FRANZ KUTSCHERA VON AICHBERGEN

Z pamětí

Chci ve dnech svého stáří vyrvat minulému času několikero věcí, které by mohly přece jen zajímat někdy v budoucnu naše vnoučata, ať už se to týká mých prarodičů, jakož mnohdy také leccos i mého života vlastního (v originále "was in späterer Folge unseren Kindeskinder doch Interesse bieten könnte, u. zw. über meine Voreltern, dann auch manches aus meinem eigenen Leben" - pozn. překl.).
Kutscherové jsou příslušníky staré úřednické rodiny, která po generace poskytovala své služby knížecímu rodu schwarzenberskému, zčásti vynikajícím způsobem; odkdy nazpět, nedokážu udat, vím však, že jejich původním domovem byly Ratibořice (v originále "Ratibuřitz" /!/, podle Profousova díla "Místní jména v Čechách" významem "ves lidí Ratiborových", dnes jen část obce Ratibořské Hory - pozn. překl.) na panství Chýnov v někdejším Táborském kraji (v originále "auf Herrschaft Cheynow im einistigen Taborer Kreise" - pozn. překl.), kde mi otec jednou ukazoval velký selský dvorec u zmíněné osady s uzavřeným pozemkovým komplexem jako někdejší rodinný majetek, který měl být ještě za mých mladých časů v rukách vzdálené ženské příbuzné. Ten dvorec je odedávna až dodnes označován v lidovém podání přízviskem "u Dvořáka" (v originále "u Dworzaka" - pozn. překl.), kterým ovšem je tu ve vsích označován nějaký velký statek vůbec. Nyní se v tamějším okolí už delší dobu, jak mi řekli místní obyvatelé - duchovní i úředníci - příjmení Kučera (v originále "Kutschera" - pozn. překl.) nevyskytuje; bylo mi také řečeno, že následkem požáru nejsou k dispozici žádné starší farní matriky, takže bádání v tom směru zůstalo bezúspěšným (rukopisná poznámka na konci tohoto odstavce zní: "stimmt nicht: Pfr. Chýnov ab 1610" /!/, tj. "nesouhlasí: farnost Chýnov od roku 1610", viz i digitalizované matriky - pozn. překl.).
Můj otec Josef Wenzel Kutschera se narodil dne 13. srpna roku 1787 na zámku Orlík nad Vltavou, uprostřed Čech (v originále "im Schlosse Worlik an der Moldau, mitten in Czechien" - pozn. překl.), načež byl pokřtěn ve farnosti Staré Sedlo (v originále "in der Pfarre Altsattel" /latinsky "Vetero-Sella"/ s farním kostelem sv. Prokopa ve Starém Sedle, dnes se užívá označení "Římskokatolická farnost Orlík nad Vltavou", k 1. lednu 2020 došlo však k jejímu sloučení s Římskokatolickou farností Mirovice - pozn. překl.). Jeho otec Franz Kutschera / Dworzak (*30. května 1732 v Ratibořicích, †12. ledna 1792 v Orlíku nad Vltavou - pozn. překl.) byl knížecím direktorem panství Orlík nad Vltavou (v originále "Herrschaft Worlik" - pozn. překl.), kam byl několik let předtím povolán z Hluboké nad Vltavou (v originále "aus Frauenberg" - pozn. překl.), kde byl purkrabím, jeho Jasností knížetem Johannem Schwarzenbergem, aby, jak mě vyprávěl můj starý kníže, vnuk tohoto knížete Johanna, trochu probudil tamní úředníky, kteří při konferenci (rozuměj v Orlíku nad Vltavou - pozn. překl.) jím pořádané ve větším počtu usínali. Ctihodný starý mlynář odtud mě jednou viděl jako hocha, když jsem se na Orlíku v letech 1928-1929 učil česky, a byl velice potěšen, že jsem vnukem tohoto někdejšího ředitele a řekl mi s přívětivým výrazem, který jsem dodnes nezapomněl, abych byl tak hodný a spravedlivý jako byl můj děd; a jeden penzionovaný nadlesní Budieschinsky, který žil v městysi Lhenice (v originále "im Markte Elhenitz" - pozn. překl.), když jsem byl ředitelem netolického panství (v originále "Direktor der Herrschaft Netolitz" - pozn. překl.), a poletoval mně tam přidělen kolem, mi opakovaně připomínal, že mu živě připomínám mého dědečka, jehož on ve svém mládí často stejně horlivého a neúnavného vídal v pohybu na orlickém panství. Následkem nachlazení zemřel můj děd předčasně ve věku něco málo přes 50 let a zanechal 2 syny a 2 dcery. Mému otci, nejmladšímu z nich, bylo tenkrát sotva 10 let. Pozůstalá vdova (Therese provd. Kutscherová, *16. února 1741 v Orlíku nad Vltavou - pozn. překl.) byla rozená Tomšiová (v originále "Tomschy" - pozn. překl.), její otec (Wenzel Joseph Tomssi, *6. září 1713 ve Vimperku /Winterberg/, †16. července 1798 ve Mšeci - pozn. překl.) byl direktorem v Třeboni (v originále "in Wittingau" - pozn. překl.) a v pozdějším věku ve Mšeci (v originále "in Kornhaus" - pozn. překl.), jeho rodina sloužila po staletí knížecímu domu. Také ona byla na Orlíku, kde setrvala až do své smrti, známa v požehnané upomínce jako výtečná matka a rozmyslná, velice účastiplná žena, která však hovořila toliko česky (v originále "nur böhmisch" - pozn. překl.). Jakkoli jí to připadlo hodně zatěžko, poslala chlapce, navzájem jen o málo let odlišné věkem, absolvovat zcela gymnázium v Písku (v originále "in Pisek" - pozn. překl.), a oba tam prospěli opravdu pěkně, můj otec s pokroky tak skvělými, že byl po všech 6 let stále prvním z premiantů. Otec rád vyprávěl o svých studentských letech a svých výtečných profesorech, veskrze ještě bývalých jezuitech. Byla to pro něho při vší skromnosti ve stravě i v životě vůbec radostná doba, zejména v letech pozdějších, kdy dobré studijní výsledky způsobily, že měli s bratrem přístup do těch nejlepších domů a byli v nich jako přátelé tamních mladíků rádi viděni. Ukončení gymnaziálních studií připadlo u staršího z obou bratří na podzim