ANTON LANGL
Rok biskupa Neumanna
V časopise "Königsteiner Rufen", který vydává sdružení katolických kněží Sudetendeutsches Priesterwerk v hesenském Königstein im Taunus, objevil se na pokračování velice zajímavý a podnětný článek o snad největším synovi našich domovských Prachatic a Šumavy vůbec, o biskupu Janu Nepomuku Neumannovi (v originále "über Bischof Johannes Neumann" - pozn. překl.). Jednotlivá pokračování článku jsou podepsána knězem řádu redemptoristů, páterem Dr. Augustinem Reimannem.
Snad to nese s sebou věk, že čím je člověk starší, tím vroucněji tíhne k domovu a vzpomínky z mládí vždy živěji vyvstávají v jeho podvědomí; že se náhle rozpomíná i na věci, které by jako jinoch odbyl pouhým mávnutím ruky. Tak vidím znovu před sebou naši starou, dobrotivou a bohabojnou babičku Sophii Wimberskou; umřela v 93 letech svého věku a mnozí z Prachatických si ji ještě dokážou vybavit v paměti. Pro každého žebráka, a že jich tenkrát nebylo málo, měla vždycky nazbyt teplou polévku, nebo mu alespoň vtiskla do dlaně nějaký ten peníz. Vzpomínám si, že nám vnoučatům vždycky vyprávěla o tom, jak ji coby malou dívenku biskup Neumann za své návštěvy v Prachaticích žertem vyzval, aby s ním odjela do Ameriky. Býval prý velmi často hostem v rodině mé babičky, poněvadž jeho prarodiči a praprarodiči babiččinými byli manželé Lebischovi a bylo tu tedy pokrevní pouto.
Z tohoto důvodu jsem se chtěl od autora zmíněné serie článků o biskupu Neumannovi dovědět víc a učinil jsem dotaz u Sudetendeutsches Priesterwerk po adrese Dr. Augustina Reimanna, kterou mi pan prelát Dr. Kindermann nejen ochotně sdělil, nýbrž mne i srdečně pozval na slavnostní akademii ke 100. výročí úmrtí biskupa Neumanna, konanou dne 14. února 1960, na níž měl právě páter Reimann hlavní projev. Bohužel mi časové zaneprázdnění nedovolilo, abych mohl tomuto laskavému pozvání vyhovět.
Co vlastně my Prachatičtí, co my Šumavané vůbec víme o našem velkém rodáku a krajanovi? Kdo byl vlastně biskup Neumann? Narodil se 28. března 1811 v Prachaticích (Prachatitz) jako syn punčocháře Philippa Neumanna, který pocházel z Obernburgu v bavorských Dolních Frankách, a prachatické měšťanské dcery Agnes Lebischové v domě, podle něhož byla celá ulice později nazvána Neumann-Gasse a který se stal později majetkem punčocháře Mika. Chlapec byl pokřtěn jménem Jan Nepomuk po onom "svatém z mostu", jako by už samo to křestní jméno mělo symbolizovat most, spojující národy, velký most přes celý oceán až do Nového světa. Po teologických studiích v Budějovicích (Budweis) a v Praze se Neumann dobrovolně přihlásil k misijnímu dílu v Americe. Hovořil plynně česky a naučil se díky svému skvělému jazykovému talentu i italsky a francouzsky, brzy také anglicky. Na svátek Božího Těla 1836 vystoupil na břeh v newyorském přístavu a byl tam 25. června téhož roku v katedrále sv. Patrika vysvěcen na kněze. Započal svou misijní činnost v tehdy ještě nehostinné části severoamerického kontinentu, při vodopádech Niagary, kde měl dosud mnoho co činit s Indiány. Později vstoupil do řádu redemptoristů. Jeho misionářská horlivost neznala mezí, nedokázal brát nijaký ohled na své beztak chatrné zdraví. Dne 28. března 1852 byl po marném zdráhání (zdálo se mu, že zcela nedorostl svému úkolu - pozn. překl.) jmenován biskupem ve Filadelfii a řídil po osm let svou diecézi se sebeobětavou oddaností. Za ten krátký časový úsek bylo v diecézi zbudováno na 80 kostelů, zřízeno na 100 farních škol, které dodnes přinášejí Americe požehnání svým působením. Biskup Neumann zemřel sotva padesátiletý 5. ledna 1860, provázen pověstí světce. Papež Benedikt XV. nazval jeho život svatým a heroickým. Už v roce 1886 byl zahájen proces jeho blahořečení.
Budou jistě krajané, kteří by se chtěli dovědět něco víc o tomto velkém synovi našeho šumavského domova. Jim lze doporučit knížečku "Böhmerwaldsohn und Bischof von Philadelphia" (tj. "Syn Šumavy a biskup filadelfský" - pozn. překl.), která vyšla nákladem Sudetendeutsches Priesterwerk v lázních Königstein im Taunus a je k dostání za cenu pouhých 6,- DM. Je výborně napsána zmíněným už Dr. Augustinem Reimannem, je pěkně vypravena a obsahuje i několik obrazových příloh, na nichž je mj. zachycen prachatický kostel sv. Jakuba, biskupova americkými působišti i jeho hrob ve Filadelfii.
Pro nás všechny je nepochybně zajímavé, že se místo posledního odpočinku jeho matky nachází na hřbitově v Prachaticích neporušeno, jakkoli zarostlé a zpustlé bez veškeré péče. Leží hned proti vchodu do hřbitovního kostela na západní zdi hřbitova a podařilo se nám získat i jeho snímek (psáno 1960 - pozn. překl.), který otiskujeme.
