GREGOR VICTOR KUTSCHERA VON AICHBERGEN

Abschied von Wien

(1871)

Du stolze Kaiserstadt leb' wol, ich sage
Dir Lebewol mit freud'gem Herzenschlage
Und ziehe fort in weite Ferne hin.
Was sind die Riesenkuppeln der Palläste
Was all die Pracht und Herrlichkeit der Feste!
In die Natur, die größer, geht mein Sinn!
Es sehnt das Herz sich nach dem dunklen Walde,
Dem düstern, wo auf grüner Bergeshalde
Die Hirsche grasen und das scheue Reh;
Dort ragen Burgen, Elfen heimlich hausen,
Des Wildbachs Fluten über Felsen brausen,
Im Mondesglanz blinkt schauerlich der See. -
Schon hat ein Sänger weilend dort gesungen,
Wo in des Urwalds Wildnis ihm erklungen
Die Geisterstimme längst vergang'ner Zeit.
Da rauscht 's und haucht 's und flüstert 's in den Bäumen
So wie in märchenhaften Zauberträumen -
Zum schönen Traum wird da die Wirklichkeit.
O! nehmt mich auf, ihr dunklen Tannenhallen,
Und lasst in meinem Busen widerschallen
Die Stimmen Eurer tiefen Poesien.
An deinen Busen lass, Natur mich sinken
Und Wahrheit und Begeisterung mich trinken
An deinem Busen lass mein Herz erglühn!

Rozloučení s Vídní

(1871)

Ty pyšné město, žij blaze, já pravím
ti "Sbohem buď!" se srdcem nedočkavým
odchodu do daleka, já vím kam.
Co mně po palácích, kupolích, po pozlátku,
po vší té nádheře tvých přepychových svátků!
Do přírody, mocné, ti unikám!
Touží mé srdce po šeravém lesu,
kde v zeleni na skále při útesu
se jelen pase a s ním plachá laň;
hrady tam ční a skřítci bydlí v taji,
bystřiny po kameni šumem hrají,
ve svitu luny hrozí jezer tmáň. --
Už dlel tam jeden pěvec, v jeho hlasu,
se ozývala duše zašlých časů
a duchové, co v divočině spí.
Tu šumí, dýchá, šeptá v kmenech stromů
pohádka, která zve mě k sobě domů,
jak krásný sen mne tam vše obklopí.
Chopte se mě, vy temných jedlí stíny,
dejte zhloubi na prsou domoviny
od vašich písní i mně nabrat dech.
Až na tvé hrudi spočinu, má země,
pít pravdu dej mi z ní, kéž vzplane ve mně,
na prsou tvých hořet mé srdce nech!

Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1877, s. 156

V netolické křestní matrice, kniha 53 (Petrův Dvůr, Kratochvíle) najdeme ke dni 14. prosince 1853 záznam o narození Řehoře Kučery (novorozené dítě je celým jménem psáno Gregor Joseph Ernest Franz Kučera - i s tím háčkem, v indexu pak dokonce včetně onoho Řehoř s háčky třemi) otci, jímž byl, přepisujeme doslova "František Kučera knížecí Švarcenb. direktor panství Netolic č. 1 syn Pána Josefa Kučery též knížecího Švarzenb. Inšpektora panství Krumlovského a matky Marie Terez rozené Aichbergové" (na webivých stránkách Kohoutího kříže ho najdeme s německou podobou jména Franz Kutschera). Matka novorozencova je psána "Pani Maria Ernestina dcera Josefa Kropače knížecího direktora ve Vršovicích a matky Terezie rozené Josef Kaubé (Gaube)". Otcova kolébka stála v Českém Krumlově, kde se narodil 1. listopadu 1819 na zámku čp. 1 (stal se později vrchním správcem všech schwarzenberských panství v Čechách vůbec, zakladatelem zemědělské pokusné stanice v Lovosicích /Lobositz/, šéfem centrální knížecí kartotéky ve Vídni a také nositelem císařského řádu Železné koruny /z Čechů byli jeho nositeli třeba Antonín Dvořák, Antonín Frič, Emil Holub, Vojtěch Hynais, Emil Kolben, František Křižík, František Palacký, František Ladislav Rieger, František Ženíšek aj./ - zemřel pak osmdesátiletý 22. září roku 1899 ve Štýrském Hradci /Graz/). Krumlov byl i synovi nejdražším domovem, jak se ostatně dočítáme v obsáhlém nekrologu z pera schwarzenberského archiváře Adolfa Franze Bergera (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) na stránkách 152-156 téhož periodika (jde o proslulé Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen /MVGDB/), z něhož přetiskujeme předchozí Kutscherovu báseň, napsanou pět let před autorovou předčasnou smrtí v dubnu roku 1876 na "prsní neduh", či "souchotě", jak se tehdy říkalo tuberkulóze, kosící jeden život za druhým (stačí číst příčiny úmrtí v soudobých seznamech zemřelých na stránkách vídeňského tisku.