roku 1800 a u mého otce na rok 1802; právě tehdy zřídil kníže Schwarzenberg v Českém Krumlově (v originále "in Krummau" - pozn. překl.) soukromé učiliště pod názvem "das ökonomische Institut" ke vzdělání svých budoucích úředníků a oba bratři do něho v následujících letech dosáhli přijetí po předchozí zkoušce, které byl přítomen sám kníže a v níž obstál každý z nich tak dobře, že byl ve svém ročníku jako nejlepší jmenován seniorem a udržel se v té hodnosti po celá 3 léta. Když absolvoval zmíněné učiliště, byl můj otec ustaven v Českém Krumlově jako adjunkt. Přijímací zkoušce mého otce byla přítomna, jak mi můj kníže jednou sám vyprávěl, také kněžna, rozená princezna Arenberg (uhořela později jako oběť mateřské lásky roku 1810 v Paříži), a poněvadž tehdy byla v rozmachu Gallova kraniometrie, tj. nauka o měření lebky, a ona měla zálibu v jejím studiu, poprosila vyzkoušet z ní i přijatého kandidáta, v čemž otec prorocky a neomylně osvědčil svůj velký talent, výjimečnou paměť a zejména právní smysl. V pozdější své kariéře skutečně tyto osobní vlastnosti i náležitě stvrdil. -
V létě roku 1805 byl otec ustanoven v Českém Krumlově jako písař (v originále "als Schreiber" - pozn. překl.) tamního berního úřadu. Příjem byl skrovný, zaručoval však přece šťastnou obživu, které si cenil o to více, když už 2 roky poté ztratil svou matku (†30. června 1807 v Orlíku nad Vltavou /manžela přežila o více než 15 let/, jak uvádí rukopisný záznam na okraji strojopisu - pozn. překl.) a byl tedy odkázán jen sám na sebe. Matka zesnula na Orlíku náhle za noci poté, co předchozího večera přijeli sem na prázdniny oba synové, přinášejíce krásná vysvědčení a zdá se i předurčení k nejlepší kariéře. Jeden její vrstevník mi to vyprávěl po 26 letech s poznámkou, že to byla snad právě ta přílišná radost, která ženu, navyklou spíše trápením a starostem, zabila nečekaným záchvatem mrtvice.
Můj otec byl jemu přiřčenou službou při berním úřadě 22 čtverečních mil velkého panství s přibližně 320 vesnicemi uveden do velkolepého veřejného styku, který nespočíval toliko ve výběru daní, nýbrž i ve vojenských záležitostech, zejména ohledně konskripce, odvodů, přípřeží a dodávek s nimi souvisejících a tehdy za časů francouzských válek nabývajících zvýšeného významu. Už po několika měsících došlo k bitvě u Slavkova (v originále "bei Austerlitz" - pozn. překl.) a brzy nato uzavřené příměří ponechávalo západ Rakouska otevřeným francouzské armádě, čímž bylo značně postiženo i českokrumlovské panství, přeťaté v půli demarkační linií. Sbor maršála Bernadotteho měl hlavní stan v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis" - pozn. překl.), kam musely být odváděny četné předepsané dodávky a kontribuce. Poněvadž můj otec uměl poměrně dobře francouzsky, byl jako ani ne devatenáctiletý mladík vyslán jako komisař panství přes dodávky (v originále "als Lieferungskommissär" - pozn. překl.) po dobu francouzské okupace do Českých Budějovic, což zastával po mnoho týdnů a což samozřejmě v sobě skrývalo mnohou odpovědnost. Aby své instrukce mohl naplňovat s patřičným taktem, uchyloval se často o radu a podporu k hlavnímu českobudějovickému celnímu výběrčímu Aichbergerovi, velmi vzdělanému, zkušenému a váženému muži, s nímž se můj otec znal už dříve prostřednictvím jeho syna Gregora, svého kolegy ze schwarzenberského institutu, a s nímž se nyní spřátelil do té míry, že byl i on považován za osobu takřka synovsky blízkou. Téměř 4 roky zůstal můj otec ve službách berního úřadu, které ho ve věcech odvodu daní, vojenských odvodů a dodávek přiváděly často do Českých Budějovic. Stále raději se tam zastavoval v Aichbergerově domě, kde jedna dívka právě rozkvétala do panenské krásy, pod rodičovským vlivem požívala tehdy nezvyklého vzdělání a přece v oněch tak těžkých časech znala i cenu peněz pro ty ze všech nejskromnější životní poměry, jimž bylo nutno uvyknout. Přešla však léta, než se můj otec odhodlal dát výraz svému už tehdy vzniklému sblížení srdcí, poněvadž se příčilo jeho zásadám předložit své vzdálené ještě plány na založení vlastního krbu vysoce jím respektované rodině, v jejímž středu se vždycky cítil tak blaze. Jinému jejímu údu, jmenovitě nejstaršímu Aichbergerových synu Josefovi (*19. července 1782, †17. března 1843 - pozn. překl.), dal můj otec brzy příležitost k trvalému sblížení, když se ten stal, myslím že v roce 1807, magistrátním radou města Český Krumlov, jímž zůstal až do konce svého života. Podle všech líčení to byl jemně vzdělaný světák (v originále "ein feingebildeter Weltmann" - pozn. překl.), který se během svých studií a let přípravné praxe ve Vídni (v originále "in Wien" - pozn. překl.), kde byl zároveň vychovatelem v domě proslulého advokáta von Neupauera, pohyboval v nejlepších společenských kruzích. Byl asi kolem pěti let starší než můj otec a byl díky svému úřadu v nesrovnatelně respektovanějším postavení, oba však brzy uzavřeli úzké vzájemné přátelství a můj otec rád vyprávěl, jaký klasický fond pro celý svůj život z toho vztahu nasál a jak ušlechtilým směrem mu jeho starší přítel svítil na cestu jako vzor a nabízel vybranou četbou ze své bohaté knihovny stálý prostředek k dalšímu rozšiřování obzorů (v originále "zu seiner weiteren Fortbildung" - pozn. překl.).
