ALOISIA KÜCHENMEISTEROVÁ

Ze života jedné Šumavanky

Obec Parkfried (dnes Bělá - pozn. překl.) leží v blízkosti Horní Plané, kde se narodil náš šumavský básník Adalbert Stifter. Je to má obec domovská. Přišla jsem však na svět v Němčí (Niemsching), rodišti mé maminky, vsi (u Větřní /Wettern/ - pozn. překl.) nedaleko Českého Krumlova. Maminka chtěla ještě krátce před mým narozením navštívit v Němčí své rodiče. Pravděpodobně díky otřesům vlaku, který ji (a mne) vezl a vyvolal předčasný porod, spatřila jsem svět o celé dva týdny dříve. Mé mamince bylo velmi trapné, co přidělala práce v Němčí, ale její matka byla celá šťastná, že může své dceři pomoci. Můj otec nás po týdnu odvezl k nám domů do Parkfriedu zpátky. Německé místní jméno Parkfried znělo původně Burgfried, podle hradu (Burgfried znamená vlastně "hradní věž s břitem" či "místo v pokojné /mírové/ ochraně hradu, v hradním bezpečí" - pozn. překl.) na blízkém vrchu, zvaném Hausberg (dnes na mapách Hrad, už v nepřístupném pásmu vojenského újezdu Boletice - pozn. překl.). Hrad byl postaven už někdy před 800 lety a byl pravděpodobně rozkotán za husitských válek. Na zbytky hradních zdí jsme jako děti šplhávaly. Mí rodiče vlastnili selský dvorec s hostincem. Měli s tím samozřejmě spoustu práce. Byla jsem v naší rodině druhé dítě v pořadí. Děvčátko přede mnou bohužel v půl roce svého věku zemřelo na krční infekci. Po mně následovalo ještě jedno děvče, které zemřelo také po půl roce na jeden druh třaslavé obrny ("an den Freisen, eine Art Schüttelkrankheit", řeč je o nějakém druhu Parkinsonovy nemoci, může však jít i o spalničky, německy "das Friesel", které byly kdysi smrtelným onemocněním - pozn. překl.). Myslím, že ta nemoc už dnes neexistuje. Chvála Bohu přišli pak na svět také dva kluci, mí bratři Walter a Otto. Bolest ze ztráty dvou dětí se tak dala přece jen lehčeji unést. Když jsem měla víc rozumu, maminka mi o těch mých dvou sestřičkách vyprávěla víc. I já tím trpěla. Tak ráda bych měla malou sestru! Moji rodiče museli hodně pracovat, i když měli jednu děvečku a taky jednoho čeledína. Naše pole ležela z větší části půl hodiny daleko od stavení. Stav cest byl velice špatný. Ztrácelo se tím hodně času, poněvadž s volským spřežením to šlo i tak pomaleji. Můj otec byl i nájemcem honitby v selských lesích. Vlastní les pro něho znamenal ještě práci navíc. Zvěř se musila střílet, jinak by nadělala na polích mnoho škody. U nás se konávaly i tak zvané myslivecké věnečky (v originále "die so genannten Jägerkränzchen" - pozn. překl.). To přišli v sobotu myslivci (v originále "die Samstagjäger" - pozn. překl.) z města se svými manželkami a u nás se jim vařilo a peklo. Za oběť tomu padla srnčí, zaječí i pernatá zvěř. Ačkoli při přípravě jídel pomáhaly i ostatní ženy, připadla stejně většina práce na mou maminku. Vedle hostinské místnosti jsme měli jednu vedlejší světnici, která byla používána jen při takovýchto příležitostech. Stolovalo se na bílých ubrusech, s nezbytnými ubrousky a s nejlepším nádobím a příbory. Podobné události byly pro nás děti vždycky něčím zvláštním. Byla jsem velice hrdá na to, že se takové slavnostní události odehrávají právě v našem domě. I mnohé cukrátko jsme k naší radosti dostaly my děti darem od paní z města. Sladkosti byly u nás totiž vzácností, třeba taková jedna tabulka čokolády o zdejším posvícení. Mí rodiče byli přísného katolického, tedy náboženského založení. Cesta do kostela v Želnavě (Salnau) trvala půl hodiny. My děti musily do kostela s dospělými vždycky. Mše mi připadala často dlouhá a tak vyžadovalo od maminky značnou dávku trpělivosti se mnou bohoslužbu nějak přestát. Zato na následnou zacházku na hřbitov jsem se vždycky těšívala. Naše první návštěva patřila ovšem zpravidla hrobu mých dvou malých sestřiček. Zdobil jej velký mramorový anděl, k němuž jsem chovala podivný respekt. Všechny modlitbičky, které mne maminka naučila, jsem tam odříkávala s velikou vroucností. Moji dva bratři i já jsme byli vychováváni velice přísně, ale také s velikou láskou. Byla jsem dítě živé a plné představ. Rodiče se mnou určitě měli pěknou práci. Za uši jsem dostávala mockrát a ke škodě mi to nebylo. Přitom pojmu "autoritativní výchova" by asi tenkrát nikdo nerozuměl. Jednou jsme mí bratři a já provedli něco opravdu ošklivého. Bylo mi tenkrát šest let, bratrům čtyři a dva roky. Skotačili jsme u příkře se svažujícího obilného pole. Váleli jsme po něm sudy tak dlouho, až byly klasy po celé jeho ploše úplně slehlé při zemi. Dělali bychom to asi dál, kdyby díky Bohu nešla kolem dcera souseda, jemuž pole patřilo. Vykřikla hrůzou tak hlasitě, že se naráz seběhlo spousta lidí a hrozně nám spílali. Doma samozřejmě bylo boží dopuštění a bez pohlavků se to neobešlo. Tatínek mínil, že v mém věku bych mohl mít přece jen víc rozumu. Za trest jsem nedostala najíst a musela jsem do postele. Tatínek byl nucen sousedům škodu zaplatit. Lítost nad tím, co jsme provedli, vzbudilo ve mně ale až maminčino vysvětlení, že ty klasy, co jim náš milý Pán Bůh dává růst, jsou náš chléb a náš život. Bez obilí by sedláci vůbec nemohli existovat. Kát jsem se dokázala až poté, co jsem tohle opravdu pochopila. Když jsem byla starší, často jsem na ten náš ošklivý čin myslila.