Za Gregorem Victorem Kutscherou von Aichbergen

Adolf Franz Berger

Ve své dojemné básni "Der Abschied" (tj. "Rozloučení" - pozn. překl.), slavící vizionářské shledání s velkými génii minulosti, vzpomíná Klopstock (Friedrich Gottlieb Klopstock /1724-1803/, německý "předklasický" básník - pozn. překl.) také "bratra, který kvetl a rychle opadal" (v originále "des Bruders, der blühte und schnell abfiel" - pozn. překl.).
Ta hluboce procítěná slova by se na tomto místě dala vztáhnout na mladého, duchem i srdcem obdařeného, pro všechno dobré, opravdové a krásné planoucího muže, kterého jsme znali. Ještě letošního předjaří jsme měli příležitost těšit se nadějnými plány tohoto našeho duchovního bratra, který se nám v důvěryplném styku stal tak drahým; už několik týdnů nato však zlá jinovatka sežehla ten květ a on odpadl ze stromu života.
Se třiadvacetiletým Gregorem von Kutscherou byla nesena onoho 23. dubna 1876 na vídeňském ústředním hřbitově v rakvi ke hrobu pýcha jeho rodiny, radost a naděje jeho přátel, zalíbení jeho učitelů a všech, kdo ho znali.
Staří velebili smrt v mladém věku jako něco blaženého; rodinám, jimž přiřkl osud uzřít, jak v rychlém sledu opadá od kmene ratolest za ratolestí, bude asi zatěžko holdovat onomu antickému názoru. V máji 1874 podlehl, rovněž v květu života, prsnímu neduhu Victor von Kutschera, starší bratr Gregorův, už gymnaziální profesor a zdatná učitelská síla, uplynulého roku vyrvala smrt manžela jedné sestřenici obou bratří, nyní pak si vyžádala ještě další oběť z kruhu rodiny.
Gregor v. Kutschera, nejmladší syn Franze rytíře Kutschery von Aichbergen, narodil se dne 14. prosince 1853 v Petrově Dvoře (Peterhof, v matrice psáno místo narození postaru jako Petrový Dvůr č. 1 - pozn. překl.) u Netolic, kde tehdy působil jeho otec jako ředitel panství. V létě 1855 následovalo otcovo přesídlení do Postoloprt (Postelberg), kde se pak dostalo synovi na tamní obecné škole i prvního vzdělání. V říjnu 1864 nastoupil do gymnázia v Chomutově (Komotau), pokračoval po otcově povýšení na hospodářského radu v Praze ve studiích na Malostranském gymnáziu (Kleinseitner Gymnasium), aby je dokončil počínaje říjnem 1869 na Akademickém gymnáziu ve Vídni poté, co sem byl otec povolán jako knížecí schwarzenberský dvorní rada. Právě na škole vposled jmenované začal si Gregorův starší bratr Victor vysluhovat tehdy ještě jako suplent své učitelské ostruhy a bylo podívanou oblažující srdce být svědkem soupeření obou bratří, jednoho, který se učí a druhého, který už učí sám jiné! Tak jako si jeden brzy získal důvěru svých posluchačů a žáků, tak si ten mladší neméně úspěšně dobyl náklonnosti a ocenění svých učitelů svou pílí a horlivostí, dobrými mravy, skromným a klidným chováním.
Od října roku 1872 náležel Gregor v. Kutschera k posluchačům filosofické fakulty vídeňské univerzity a věnoval se tam studiu s pokud možno zvýšeným ještě zápalem nežli tomu bylo za jeho gymnazijních let. Ze všech disciplin byla to zejména filologie, a sice německá, která ho upoutávala nejvíce, a poněvadž spolu s ním touž zálibu sympaticky sdílela řada stejně smýšlejících a směřujících kolegů, nedalo se očekávat nic jiného, nežli že se brzy konstituoval duchovní a citový svazek mladých paladinů filologie, který pro tuto urozenou dámu sliboval se ctí zlomit mnohé kopí. Do toho času spadá i jeho jednoroční dobrovolnická vojenská služba, která nezůstala bez prospěšného vlivu na posílení jeho tělesné zdatnosti a vynesla mu po zdárně složené zkoušce důstojnický patent.