Svým pozdějším přidělením k purkrabskému úřadu v Českém Krumlově byl můj otec uveden do služby v oboru zemědělské praxe, kde také svými výkony upoutal na sebe pozornost knížete do té míry, že bylo rozhodnuto dát mladému muži bohatší příležitost ke zvýšení odborné kvalifikace účastí na kursech Philippa Emanuela von Fellenberga (1771-1844) ve Švýcarsku a u agrárního vědce Albrechta Thaera (1752-1828) v Braniborské marce (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) a ve spojení s okružní cestou po západním Německu a Švýcarsku ho dvouletou dovolenou a vyhovující finanční dotací určit k postavení zemědělského pedagoga na českokrumlovském hospodářském institutu. Tím se před otcem otevřela vyhlídka k nečekaně rychlé kariéře, což vedlo ještě před nástupem jeho cesty na podzim roku 1810 v domě Aichbergerových k možnosti vyjevit srdečnou náklonnost k tehdy už osmnáctileté dceři Therese a k prosbě o dovolení, aby po návratu, hned jakmile, jak doufal, dosáhne odpovídajícího finančního příjmu, směl poprosit o její ruku. Na podzim roku 1813, krátce po bitvě u Lipska (v originále "kurz nach der Leipziger Schlacht" - pozn. překl.), mohl také svou milovanou nevěstu a životní družku uvést domů k oboustranně trvalému a opravdu zvláště šťastnému manželskému svazku, jehož základ pečetila vroucná náklonnost a nejplnější souznění.
Otec Gregor Aichberger (*26. února 1742 ve Waldhausen im Strudengau v okrese Perg, †18. prosince 1822 v Českém Krumlově - pozn. překl.) byl původem Hornorakušan, který, narozen na mlýnské usedlosti, ztratil své chudé rodiče v raném dětství. Prelát blízkého augustiniánského kláštera Waldhausen se zcela osiřelého chlapce ujal, rozpoznal v něm brzy nadobyčejné schopnosti a postaral se ve zdech kláštera o jeho pečlivou výchovu a vzdělání, ne však, jak by se mohlo myslet, ke kněžství, nýbrž pro praktický život. Chlapci se dostalo i výuky v latině, zvláště však kromě mateřského jazyka v italštině a ve francouzštině, pak v matematice, zeměpise a dějepise a ve věku 17 let byl přijat jako učeň do jednoho klášteru známého italského obchodu s hedvábím a sametovým zbožím ve Vídni, ve kterém i nadále setrval a získal si důvěru svého šéfa, který ho následně povýšil na svého prvního asistenta (v originále "zum ersten Kommis" - pozn. překl.) a zástupce, zajistil mu pěkný plat a svěřil mu oddělení pro zlaté a stříbrné borty a prýmky k výhradnímu užívání. Tento obchod obstarával i dodávky nejvyššímu císařskému dvoru a mému dědovi se tenkrát pravidelně dosávalo té cti, stýkat se bezprostředně osobně s císařovnou Marií Terezií, která mu často dala najevo svou spokojenost a jednou také sdělila i možnost vyprosit si na ní nějakou milost. Ihned se k té možnosti i vyslovil v tom smyslu, že by považoval za nejvyšší štěstí být přijat do císařsko-královské státní služby (v originále "in den allerhöchsten Staatsdienst" - pozn. překl.). Netrvalo dlouho a dědeček se přibližně v půli sedmdesátých let osmnáctého století (v originále "cca in Mitte der 1770er Jahre" - pozn. překl.) stal v rámci otevření nové říšské silnice do Lipska (v originále "nach Leipzig Schlacht" - pozn. překl.) kontrolorem na jedné z nejvýznamnějších hraničních celnic v Hoře Svatého Šebestiána v Krušných Horách (v originále "in Sebastianberg im Erzgebirge" - pozn. překl.) a několik málo let nato výběrčím na celnici Rozvadov (v originále "Rosshaupt" - pozn. překl.) při nové bavorské silnici do Norimberka a Řezna (v originále "gegen Nürnberg und Regensburg" - pozn. překl.) a odtud pak byl už za císaře Josefa II. povolán jako výběrčí na hlavní celní úřad do Českých Budějovic. Po svém jmenování výběrčím v Rozvadově pojal za manželku sotva sedmnáctiletou dceru celního výběrčího Öhlmanna z Hory Svatého Šebestiána Annu Josephu Theresii (*9. února 1763 v Hoře Svatého Šebestiána, † 17. března 1831 v Českém Krumlově - pozn. překl.), rodem Sasku (v originále "Sächsin" - pozn. překl.), jejíž jeden bratr Josef Wenzl se stal radou a advokátem ve Frýdlantu u Liberce v Čechách, druhý Franz Johann zemřel předčasně jako rada v bavorském městysi Pressig (v originále omylem "als Rat in Pressing" - pozn. překl.). Ona sama se stala matkou 3 synů: Josefa, Cajetana a Gregora a také dcery Therese, mé matky. Děd Aichberger se dožil osmdeátky a strávil svá poslední léta na penzi v Českém Krumlově. Už před smrtí oslepl, uchoval si však svěžího ducha do svých posledních dnů. Můj nejdávnější životní vjem je pohled, který jsem upíral na jeho mrtvolu a hluboký žal mých rodičů v prosinci roku 1822. Babička, jejímž obzvláštním miláčkem jsem byl, zemřela v náruči strýce Josefa a také mé 17. března roku 1836 v Českém Krumlově. V nás sourozencích se tedy sloučila česká (v originále "böhmisches" - pozn. překl.) krev ze strany otcovy a hornorakouská krev ze strany matčiny. U otcových prarodičů do té jeho krve pronikla ze strany matčiny také něco krve německé; dolnorakouský děkan Riese, který zřídil studentské podpory (v originále "Studentenstiftungen" - pozn. překl.), které mohlo požívat naše příbuzenstvo - také můj bratr a já - byl strýcem prarodičů mé babičky z otcovy strany.
