FRANZ KÜSCHALL

Glocken der Heimat*

Glocken der Heimat, ihr rufet
die Menschen zum Weihnachsfest,
Glocken der Heimat, ihr schufet
viel Freude in jedem Nest.

Süß eure Stimmen erklingen
Wenn ihr uns mahnt zum Gebet,
es tönt wie himmlisches Singen,
der Sang zum Himmel auf geht.

Es ziehen andächtige Scharen
hinein in das Gotteshaus,
viel', die in der Fremde waren,
kehren zum Feste nach Haus.

Heut' ist der Heiland geboren,
Ehre sei Gott in der Höh'!
Mütterlein hat Tränen verloren,
sie denkt an ihre Leben mit Weh:

An der Sohn, der draußen gestorben
im Felde fürs Vaterland,
an vielen Kummer und Sorgen,
die sie seither überwand.

Das Schicksal will es so haben,
es weist uns hienieden den Weg,
Glück bringts dem einen und Gaben,
in Armut stossts andere hinweg.

Bin ich auch weit in der Ferne:
im Geiste weil' ich daheim,
ja daheim, wo ich so gerne
beim Weihnachtsfest möchte sein.

Es brennen am Christbaum Kerzen,
süß tönt der Glockenklang,
doch mir ist in meinem Herzen
um dich, o Heimat, so bang.

Zvony domova

Zvony domova, jak zvete
domů v ten čas vánoční!
Zase radost rozezněte,
kéž všichni se najdou v ní.

Sladce znějí vaše hlasy
s bdělou naší modlitbou,
na nebi hudbou se časí,
písněmi, co vzhůru jdou.

Zbožné zástupy přicházejí
tam, kde svítí Boží dům.
I z ciziny domů spějí
mnozí aspoň k Vánocům.

Dnes Spasitel se nám zrodil,
Sláva Bohu na výsostech!
Cítím být teď slz těch podíl,
co tekou z očí maminek všech:

pro syny, jež ve válce padli,
tam v poli za drahou vlast,
ty vzpomínky neuvadly,
zlé nouze přestálé část.

Tak to už osud snad řídí,
co určuje cestu všem nám,
dá štěstí někomu z lidí,
jiným jen zármutek sám.

Jsem také smuten tu v dáli,
jen v duchu jsem zamířil
k nám domů, kde cítím stálý
o Vánocích mít svůj cíl.

Zas na stromku svíce planou,
sladký je zvonů hlas,
mně tam v domovskou stranu
je úzko nějak v ten čas.

Waldheimat, 1928, s. 180

Slyším v tom posledním verši výsměšnou českou ozvěnu: Jak je ti, Rakousko? - Ouzko! Spojuji jméno Franze Küschalla s Českými Budějovicemi jen proto, že hojně obesílal svými verši hojně tamní měsíčník pro kulturní zájmy šumavských Němců (v prvním čísle ročníku 1925 věnoval tomu periodiku dokonce samostatnou báseň, z níž je patrno, že je opravdu jedním krajanů "in der Fremde"). Své rodné místo, kterému určuje většinu své tvorby, přímo nikde nejmenuje, označuje je však za domov po válce "ztracený" pro německou řeč. Má jít o jihočeskou ves, hraničící se Šumavou: Její kostelní věž jako by prý chtěla smutně říci: "Hier waren einst Deutsche zuhaus", tj. "tady byli kdysi Němci doma". Takových by bylo, kdyby vůbec ještě dnes stály! Ve dvacátých letech dvacátého století snad naděje na návrat "starých rakouských" poměrů dosud žila, byla však zmařena veskrze i těmi, kdo pro ni žili. Jak to učinil Franz Küschall, nevím. Když jsem pátral po jeho dalších osudech, objevila se mezi nositeli jeho příjmení spíše symbolicky asi matka současného spolkového předsedy Sudetoněmeckého krajanského sdružení Franze Panyho (narozeného po druhé světové válce už v Heidelbergu roku 1957, svatbu s Gabriele Jandlovou měl však 1993 v obnoveném klášteře Teplá jako údajně vůbec první tamní svatbu po roce 1945 - viz www stránky CSU.de), tj. Marianne, roz. Küschallová (v závorce bývá uváděno i Košťálová), původem z Prahy, kde měla přijít na svět v roce 1934. Kolegovo pátrání v matrikách a genealogických databázích přineslo další stopu, zahrnující ty tři výše zmíněné: V Číměři (Schamers) se 5. listopadu 1902 narodil Franz Küschall. V roce 1931 se v Poběžovicích oženil s Marií Konopnikovou, tou dobou už žil a pracoval v Praze jako vydavatelský redaktor. Z dříve jazykově německé Číměře to do Novohradských hor a tedy vlastně na Šumavu není daleko, o Poběžovicích a redaktorské praxi nemluvě. Může to být on? Dám tomu symbolu chvíli řeřavět jako uhlíku v popeli. Copak se něco vůbec kdy vrací kromě Vánoc?

- - - - -
* Číměř / Poběžovice / České Budějovice