MATHILDE LAMEZAN-SALINSOVÁ
Jelikož mně nelze všem osobně poděkovati...
Jelikož mně nelze všem osobně poděkovati za obrovskou účast při mém nesmírném zármutku, který mne stihl úmrtím mého vroucně miloaného manžela
Oliviera býv. Hraběte
Lamezana-Salinse,
činím tak touto cestou a vyslovuji
hluboce cítěný dík
zvláště důstojnému duchovenstvu, sl. obecnímu zastupitelstvu, zástupcům společenstev a spolků, jakož i veškerým zřízencům a všemu dělnictvu vlastních továren za prokázanou čest drahému zesnulému doprovodem, jakož i květinovými a dobročinnými dary.
Čest budiž jeho památce
Matilda Lamezan-Salinsová.
Budweiser Kreisblatt, 1919, č. 16, s. 6
Budweiser Zeitung, 1919, č. 14, s. 4
Hlas lidu, 1919, č. 43, s. 4
P.S. Tato beze změn citovaná jediná česká verze vdovina poděkování za účast má i svou verzi německou, která je publikována v číslech místních novin ze dne 22. a 25. února 1919, zatímco česká až v čísle ze dne 3. března, tj. o více než týden později. "Hlas lidu", v podtitulu označený jako "orgán česko-slovenské strany lidové", přitom vyšel i 27. února onoho jistě převratného roku.
Ku Červenému kříži...
Ku Červenému kříži v Č. Budějovicích přihlásilo se ve chválihodné snaze, dobré věci prospívati, přes 100 zdejších paní a dívek. Přípravné práce ku zřízení zdejší, nyní již úplně připravené spolkové reservní nemocnice poskytla celé řadě dam příležitosti ku vyvinutí uznáníhodné činnosti. Velkých zásob prádla bylo zapotřebí a dovedné odborné ruce vykonaly veškeré práce ty pilně a vzorně. Přípravy ku zřízení vlastní nemocniční kuchyně vykonány, z velké řady přihlášených dam ošetřovatelky nemocných vybrány a vycvičeny, celá řada dam převzala na sebe láskyplně povinnost, obstarati a poskytovati občerstvení Budějovicemi projíždějícím, neb sem docházejícím raněným, četné rodiny přihlásily se ku přijetí a zaopatření nemocných či uzdravujících se důstojníků, aby spolkové nemocnici bylo odlehčeno, peníze ba i šperky, knihy a obrázkové časopisy, kuřácké a jiné potřeby byly darovány a přijímají se s díky a odbot i nadále se namahá, by nárokům zde na Červený kříž kladeným dle možnosti účelně a v plné míře vyhověl. Jest naší srdečnou povinností všem, kteří snahy spolku v konání vlastenecké a humanitní činnosti výsledkuplně podporovali, vroucí a hluboce procítěné díky vzdáti a zároveň projeviti prosbu, by vážené občanstvo zdejší šlechetné snahy Červeného kříže i pro příště dle možnosti podporovalo a láskyhodnému konání zájem a podporu i nadále zachovalo.
Za správu spolku Červený kříž, odbočka v Č. Budějovicích Mathilda hraběnka Lamezan-Salinsová, Olivier hrabě Lamezan-Salins.
Budweiser Zeitung, 1914, č. 90, s. 7-8
Jihočeské listy, 1914, č. 77. s. 2
P.S. I s tou pravopisnou chybou ve slovech "chvályhodné" či "namáhá" je tu česká verze výzvy obou manželů, o pouhý den následující německou, citována beze změny.
Ta první z obou textových ukázek je časově mladší nežli ta druhá: týká se sebevraždy hraběte (už 10. prosince roku 1918 tzv. Revolučním národním shromážděním přijatý zákon č. 61/1918, který vstoupil v platnost 18. prosince téhož roku a zakazoval užívání šlechtických titulů, proto ten přívlastek "býv."), k níž došlo 14. února 1919 ve vlastní kanceláři hraběte v Českých Budějovicích. Ohlas byl samozřejmě na místní poměry nebývalý, ačkoli skutečnost, že jde o sebevraždu, byla utajována a list "Budweiser Kreisblatt" dokonce připisoval úmrtí den po události, tj. 15. února, "existující srdeční chorobě, k níž se připojily ještě jiné poruchy lidského organismu" (v originále "ein vorhandenes Herzleiden, zu dem sich auch noch andere Störungen des menschlichen Organismus hinzugestellt hatten"). Skutečnost, že se hrabě stal sebevrahem, stala se i příčinou přenesení jeho ostatků (neví se po jak dlouhé době) do samostatného hrobu vedle honosné Hardtmuthovy hrobky na hřbitově v Mladém, poněvadž sebevrah nemůže být pochován na vysvěcené půdě. Olivier hrabě Lamezan-Salins pocházel z nezámožné rakouské větve původně francouzského hraběcího rodu, jehož příslušník Hugo hrabě Lamezan-Salins (*2. října 1834 ve dnes ukrajinském Lvově, †25. září 1905 v Bratislavě), syn c.k. zemského