V pokračujícím ohlédnutí na životní dráhu mého otce chci uvést, že měl to vzácné štěstí neměnit místo své českokrumlovské učitelské působnosti (rozuměj na už zmíněném schwarzenberském ekonomickém institutu - pozn. překl.) po dobu téměř 22 let, vedle ní však více než 17 let obstarával vedení veškeré zemědělské činnosti na celém panství a od roku 1835 přímo v roli jeho ředitele (v originále "als Vorsteher" - pozn. překl.) až do svého skonu v červenci 1868. Co do úhrnu své služební doby dosáhl vzácné sumy 63 roků a dokázal si přitom zachovat až do posledka neobyčejnou energii. Otcova památka zůstala mezi četnými jeho někdejšími žáky, z nichž ovšem dnes žijí už toliko nemnozí, ale i mezi jeho podřízenými a z časů patrimoniální soudní pravomoci mezi více než 50 tisíci obyvateli čistá a plná vděčnosti. V mnoha oblastech nalezlo jeho dílo své pokračovatele a ze strany knížecího domu byl vždy považován za jednoho z nejvěrnějších a nejvýtečnějších jeho služebníků. - V roce 1843 byl jmenován inspektorem a v roce 1867 knížecím radou, císařem byl vyznamenán zlatým záslužným křížem s korunou, českobudějovickým biskupem jmenován konsistoriálním radou, mnoha obcemi zvolen čestným jejich občanem. Zanechal po sobě množství ctitelů a přátel a svým nejbližším i vzdálenějším příbuzným zůstal provždy povzbudivým příkladem a vzorem opravdové věrnosti osobním úkolům a povinnostem, lidské vlídnosti a konzervativní poctivosti v chování. Byl od přírody vážný, potěšení z veselé nálady dával najevo až v pozdějším věku, kdy starosti trochu ustoupily do pozadí, nijak se rozhodně nevyhýbal společnosti, kde bral obvykle živý podíl na konverzaci. K osobnímu rozptýlení si rád večer zahrál krátkou partii whistu, v němž byl mistrem; nechtěl jím však nijak zkracovat dobu určenou hodnotné četbě historických děl a solidních denních listů, zejména pak listu "Augsburger Zeitung", což za ztrátu času rozhodně nepovažoval. V mladších letech se rád věnoval přírodním vědám a otázkám národohospodářským. Z řečí byl vedle němčiny pevný v latině a v češtině, docela zběhlý byl i ve francouzštině. Veřejně vystupoval s lehkostí a působil přesvědčivě dojmem svých proslovů. Jeho zásady byly konzervativní, živě se však zajímal o otázky reálného pokroku; odporné mu byly národnostní spory a zvláště v Čechách si přál, aby se oba zemské kmeny učily vzájemně snášet, a i když Němci pokročili dále, doufal, že Čechům nebude nic vnucováno a že nebudou nijak zraňováni ve svém kmenovém sebevědomí. K politice se vyjadřoval jen v nejužším kruhu; tady bal až do vysokého věku odpůrcem reakce. Otec byl silné tělesné konstituce, jen vzácně byl nemocen, o to těžší pak ovšem býval boj proti chorobě, než se nad ní stal vítězem.
Dobrým géniem mu byla a zůstala naše drahá máti, která proň žila plna sebeobětování, ve všem s ním srozuměna, zklidňujíc jeho ducha, mírníc jeho prudkost, zkrášlujíc jeho domov opravdovou poezií. Ušetřovala ho každé domácí starosti a potíže, vedla nás děti stejně pevně jako s citlivou něhou, přičinlivá domácí paní a přece plna zápalu pro všechno krásné, s horoucím srdcem pro trápení jiných a nejšťastnější tam, kde vlastní obětí mohla někomu napomoci. My děti jsme ji ctily jako skutečnou světici a myšlenka, že bychom ji mohly nějak zarmoutit, nás vystříhala mnoha chybných kroků, stejně jako byla živá potěcha nad tím, co na nás shledávala dobrého, naší nejvyšší odměnou a zůstalo to tak až do konce jejích dnů. Jak zprvu uměla pěstovat náš cit pro čest a naši soutěživost, byla brzy, když jsme odrostli dětskému věku, naší nejdůvěrnější přítelkyní a každému z nás sedmi ratolestí jí byla i nadále i ve chvílích, kdy jsme dávno opustili rodičovský dům; ten pro nás právě její zásluhou zůstal vždy blahodárným azylem pro všechen čas, kdy ho udržovala a byla v něm i prostředníkem mezi námi všemi sourozenci.
Díky jejímu otci se dostalo naší máti zvláště pečlivého vzdělání a trvalá snaha se nezastavit nenalezla další podněty jen v románech, nýbrž ve skutečně klasické četbě, kterou zpočátku vyhledávala společně s naším otcem, později zejména se staršími svými dcerami. Přitom jí nebylo nic ze záležitostí vlastní domácnosti nějak příliš prozaické, a celá její praxe v tom směru byla prostě příkladná, od rodinné kuchyně po oblečení dětí, zhotovované přirozeně doma. Brzy byla i služba u rodičů vyhledávána uchazeči, kteří se tu mohli leccos naučit a užít si přitom ohleduplného zacházení, takže pak zůstávali po dlouhá léta u nás a ulehčovali rádi naší mamince její beztak náročné působení v rodině, která se rozrostla až k sedmi dětem. Pověst o solidnosti obou našich rodičů se šířila stále dál a velice vážené rodiny, zejména z Vídně a z Prahy, usilovali u nich o pobyt svých synů u nás a o jejich přijetí k víceletému školení na schwarzenberském institutu jako nejvhodnější přípravu pro budoucí povolání majitele nějakého statku. To práci v domě ještě zmnožovalo, ale vydatný finanční přínos byl zase prostředkem obětovaným na výchovu dětí vlastních a vstupu vlastních synů na studia.
