PETER KURZECK
Zažil jsem jako dítě nálet jednoho hloubkaře...
"Zažil jsem jako dítě nálet jednoho hloubkaře, se svou sestrou koncem války. Schovávali jsme se v nějaké mariánské kapli při okraji ulice. Pršela na nás shora omítka. Byl jsem přesvědčen, že je to konec světa. Od té doby jsem si myslel, že nikdy nesmím nic zapomenout, co jsem zažil, a že musím nějak začít s jednotlivostmi, abych našel smysl, abych se nezbláznil."
(...)
"Už někdy tenkrát jsem se nutil nic nezapomínat - s absurdním odůvodněním, že to, co propadne zapomnění, bylo by ztraceno provždy. Proto jsem se snažil všechno si vrýt do paměti. Věřil jsem, že tak musím zachránit svět před zánikem."
(...)
"Uprchlické tábory a dobytčí vagony, o kterých kromě mne už nikdo neví. Ale ještě dál nazpět ten jasný tón rána v tachovském městském parku v Čechách. Když válka minula a začínalo léto. První léto po válce, chtěl bych říci i dnes. Ten jasný názvuk rána, který mám při probuzení často v sobě i dnes nebo bych ho alespoň rád v sobě měl nebo který jako by měl ve mně doznívat teprve až teď."
Sudetenland, 2014, č. 1, s. 18 a 29
Ten dětský zážitek chlapce snad nejvýš dvouletého, k němuž se jako spisovatel zřejmě stále vracel jako k počátku, se odehrál v Tachově (Tachau). 14. února 1945 uskutečnilo totiž americké letectvo na město, kde malý Peter Kurzeck (jeho příjmení by se dalo do češtiny přeložit jako "krátký kout") 10. června 1943, tedy půl druhého roku předtím, spatřil světlo světa, mohutný nálet s cílem zničit místní zbrojovku. Učinila Kurzecka spisovatelem právě ta chlapecká vzpomínka? Jisto je, že ačkoli země zvaná kdysi "Böhmen" podle něho už neexistuje ("ein Land, das es nicht mehr gibt"), cosi ho k Čechám stále poutalo. Když se tam nemohl vydat, pobýval často alespoň v rakouském Freistadtu blízko české hranice. Po politické změně pak mohl v rodném Tachově číst ze svých děl zásluhou mnichovského sdružení Adalbert Stifter Verein, přesněji Petera Bechera, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Podle svého vlastního vyjádření psal všude možně, prý i v Českém Krumlově. Jeden kritik o Kurzeckovi napsal, že učinil celý svůj život předmětem literárního projektu přímo proustovských rozměrů. On sám v jednom rozhovoru prohlásil, že "jen když píše, má pocit, že se mu nemůže nic přihodit". A řekl také, že když třeba čte Hölderlina, je v těch dnech jen "člověkem, který čte Hölderlina". Řadou svých knih - mnohé z nich namluvil - se stal vlastně i díky vyhnání jakýmsi kronikářem "staré" Spolkové republiky Německo (týdeník "Der Spiegel" se s ním rozloučil titulkem "Proust der Bundesrepublik"), rozuměj té z minulého století ("Das alte Jahrhundert", tj. "Staré století", je název cyklu pěti jeho románů "Übers Eis" /1997/, "Als Gast" /2003/, "Ein Kirschkern im März" /2004/, "Oktober und wer wir selbst" /2007/ a "Vorabend" /2011/). Jen výčet jeho literárních ocenění zabírá na Wikipedii téměř celou jednu tiskovou stranu (v roce 2013 to byla i Sudetoněmecká kulturní cena). Peter Kurzeck zemřel ve Frankfurtu nad Mohanem (je také považován za "frankfurtského" autora), rodném městě Goetheově, v tamní nemocnici sv. Kateřiny 25. listopadu roku 2013 a je pochován na hlavním hřbitově města vedle takových osobností, jako jsou třeba filosofové Schopenhauer či Adorno. Přesto prý o jeho pohřbu zazněla i česká hymna. Kde domov můj? Nejenže se tu v Čechách na kraji Šumavy narodil: byl i dítětem vyhnanců, kteří si své krajové nářečí přinesli samozřejmě s sebou. Sám řekl, že zajímavé jsou pro něho jen země, kde se hovoří dvěma či třemi jazyky (rodné Kurzeckovy, dnes už neexistující Čechy,; byly kdysi právě takové). Žil ostatně na sklonku života v jihofrancouzském Uzès, podle vlastních slov úmyslně "jako cizinec v cizí zemi". Kde domov můj?
- - - - -
* Tachov / † † † Frankfurt nad Mohanem (HE)