Chceme tak za Prachatice a celou Šumavu vzpomenout v Neumannově roce 1960 100. výročí jeho úmrtí.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1960, č. 4, s. 99-100
Setkání s Knutem Hamsunem
Během své vojenské dovolené, kterou jsem si užíval doma po téměř dvou a půl letech ruského polního tažení, dostal jsem z Berlína telegrafické vyrozumění, že se mám na její závěr hlásit na vrchním velitelství wehrmachtu (v originále "OKW", tj. Ober-Kommando der Wehrmacht - pozn. překl.). Něco se děje v našich zpravodajských (autor, už před válkou fotograf z povolání, byl na ruské frontě zařazen k válečnému zpravodajství wehrmachtu - pozn. překl.) kruzích, pomyslel jsem si a tiše zadoufal v přeložení na nějaké jiné válečné dějiště; po tak dlouhé době jsem měl totiž války v Rusku plné zuby (v originále "die Nase voll" - pozn. překl.). A tak tomu i bylo. V jedné jasné, světlé místnosti, ve které bylo shromážděno kolem 15 mužů v uniformách, přivítal nás nějaký nadporučík (Oberleutnant) a sdělil nám, že v Norsku se chystá všeobecná služební výměna válečných zpravodajů a že jsme byli vybráni právě my, abychom tam vystřídali své předchůdce. Mezi obecně spíš míněnými pokyny o způsobu a žádoucí podobě zpravodajství z této obsazené země připomněl naléhavé přání připravit setkání velkého norského autora Knuta Hamsuna (vl.jm. Knud Pedersen, 1879-1952 - pozn. překl.), tohoto velkého přítele Němců, s našimi vojáky, při čemž ovšem zvláště podtrhl jeho velkou plachost před fotografy: zabránil jim prý ve všech jejich dosavadních pokusech se mu přiblížit s fotoaparátem, který jim vycházkovou holí prostě vyrazí z rukou.
V té chvíli jsem se neodvážil ani snít o tom, že bych to mohl být právě já, komu bude určeno vstoupit do okruhu tohoto velikého starého muže a slavného spisovatele, že ho budu moci spatřit doslova tváří v tvář a dokonce s ním i hovořit.
Vedl jsem zpravodajský oddíl v jednom přístavním městě na západě Norska a jakkoli jsem měl k Hamsunovu bílému venkovskému domu na 250 kilometrů daleko, ležel stále ještě v území, které mi pracovně příslušelo.
Přes to všechno by asi sotva nakonec k něčemu vůbec došlo bez pomoci Olafa Iversena, kamaráda ve zpravodajské službě a pozdního vydavatele časopisu "Simplicissimus" (1954-1967 vyšlo 12 ročníků "obnoveného" titulu pod Iversenovým vedením, původní "Simplicissimus" vycházel ve 49 ročnících od roku 1896 až do září 1944 - pozn. překl.).
Jednoho dne zadrnčel telefon a ohlásil mi, že se má vbrzku uskutečnit návštěva Knuta Hamsuna na jedné německé ponorce, která načas kotví před svým novým nasazením v jednom jihonorském přístavu. Zalarmováni nejvyšší měrou, vyzbrojili jsme se v horečném chvatu vším fotografickým i filmařským nářadím, které jsme jen měli, pro tuto vrcholnou dokumentární práci slovem i obrazem.
Tak jednoduché to ovšem být nemělo. Benzín byl vzácný a všechny osobní automobily v Norsku byly dodatečně vybaveny pro pohon na dřevní plyn, který umožňoval pohyb dál alespoň po rovině, pokud benzín došel, v horách pak se dalo vypomoci i lihem. Vyrazili jsme tedy s tísnivou otázkou, zda někde po nějaké nehodě nakonec cestou neuvízneme. Stoupali jsme úzkými silničkami plnými serpentin stále nahoru do přímo heroicky nádherného horského světa strmých, holých, divoce se kupících skal, mezi nimiž táhly cáry mlh ve stále nových podobách, navozujících přízraky trolů a duchů z nordických ság, pod námi ležel pak u našich nohou pověstný Jössingfjord, mořský záliv, v němž padly (16. února 1940 - pozn. překl.) osudné výstřely anglického torpedoborce Cossak na německou (neozbrojenou - pozn. překl.) zásobovací loď Altmark a způsobily smrt několika našich námořníků (4 zahynuli, 5 bylo zraněno - pozn. překl.). Právě tato událost přiměla Německo k tomu, aby rychlým obsazením dosud neutrálního Norska předešla témuž kroku Britů.
Když jsme večer dojeli do Arendalu, který byl cílem naší cesty, toulali jsme se pomalu ulicemi města a objevili jsme přitom na jednom z jeho domů pamětní desku hlásající, že tu Richard Wagner zkomponoval slavný sbor námořníků pro svou operu Bludný Holanďan.