Moje matka byla velice jemné tělesné stavby a spíše menšího než prostředního vzrůstu. Byla světlovlasá, měla však tmavé a velké oči, duchaplný a přece obzvlášť dobromyslný výraz tváře; byla živá, uměla se však velice ovládat a imponovala v pozdějších letech rozmyslně klidnou a přece účastnou a přímou povahou. Požívala ve městě opravdové úcty a lásky, důvěra k ní přiváděla k nám mnoho lidí, očekávajících její radu, v případě potřeby i pomoc, kterou podle možnosti poskytovala, jako by šlo o její povinnost a jako by jí to činilo potěšení. K jejím nejšťastnějším dnům náležely ty, kdy mohla svou úrodu brambor, své ušetřené deputátní dříví poslat nějaké chudé rodině jen vzácně minul den, kdy by nějakému nemocnému či rekonvalescentovi nepřipravila přiměřenou stravu; pro přespolní chudé žáky a kandidáty studia byly vyhrazeny stravovací dny po celý týden; pokaždé byli nejméně dva, o nedělích povícero. Když přinesli dobré známky, dostali na cestu ještě nějaké to přilepšení. - Beze známky nějaké přehnané bigotnosti byla maminka velice zbožná a víře oddaná, což nebylo v v nijakém rozporu s její veselou myslí, která se většinou projevovala vykonaným dobrým skutkem. Bohužel byla v pozdějších letech, právě když už byly rodinné starosti menší a život jí mohl ukázat přívětivější tvář, nucena opakovaně zápasit se záchvaty úzkosti, poruchami dechu či občasným vykašláváním krve. Chtěla své okolí co možno nejméně upozorňovat na své zdravotní potíže, o to silněji však choroba vystupovala. Docházelo ke mdlobám a horečnatým stavům, které už síla vůle neokázala zvládnout; proto také ten trpící výraz v jejích posledních 10 letech života. Dne 24. února roku 1853 propukl zápal plic, jímž po několika málo dnech vyhasl její nenahraditelný život ve věku 61 let. Kdyby jí bylo dopřáno déle setrvat naživu, mohla by si snad teprve zázrakem dopřát klidu po tolikeré námaze, užít si vlídnějších dnů a těšit se z rodinného štěstí svých dětí!
Z matčiných bratří Cajetana (Kajetan Aichberger, *5. Června 1784 v Rozvadově, †1833 /genealogický web Geni neuvádí přesné datum ani místo úmrtí - pozn. překl.), který byl v Chrudimi inspektorem pro potravinovou daň (v originále "Verzehrungssteuerinspektor", Geni uvádí "Tax Inspector in Chrudim" - pozn. překl.), připravil na podzim 1833 o život náhlý záchvat melancholie. Z jeho synů Gregor, vystudovaný právník, zemřel roku 1846 v pražském blázinci a Cajetan, penzionovaný oficiál císařské účtárny (v originále "Staatsbuchhaltungsoffizial" - pozn. překl.) v Praze, zemřel tam v poloblbém stavu roku 1881. Dcery dosud žijí, nejstarší Josepha (Geni neuvádí data ani místa úmrtí - pozn. překl.) jako žena penzionovaného důchodního Karla Wlczeka v Českých Budějovicích s jednou dcerou, a obě mladší, Therese a Katharina (Geni neuvádí ani u jedné z obou data ani místa úmrtí - pozn. překl.) spolu v Lublani (v originále "in Laibach" - pozn. překl.); ta první z nich svobodná a druhá jako vdova po vimperském lesmistru Josefu Johnovi (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.), bez vlastních dětí. - Nejstarší bratr Josef (Josef Aichberger, *19. července 1782, †17. března 1843 podle Geni, kde se neuvádí místo narození ani úmrtí! - pozn. překl.), zemřel v Českém Krumlově roku 1845 svobodný ve věku 65 let (českokrumlovská matrika to ovšem nedokládá ani pro rok 1847, kdy by mu 'bylo oněch 65 let, ani pro rok 1845 - pozn. překl.), velice trpící následkem jakési organické nemoci, která nakonec vedla k jeho naprostému odchodu do ústraní. Byl to velice ušlechtilý muž, ne vždy uznávaný, plný však lásky k lidem a zvláště ke svým příbuzným. Jsem mu velice zavázán za jeho mimořádný podíl na mém vstupu do dospělého života.
Třetí matčin bratr Gregor (Gregor Josef Johann Nepomuk Aichberger, *18. února 1786 v Rozvadově čp. 1 /Geni má na svých stránkách i záznam křestní matriky s oním "Gregorius Joseph Joann Nepomuc."!/, †14. srpna 1862 v Českém Krumlově na náměstí čp. 7 na zánět močového měchýře ve věku 76 let /v zápisu českokrumlovské úmrtní matriky je ovšem uveden s křestním jménem Georg!/ - pozn. překl.), direktor v Orlíku nad Vltavou, odešel odtud koncem roku 1844 na odpočinek do Českého Krumlova, kde v roce 1851 ztratil ženu a v bezdětném stáří žil až do roku 1862. Také on měl horoucí srdce pro nás všechny. Mužští potomci Aichbergerových nejsou žádní.
