MATHILDE KREITMEIEROVÁ
Dětství a vyhnání
Usedlost čp. 10 v Sedlmíně (z někdejší osady obce Volovice /Wolletschlag/ zbyly toliko dvě chalupy, jedna chátrající, druhá rekreační, viz včetně snímku někdejšího stavení čp. 10 web Zaniklé obce - pozn. překl.) náležela po mnoho generací naší rodině. Poněvadž naši předkové byli odpradávna bednáři (v originále "schon immer Binder" - pozn. překl.) a zemědělci, říkalo se u nás "po chalupě" (v originále "hießen wir mit Hausnamen" - pozn. překl.) "Binta". Zejména v zimě vznikalo zásluhou dědečka a tatínka ze dřeva mnoho věcí v domě: skříňky, putny, džbery, máselnice, ošatky a košíky na chleba (v originále "Schaff'l, Butt'n, Sejchta /Selchzuber/, Budafass'l, Broutkow'l" - pozn. překl.), jakož i jiné nádoby a sudy na zrní, ošatky na krmení pro dobytek (v originále "Schwingen für das 'Gsoud'" - pozn. překl.), koše a nůše, dřevěné vidle, hrábě a spousta jiného nářadí pro práci v hospodářství. Náš otec se vyučil i truhlařině a tak přenášel v zimě pravidelně svou hoblici (v originále "seine Hobelbank", odtud i český hovorový výraz "ponk" - pozn. překl.) do vyhřáté světnice, poněvadž bylo vždycky co truhlařit či hoblovat: šatníky, skříně, truhly, stoly, židle a postele, mnohdy dokonce rakev s krásnými zlacenými či stříbřenými girlandami. My tři děti jsme často rády přihlížely jeho dílu. Pískal si přitom veselé nápěvy a i vlastním zpěvem nás seznamoval s mnoha pěknými starými písněmi ze Šumavy. Zvláště rád nám ovšem vyprávěl o svých mysliveckých příhodách, jak je zažil se svým bratrem Adolfem. Taky náš dědeček byl vášnivým myslivcem a hajným. Bylo věru hodně co vyprávět o liškách schovaných v noře (v originále "von vergrabenene Füchsen im 'Fux'n-g'schleif'" - pozn. překl.), o nesčetných "šoulačkách", tj. loveckých pochůzkách, nebo o honech na zajíce (v originále "von unzähligen Pirschgängen und Hasenjagden" - pozn. překl.).
Také o zážitcích z první světové války se oba bratři bavili hodně často. Uprostřed druhé z obou světových válek, v roce 1943, nás milovaný tatínek ve věku pouhých padesáti let opustil navždy. Byl pochován na hřbitově v Záblatí (v originále "auf dem Sablater Friedhof" - pozn. překl.). Naší mamince, babičce a nám třem dětem nastaly těžké časy. Museli jsme tvrdě pracovat v hospodářství, poněvadž úrodu bylo třeba svézt a nijaké pracovní síly nám nebyly přiděleny žně (asi je zbytečné dodávat, že muži byli vesměs na frontě - pozn. překl.). Naštěstí nám vypomáhali příbuzní a sousedé, takže jsme i bez otce udrželi provoz usedlosti v chodu. Kdybychom věděli, že budeme muset vlastně už za pár měsíců opustit domov, nelopotili bychom se asi tolik.
Na jaře 1946 jsme byli nuceni vzdát se všeho, co naši předkové kdysi vydobyli za obrovské námahy a odříkání na okolní šumavské divočině. Během několika málo hodin jsme museli opustit rodný dům i zděděný majetek. Směli jsme si do sběrného lágru v Prachaticích opravdu jen to nejnutnější. Každé osobě bylo povoleno zavazadlo o váze nejvýše 50 kilogramů, tj. zejména peřina, teplé oblečení, boty, plechové nádobí a příbor, několik kusů trvanlivějších potravin. Cenné předměty, pokud jsme o ně nepřišli už při divokém rabování bezprostředně po skončení války, byly Čechy zabaveny za pobytu v prachatickém lágru. Mezi 7. a 13. červnem roku 1946 byli sem svezeni snad všichni Němci z Volovic (v originále "fast alle Deutschen der Gemeinde Wolletschlag" - jak už zmíněno, Sedlmín byl osadou politické obce Volovice, dnes samoty o dvou adresách, náležející k městu Prachatice - pozn. překl.).