Ačkoli Knut Hamsun sám německy neuměl a dalo se s ním hovořit pouze anglicky nebo francouzsky, pokud se nemluvilo v jeho rodné norštině, měl Němce na rozdíl od svého vztahu k Američanům a k Britům opravdu rád. Na svých tuláckých cestách Amerikou zažil ještě jako mladý muž velké sociální protiklady tehdejších Spojených států a léta nouze a hladu zrodila z osobní zkušenosti román, který nesl jméno "Sult" (tj. "Hlad" - vyšel poprvé 1890 je dodnes jeho nejznámějším dílem - pozn. překl.). Za své prvé románové úspěchy vděčí Hamsun německým nakladatelům a právě překlady všech jeho prací do němčiny založily jeho světovou slávu. Byl vždy obdivovatelem německých výkonů, včetně těch válečných (v roce 1940 vyzval Nory, aby "šli domů", poněvadž "Němci budou bojovat za nás", což mu ovšem po druhé světové válce a porážce nacizmu přinesla doživotní vlastně "vnitřní exil" ve starobinci a nakonec i na psychiatrické klinice - pozn. překl.), následkem čehož rád přijal nabídku vstoupit na palubu německé ponorky a nahlédnout i do jejích útrob.
Toho deštivého 22. dubna 1944 se objevil tento "hubený Hun" kterému by tenkrát sotva kdo hádal jeho 85 let, v doprovodu své hezké dcery a byl celou posádkou slavnostně uvítán. A poněvadž toho měl tolik co k vidění a i my byli navlečeni do námořnických uniforem, nezaznamenal ani naše konání a my mohli dát kamerám vrčet na plné obrátky. Po prohlídce technických zařízení, které se podjal s velkým porozuměním a zájmem včetně krátkého pozorování periskopem, následovala přestávka na oddech s příjemným posezením v kapitánské kajutě a malým přípitkem. Došlo při něm i na kapitánovo rodinné album, jímž Hamsun zalistoval s několika zvědavými otázkami. I já poté, co jsem pokud možno nepozorovaně a rychle pořídil své snímky, přistrčil jsem mu na stůl výtisk jeho románu August (v originále pod názvem německého překladu "August Weltumsegler", jinak prostřední součást Hamsunovy svéživotopisné trilogie románů "Tuláci" /Landstrykere, 1927/ August /1930/ a Život však žije /Men livet lever, 1933/, z nichž poslední titul zatím vůbec česky nevyšel - pozn. překl.), který mi k mé obzvláštní radosti opravdu podepsal.
Své sympatie k Německu musel po jeho porážce trpce odpykat. "Vlastenci" veřejně spalovali v norských městech jeho knihy, navršené na hranicích. Zahořklý a upadlý v nouzi stáhl se starý spisovatel do úplného ústraní. Zemřel 1952 ve stáří 92 let.
Jeho dílo však zůstalo světu zachováno. Ve své snad nejkrásnější a také nejupřímnější knize Viktorie (Victoria, 1898), lyrickém románu mladé lásky, píše mj.:
"Ptá-li se někdo, co je to láska, pak není nic než vítr šumící růžemi... (...) Je jako kopretina rozvírající náruč vstříc nové noci a je jako sasanka, která se zavírá pouhým dechnutím a dotekem hyne. (...) Dovede však také vytrvat jak nezlomná pečeť a až do smrti planout neuhasitelným žárem, neboť tak je věčná. (...) Láska je první Boží slovo, první myšlenka, jež prochvěla Božím mozkem. Když Bůh řekl: 'Budiž světlo!', vzešla láska. A všechno, co tehdy stvořil, bylo předobré a Bůh nechtěl, aby cokoli z toho zůstalo nevyužito. A láska se stala původcem světa a jeho vládcem; avšak všechny její cesty jsou plné květů a krve, květů a krve." (s použitím překladu Boženy Köllnové-Ehrmannové z norštiny - pozn. překl.)
A v románě Matka Země (Markens Gröde, 1917), za který se stal Knut Hamsun v roce 1920 Nobelovu cenu za literaturu, čteme:
"Isak kráčel prostovlasý polem a jménem Ježíše Krista rozséval zrno; byl jako vysoký pahýl nějakého stromu, kterému narostly ruce, ale někde uvnitř byl stále jako děcko. Každému pohybu věnoval jako rozsévač velikou péči, byl naladěn vstřícně a pokorně zároveň. Hle, zrno vzejde do klasů plných nového zrna a tak je tomu po celém světě, kde je zrno seto. Na Východě, v Americe, v Gudbrandstalu - ach, jak jen je Země velká a jak nepatrné je políčko, které Isak osévá. To byl středobod všeho..."
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1966, č. 10, s. 337-340
Tribunál v Písku
Za ranního šera 15. března 1946 (jakoby symbolicky v den sedmého výročí vstupu německých vojsk na území "Resttschechei", jak bylo v nacistické hantýrce nazýváno okleštěné území Čech a Moravy - pozn. překl.) pohnul se prvý větší poválečný trestanecký transport ulicemi města Prachatic k rannímu vlaku na Písek. Jako těžcí zločinci, spoutáni po čtyřech osobách k sobě navzájem, byli zadržení hnáni směrem k nádraží. Bylo to 13 mužů a jedna žena: Felix Klein, Franz Praxl, Pepi Krieger, mistr kominický z Netolic Adi Nowak, netolický učitel a rolník Adalbert Kraupatz, holič Rudolf Süß, truhlář Ernst Schüsser, Franz Schlosser, mistr kominický Franz Hankowetz, řídící učitel Franz Meffert, Franz Wellek z Volar, Cais z Vitějovic, prachatický fotograf Anton Langl a zubní lékařka z Netolic Frieda Bulirschová.