Už jako dítě jsem ráda hrála divadlo. Hrozně mě bavilo proměňovat se v jinou osobu. Moje kamarádky se ovšem také nedaly zahanbit. Využili jsme celou selskou světnici, ve které jsme srazili stoly dohromady jako improvizovanou scénu. U nás doma jsme ovšem vždycky hrát nemohli. Jednou byla zase naše světnice na spadnutí. Já hrála čarodějnici. Oděna tak, jak jsme si myslili, že čarodějnice bývá, jsem s velkým koštětem poskakovala po stolech kolem dokola. Najednou ale násada mého koštěte vrazila do jednoho z oken a ozvalo se strašlivý řinkot rozbitého skla. Samým leknutím jsem vyskočila z okna ven rovnou doprostřed hromady střepů. S velkým brekotem jsem pádila vsí a tušila za sebou běsnícího otce. Byla jsem ovšem přece jen rychlejší a zapadla jsem do jednoho vyschlého vodního příkopu (u nás na Blatech se říkalo té rýze při cestě "taluta" - pozn. překl.). Po nějaké době se mě vydala hledat i maminka. Volala a škemrala, abych o sobě dala znát. Nakonec jsem se jí ozvala, ale musela slíbit, že tatínek doma nedokoná, co se mnou jistě zamýšlel. Nakonec jen prohlásil, že má nemožné dítě. Já ale to okno přece nerozbila schválně! Bylo ostatně čirým zázrakem, že jsem si při skoku do hromady střepů nezpůsobila nějaké zranění. - V šesti letech jsem začala chodit do školy. Velká žádost mého srdce tím došla naplnění. Byla jsem značně vědychtivá, což ovšem mělo někdy důsledky i dost problematické. Naše škola byla v sousední Želnavě, od Parkfriedu půl hodiny cesty daleko. Želnava byla větší osada, vlastně farní obec s kostelem, s mnoha hostinci a obchody, s jedním řeznictvím, jedním obchodem s oděvy, poštou a lékařem. Želnava měla i svou železniční stanici, od obce trochu vzdálenou. Dvakrát denně jezdila pošta ze želnavského nádraží přes Parkfried a zpátky. Pro nás děti to byl obrovský špás a veliké haló (v originále "ein Riesenspaß und ein Hallo" - pozn. překl.), když jsme mohly běžet po silnici poštovnímu vozu v patách. Pamatuju se ještě, že jsme byli hoši s děvčaty smíšená třída. Naše paní učitelka byla slečna velmi mladá. O prvém dni školy nás přišel do třídy pozdravit pan řídící. Byl to starší muž s knírem a s hlubokým hlasem. Měli jsme před ním respekt a museli jsme sedět s rukama za zády. Nikdo se neodvážil ani muknout (v originále "Keines hat einen Mucks von sich gegeben." - pozn. překl.). Následovala krátká ředitelova promluva. Pak byl každý z nás vyvolán jménem. Museli jsme se ozvat hlasitým "Hier (tj. 'Zde!' - pozn. překl.)!" Všichni jsme dostali ceduličku pro rodiče doma, na které stálo, co budeme potřebovat k vyučování. Kalamář s inkoustem byl zapuštěn dvojmo do každé lavice. Pro první týdny jsme ještě do školy nosili břidlicovou tabulku s křídou. Na malém otvoru v tabulce byla zavěšena i mycí houba a malý hadřík coby osuška. Později ovšem přibyly sešity, inkoustová pera, tužky a mazací gumy. Čtení a psaní ve spisovné němčině nebylo pro nás nic zrovna jednoduchého. Doma jsme hovořili jen dialektem. Když umřela naše babička, slyšela ode mě paní učitelka "Grasmutter" ("Gras" je německy "tráva" - pozn. překl.) místo spisovného "Großmutter", poněvadž jsem si myslila, že to slovo je i v nářečí (jinak se na Šumavě pro babičku užívalo zastara výrazu "die Ahnl" - pozn. překl.) - Učení mě opravdu bavilo. Paní učitelka byla milá a mnohé věci dokázala velkoryse přehlédnout. Jen klábosit se nedalo a to už byl pro mě určitý problém, poněvadž jsem si povídala moc ráda. Když nepomáhala domluva, malému třepnutí se nedalo vyhnout. Měla jsem víc oblíbených předmětů, jen ruční práce mě nijak netěšily. Jednou jsem měla v hodině ručních prací vyšívat podle kresby ořechu na podložce z