Bratr mého otce Franz (Franz Kutschera, *20. srpna1781 v Hluboké nad Vltavou /Frauenberg/, †12. února 1837 v Postoloprtech (Postelberg) ve věku 55 let - pozn. překl.) zemřel jako direktor v Postoloprtech roku 1837. Z jeho prvního manželství s direktorskou dcerou Josephou Schwagerovou (*29. března 1798 v Hluboké nad Vltavou, †3. srpna 1819 v Petrově Dvoře /Peterhof/ - pozn. překl.) pozůstaly 2 dcery, z nichž ta starší Marie (Maria Josepha Saitzová, *11. září 1817 v Petrově Dvoře, †24. března 1888 v Postoloprtech - pozn. překl.), vdova po postoloprtském měšťanu Saitzovi, dosud žije. Z druhého manželství s Wilhelminou, roz. von Szarka (v originále "von Czarka", Geni uvádí jen letopočet narození 1801 - pozn. překl.), neteří dvorního rady Firbase, u něhož jako sirota bydlela, vzešly dcera Wilhelmine (*20. listopadu 1823 v Petrově Dvoře, více Geni neuvádí - pozn. překl.), provdaná za správce statku (Gutsverwalter) Ladislause Hoffenthala, a pozdější senftenberský direktor (v originále "Senftenberger Direktor", Senftenberg je dolnorakouský městys v zemském okrese Krems-Land a také označení bývalého panství v dolnorakouském Waldviertelu /postaru "Viertel ober dem Manhartsberg"/ - pozn. překl.) Karl Kutschera (*4. února 1834 v Postoloprtech, †20. prosince 1908 v Litoměřicích - pozn. překl.); oba měli potomky. Starší syn Franz (Franz Josef Kutschera, *6. dubna 1825 v Petrově Dvoře, více dat Geni neuvádí - pozn. překl.) zemřel jako cestářský mistr v Dalmácii; měl být ženat a zanechat i potomky, bližšího však nic nevím. Druhý syn Gustav (Gustav Kutschera, server Geni uvádí jen *1827 a †29. dubna 1845 v Citolibech /Zittolieb/ ve věku 17 či 18 let - pozn. překl.) se zastřelil jako mladý asistent panství v Citolibech a dcera Eleonore (Eleonora Kutscherová, Geni uvádí jen *1830 a †1869 - pozn. překl.) tělesně zakrnělá, zemřela u své sestry v Postoloprtech roku 1869 ve stáří asi 38 let.
Než přejdu ke vzpomínkám z vlastního života, vypočítám zde ještě nejprve své sourozence. Mým rodičům se narodilo 9 dětí, z nichž to prvorozené, tj. dcera Josephine, a sedmé v pořadí, syn Gregor, zemřely v nejranějším dětském věku, sedm jich pak vyrůstalo ve zdraví a na rodokmenu vytvářelo nové ratolesti. Těch 5 starších z nich přišlo na svět rychle po sobě, jmenovitě: Therese 1817, Joseph 1818, Franz 1819, Anna 1820 a Marie v první půli roku 1822. Později následovaly Karoline koncem roku1829 a Eleonore 1831.
Therese se provdala roku 1834 za adjunkta daňového úřadu Mikosche, který zemřel v roce 1852 jako direktor v Netolicích (v originále "in Netolitz" - pozn. překl.).
Anna se provdala roku 1837 za soudního aktuára Rohrera, ztratila ho však už v roce 1848 jako soudního správce v Hluboké nad Vltavou a provdala se podruhé roku 1854 za hejtmana Döblera, který zemřel v roce 1866.
Marie se provdala v roce 1842 za soudního aktuára Rittera, nynějšího advokáta v Českém Krumlově, který zemřel roku 1880.
Karoline se provdala za správce Strzizeka, kterého ztratila v Lovosicích (v originále "in Lobositz" - pozn. překl.) roku 1875.
Eleonore se provdala v roce 1854 za správce Kardasche, který nyní žije v Českém Krumlově na penzi (zemřel tam roku 1900 - pozn. překl.)
Joseph (*6. října 1818 v Českém Krumlově, †27. června 1896 v Ischlu /dnes Bad Ischl/ - pozn. překl.) se oženil v roce 1850 v Linci (v originále "in Linz" - pozn. překl.) s Therese Dierzerovou šlechtičnu von Traunthal, se kterou žije v manželském svazku jako ještě aktivní místodržitelský viceprezident ve Vídni. Roku 1866 byl povýšen do rytířského stavu s přídomkem "von Aichlandt".
Z potomků těchto mých sourozenců vstoupili do svazků manželských:
z rodiny Mikoschovy se dcera Ludmilla provdala za důchodního správce Putschögela, dcera Therese za stavebního inspektora Jaksche, Anna za ovdovělého advokáta Dr. Stehra a Auguste za správce Eymutha. Syn Ignaz se oženil ve Vídni s Hermine Annou Josefou Sonnleitnerovou a Karl Mikosch je dosud svobodný (Geni neuvádí jméno pozdější manželky - pozn. překl.).
Z rodiny Röhrerovy a Döblerovy se dcera Therese provdala za učitele měšťanské školy Walsche, zatímco Robert Röhrere a Marietta Döblerová, jakož i Albert Döbler jsou až dosud svobodní (Geni neuvádí u žádného ze tří případné manželské partnery - pozn. překl.).
Z rodiny Ritterovy se dcera Therese provdala za vrchního inženýra Kletetschku, dcera Josephine za chemika Dr. Hanamanna, dcera Clara za plukovníka (Oberst) von Clariciniho a syn Franz v Praze za Marii Gröbeovou.
Z rodiny Strzizekovy se dcera Therese provdala za důchodního správce Hampla, dcera Marie za místodržitelského koncipistu Dr. Widimskyho, syn Franz se oženil v Českých Budějovicícj (v originále ani na Geni nenacházíme manželčino jméno - pozn. překl.) a syn Karl v Praze (i tady v originále ani na Geni nenacházíme manželčino jméno - pozn. překl.).
Z rodiny Kardaschovy se dcera Anna provdala za revidenta Neubauera a syn Georg je až dosud svobodný (server Geni neuvádí ani jeho ani případnou jeho případnou pozdější manželku - pozn. překl.).
Z rodiny Josefa Kutschery se dcera Bettina provdala za advokáta Dr. barona Kallinu von Urbanowa, zatímco synové Viktor, Josef a Richard jsou až dosud svobodní (Viktor se později oženil s Marií Schiederovou, Josef Dionys Karl s Annou šlechtičnou von Förster-Streufflerovou a Richard Dionys Karl s Augustou Schrammovou - pozn. překl.).