V Písku jsme byli ke dvanácté hodině už zavřeni všichni do jedné cely, právě do té, ve které náš kamarád ze školy, lékárník Schupitar, před několika týdny spáchal po svém nezdařeném útěku sebevraždu. Na zdi jsme mohli číst: "Tady v této cele byli 25. května 1945 zabiti dva němečtí vojáci." Slyšeli jsme neustálé rány a výkřiky, viděli zkrvavené obličeje, často znetvořené až k nepoznání. Ženy Fastnerová, Watzlawicková, Czerny, Klingerová, Tilpová a Weidenthalová nám daly vědět, že tu zažily velký hlad. Vedle pumpy na vězeňském dvoře měl kat Růžička postavenu "svou" šibenici. V noci řinčely po chodbách těžké řetězy. Jednou přitáhli řídícího Blöchla z Kunžvartu (dnes Strážný - pozn. překl.), který byl dopaden na útěku někde u Volar. Čekala ho hned samotka se zatemněním a bez jídla; okovy musel nosit ve dne v noci.
Došly nám postupně obžalovací spisy v české řeči. Ve všech jsme byli žalováni, že jsme "v době zvýšeného ohrožení republiky", které podle prezidenského dekretu č. 16/45 nastalo od 21. května 1938 (později byl stanoveno i konečné datum "zvýšeného ohrožení" na 31. prosinec 1946 - pozn. překl.), spáchali trestné činy proti ní a dopustili se tak velezrady. Tak jednoduché to bylo! Mimořádný lidový soud sestával z jednoho soudce z povolání, jednoho prokurátora a čtyř "soudců z lidu" (po jednom z každé politické strany tzv. "Národní fronty"). Svědkové vypovídající ve prospěch obžalovaných byli okamžitě zastrašováni, nebylo jim dovolováno ve výpovědi pokračovat nebo byli hned od soudu odvedeni.
Tak začal 14. ledna 1947 i můj proces. Napůl zmořen hlady, vyčerpán a sotva schopen sledovat křížový výslech, jemuž mne podrobovali v českém jazyce jsem tu stál, hlavní postava případu, označovaného přece jen za jeden z "lehčích". Vyptávali se mě, zda jsem autorem pohlednice Prachatic, která byla pořízena ze Šibeničního vrchu (Galgenberg) jižním směrem k Libínu. Přisvědčil jsem a ukázal na rubu pohlednice vytištěné copyright. "To je ale velezrada," křičel předsedající, poněvadž na libínském hřebeni by mohla být křížky vyznačena místa, kde ležely jednotlivé bunkry českého opevnění (neoficiálně se "lehkým" pevnostním objektům československé armády, poněvadž výstavba "těžkého" opevnění měla teprve následovat, říkalo "řopík" podle zkratky ŘOP, označující tzv. Ředitelství opevňovacích prací - pozn. překl.). Tři Češi chtěli vypovídat v můj prospěch. Jednomu bylo ihned odebráno slovo a když se proti tomu odvážil protestovat, opáčil předsedající: "Ještě promluvíte a sedíte taky!" Poněvadž se v dobovém tisku 1938 objevily i moje snímky příchodu německých vojsk na podzim toho roku, přibylo obvinění z "propagace nacizmu". Moje námitka, že jsem přece byl tehdy fotografem z povolání, nedošly platnosti. Rozsudek zněl: pět let těžkého žaláře ve zvláštním pracovním táboře. Všechen majetek ovšem propadá státu.
V procesu proti Pittu Forstovi (je jako Josef Thomas Forst i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) obvinil ho tajný policista Rachač (od roku 1945 ovšem se tajná policie v Československu oficiálně nazývala "Státní bezpečnost" - pozn. překl.), že fotografoval na podzim 1938 české bunkry u Fefrů (Pfefferschlag, dnes Libínské Sedlo - pozn. překl.). Těžší bylo ovšem obvinění, že dostal dva Čechy do koncentračního tábora; to však brzy prohlásil soud za "omyl". Proti Rachačovi a proti rodilému Čechu z Prachatic Rothbauerovi byl později veden proces pro jejich údajnou kolaboraci s Němci. Rothbauer byl v něm odsouzen k smrti, později ale mu trest snížili na doživotí. Peter Mani z Vimperka, který se přiženil do Prachatic byl k soudu dopraven s příznaky pomatení mysli, které bylo zřejmě následkem těžkého mučení a vyhladovění. Ve své písemné obhajobě při svém duševním stavu obvinil sám sebe z těžkých zločinů. Přestože soudní tribunál musel rozpoznat, oč jde, požadoval pro něho trest smrti, který byl pak změněn také na doživotí.
Proces proti volarské "Zelené armádě" ("Grüne Armee") se přeměnil ve frašku, zčásti směšnou, zčásti ovšem tragickou. Dohromady bylo obžalováno deset mužů (původně sto až dvousetčlennou skupinu, přepadávající v roce 1938 četnické stanice v pohraničí a provádějící špionáž ve prospěch nacistického Německa měl vést cukrář Hellmuth Lichtnecker z Volar a její někdejší členy pozatýkaly bezpečnostní složky až v květnu 1945 v okolí Volar - pozn. překl.). Jako nejtěžší z indicií měla je usvědčit jediná fotografie, na níž byli společně zachyceni, ukázalo se však, že byla pořízena až po příchodu německých vojsk (kdy se dali po záboru pohraničních území na podzim 1938 "vítězstvím" opojení dobrovolníci vyfotografovat s pivním sudem, na němž bylo křídou napsáno "Grüne Armee" - pozn. překl.). Franz Praxl chtěl na sebe vzít všechnu vinu sám. Vojenští experti ale se odvážili spatřovat v "Zelené armádě" ze Šumavy nebezpečnou záležitost, za níž Praxl nakonec dostal doživotí, ostatní úhrnem 203 let vězení (o tom i ostatních reáliích, spojených s činností Mimořádného lidového soudu v Písku viz studie Petra Justina v Jihočeském sborníku historickém 2002, s. 98-122 - pozn. překl.), tj. po 20 letech všem kromě Praxla (Tschari, Pikal, Pechmann, Friedl, Hasenkopf aj.).