tuhého papíru, opatřené spoustou malých otvorů pro jehlu. Byla to katastrofa. Jehla v mé ruce nemohla nikdy najít ten správný otvor. Nakonec byl ten předtištěný ořech jen jedna velká díra. Nedalo se už poznat, co má vlastně ta kresba představovat. Zahrabala jsem jí, ještě dnes bych poznala to místo, kde našla věčný odpočinek. Řekla jsem pak v další hodině, že jsem práci ztratila. Byla z toho samozřejmě špatná známka a dalo mi potom hodně námahy, abych si ji opravila. - Když jsem chodila do první třídy, vyhořel v Parkfriedu jeden velký statek až do základů. Byl to velice truchlivý pohled. Majitelé měli také děti a nevěděli, kam se s nimi podít. Můj otec byl s nimi nějak příbuzný a tak přišli k nám a zůstali u nás, než byl jejich statek znovu vystavěn. - Mám na ony dny zvláštní vzpomínku. Po marném pokusu o zdolání požáru přišli hasiči k nám do hostinské místnosti. Začali tam hrát karty. Můj otec hrál samozřejmě s nimi. Táhlo se to i přes následující den. Poněvadž tatínek vyhrál opravdu hodně peněz, nemohl hasiče vyhodit. Maminka jim všem musila vařit. Trvalo čtyři dny, než konečně vypadli. Nechali po sobě úplnou spoušť, demolovali kdeco. Jak mi maminka později řekla, pojali tenkrát s tatínkem rozhodnutí, že hospodu prodají. Léta však ještě trvala tíživá tatínkova karbanická vášeň. Jednou vyhrál kočár se dvěma koňmi a krátce nato oboje zase prohrál. Mnohdy chyběly peníze na nákup a docházelo k hádkám. Ačkoli byl tatínek dobrák od srdce, povahu měl prchlivou. Maminka to s ním neměla věru nijak lehké. Rodiče chodili s námi dětmi v neděli odpoledne hodně na procházky a jejich cílem býval často les, poněvadž tatínek, jak už bylo řečeno, holdoval i myslivosti. Měl na takové procházce svou loveckou výstroj vždycky s sebou. Jednou zastřelil zmiji, lezoucí po stromě. Bylo to docela děsivé. Jindy jsme narazili na malé srnče, které zřejmě ztratilo svou mámu. Chudák koloušek vydával tak teskné zvuky, že tatínek ani moc neváhal a vzal ho k nám domů. Dobře prospíval a brzy z něho vyrostl statný srnec. Dlouho jsme ho měli na hraní, ale pak jsme si před ním už nemohli být jisti. Tatínek ho nakonec prodal jednomu známému hostinskému z Krumlova (v originále "Krummau" - pozn. překl.), který měl vlastní obůrku. Ještě po letech, když jsme šli kolem jejího oplocení a zavolali našeho "Hansiho", přiběhl jako vítr. - I na konci druhé třídy mi učení působilo radost a měla jsem na vysvědčení dobré známky. Spolužáci mi záviděli a říkali mi "Lehrerputtel" (tj. "učitelův drobeček" - pozn. překl.). Necítila jsem se nijak učiteli zvýhodňována, asi jsem spíš brala své úkoly vážněji než ostatní děti. Když jsem šla do třetí třídy, začínal můj bratr Walter chodit do první. Byl s ním pěkný tyjátr. Pořád brečel a volal maminku. Chtěl ze školy pořád utíkat. Kolikrát mě vytáhli z mé třídy a musela jsem se posadit do lavice k němu, což mi bylo dost proti mysli. Cestou domů jsem mu uštědřila pár pohlavků. Časem si na chození do školy přece jen zvykl a přestal vřískat. Náš pan farář byl už starší, ale velmi přísný. Měl vždycky po ruce ohebnou rákosku. Často jsme pocítili její dotek na vlastní kůži, mnohokrát dokonce po právu. Kus dál od školy jsme měli hřiště, kde jsme se mohli opravdu vyřádit. Běhat a skákat mi činilo obzvláštní potěšení a navíc mi moje výkony vynesly mnohou chválu. Za našich školních let se chodívalo hodně na pěší výlety. Se svými učiteli jsme vyráželi na Plechý (v originále "Blöckenstein" - pozn. překl.), Třístoličník (Dreisesselberg) či na Smrčinu (Hochficht). To byly naše šumavské hory, na které nebylo lehké vystoupit, ale které nabízely bohatství zážitků. O každém výletě jsme