rady v Praze Johanna hraběte Lamezan-Salins (*15. září 1795 ve Vídni, †20. prosince 1835 ve Lvově) a Franzisky Serafiny hraběnky Lamezan-Salins, roz. von Lhotsky (*5. května 1798 v Praze, †21. listopadu 1879 ve Vídni), se 9. června roku 1866 oženil s Melanií Tibolth von Kocsoba, s níž se mu sice narodil 20. března 1867 ve městě Radkersburg v rakouském Štýrsku syn Olivier, která však 10. listopadu 1868 zemřela v hesenském Marburgu a Olivierův otec si 11. dubna 1871 vzal za svou druhou ženu Sophii Appel von Kapocsany (*14. června 1841 ve vsi Urményháza /dnes Jermenovci v srbském jižním Banátu/, †28. února 1932 v Bratislavě), která se stala matkou Olivierovy mladší sestry Luisy. Svatba Oliviera Lamezana-Salinse, který byl tehdy c.k. kapitánem generálního štábu, s Mathildou von Hardtmuth (*11. března 1864 v Českých Budějovicích), druhorozené dcery Franze von Hardtmutha (*29. ledna 1832 v Alsengrundu u Vídně, †25. července 1896 v Českých Budějovicích) a Mathildy Elsy Pauliny šlechtičny von Meyer (*12. srpna 1842 v rumunské Bukurešti, kde se 7. října 1860 konala i její svatba, †16. ledna 1901 v Českých Budějovicích), se konala 1. srpna 1899 ve štýrském Grünau im Almtal. Aby ten zeměpisný "středoevropský" půdorys byl ještě drobátko pestřejší, stačí uvést, že jedna z příslušnic rodu Lamezan-Salins, jménem Irena Pelagia Marie Lamezan-Salins (1869-1930), byla poslední šlechtickou majitelkou opevněného zámku ve dnes ukrajinské vsi Svirž, kde žila se svým manželem, jímž se nestal nikdo jiný než pozdější generál Tadeusz Bór-Komorowski (1895-1966), v letech 1947-1949 předseda exilové polské vlády v Londýně, kde později zemřel, za války velitel uskupení Armia Krajowa (AK) a iniciátor Varšavského povstání. Právě osud tohoto povstání přesvědčivě dokumentuje, jak se národní státy, vzešlé z rozpadu habsburské monarchie, logicky musely stát obětí zrůdné Hitlerovy i Stalinovy diktatury. To už se ovšem ocitáme v osudovém dvacátém století. Už na samém jeho počátku byla Mathilde Lamezan-Salinsová, mj. i čestná členka českobudějovického pěveckého sdružení Liedertafel, jako spolumajitelka rodinné firmy až do roku 1945 ochraňující tajemství výroby tuhy, jejíž směs i sama osobně míchala, vyznamenána v roce 1901 zlatým Záslužným křížem s korunou za své zásluhy o propagaci rakouského průmyslu, které prokázala svou účastí na Světové výstavě v Paříži roku 1900. Doma v rodině byla Mathilde přezdívána Daka či Lischi a když byla neznámým stavitelem ještě před její svatbou vyprojektována a pak místní firmou Josefa Hauptvogela (1859-1945) v letech 1899-1900 zbudována tzv. Lamezanova vila (dnes sídlo vedení firmy Koh-i-noor), najdeme na její fasádě nápis "Villa Lischoli", což může být kombinace přezdívek obou manželů (Lischi&Oli). Manželství Mathildy a Oliviera zůstalo bezdětné a až dlouho po manželově skonu adoptovala v roce 1936 jeho vdova chlapce jménem Max (Maxmilian) Spallek, který rok nato získal právo užívat jméno Lamezan-Salins. V červnu 1943 převzal Maxmilian prodejní oddělení firmy, pak i funkci jejího ředitele, po válce jako matčin univerzální dědic i vedení vídeňské dceřiné společnosti Hardtmuth. Lamezanova vila byla v roce 1945 poničena Rudou armádou, Mathilde a její adoptivní syn byli ovšem tou dobou už v Rakousku. Tam ve Vídni ve středu 15. února roku 1947 kolem 16 hodin odpoledne Mathilde Lamezan-Salins i umírá (její tělesné ostatky jsou následně podle zprávy listu "Salzburger Nachrichten" z 19. února a "Linzer Volksblatt" z 27. února převezeny do už zmíněného Grünau im Almtal, kde měla kdysi svatbu a kde je pochován i její adoptivní syn, který přišel podle zpráv listu "Welser Zeitung" z 15. a 22. listopadu roku 1951 o život tragickou dopravní nehodou /srážkou svého osobního auta s nákladním/, když se vracel po Dušičkách právě z návštěvy Mathildina hrobu). Zbývá snad zmínit za války v roce 1940 v nacistickém Heimatstilu zbudovanou její vilu (majitelka měla údajně jinak k nacistické moci poměr spíše odtažitý, což si pro svůj věk mohla dovolit), která je dnes jedním z pavilonů českobudějovické nemocnice.
- - - - -
* České Budějovice / † Vídeň (A) / † † Grünau (A)