Práceschopní mladiství a dospělí byli přes den přikázáni v Prachaticích k úklidovým pracím. Dne 17. června 1946 udeřila pak konečná hodina odchodu. V asi 40 dobytčích vagonech byli už v lágru spolu natěsnaní Němci v hromadném transportu (česky označovaném výrazem "odsun" - pozn. překl.) dopraveni pryč ze svých domovů. V každém z uzavřených vagonů bylo přepravováno 30 osob, dospělí a děti, zdraví, ale i stářím poznamenaní a nemocní se všemi svými zavazadly. Jen malým zamřížovaným okénkem a štěrbinou ve dveřích dopadalo světlo do této temné klece. Zejména pro rodiny s malými dětmi a pro staré lidi byla ta cesta mukou. Naše tehdy osmdesátiletá babička (rozuměj Johanna, roz. Lederhoferová z Fefrů /dnes Libínské Sedlo/ - pozn. překl.) během transportu onemocněla, snášela však naše vyhnání bez jakýchkoli projevů nářku.
Ve Furth im Wald jsme byli převzati Američany a německými úřady. Dostalo se nám tu poprvé čerstvé stravy. Ve vybombardovaném městě Schwandorf byla následující trochu delší zastávka. Krátce jsme mezitím stavěli už také na menších nádražích. Přes Norimberk (v originále "über Nürnberg" - pozn. překl.) jsme posléze dorazili do Augsburgu. Tam jsme opustili vlak. Úřady byly přijetím 1200 vyhnanců, kteří byli tímto transportem přepraveni z Prachatic na Západ, značně přetíženy. Po třídenním transportu jsme nakonec nalezli více než nouzové přístřeší v jedné vybombardované pletárně. Byl právě svátek Božího Těla (v originále "Fronleichnamfest" - pozn. překl.) a v lágru byla proto sloužena mše. Následujícího dne byl transport rozdělen. Řemeslnické rodiny byly určeny do Füssenu v Allgäu; sedláci a chalupníci se svými rodinami se dostaly do lágru při městě Neuburg an der Donau. Lágr byl zřízen ve studijním semináři. Během příštích osmi dnů jsme tu byli ubytováni. Strastmi transportu a nedostatečnou výživou jsme byli všichni doslova na pokraji sil (v originále "recht kraftlos" - pozn. překl.).
O týden později jsme pak byli spolu se 30 jinými bližními v nouzi na nekryté korbě nákladního automobilu převezeni do vsi Untermaxfeld na území někdejšího Dunajského močálu (v originále "im Donaumoos" - pozn. překl.). Psalo se už datum 1. července. V této ploché a z našeho pohledu téměř neobydlené krajině s černou mokřinatou půdou (v originále "mit schwarzer Moorerde" - pozn. překl.) nám bylo skutečně teskno po našich důvěrně známých šumavských horách. Netušili jsme, že se nám Untermaxfeld má na tolik let stát novým domovem, poněvadž jsme se upínali k naději, že se budeme moci brzy znovu vrátit k nám domů. Byli jsme ubytováni v sále vesnické hospody. Na podlaze bylo bohatě nastláno slámy, na které jsme poprvé po mnoha dnech upadli do hlubokého a blahodárného spánku. Hostinská byla - což nebylo tehdy nijakou samozřejmostí - dobrosrdečnou a přátelsky vstřícnou ženou.
Dala nám k dispozici svůj velký prádelní kotel, ve kterém jsme si mohli vařit bramborovou polévku. Brambory dostávali někteří z nás od sedláků. Také několik litrů mléka pro děti jsme dali dohromady. Byl právě čas senoseče, pomáhali jsme hospodářům při obracení opravdu nešikovnými těžkými hráběmi, na které jsme doma na Šumavě nebyli zvyklí. Tak jsme si vysloužili v Bavorsku svou první svačinu s přestávkou v práci (v originále "unsere erste 'Brotzeit'" - pozn. překl.). Mzdu jsme ani nečekali, poněvadž tenkrát neměla pracovní síla v zemědělství vlastně nijakou hodnotu.