museli napsat slohovou práci, což jsem dělala moc ráda. Ta radost o něčem psát mi zůstala dodnes. Jely jsme tenkrát také my tři děti s maminkou vlakem do Němčí navštívit její rodiče. Tatínek musel zůstat doma. Ta cesta byla pro nás děti opravdu velkým zážitkem a ačkoli jsme od železniční stanice ke stavení prarodičů šly ještě hodinu pěšky, nepřipadala nám ta cesta nijak dlouhá. Setkání s dědečkem a babičkou bylo jedno potěšení. Měli jsme si o čem vyprávět. Maminka pocházela z velikého statku s 25 kravami. Statek měl při sobě i velikou zahradu a rybník v čarokrásné poloze. Poněvadž dědeček byl i starostou, vždycky se něco dělo. Zejména na nás dělalo dojem elektrické světlo. Doma v Parkfriedu jsme měli ještě petrolejové lampy a ve stájích petrolejové lucerny. - Rozloučení s prarodiči se nikdy neobešlo bez slziček. Cesty tam k nim patří k nejkrásnějším vzpomínkám mého dětství. Když mi bylo devět let, nadešel čas prvního svatého přijímání. Už týdny předtím panoval velký rozruch. Museli jsme nacvičovat zpověď. Abych nezapomněla nijaký hřích, psala jsem si je na papírek a učila se je nazpaměť. Když jsem pak ovšem poklekla k okénku zpovědnice, nedokázala jsem rozrušením vydat jedinou větu a všecko jsem zapomněla. Chválabohu byl zpovědníkem mladý páter, který měl pochopení a při vyznání mých hříchů mi pomohl svými otázkami. Hrozně jsem se za to styděla a nikomu jsem o tom také nevyprávěla. Nedělo se ale jinému dítěti u zpovědi přesně tak? Také den svatého přijímání se mi vryl do paměti. Nás děvčata celé v bílém a také chlapce pěkně oblečené provázela muzika od školy ke kostelu, kde jsme se musili postavit před oltářem a celou slavnost tam zůstat stát. Myslím, že jsem samou zbožností nepocítila ani stopu únavy. Byla to prostá a jednoduchá slavnost, ne tak okázalá jako bývají ty dnešní. Neexistovala také nijaká pozvání k příbuzným a samozřejmě ani nijaké dary. My děvčata jsme si toho dne ve svých bílých šatech vyšly na procházku k želnavskému nádraží (v originále "zum Salnauer Bahnhof", což je ovšem dnešní nádraží Nová Pec - pozn. překl.). Při návratu domů se bohužel zvedla bouřka s velkým deštěm. Přišly jsem domů promáčené skrz naskrz. To, co tak krásně začalo, vzalo špatný konec.
V deseti letech jsem už směla hrát divadlo. Kus se jmenoval "Glücksternlein" (tj. "Šťastná hvězdička" - pozn. překl.). Já byla za Ježíška (v originále "Ich war das Christkind." - pozn. překl.). O pozdvižení už týdny předem bylo ovšem postaráno. Všechno naše bytí i mysl se točily jen kolem toho divadelního představení. Já aspoň jsem byla ve školních hodinách hodná a tichá ze samého strachu, že bych nesměla hrát. To bylo pro mě něco nemyslitelného. Svou roli jsem se dobře naučila a zkoušení mě bavilo. Pak přišel velký den premiéry. Dostala jsem dlouhou bílou róbu se závojem, připevněným zabudovanou žárovkou, která ovšem na hlavě pěkně tlačila! Strach, že zůstanu během představení trčet s textem, byl ovšem nepodložený: vydržela jsem dvě hodiny bez zaškobrtnutí. Moji rodiče, učitelé, farář a doktor seděli přece v první řadě. Když hra skončila, začala jsem plakat, nikdo nevěděl proč. Učitelka příčinu objevila a velice mě litovala. Divadlo mělo velký úspěch a všichni jsme byli zahrnuti samou chválou. Mezitím začal chodit do školy i můj nejmladší bratr Otto. S ním nijaké problémy nebyly. Snášel všecko velice odevzdaně. Má školní léta v Želnavě byla dohromady vzato moc krásná, ačkoli jsme denně měli sedm hodin výuky. Trvala od 8 do 12 dopoledne a od 1 do 4 odpoledne. Když jsme se my děvčata učila vařit, trvala škola ještě o hodinu déle. Poněvadž v zimě byla dřív tma, nosili jsme s sebou do školy