Se zdvojnásobenou, téměř vášnivou horlivostí vložil se nato do svých, během právě zmíněného přerušení nijak nezanedbávaných studií, pracoval, bádal, založil si z vlastních úspor ne právě nepatrnou knihovnu, byl v čilém ústním a písemném styku se svými co do místa pobytu blízkými i vzdálenými přáteli a obíral se jako oni krásnými, dalekosáhlými plány. Tato živá výměna myšlenek a záměrů stala se i pohnutkou k prvnímu vykročení Gregora v.K. na veřejnost. Starší přítel a někdejší komiliton (tj. spolubojovník a spolužák - pozn. překl.) Victora von Kutschery Anton Mörath (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), v současnosti archivní asesor (tj. přísedící - pozn. překl.) v bavorském Schwarzenbergu, objevil (v létě roku 1874 - pozn. překl.) na vazbě jedné soudní knihy franckého města Scheinfeld z roku 1469, ve slepených papírových a pergamenových listinách z 8 listů sestávající zlomek jednoho z počátku 15. století pocházejícícho rukopisu Gottfriedova Tristana a Isoldy (Gottfried von Strassburg /† kolem roku 1215/, jeden z nejvýznamnějších německých středověkých básníků, autor eposu Tristan, "románu ve verších", vzniklého někdy kolem roku 1210 - pozn. překl.). S velkým zájmem vyslechl Gregor zprávu o tomto nálezu, s ještě větší radostí přijal nabídku úředně zaneprázdněného přítele, aby se ujal bližšího prozkoumání jeho nálezu či spíše ještě samotného řešení této germanistické hádanky. Po všestranném, vyčerpávajícím a svědomitém průzkumu, při němž mu byla jako klíč ku pomoci i řada námi ochotně mu opatřených (v originále "Anzahl ihm von uns bereitwillig suppeditirten" - pozn. překl.) franckých originálních listin ze 14. a 15. století, podařilo se Gregorovi pod dohledem pana profesora R. Heinzela (Richard Heinzel /1838-1905/, rakouský germanista, rodák z dnes slovinského Koperu /Capodistria/ - pozn. překl.) na vídeňské univerzitě dojít k výsledkům, publikovaným na stránkách štrasburského (Štrasburk byl tehdy součástí císařského Německa - pozn. překl.) časopisu "Zeitschrift für deutsches Alterthum" (Neue Folge, XII). Dokumentoval tím svou germanistickou způsobilost. - Troufalejšího náběhu se odvážil Gregor v.K. pozdního léta předchozího roku. Užívaje si jinak své prázdniny nejraději na způsob zčásti oddechových, zčásti instruktivních cest brzy do Čech či Saska, brzy do Horních Rakous nebo Štýrska, rozhodl se v uplynulém roce k pouti vzdálenější. Měla se stát cestou formálně badatelskou a byla jí vnuknuta šlechetná myšlenka, nejryzejší cit zbožné úcty (v originále "das reinste Gefühl der Pietät" - pozn. překl.); či si snad nezaslouží toho jména přání a úsilí vyvolat zájem přítomnosti o zjev téměř zapomenutého, avšak ryzího a opravdového básníka a vynést na světlo dosud skryté perly jeho poezie? Od zveřejnění "Julia Tarentského" (v originále "Julius von Tarent", dílo napsáno 1775, publikováno tiskem rok nato 1776 - pozn. překl.), jediné, avšak výtečné truchlohry Johanna Antona Leisewitze (žil v letech 1752-1806 - pozn. překl.), básníka příslušejícího k Lessingovu kruhu (když Gotthold Ephraim Lessing /1729-1781/ četl o Velikonocích 1776 právě zmíněnou Leisewitzovu hru, považoval ji za geniální a její text dodnes náleží