Právě zmíněné nové rodiny měly ovšem zase děti vlastní, takže se descendence od mých rodičů počínající rozrostla natolik, že zejména otec mohl na sklonku svého života hledět jako skutečný patriarcha na množství svých vnuků a pravnuků; pokud k nim budeme počítat i zetě a snachy a jejich případné další potomky (v originále "Schwiegerkinder und Enkel" - pozn. překl.), chybí jen málo do celkového počtu 60. Nakolik se na tomto větvení bude podílet příjmení Kutschera, ukáže teprve budoucnost; dosud je vyhlídka ohledně toho poměrně slabá. Mužští potomci tohoto příjmení kromě mi kromě už zmíněného senftenberského bratrance Karl a jeho 2 synů Karla a Emila nejsou známi žádní. Ve Štýrsku (v originále "in Steiermark" - pozn. překl.), a sice v Murau byli kdysi 2 bratři Kutscherové, z nichž byl jeden důchodním
(Rentmeister), druhý pokladním železáren; ten první se dostal kolem roku 1830 do Štýrského Hradce ve třicátých letech jako agent do Štýrského Hradce (v originále "nach Graz" - pozn. překl.), kde po několika letech zemřel. Měl dva syny, kteří jsou však nezvěstní (v originále "die aber verchollen sind" - pozn. překl.). Druhý měl slabomyslného syna, který zemřel v Murau před více než 40 lety. Oba jmenovaní byli mému otci bratranci druhého stupně a jejich rodová linie zřejmě vymřela (v originále "sind wohl auausgestorben" - pozn. překl.). O jednom bratranci či bratru dědečka z Orlíku nad Vltavou (v originále "von einem Cousin oder Bruder des Worliker Großvaters" - pozn. překl.) můj otec také hovoříval. Měl prý padnout jako dělostřelecký hejtman v jedné turecké válce v Uhrách. Z otcových sester zemřela ta starší předčasně v Orlíku nad Vltavou, aniž zanechala nějakého potomka, druhá pak rovněž bezdětná roku 1834 v Bukovanech u Orlíku nad Vltavou (v originále "in Bukowan bei Worlik" - pozn. překl.) jako manželka direktora Peschly. Příbuzenský okruh našich prarodičů je zaniklý podle mne i z matčiny strany (v originále "ist demnach verschwunden, auch von mütterlicher Seite" - pozn. překl.), neboť nějací potomci rodu Aichbergerova ani Öhhlmannova nám nejsou známi.
Ještě bych se chtěl nyní věnovat původu mé milované ženy Ernestine, roz. Kropatschové (*4. ledna 1824, †27. března 1866 v Postoloprtech - pozn. překl.). Narodila se v Kratochvíli u Netolic (v originále "in Kurzweil bei Netolitz" - pozn. překl.) a zůstala jediným děckem svých rodičů poté, co mnozí její sourozenci zemřeli ještě před jejím narozením, po ní však už nenásledoval žádný. Její otec Josef Kropatsch se narodil dne 21. prosince roku 1787 (server Geni uvádí datum *21. září 1785, †12. února 1871 v Teplicích /Teplitz/ - pozn. překl.) v Černčicích u Vršovic a Loun (v originále "in Tschentschitz bei Wrschowitz und Laun" - pozn. překl.) jako syn tamního hostinského. Jeho matka byla dcerou učitele Bielohoubeka (v originále "die Tochter eines Lehrers Bielohoubek" - pozn. překl.) v tamějším okolí. Jediný jeho bratr vlastnil domek v Černčicích, který po jeho smrti přešel na ženské potomstvo. Jeden syn tohoto bratra byl vrchním štajgrem (tomuto hornickému výrazu by odpovídalo v češtině označení "důlní revírník" či "vedoucí důlní směny" - pozn. překl.) v Černé v Pošumaví (v originále "in Schwarzbach" - pozn. překl.) a brzy odešel na penzi, kterou trávil v Třeboni (v originále "in Wittingau" - pozn. překl.). Měl početnou rodinu, on sám by měl už být po smrti. Jedna jeho dcera, Johanna, byla služkou u svého tchána a tchyně (v originále "war dienend bei seinen Schwiegereltern" - pozn. překl.) až do jejich smrti a krátce nato se znovu provdala. Jedna tchánova sestra byla provdaná za litoměřického měšťana Pescheka (v originále "hat den Leitmeritzer Bürger Peschek geheiratet" - pozn. překl.) a jedna dcera, vzešlá z tohoto manželství, byla v prvních letech našeho manželství často pobytem u mé ženy, provdala se později za pražského obchodníka Rittera, bratra mého švagra; její tři dcery žijí v Praze. Jako neteře tchánovy nám byly velmi příbuzensky blízké; dvě byly rodným příjmením Bielohoubek, z nich byla jedna vdovou po advokátu Muleyovi, druhá po vrchním lesním Merzovi (v originále "die andere des Oberförsters Merz" - pozn. překl.); ta posledně zmíněná, dnes už požívající značně vysokého věku, bývala podobně jako už zmíněná tchánova sestra v prvních letech našeho manželství rovněž často u nás v domě, než se provdala.
Matka mé ženy, Therese, roz. Gaubeová (*4. května 1805, †18. prosince 1871 - pozn. překl.), se narodila v Petrově Dvoře u Netolic. Její otec byl adjunktem berního úřadu v Netolicích, v roce 1836 zcela oslepl a roku 1846 náhle skonal; on sám byl narozen v Českém Krumlově, kde byl jeho otec, původem z Augsburgu, lékárníkem. Jeho žena, Theresina matka, byla roz. Guolfingerová von Steinsberg z prastaré, ale pak zchudlé šlechtické rodiny; její otec byl měšťan a řemeslník v Netolicích, matka, roz. Neubursky von Neuburg, pocházela rovněž zchudlé šlechtické rodiny v Netolicích, která po mnoho generací provozovala nožířské řemeslo.