olejovou lucernu. Tolikerým sněhem zavátými cestami by to beze světla nešlo. V 11 letech jsem byla ve Volarech (Wallern) biřmována. Volary leží asi ve vzdálenosti 30 kilometrů od Parkfriedu a my tam jeli vlakem. Moje kmotra při biřmování (v originále "meine Firmpatin" - pozn. překl.) byla šestnáct let stará, děvče jako obrázek (v originále "ein bildhübsches Mädl" - pozn. překl.). Byla jsem velmi hrdá, poněvadž mi spolužáci záviděli. Odjezd do Volar a samo biřmování proběhly dobře, s návratem domů už to bylo horší. Ve vlaku jsem mnohokrát zvracela a bylo mi moc zle. Mohla za to spousta zmrzliny, kterou jsem spolykala a na kterou jsem z domova nebyla vůbec zvyklá. Doma mi bylo zase líp. Moje sestřenice přespala u nás v pokoji pro hosty. Vprostřed noci nás ale probudil strašlivý hluk. Na návsi se něco dělo. Bylo tam světlo málem jako ve dne a všechno samá rudá záře. Sousední ves, půl hodiny cesty od nás daleko, stála v plamenech. Později mi otec, který byl taky hasičem, vyprávěl, co se vlastně stalo. Tu vesnici musel někdo podpálit ze čtyř stran. Poněvadž stavení byla všechna vesměs už starší a sešlejší, vyhořela až do základů. Když jsem se tam následujícího dne vypravila, naskytl se mi hrůzný pohled. Množství zvířat, jako byli koně, prasata či drůbež, se válelo v ohořelých pozůstatcích po zemi a šířilo kolem příšerný zápach. Lidé byli rádi, že zachránili alespoň holý život. Bohužel uhořely i 4 osoby, jejichž dům stál rovnou uprostřed vsi. Neměli nijakou možnost uniknout. Jak policie dodatečně zjistila, žhářem byl jeden zadlužený sedlák se třemi svými kumpány. Pachatel se po dokonaném činu sám zastřelil a jeho pomocníci šli do basy. Byla to tak velká a děsivá událost, že se o ní dověděl z novin celý svět. Ta slova "celý svět" byla pro mne, když jsem byla dítě, čímsi nepochopitelným. Vyhořelá ves byla z mnoha darů zbudována velmi krásně znovu.
V roce 1931 nastala pro naši rodinu velká změna. Bylo mi tenkrát jedenáct let. Moji rodiče prodali svůj dům v Parkfriedu a získali selskou usedlost v Růžovém Vrchu (Rosenhügel). To bylo místo už při hranici s rakouským krajem Mühlviertel (v originále "im Mühlviertel an der österreichischen Grenze" - pozn. překl.). Pro nás děti byl ten přechod dost tíživý. Cítili jsme se vytrženy z navyklého běhu věcí, vrženy někam daleko ode všech přátel a příbuzných. Odjezd z malého želnavského nádraží, kam nás provázeli spolužáci i s učitelem, byl bohatý na slzy. Rodičům dalo mnoho práce dostat nás vůbec do vlaku. Tehdy jsem musila opravdu asi poprvé pocítit, jak těžké může být loučení s důvěrně známým místem.
Náš nový domov jménem Růžový Vrch byla velká ves, v níž měl každý rolník své pozemky přímo u stavení. Oproti Parkfriedu nešlo o nijakou sevřenou zástavbu a sousedé bydlili hodně daleko od sebe. Bylo to pro nás děti něco úplně nezvyklého. Navíc byl listopad a počasí bylo mlhavé a kalné. Také velký blízký les v nás vyvolával jakousi úzkost. Hrozně se nám po Parkfriedu stýskalo. Mým rodičům se vedlo podobně, přesto to tak chtěli mít. Jak jsem se dověděla až později, viděli ten pozemek v létě a koupili ho. Za pěkného počasí vypadalo všechno jinak. První den školy v Dolním Markschlagu (v originále "Untermarkschlag", osada i se školou ovšem zanikla po druhé světové válce pod českým jménem Dolní Hraničná - pozn. překl.) se nesmazatelně zapsal do mé paměti. Byla tam jediná třída pro všech osm ročníků. Jak se mohlo vyučování dařit navzdory této okolnosti, je záhadou. Zabydlit se v novém prostředí bylo opravdu těžké, ačkoli se přátelé i tu brzy našli. Učitel se svou rodinou měl byt ve školní budově. Jeho vyučovací metody byly pro mě dost