násilníků ohánějících se národním zájmem
během dlouhých a strašlivých roků války
vraždila jiné lidi, týrala je a způsobovala
jim odporná ponížení a Ty ses na to musel dívat.
I děti považovala za nepřítele,
zneužila je a zmrzačila.
Ženy byly znásilňovány,
staří lidé zraňováni ve své důstojnosti,
majetek bezohledně zabavován,
tisíce lidí vyrvány nejbližším a vyhnány ze svých domovů.

Víme přece, žes řekl:
"Kdo činí násilí, bere mé Slovo i Jméno nadarmo,
pohrdám jím z té duše nejhlouběji."
Víme, že voláš na nás:
"Zde jsem! Jsem zde!"
My však opojeni vlastním hlasem jsme přeslechli Tě zcela.

Doznáváme:
Zpronevěřili jsme se Tvým zákonům
a dokonce jsme tomu uvykli.

V nás a kolem nás je tolik zkázy.
Zažívat všechen ten smutek a trápení kolem
mít je každý den před očima, to bolí.
Svět tolika lidí se hroutí právě teď.

Zjišťujeme znovu, jak zlo mezi lidmi narůstá.
Jako šelma, lev číhající v záloze, číhá i ono.

Mnohdy se nám v srdci usazuje myšlenka,
že vlastně žádný Bůh není.

S nenávistí jsme přijali Tvá varování.

Víme,
že náš vzdor Tě musí trvale rozhořčiovat.
Obracíme se k Tobě zády a nikoli svou tváří,
neustále nás zajímá vědět "proč?",
místo abychom se od Tebe chtěli dovědět "nač?"

Závidíme lidem, kteří v životě všeho dosáhli.
Naplňuje nás žárlivostí, když vidíme jejich pyšný pohled.
Aniž bychom pomysleli na Tebe,
bojíme se jen lidských očí.
Půjčujeme si lichvářské peníze,
bereme úplatky
k újmě těch, kdo se dosud nezadlužili.
Smilstvo a smyslnost nás posedly,
oddáváme se nestoudnému chtíči.

Doznáváme:
V nouzi jen voláme k Tobě o pomoc,
abychom se pak znovu vzepřeli Tvé moci.

Sliby,
kterými jsme se zavázali svým bližním, jsme nedodrželi.
Utiskovali jsme slabé
a neslyšeli jejich steny.
Neutišili jsme tužby chudých.
Lhali jsme si jeden druhému navzájem
falešným jazykem a se srdcem obojakým.

Pohrdali jsme důstojností stáří,
která nám předávala odkaz otců.
Jako by naše triumfy a síla měly rozhodovat o tom,
co je to spravedlnost.
Nazývali jsme ducha moudrosti svou moudrostí vlastní
a povýšili jsme vlastní rozum na zákon.

Ty však nás obdařils nadáním
To vyznáváme.

Lidé, kteří došli slávy
poznat Boží úmysl,
vedou život, který se nepodobá jiným,
jejich cesty jsou od základu odlišné.
Jejich smýšlení je nám živou výčitkou,
už jejich pohled sám nás tíží.
To doznáváme.

Teď smýšlíme jinak a víme už,
že jsme opustili pramen moudrosti
a že jsme nešli cestou za Tebou.
Nahradili jsme Tvá přikázání vlastními,
opovrhli jsme Tvou vůlí i samou Tvou bytostí.

My přece víme, žes řekl:
"Ten, kdo zavrhl Boží zákon,
zavrhl i mou lásku s ním."

Doznáváme to a rozhodli jsme se,
stavět základy lepšího světa, poněvadž víme,
že bez Tebe jsme odsouzeni k zániku.

Skládáme všechny své bolesti a rány,
veškeru svou trýzeň i touhu,
jakékoli lidské spory, které trvají,
do Tvých rukou.

Zbav nás ode všeho zlého
a vysvoboď nás z pokušení
spravedlností Svou.

Chraň nás závisti a ortelu žalobcova,
že jsme jak pouhé plevy,
které odvane vítr,
jako dým, který se ztrácí na nebi,
podoben letmé vzpomínce na náhodného hosta.

Veď nás Boží cestou k cíli, který je v Kristu Ježíši.

Sola Fide
(jedině skrze víru)
Sola Gracia
(jedině skrze Tvou nekonečnou milost)

Za to Ti děkujeme.

Vyslyš naši modlitbu, slyš zpívat nás Otčenáš.

Margarete Krausová, rozená Gabauerová, je autorkou dokumentárního románu Himmel über Pichlern (Nebe nad Pihlovem), jehož součástí jsou i dvě uvedené její básně. Ta druhá tvoří dokonce jakýsi závěr děje, který ze vzpomínek matčiných od šťastného šumavského dětství přes tragedii vyhnání a smrt v novém domově po válce ústí posléze až do okamžiku newyorské katastrofy 11. září 2001, jako by právě z ní na prahu nového tisíciletí měl vzejít zdroj vzpamatování a smíření v odkazu Krista Ježíše. Franzi Gabauerovi a jeho ženě Theresii se v pihlovském stavení čp. 6 dcera Margarete narodila 26. července 1943. Tříletá měla tedy opustit domov, který znala vlastně jen z matčina vyprávění. To se také stalo základem její fabulace v knize, vyšlé na podzim roku 2001 a představené jak na Hornoplánských setkáních a Sudetoněmeckém sněmu, tak následujícího roku na slavnosti k výročí vztyčení Stifterova obelisku nad Plešným jezerem, poněvadž ani tento motiv v ději nechybí. V hovorech dětí s učitelem v první části knihy jako by před námi figurovaly osudy kraje, podané s naivní bezprostředností. Dodám, že s paní Margarete Krausovou jsem se setkal 15. září 2002 na budějovickém náměstí a musil jsem jí slíbit, že obě její básně, z nichž prvou mi osobně věnovala, se stanou součástí Kohoutího kříže, poněvadž zvláště Naše modlitba (sloku německého doznání viny k ní dokonce pro nový překlad přidala) jí připadá jako významné osobní memento v osudové chvíli.

- - - - -
* Pihlov