Můj tchán neměl jiného vzdělání než to, jehož se mu dostalo ve vesnické škole v Oboře (v originále "in Wobora" - pozn. překl.), vsi, k níž jsou Černčice přifařeny, přece však projevoval jako chlapec nezvyklé nadání a byl proto tehdejším direktorem ve Vršovicích (jmenoval se myslím Pfefferl) užíván jako písařský pomocník a následkem této své výjimečné potřebnosti dosáhl v roce 1804 přijetí do knížecích služeb v důchodním úřadě ve Vršovicích, pak i v Citolibech. Osvědčil se natolik, že byl po 8 letech povolán jako úředník do účtárny ve Vídni. Tam byl rychle povýšen na revidenta a vysílán hojně na kontroly účetnictví v nejrůznějších panstvích, což se posléze stalo jeho stálým úkolem. Na svých cestách poznal dětskému věku sotva odrostlou čtrnáctiletou dívku, hezkou jako obrázek a usiloval o brzký sňatek s ní. Byla mu přidělena k pobytu účtárna u Kratochvíle, odkud jako ambulantní revident vyrážel na své kontroly a 4. května 1820 sem mohl přivést svou teprve patnáctiletou nevěstu. Po přibližně 14 letech jsem tu mladou ženu mohl potkat poprvé a byla stále ještě nápadně krásného zjevu, který si ve zřetelných stopách uchovala i jako pozdější matrona. Josef Kropatsch se dostal později na svou žádost jako důchodní do Třeboně, stal se tam purkrabím (v originále "wurde dort Burggraf" - pozn. překl.) a roku 1837 byl povýšen na direktora ve Vršovicích a čestně ten úřad zastával do konce roku 1854. Poté se stáhl na penzi do Teplic a udržel si i ve vysokém věku veselou a pohodovou letoru. Dne 12. února 1871 ho během spánku postihla mozková mrtvice (jinak řečeno krvácení do mozku, v originále "ein Schlagfluß" - pozn. překl.) a přeťala náhle nit jeho život, aniž by nastal nějaký smrtelný zápas. Jeho žena ho svým skonem následovala 10 měsíců nato dne 18. prosince 1871 poté, co několik let trpěla rakovinou. Ta zasáhla krátce po smrti její jediné dcery Ernestine jinak dosud zdravé tělo. Nehledě na často velké bolesti a nadobyčej hluboký žal nad ztrátou jediné dcery však chvílemi docházel výrazu její poetický talent (v originále "ihre poetische Ader" - pozn. překl.)e v mladších letech ráda oddávala; zejména v přátelském svazku se slečnou Dufours ze švýcarského Lausanne. Jeden bratr a jedna sestra ji ve smrti předešli; ona sestra provdaná za okresního přednostu Pinskera ve Strakonicích (v originále "in Strakonitz" - pozn. překl.) ztratila krátce před vlastním skonem 2 své dcery v květu mládí na souchotě, kterými trpěla i její matka, jak už zmíněno roz. Guolfingerová ze Steinsbergu, ovdovělá Gaubeová. Třetí Pinskerových dcera je provdána za nějakého měšťana ve Strakonicích a jeden jejich syn se stal advokátem; myslím, že žije v Praze, ale jako zuřivý Čech (v originále "als enragierte Tscheche" - pozn. překl.) se už po 30 let zdržuje zdaleka jakéhokoli styku s námi. Jinak nijaké bližší příbuzné neznám.

Franz Kutschera rytíř von Aichbergen se narodil 1. listopadu roku 1819 v Českém Krumlově jako syn Josefa Wenzela Kutschery (*13. srpna 1787 v Orlíku nad Vltavou, †25. července 1868 v Českém Krumlově) a Marie Theresie, roz. Aichbergerové (*7. února 1792 v Českých Budějovicích, †24. února 1853 v Českém Krumlově). Matčino dívčí příjmení se stalo, jak zřejmo, i základem "novošlechtického" přídomku "von Aichbergen" a má tedy původ v Českých Budějovicích. O svých předcích nám vlastně v předchozím textu všechno podstatné pověděl, o potomcích se zmiňme jen nejstručnější měrou: bylo jich sedm jako ratolestí jeho vlastních rodičů. Poněvadž autor pamětí, z nichž se překlad pro jejich rozsah omezuje na úvodní pasáž o asi 10 stranách strojopisu, zemřel ve Štýrském Hradci 22. listopadu roku 1899, nepřesahuje jeho podání rámec devatenáctého století a tím i dobu největšího rozmachu schwarzenberského dominia. V ní přišli na svět po řadě jako jeho potomci takto:
Viktor (*26. února 1847 v Praze, †25. května 1874 ve Vídni),
Franz (*14. prosince 1848 v Českém Krumlově, †10. října 1849 v Českém Krumlově ve věku necelého 1 roku),
Gregor (*14. prosince 1853 v Petrově Dvoře, †21. dubna 1876 v Postoloprtech ve věku 22 let, je zastoupen i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže),
Marie, provd. Adameková (*1. listopadu 1855, úmrtí web Geni neuvádí),
Therese (*30. října 1857 v Postoloprtech, †4. listopadu 1857 tamtéž ani ne týden stará),
Ernestine (*6. května 1859 v Postoloprtech, †14. března 1877 tamtéž ve věku 18 let),
Adolf (*3. dubna 1863 v Postoloprtech, †23. ledna 1937 ve Štýrském Hradci)
Svůj vlastní život včetně narození a bohužel i úmrti dětí popsal ve svých pamětech za působení na postoloprtském panství, v letech 1692-1945 v majetku rodu Schwarzenbergů, viz i projekt Schwarzenberské Lounsko. Adolf Kutschera rytíř von Aichbergen a jeho syn (Karl, druhý z obou synů, padl 11. září roku 1914 v Haliči) Hans (pokřtěn jménem Johann Evangelist) Kutschera-Aichbergen (*30. června 1890 v Aflenz ve Štýrsku, †20. srpna 1975 ve Štýrském Hradci) se stali oba lékaři, Hans i náruživým alpinistou. Dožil se 85 let, potomky však zřejmě nezanechal. V půli osudového 20. století ostatně schwarzenberské dominium zaniklo jako ten rod Kutscherů v jeho službách po tolik let lékařem a horolezcem Hansem.

- - - - -
* Český Krumlov / † † † Štýrský Hradec (A)