nezvyklé a zpočátku se mi vůbec nelíbily. Cesta do školy trvala tři čtvrté hodiny a vedla převážně lesem. Naše stavení v Růžovém vrchu bylo skoro nové, neboť tři roky předtím to staré vyhořelo po zásahu bleskem. Byly tu krásné velké místnosti a i já měla jednu z nich jen pro sebe, což mě naplňovalo velikou hrdostí. Nábytek jsme měli ještě od prarodičů, modře lakovaný a překrásný. Dnes by stál celé jmění. V učební látce jsme byli v Želnavě už dál, než tady v Dolním Markschlagu. Musila jsem proto mnohé probírat znovu se začátečníky. Musila jsem k nim přesednout, což jsem udělala nerada. Také tiše bylo třeba se chovat, aby nebyli ostatní rušeni. Zachovat si trpělivost znamenalo pro mě problém. Ačkoli jsem byla ve škole dobrá, dostalo se mi jednou pořádného trestu. Příčinou bylo kupodivu užití tzv. dvojího záporu (ve spisovné němčině je na rozdíl od češtiny nepřípustný - pozn. překl.). Měla jsem prý říci: "Ich mache keine Aufgabe nicht (tj. " Nijakou úlohu nedělám.' - pozn. překl.)." Za to jsem musila do velkého sešitu napsat: "Ich soll keine doppelte Verneinung gebrauchen (tj. 'Nemám užívat dvojího záporu!' - pozn. překl.)!" Bylo to pro mě velkým poučením. Od naší školy to bylo na skok do sousedního Rakouska. Tam byly sladkosti lacinější nežli u nás na Šumavě. Mnohdy jsme z domova přece jen pár haléřů na útratu dostali. Bratrovi jsem musila hodně pomáhat při psaní úkolů, což při mé netrpělivosti nebylo jen tak. Bratr Otto byl v chápání pomalejší a bratr Walter byl prostě lenivý (finančně se později ovšem zajistil mnohem lépe než já). Bez pár ran to nikdy nešlo. Pravděpodobně jsem nijaká hodná sestra nebyla. Později se ovšem ti dva hoši jen tak nedali a býval to pěkný mazec. Doma se to však nikdy neodehrávalo, naše rozpory jsme si vyřizovali venku. Doma by bylo něco takového nemyslitelné, po škole jsme musili pomáhat v hospodářství. Bratři chodili pást krávy. Ve dvanácti letech jsem poprvé četla nějaký román. Titul měl "Ännchen von Tharau" (známá německá lidová píseň na slova básně Simona Dacha má stejný název jako třeba kolportážní román Paula Haina někdy z dvacátých či třicátých let - pozn. překl.) či tak nějak. V každém případě jsem té historii nejprve nijak pořádně nerozuměla. V obsahu šlo o nějakou mladou dívku a nějakého rytmistra z Východního Pruska. Vím jen, že jsem při čtení plakala, asi dojetím. Školní léta v Dolním Markschlagu byla nakonec také krásná. Měla jsem tu zase kamarádky, které maminka často zvala k nám domů na kakao a koláče. Ačkoli jsme měli obytnou světnici jen jednoduše zařízenou, byla to jedna báseň. Už svou velikostí 30 metrů čtverečních a čtyřmi okny byla něčím pozoruhodným. Její stěny zdobily jelení a srnčí parohy. Ty srnce střelil sám můj otec. Paroží toho posledního, jehož ještě skolil, mám jako milou vzpomínku až dosud ve svém majetku. Dva pásy koberců, každý čtyři metry dlouhý, tkané z cárů textilního odpadu, zdobily podlahu. Její prkna jasně zářila, poněvadž byla drhnuta dvakrát týdně. Dnes něco prostě nepředstavitelného. Moje maminka na čistotu velice dbala. Stůl obytné světnice kryl vždycky ubrus, vlastnoručně od ní vyšívaný. V létě na něm pokaždé stála váza s květinami. Každé okno krášlily záclony, upevněné na dřevěných tyčích s kroužky. V rohu stála kachlová kamna s lavicí. Kuchyně byla malá. Stálo v ní pohodlné kanape. Ložnice se nacházely v prvním patře. V zimě spávali moji rodiče dole ve světnici, poněvadž místnosti v patře by spotřebovaly dost otopu. Já spala i v zimě ve svém pokojíku, i když tam bylo velice chladno. Slamníky přece jen hřály. Matrace jsme ovšem nijaké neměli. I peřiny se daly rychle zadýchat do tepla.