Zvlášť zlé a odporné byly rozsudky smrti. Pius Klinginger a Walter Stögbauer, oba ze Scheureku (Stodůlky, chybně Žďárek, v dokumentaci "Zďárek, okres Vimperk", i úředně mezi válkami používané označení bylo Scheurek - pozn. překl.), byli obviněni, že věděli, kde leží tajně ukryty zbraně. Korunní svědek (v originále "Hauptwisser" - pozn. překl.) stačil v pravý čas uprchnout přes hranici, ležící v bezprostřední blízkosti osady, kde Klinginger i Stögbauer, domnívající se, že nemají s celou věcí nic společného, zůstali sedět doma, než byli zadrženi, ačkoli jim stačilo udělat skok přes hraniční potok. Když je po soudním jednání přivedli zpátky na celu, oba jsem je viděl: Klingingera s řevem se svíjejícícho v srdeční křeči, Stögbauera, kterému jsem musel podávat jídlo, s bledou tváří, zkřivenou děsem. Zeptal jsem se jen: "Wieviel?" (tj. "Kolik?" - pozn. překl.) a on odpověděl: "Tod!" (tj. "Smrt!" - pozn. překl.). - Stögbauer byl otcem osmi nezletilých dětí.
Krátce nato byla vztyčena šibenice (byla rozebírací a měla se vždy po popravě složit a uložit na vykázané k tomu místo - dnes je součástí sbírek Prácheňského muzea v Písku - pozn. překl.). Pro tu práci byli určeni Küblbeck a Schulz z Volar. Byli z toho potom pokaždé na smrt. Diváci, žádostiví shlédnout popravu, byli vpuštěni na soudní nádvoří, kde byl pak rozsudek vykonán (stalo se tak 24. října v případě Klingingerově, dva dny nato v tom Stögbauerově, tedy jen krátce před státním svátkem 28. října - pozn. překl.). Prodělali jsme v té hodině vždycky vlnu té nejtěžší deprese.
Tři Netoličtí, učitel Adalbert Kraupatz, jinak rodem z Prachatic, kominík Adi Nowak a zubní lékařka Frieda Bulirschová, stanuli před vyhlášeným katanským tribunálem, jemuž předsedal Dr. Groišl. Říkalo se mu mezi Němci "Bluthund" (tj. "krvavý pes" - pozn. překl.). Vyčetl obžalovaným, že vypovídali proti německému obsazení Protektorátu, namísto aby vůči útočníkovi bojovali. Paní Bulirschová mu vykřikla do tváře: "... und wo waren Sie in dieser Zeit und wo haben Sie gegen die Deutschen gekämpft? - Auch Sie haben den Mund gehalten, um ja nicht aufzufallen!" (tj. "... a kde jste byl v té době Vy a kde jste bojoval proti Němcům? - I Vy jste tenkrát držel hubu, aby si Vás ani náhodou někdo nevšiml!" - pozn. překl.) Nastal ovšem neuvěřitelný poprask, po němž následovaly rozsudky: Kraupatz doživotí, Adi Nowak a paní doktorka Bulirschová "smrt provazem" (oba byli, viz webové stránky Válka.cz, v Písku popraveni 9. ledna 1947 - pozn. překl.). Zatímco Adi Nowak byl pod šibenici přiveden tělesně i duševně zlomený, zemřela paní Bulirschová s výkřikem: "Es lebe Deutschland!" na rtech.
V té době ohlašoval český tisk opojený vítězstvím, že v prvních dnech po kapitulaci bylo údajně zabito na 300 000 Němců.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1996, č. 2, s. 65-67
P.S. Poznámka redakce Böhmerwäldler Heimatbrief, která následuje po poslední podivné větě Langlova textu, připomíná číslo, stanovené česko-německou komisí historiků pro počet německých obětí po celé období odplaty "odsunu" na "pouhých" 40 000. Vždyť 340 000 československých občanů mělo zahynout za celou dobu druhé světové války, sudetských Němců, kteří se po roce 1938 stali občany "Třetí říše", padlo pak v jejích ozbrojených silách na 600 000. Šíleně působí ovšem každé z těch čísel bez výjimky.