k nejvýznamnějším dramatickým dílům hnutí Sturm und Drang /Bouře a vzdor/ - pozn. překl.) mělo uplynout v roce 1876 právě jedno sto let. Schröder (Friedrich Ludwig Schröder /1744-1816/, herec, dramatik a divadelní ředitel, jehož matkou byla renomovaná herečka Sophie Schröderová - pozn. překl.) v Hamburku (Hamburg) vypsal v roce 1774 cenu na nejlepší truchlohru v próze a Klinger (Friedrich Maximilian von Klinger /1752-1831/, německý dramatik - pozn. překl.) i Leisewitz so odnesli palmu vítězství (Klinger zvítězil se hrou "Zwillinge", Leisewitz získal druhou cenu - pozn. překl.). Bouřlivý génius Klinger sice v soutěži vyhrál, ale nikdo menší nežli Lessing považoval Leisewitzovo dílo v jeho přísné formě za práci Goetheovu (viz jedna z předchozích poznámek o tom, jak Lessing hru četl o Velikonocích 1776 - pozn. překl.). Narozen v Hannoveru 9. května roku 1752 a zesnulý jako prezident Vrchního sanitárního kolegia (Obersanitäts-Collegium) v Braunschweigu 10. září roku 1806 (tedy v 54 letech věku - pozn. překl.), holdoval Leisewitz i nadále poezii a žil studiu historie, ze skromnosti však již více nepublikoval. Životní stopy tohoto muže nyní vyhledat, vynést na světlo jeho skryté zásluhy a zejména být kriticky práv hlavnímu Leisewitzovu dílu "Julius von Tarent", zvolil si Gregor v.K. za úkol. Ať zůstane nerozhodnuto, zda ta myšlenka vzešla původně v něm samém či zda byla podnícena z jiné strany: stačí, že ji živě uchopil, že jejímu uskutečnění plně věnoval svou sílu, k jejímu konci podnikl i cestu do Braunschweigu a Wolfenbüttelu, po celé týdny tam bádal a, co nejlaskavěji a nejshovívavěji podporován panem městským knihovníkem v Braunschweigu Ludwigem Hänselmannem i knihovníkem Heinemannem ve Wolfenbüttelu, vrátil se z obou míst nazpět do Vídně s bohatou badatelskou žní. Byl se svou cestou spokojen o to více, že si neodepřel podniknout při její příležitosti rovněž výlet do Teutoburského lesa, aby tam složil hold tehdy čerstvě odhalenému hrdinskému monumentu vojevůdce Cherusků Hermanna (jeho socha s vítězně vztyčeným mečem byla na paměť bitvy Germánů proti římskému správci jménem Varus v roce 9 po Kristu /říká se jí proto i "Varova bitva"/odhalena v létě 1875 blízko města Detmold - pozn. překl.).
Zpracování výsledků svého bádání o Leisewitzově životě a díle i esteticko-kritickému zhodnocení "Julia Tarentského" věnoval Gregor v.K. vedle přípravy k doktorské zkoušce na filosofii zimní měsíce přelomu roku 1875 a 1876. Práce o Leisewitzovi měla být i předmětem jeho disertace a s radostným uspokojením hleděl na šťastně dovršený záměr. Pokud zbýval volný čas, užil jej k pořízení kopie písňového rukopisu ze 16. století námi mu poskytnutého a ke zkoumání jiné, zčásti německé a zčásti latincké básnické skladby z druhé půle téhož věku. Mnoho menších prací a příprav k těžším úkolům svědčí v jeho dobře uspořádané pozůstalosti o neúmorné horlivosti - nacházejí se tu i materiály k jím a ještě dvěma přáteli po celou zimu redigovaného časopisu pro sestry všech tří mladých mužů, který měl v dívkách probudit zájem o vědění i všechno dobré a krásné. Kromě toho poskytují i početné listy osobního deníku možnost nahlédnout do Gregorova nitra, do jeho názorů na svět a na život.