Moji rodiče měli s hospodářstvím hodně práce. Co do rozlohy v hektarech měli polností právě tolik jako v Parkfriedu. Tam však byly k ruce ještě dvě služebné osoby, které v Růžovém Vrchu chyběly. Přirozeně jsme se my děti musily chopit práce už velice časně. Traktor či žací stroj byla pro nás cizí slova. Žito a oves, také pšenice šly po žních do mlátičky, kterou si rolníci postupně přepouštěli od stavení ke stavení a celá ves při mlácení vypomáhala. Ačkoli bylo při tom třeba pořádně zabrat, šlo to zvesela. Také se podávalo zvlášť dobré jídlo. Ještě si dobře vzpomínám, jak jsme v zimě, když povolily mrazy, mlátili ve stodole obilí cepy. Musel se dodržovat pravidelný takt, jinak se práce nedařila a nastal strašlivý zmatek. Když nadešel čas borůvek, vydávaly jsme se na ně do lesa. Tatínek je vykupoval pro jednu zpracovatelskou firmu. Plnily se do velkých kádí a byly odváženy nákladními auty. Za obnos získaný sběrem nám maminka koupila šaty, boty a věci do školy. Také se sušenými hřiby, kterých u nás rostly spousty, se dělo nejinak. Ty se ovšem odvážely v pytlích. Ačkoli trvala od nás cesta do Frymburka (Friedberg) trvala 4 hodiny tam a nazpět, rády jsme tam my děti s maminkou chodívaly, poněvadž na konci našich nákupů nám maminka každému dopřála dvě housky a kus koňského salámu. K jídlu jsme se usadily na překrásné lavičce, která obklopena keři stála na jednom návrší. Na opěradle lavičky byla připevněna malá tabulka s následujícím nápisem: "Fluch der Hand, die das aus heimatlicher Liebe geschaffene Werk zerstört (tj. 'Buď prokleta ruka, která ničí to dílo vzniklé z domovské lásky.' - pozn. překl.)." Ta věta na mě učinila takový dojem, že si ji pamatuju dodnes. Na cestě domů ležela mezi Frymburkem a Růžovým Vrchem osada Svatý Tomáš (Sankt Thoma). Stál v ní divukrásný kostel. Samozřejmě jsme se tam pokaždé stavili alespoň na jednu modlitbu. I to krátké posezení nám dělalo dobře, poněvadž z Frymburka do Svatého Tomáše se šlo pořád nahoru a my už byli hodně unaveni. Z větší části jsme byli živi z našeho rolnického hospodářství. Jen na podzim obcházel otec okolní vsi, aby nakupoval len pro jednu lnářskou továrnu. Výdělek z toho plynoucí byl pro nás velkou výpomocí. Na našem domě vázly dluhy, které jsme i s tímhle tatínkovým přilepšením sotva stačili splácet. A já bych se tak ráda stala učitelkou! Ke studiím bych ovšem musila odejít do Českých Budějovic (Budweis), města blízko Krumlova, a bydlet tam na internátu. To ovšem nebylo možné, poněvadž by to znamenalo zase jen nové zadlužení. Byla to tehdy těžká doba, s množstvím nezaměstnaných a žebráků. Tím byl i můj sen dosněn. Má školní léta byla krásná. Poslední den školy byl provázen slzami. Končila nádhera dětství a já cítila, že má přijít něco opravdu vážnějšího. Byla jsem zdravé a silné děvče a v domácnosti i v hospodářství jsem zastala, co bylo třeba. Pomáhala jsem při praní, úklidu v domácnosti i ve stavení, při pečení chleba. Hnětení chlebového těsta bylo zvlášť namáhavé. Při dojení ve stáji byly se mnou krávy totálně nespokojeny. Dávaly mi do dížky vždycky míň mléka než mamince, ať jsem se snažila jak chtěla. Také práce na poli nebyla nic lehkého. Senoseč zejména byla spojená se spoustou trampot. Vstávalo se už o čtvrté ráno, odpoledne se pak pokosené seno obracelo. Často jsme byli na louce ještě za podvečerního klekání. Muselo se chvátat, poněvadž se chystalo k bouřce a suché seno se muselo převézt pod střechu. Kolikrát jen jsem večer usnula uprostřed mytí nádobí.
Nejhezčí se mně zdálo stloukání másla. Odstředivkou se z mléka oddělovala smetana, která pak přišla do dřevěné lopatkové máselnice a ta ručním otáčením dokázala vyrobit ze smetany máslo. Bylo třeba asi pěti set otoček a to celé tak třikrát do týdne. Dnes by byla taková časová náročnost prostě nemyslitelná. Máslo se dalo prodat lépe nežli mléko. Měli jsme radost, když šel kolem výkupčí másla a vajec (v originále "der Butter- und Eiermann" - pozn. překl.) a všechno od nás vzal. Bídu jsme žádnou neměli, s penězi to ale vždycky bylo jen taktak (v originále "das Geld war totzdem immer knapp" - pozn. překl.). V sobotu odpoledne jsme bývali docela často na cestách. Tatínek mi dal dohromady staré jízdní kolo. Mnohdy jsme se pak vydávali do našeho milovaného Parkfriedu, kde bylo potom vždycky moc veselo. I mé někdejší spolužačky za mnou často přicházely, bez kola ovšem. Mohly jet jen čtyři stanice vlakem do Černé v Pošumaví (Schwarzbach) a odtud bylo ještě dvě hodiny pěší chůze až k nám do Růžového Vrchu. Zůstávaly pak obvykle dva až tři dny u nás. Autobus tenkrát ještě nijaký nejezdil.