P.P.S. V únoru 2012 došel na adresu Kohoutího kříže dopis paní Hany Jelínkové, který staví nejen osobu Friedy Bulirschové, ve vzpomínce Antona Langla několikráte zmíněnou, nýbrž i celý jeho text do značně jiného světla. Pro dokumentární závažnost a zejména věrohodnost výpovědi připojuji jádro rozhořčené odezvy pravnuččiny (tak daleko i blízko jsme od toho, co se stalo, my všichni) v této poznámce "post post scriptum" celé:
Paní Bulirshová byla přímým viníkem smrti mého pradědečka Josefa Rosenfeldera, který byl 29.6. 1942 zatčen Gestapem a o několik dnů později byl v Táboře popraven. Hned úvodu musím poznamenat, že Frida Bulirshová nebyla doktorka, jak je v článku uvedeno, byla zubní technička, což byl v době první republiky a posléze protektorátu učební obor (již tato nesrovnalost ukazuje na slabou obeznámenost pisatele s touto osobou). Paní Bulirshová žila v době protektorátu v městečku Netolice, její styky s Gestapem byly veřejně známé, dle výpovědí svědků Gestapo přijíždělo za paní Bulirshovou až 3x týdně (viz protokol Mimořádného lidového soudu ze dne 7.8. 1947). Paní Bulirshová potvrdila, že za ní jezdili členové SD i Gestapa a vyptávali se na smýšlení různých lidí z Netolic, později si sama paní Bulirshová zapracovala jednoho ze svých pacientů pro získávání informací, které potřebovala (to vše viz výše uvedený protokol Mimořádného lidového soudu). Sami příslušníci Gestapa potvrdili, že paní Bulirshová byla velmi aktivně pro Gestapo činná, byla vedena v seznamu konfidentů. Asi nejzásadnějším konfidentským "kouskem" paní Bulirshové bylo již uvedené udání Josefa Rosenfeldera. K udání Josefa Rosenfeldera se paní Bulirshová přiznala, přičemž tato skutečnost je podepřena výpovědmi řady svědků, podle nichž paní Bulirshová věděla (a otevřeně o tom s několika svědky mluvila), již několik dní dopředu, že Josef Rosenfelder bude zatčen. Josef Rosenfelder byl tedy na základě udání paní Bulirshové zatčen a popraven, jeho poměrně velký majetek propadl Říši a s jeho rodinou (manželka a dvě dcery 10 a 16 let) bylo po celý zbytek války "patřičně zacházeno", návštěvy Gestapa...
(Podle pozdějšího sdělení byl Josef Rosenfelder zatčen 2.7. 1942 a popraven tentýž den.)
Útěk
Jakkoli už od té doby uplynulo dvacet let, pronásleduje mě onen zážitek ve snu i nadále a nemohu se ho nijak zbavit.
Bylo to v severočeském hnědouhelném revíru mezi Duchcovem a Mostem. V našem cihlovém baráku bylo umístěno k výkonu rozsudku velké množství německých civilních vězňů. Dá se říci, že jsme si navzájem mohli důvěřovat. Záměrně bylo ovšem mezi nás rozptýleno i několik odsouzenců české národnosti, před nimiž bylo třeba mít se na pozoru, poněvadž někteří z nich dostali přímo za úkol donášet na příslušná místa, o čem se v našem kruhu německy hovoří.
Téměř každý z našich německých spoluvězňů se zabýval myšlenkou na útěk; zasvětil ovšem do svých záměrů jen své nejbližší přátele, a to jen mezi čtyřma očima při práci nebo večer po ní, když jsme smrtelně unaveni padli na postel, přetáhli deku přes hlavu a kuli své tajné plány. A pak nastal onen náš den.
Měli jsme to s mým nejlepším kamarádem všechno dávno jasné. Mohli jsme vzít ještě někoho s sebou? Strojvůdce z Frývaldova nebo koňského handlíře z Ústí nad Labem? Ten posledně jmenovaný byl veselá kopa, bezstarostná nátura, pořád si tlumeně hvízdající nějakou novou odrhovačku, kterou jsme my staří mazáci nemohli znát už proto, že jsme seděli o něco déle než on. Ještě nic nezažil, když my měli za sebou už odklízení 480 metrů štoly k důlnímu požáru. Materiál k vyzdívání jsme tlačili na břiše před sebou při 55 stupních nad nulou uzoučkou štolu k požářišti. Dostávali jsme za to extra talíř polívky.
Když jsem pozdě odpoledne stanul před strojvůdcem, abych mu pověděl, že to dnes večer spustíme, viděl jsem, že byl před skutečnost postaven asi příliš náhle. Polkl naprázdno, začal obracet oči v sloup a třást se po celém těle. "Dneska ne, prosím tě, to je moc najednou, ne, to nedokážu, to nedokážu," drmolil německy. Ztratil všechnu energii, byl jak se říká "vyhořelý", věděl jsem, že se už k něčemu podobnému nikdy neodhodlá.
Můj kamarád se naproti tomu alespoň navenek vždycky ovládal, byl samý klid jako pravý Šumavan, měl rozum a logicky mu to myslelo. Plán byl hotov. Každá místnost našeho baráku musela v turnusech vždycky asi po dvaceti dnech za sebou odnést důlní lampy pro celou osádku jedné směny od jednoho k nejbližšímu z dalších vchodů šachty. Útěk byl přirozeně možný jen při nástupu noční "šichty". Vězeňský dopravník, řečený "der grüne Heinrich" (česky se vžilo pro dopravu vězňů spíše označení "zelený Anton", tady jde ovšem o tzv. "důlní vůz pro dopravu mužstva", jak bývá oficiálně označován - pozn. překl.), dovezlo nás i dnes v prostoru šachty před ubikaci, kde jsme se mohli vysprchovat a převléci. S nadávkami a obvyklým "davaj, davaj" - Češi si ten ruský výraz velice rychle osvojili - byl nás celý houf kopanci vyprazdňován z přeplněného vnitřku vozíku, řadil se k odpočítávání a byl odváděn nahoru. Obvykle jsme špinavé hadry, které se věšely na jeden řetěz, ze sebe stáhli a převlékli se "do čistého". Plaše jsme se rozhlédli, zda nás někdo nepozoruje, a natáhli si úbor připravený na převlečení, přes ten důlní. Nikdo si ničeho nevšiml. Pak jsme se zase usadili, tupé pohledy upřeny k zemi,v očekávání dalšího komanda. A už se to ozvalo: světnice 19 nástup k odnesení lamp. Podívali jsme se na sebe, srdce jsme měli až někde v krku. Tu padl můj pohled ještě na toho z Ústí: "Jdeš tedy s námi? Dneska to vyjde!" Oči se mu rozšířily, dala se v nich spatřit nekonečná úzkost. "Ne, dneska ne, prosím, snad někdy jindy!"