Nebyl ale jen filologem a mladým adeptem věd, nýbrž i něžně a hluboce cítícím básníkem, jak dokládá jeho poezie, kterou po sobě zanechal. Oduševnělá oddanost přírodě a domovu stejně jako kouzlu německé řeči, v nemenší míře pak tím vším pronikající teskný tón smutku za předčasně ztracenou matkou, tvoří základní ladění jeho veršů. Za svůj vlastní, opravdový domov považoval svůj drahý Krumlov v jižních Čechách, kde stála kolébka jeho otce a jiných milovaných blízkých a kde jsou také pochováni jeho prarodiče. Teprve v posledních hodinách života jako by se zvedl závoj něžného tajemství jeho srdce. Tak často, jak jen mohl, spěchával tam do Krumlova, kde ho vždy čekala milující příbuzenská náruč. Nemůžeme pochybit, odkážeme-li jako k ukázce jeho poezie právě k básni "Abschied von Wien", kterou napsal v roce 1871 a v níž nachází výraz jeho vřelý a věrný poměr k německé domovině (v originále "eine warme und treue Schilderung der deutschen Heimat" - pozn. překl.). Tušení předčasné smrti se zdá podle jednoho místa z jeho dopisu v Gregorově duši vzcházet už dříve, věřil však, že mu bude jako vojákovi dáno vykrvácet na poli cti. Pro tento případ si přál, "aby jeho přátelé mohli nést vzpomínku na něho dál do budoucna" (v originále "daß seine Freunde die Erinnerung an ihn weiter tragen sollen" - pozn. překl.). Jak by se to mohlo uskutečnit lépe, než zveřejněním stejně obtížné jako krásné Gregorovy práce o Leisewitzovi, jemuž a jeho mistrovskému dílu zasvěcené stoleté jubileum chtěl jí slavnostně uvést (v originále "inaugurieren wollte" - pozn. překl.). Byl to jeho opravdově duchovní čin hodný muže (v originále "echte Mannes- und Geistesthat" - pozn. překl.) a jeho legitimace k doktorskému titulu. Posmrtná vzpomínka, kterou pronesl pan profesor Tomaschek při opětném zahájení přednášek na vídeňské univerzitě pouhých několik dnů po odchodu zesnulého, přiznala nejvyšší ocenění jeho talentu, jeho ušlechtilým mravům, přednostem jeho srdce, jeho opravdové skromnosti, jeho vynikajícím vlastnostem vůbec, důvěřivá naděje pak, kterou vyslovila, totiž uzřít vyplněno nejvřelejší přání Gregora v.K., aby knižní podoba jeho monografie o Leisewitzovi uzřela světlo světa jako slavnostní dar ke stoletému jubileu "Julia Tarentského", byla důležitou zárukou realizace tohoto přání zesnulého, která by byla zároveň uskutečněním příkazu z jeho závěti (v originále "gleichsam der Vollzug einer testamentarischen Verfügung" - pozn. překl.). S plnou účastí a zájmem byla také publikace, k jejímuž vydání už opravdu došlo, přivítána nejen v Braunschweigu a Wolfenbüttelu, kde se Gregorovi podařilo dobýt nejvyššího uznání, nýbrž v celém Německu. Jak to napsal pan městský archivář Hänselmann z Braunschweigu v bolestně soustrastném dopise po oznámení Gregorova úmrtí jeho truchlícímu otci: "Jen vzácně člověk potká mladého muže takové svěžesti, čistoty a slibné píle; oproti obhroublým, vysměvačným, šplhounským způsobům větší části dnešní mládeže působila jeho bytost jako závan přátelštějšího světa, který je nám dnes zapovězen, a kdo ví, kdy se nám opět otevře... Moje žalost nad zánikem tohoto života může být jen zvýšena pomyšlením, čím se vědě mohl stát", atd.; ta elegie souzní sborem s bolestí ostatních přátel a soudruhů.
Gregor von Kutschera byl povahou veskrze ideálního založení.
Kéž Gregorovi přátelé vysoce vztyčen nesou prapor té identity a "ve stáří dodrží, co v mládí slíbili!" Pak se stane jejich práce a působení duchovním monumentem časně zesnulého druha.