Na podzim, když bylo po žních, chodilo se do lesa "dělat dřevo" (v originále "um Holz zu machen" - pozn. překl.). Stromy nám byly přiděleny od lesního úřadu. Podříznutí pilou šlo rychle, ale odvětvení a pořez na metrové kusy zabral hodně času. Doma se pak dříví řezalo, sekalo a štípalo na otop. Také chrastí se lámalo na menší kusy, vázalo do otepí (v originále "gebündelt /Buschen genannt/" - pozn. překl.) a topilo se s ním. Pokud vím, žádné uhlí jsme nikdy neměli. V zimě bylo práce přece jen míň. O dobytek musilo být samozřejmě vždycky postaráno a také práce v domácnosti zůstala pořád stejná. Přesto nám vybylo spousta času na šití, vyšívání a čtení. Malou knihovnu v Rychnově (v originále "in Reichenau", autorka má zřejmě na mysli Německý Rychnov u Frymburka, zaniklý po válce /za ní se jmenoval Deutsch-Reichenau bei Haslach/ pod českým jménem Rychnůvek - pozn. překl.) jsem důvěrně znala. Byla to větší obec se školou, kostelem, hostinci a obchody. Cesta od Růžového Vrchu sem obnášela 3 kilometry. Když bylo v zimě hodně sněhu, bylo ten kus ujít pěšky hodně namáhavé. Jinak byl sníh pro sáňkaře a lyžaře přímo ideální. Kolikrát jsme jen utrpěli pád! Vázání našich lyží bylo přímo katastrofální a drželo pohromadě jen divem. Jezdilo se však přesto. Když postupně nadcházelo jaro, musili místní odklízet sníh ze silnice sami. Dostali jsme ale za tu práci něco zaplaceno a byla z toho nakonec mohutná švanda (v originále "eine riesige Gaudi" - pozn. překl.). Když mi bylo 16 let, založili u nás organizaci venkovské mládeže, zvanou "Landjugend". Děvčata a mládenci z obce se v ní mohli scházet. Hodně se zpívalo, tancovalo a taky hrálo divadlo. Téměř každou neděli odpoledne byla pro tanec uvolněna ta či ona světnice. Masopustní bály se ovšem konaly v hospodském sále a divadelní představení na opravdovém jevišti. Jednou jsme hráli divadlo v místě, které k naší obci už nepatřilo. Hra se jmenovala "Mondscheinig" (tj. "Za měsíčního svitu" - pozn. překl.) a představení bylo obzvlášť veselé. Cestou domů bryčkou se nám však splašili koně. Bylo to v zimě a my skončili v závějích silničního příkopu. Jen jsme se smáli a smáli, ačkoli to mohlo dopadnout i zle. Inu, byli jsme mladí a bezstarostní.

Glaube und Heimat, 2005, č. 2, s. 28, č. 3, s. 37-38, č. 4, s. 31-32, č. 5, s. 39-40, č. 6, s. 34-35, č. 7, s. 47, č. 8, s. 41/p>

P.S. Škoda, že dalšího pokračování vzpomínek se už čtenáři krajanského měsíčníku, alespoň pokud vím, nedočkali. Zato vyšel text, možná i jen jeho úryvek, v časopise norimberského městského archivu Norica, a to v čísle 4 z roku 2008, které je věnováno vyprávěním vyhnanců, žijících po válce v Norimberku. Přiznám se, že se mi od překladu nechtělo vstát, jak je zrovna tohle torzo paměti paní Aloisie Küchenmeisterové živé a výrazné, nijak nečleněné a spontánní. A možná i dobře, že končí plným dechem těmi slovy "mladí a bezstarostní".

Narodila se 7. května roku 1920 v Němčí blízko Větřní, vyrůstala v Bělé a v Želnavě, rodácká rubrika krajanského časopisu ji však bere jako "rychnůveckou" pro její někdejší poslední pobyt před vyhnáním v Růžovém Vrchu. Ona však za svou domovskou obec považovala někdejší Parkfried, dnešní Bělou, kde se 20. června roku 1886 na čp. 14 narodil její otec Kajetan Rembs v rodině Mathiase Rembse a jeho ženy Eleonory, roz. Hofmannové ze zdejšího stavení čp. 11. Praděd z otcovy strany Josef Rembs pocházel z Hodňova (Honetschlag), prabába Josefa z Pihlova. Matka babičky Eleonory byla rodem z Lázu (Gehäng). Aloisiini rodiče se brali 20. listopadu 1917 v Českém Krumlově u sv. Víta. Maminka Johanna, roz. Mochtyová, byla dcerou Johanna Mochtyho, velkého sedláka z Němčí čp. 1. Franziska, Aloisiina babička z matčiny strany, pocházela ze Slavkova (Lagau), kde její otec Franz Klissenbauer se svou ženou Annou, roz. Mathae, hospodařil na stavení čp. 14. Stačí to jako dodatek jednoho šumavského selského mládí Aloisie Küchenmeisterové, roz. Rembsové? Luise, jak jí říkali přátelé z krajanského sdružení, zemřela v Norimberku 19. září 2011.

- - - - -
* Němčí, Větřní / Bělá, Nová Pec / Růžový Vrch / Dolní Hraničná / Frymburk / Svatý Tomáš / † † † Norimberk (BY)