Nebyl už schopen udělat ten rozhodující krok, zdál se mu příliš velký a pro něj osobně příliš riskantní. "V čtyřstup nastoupit!" Nějak jsme to museli udělat, abychom pochodovali oba na levé straně útvaru, abychom mohli bez překážek vyrazit stranou. Ocitl jsem se v páté řadě, za sebou jsem cítil v zádech horký dech svého dobrého kamaráda. Tak se náš útvar i pohnul, v čele s jedním dozorcem a na konci s druhým, mladým a atleticky stavěným, temnými cestami šachetního rajonu. Už jsme zahýbali za roh a před sebou vpravo jsme viděli kalné světlo nad vchodem do druhé z budov, kde jsme měli důlní lampy převzít.
Teď musel nastat ten rozhodný okamžik. Zdálo se, že se nám musejí snad srdce rozskočit, jak bušila. Teď, anebo nikdy se to muselo stát! První řady už zahnuly ke vchodu budovy, dozorce v čele měl zakryt výhled. Skok doleva z řady a věděli jsme, že nyní je to na život a na smrt. Řítili jsme se k východu. Cvočky našich bot bušily po štěrku, jako by se snad bořil svět. Za námi řval ten mladší z dozorců mohutným hlasem: "Chyťte je, chyťte je!" Čeští horníci, kteří houfně proudili branou, měli jen strach, uhnuli nám, tiskli se k plotu a nevěděli, oč vlastně jde.
Mysleli jsme si, že už jsme u brány, když jsme zaznamenali, že je to k ní ještě pěkný kus cesty. Za námi řvoucí dozorce v ruce s pistolí, kterou ovšem kvůli českým horníkům nemohl použít, aniž by je ohrozil. Konečně byl ten oplocený průchod, kterým jsme se hnali, u konce a brána na dosah. Skok přes silnici, ale už jsme zase viseli na starém drátěném laně, ruce celé od krve, jak jsme ho podlezli, přehoupli se přes příkop a byli najednou na širém poli. To už se rozléhaly výstřely, jeden, dva, tři, čtyři, celý zásobník. Jako beze smyslů a zcela vyčerpáni jsme sice byli stále v tom širém poli, ale když jsme se stačili rozhlédnout, všude kolem nás byla jen světla, doly, těžní věže. Přišli jsme odtud nebo odněkud odjinud? Už jsme to nedokázali určit a nebe bylo navíc beze hvězd, které by nám ukázaly cestu. Tak jsme tu stáli na svobodě a nevěděli, co s ní počít.
Tak nějak to musí vypadat v očistci. Noci v prvé třetině března byly jedna černočerná tma. Potáceli jsme se od jednoho světla k druhému a vždycky když už jsme věřili, že jsme na konci, museli jsme se mu vyhnout a obejít je zdaleka. V té noci jako havran černé jsme běželi podél kráterů po opuštěných zatopených šachtách, podél doutnajících či dál prohořívajících důlních požárů, brodili jsme se rozmoklými oraništi, kde každý krok byl mukou, poněvadž hlína nás nechtěla pustit dál a síly selhávaly stále víc. Pak jsme se ocitli znovu na 200 metrů daleko od tábora, který byl ještě nedávno i naším, mohli jsme i na dálku rozeznat jeho jednotlivé baráky a věže se střílnami a kulomety. Muselo to být někdy druhé či třetí noci, kdy nás začaly opouštět zdravé smysly. Domnívali jsme se vidět postavy, které k nám přicházejí a chtějí nás zadržet. Vrhali jsme se do bahna a poznávali náhle, že jsou to mlžné cáry. Mluvili jsme cizí řečí našich nepřátel a pronásledovatelů a bavili jsme se s někým třetím, kdo tu nebyl a koho zplodila jen naše chorobná fantazie. Náhle všechno zase zmizelo a stejně náhle opět vynořilo: stáli tu naši pronásledovatelé, číhali na nás za stromy, takže jsme se zase vrhli do bláta a po chvíli poznali, že před námi je nevinné křoví, za kterým natahuje své větve nějaký strom.
Brzy nato jsme stanuli na výšině a pod sebou dole viděli třpytit se světla velkého města. Podle našich zeměpisných znalostí to mohl být jen saský Freiberg. Děkovali jsme Bohu a běželi, co jen nám stačily síly, po silnici kolem rozstřílených domů dolů do údolí. První osvětlený dům v dlouhé uliční řadě se stal naším cílem.