Zase o několik dnů později jsme my vyhnanci byli rozděleni mezi sedláky v Untermaxfeldu a bližším okolí. Maminka, babička a bratr získalo v Untermaxfeldu malý podkrovní byt, kde pak moje matka musela příst vlnu pro sedláky. Místo finanční odměny dostávala něco potravin. Já sama jsem se dostala k jednomu sedlákovi do vsi Stengelheim, kde jsem se o několik let později za jednoho rolníka provdala. Moje sestra byla přidělena k jedné selce v Obermaxfeldu, jejíž muž zmizel pohřešován někde na ruské frontě. Osamělá žena to měla se svými sedmi malými dětmi tehdy obzvlášť těžké. Maminka, bratr a sestra našli později nový domov na vyhnaneckém sídlišti "Neue Heimat" ve Schrobenhausen. V roce 1959 si tam, kde dodnes žije množství někdejších Šumavanů (v originále "zahlreiche Böhmerwäldler" - pozn. překl.) nakonec pořídili krásný vlastní domek. Naši dřívější šumavští sousedé jsou však rozeseti po mnoha koutech Bavorska. Tak třeba "s' Englbertn" (tj. Jodlovi ze zaniklé dnes samoty Stádla /Stadlern/ čp. 3 - pozn. překl.) se usadili v Meitingen, kde žijí dodnes. Jiní našli nový domov v Allgäu (předalpská jihoněmecká oblast při hranici s Rakouskem - pozn. překl.). Někteří zase, jako "s' Frounzn" (tj. Hafnerovi ze zcela dnes zaniklé osady Kamýk /Wildberg/ čp. 3 a 4 - pozn. překl.), se dostali do Horní Falce (v originále "in die Oberpfalz" - pozn. překl.) samoty. Bolest prvých roků po ztrátě domově zeslábla; na milovanou Šumavu myslím však se steskem doposud.
Weasch'n, Wusch'n und Gulatsch'n (1994), s. 208-210
Historie jako prostor k setkávání - mimoškolní místa výuky v česko-bavorském příhraničí
Otec byl jedním z pěti synů Johanna a Johanny Tumových (byli to po řadě Johann /*13. prosince 1888/, "náš" Josef, Adolf /*30. května 1896/, Wenzl /*15. září 1899 / a Hermann /*6. března 1904/). Josef Tuma (příjmení bývalo psáno i "Thuma") se narodil 14. března 1893 jako syn chalupníka (v křestní matrice "Chalupper") Johanna Tumy (*20. února 1863, jeho rodiči byli Johann Tuma, synův jmenovec a chalupník na témže stavení čp. 10, jakož jeho žena Mathilde, roz. Heinzlová ze Sedlmína čp. 1) a Johanny, roz. Lederhoferové (*2. května 1865), dcery rolníka z Libínského Sedla (německy Pfefferschlag, dříve i česky Fefry) čp. 30 Aloise Lederhofera a jeho ženy Marie, roz. Gabrielové ze Sviňovic (německy Schweinetschlag, dnes je ves o 9 adresách částí obce Zbytiny). Matku Theresii Rosinu, roz. Kurzovou, si otec vzal za ženu v Prachaticích dne 6. listopadu roku 1928. Její bližší data pro nedostupnost prachatické oddací matriky z tohoto období se bohužel nepodařilo zjistit. Josef Tuma zemřel padesátiletý v tehdy "říšských" Prachaticích (Prachatitz) dne 2. listopadu 1943 a zanechal vdovu se třemi dětmi vystavenu pár let nato neblahému nucenému vysídlení. Do školy chodily Tumovy ratolesti daleko až do Záblatí. Přiznám se, že vlastně celou předchozí pasáž by čtenář našel i v medailonu Mathildiny (Hildiny) sestry Marie, provd. Pawlitschko, zastoupené i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Sestry se ostatně svými vzpomínkami "literárně" sešly na stránkách rodáckého sborníku "Weasch'n, Wusch'n und Gulatsch'n" (tj. "Voli, vši a koláče") z roku 1994. Mathilde Kreitmeierová zemřela podle digitálně dostupného parte dne 23. prosince 2014, tedy těsně před Štědrým dnem téhož roku a 5 dnů po úmrtí svého muže Maximiliana Kreitmeiera (*19. listopadu 1931), a to podle nekrologu na stránkách krajanského měsíčníku následkem infarktu v nemocnici města Neuburg an der Donau, urny její i manželova jsou však umístěny na hřbitově v Untermaxfeldu, což je i se vsí Stengelheim (její jméno čteme na společném parte obou manželů) místní část hornobavorské obce Königsmoos. Nekrolog se zmiňuje i o tom, že manželé (byli spolu 58 let) s dcerou, která zahynula v roce 2002 při tragické automobilové nehodě (druhá dcera Johanna, provd. Bairleinová, je podepsána na zprávě o úmrtí rodičů, s manželem Hansem, synem a vnukem i na jejich parte) obhospodařovali selský dvorec v Donaumoos (česky by se řeklo Dunajský močál), což je starobavorská krajina, bývalá mokřina, kde měla paní Mathilde zahradu, s láskou udržovanou. Ten cit má jméno láska k zemi. Nemusíte hádat k jaké.
- - - - -
* Sedlmín, Volovice / Záblatí / Prachatice / † Neuburg an der Donau (BY) / † † Untermaxfeld, Stengelheim, Königsmoos (BY)