Otevřeli jsme dveře do kuchyně a uviděli ženu, točící se kolem kamen. Vyděšeně na nás zírala. Poprosili jsme o úkryt a něco k jídlu. Jako by nás zčistajasna zasáhla záludná kulka, když jsme uslyšeli její českou otázku: "Co si přejete?" Běhali jsme tedy celou dobu doslova v kruhu a vrátili se do Mostu. Teď vstoupil do místnosti její muž, ptal se, odkud jsme přišli a dobromyslně nám vysvětloval, že by bylo úplně beznadějné pokoušet se projít přes hraniční závory, poněvadž celé ozbrojené útvary mají právě za úkol zabránit Benešovým přívržencům v útěku do zahraničí po úspěšném komunistickém puči v Praze. Postavil před nás na stůl kávu s cukrem a chleba a vyzval nás, abychom si brali a jedli. Přemoženi únavou a teplem jsme dali hlavám klesnout na desku stolu a jen jakoby z dálky jsme ještě zaslechli, jak do místnosti vešel soused a říkal něco o telefonu a o bezpečnosti. Kamarádův štulec do žeber mě probral z mrákoty. "Toni, volají policii, musíme zmizet," povídá mi tlumenou němčinou. Cestu ke dveřím zastoupil ale širokoplecí muž, který nám opět dobromyslně vlídným hlasem radil, abychom zůstali, kde jsme. "Weg da oder es kracht!" (tj. "Ruce pryč nebo to bouchne!" - pozn. překl.) uslyšel jen, než nám celý bledý otevřel dveře dokořán. Studený vzduch venku mě zase vrátil schopnost myslet, v běhu jsme zdolali svah za domem a úkosem zahlédli, že stačilo pár minut a bylo by pozdě, poněvadž auto bezpečnosti právě zasavili před domem, aby nás odvezlo s sebou.
Nikdy bych si nepomyslel, že by se nám, oběma rodem ze Šumavy, mohlo zdát neznámé Krušnohoří tak krásné. Hluboký les nebyl pro nás hrůzou, nýbrž ochranou a útočištěm, ve kterém jsme se cítili skryti už proto, že jsme v lese vlastně rostli. Mlha dýmala v cárech mezi stromy, z nichž splýval docela jako u nás doma dlouhý vous lišejníků a sluneční paprsek byl spíš jen přízrakem na těle odumřelých lesních obrů, holými větvemi bez kůry trčících vzhůru k nebi. Tak jsme se prodírali lesem, muselo to být asi pátého dne, kdy slunce přemohlo mlhu a my našli konečně správný směr. Došli jsme se k volnému prostoru nějaké velké louky, na které roztroušeno leželo několik dřevěných bud. Stanuli jsme v křoví na okraji lesa, pod námi stráň a potok, který nás od louky dělil a který bylo třeba přeplavat. Hranice už nemohla být nijak daleko a jak nadcházel soumrak a bylo stále temněji, rozhořívala se světla v selských staveních a ovčáčtí psi začali výt, poněvadž hon na uprchlíky mohl zase započít.
Na nejtemnějším místě mezi světly dřevěných bud jsme se ruku v ruce, abychom se náhodou neztratili jeden druhému, kmitli loukou, překročili cestu a hupli bleskem do jednoho opuštěného domu, před kterým šuměla studna. Vevnitř byl zpustlý, jak nejspíš prodělal návštěvu českých "zlatokopů". Střepy okenních skel vrzaly pod našimi kroky, kachlová kamna byla rozvalena, nábytek rozštípán, propíchané slamníky a rozbité nádobí se tu válely v divoké změti zkázy. Upadli jsme v hluboký spánek.
Když jsme procitli, stálo slunce vysoko na obzoru. Nevěděli jsme vlastně, jde-li o ranní či večerní slunce, ale stačilo jen krátce počkat a zašlo, aby je na západě vystřídala zářivá hvězda, zvaná zdávna večernice (v originále "Abendstern" - pozn. překl.). Potácivě a bezvládně, s rozdrásanýma nohama jsme opouštěli místo našeho noclehu s utkvělou myšlenkou, že té noci se nám musí podařit přejít hranici, nemáme-li někde uvíznout a zajít navždycky; byli jsme totiž opravdu na konci svých sil. Znovu padla mlha, znovu jsme stáli na místě, blízko rozhodnutí všechno to vzdát.
Nouze se prý učí modlit a něco na tom bude. Už ve vězení se dalo vidět tolik našich, jak s pohledem upřeným do prázdna pohybují němě rtoma, aniž by se k tomu chtěli někomu jinému přiznat. S Otčenášem to ještě šlo, s vírou to bylo trochu těžší. Po kouscích vyvstávala člověku znovu místa, které dosud uchovalo jeho podvědomí a která musela být pomalu vykutána zhloubi. - "Sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých." - Pane, budeme také ještě jednou vzkříšeni, budeme moci ještě jednou, nepronásledováni lidmi, ještě jednou moci znovu vykročit?
Svatý Antoníne (osloven je tu patron autora textu - pozn. překl.), pomoz nám najít pravou cestu ke svobodě, cestu do života.
Museli jsme teď mít jistotu, kam a kterým směrem musíme běžet. Tak zaklepeme posléze na dveře jednoho stavení, kde se svítí. Když nám nějaká žena otevírá, ptáme se nejistou češtinou na cestu dál. Odpovídá německy. Bůh budiž pochválen, lze mluvit německy. "Hranice?" "Musíte doprava, hranice je tam nad potokem, za ní budete na svobodě." Stačí se přebrodit ledovou vodou, jejíž chlad vlastně ani necítíme. Z posledních svých sil, tělesně v koncích, duševně však dosud nezlomeni, dosáhli jsme za ranního šera po šesté noci německé země a tím i svobody.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1968, č.3, s. 76-79
Když Anton Langl (zvaný přáteli i Tonschi) 10. dubna 1986 po dlouhé těžké nemoci zemřel, oznámila to jeho manželka Trude z bavorského Senden an der Iller sice už v květnovém čísle krajanského měsíčníku prachatických rodáků Böhmerwäldler Heimatbrief smutečním oznámením v černém rámečku na zadní straně jeho obálky (z něho se dovídáme i datum narození zesnulého, tj. 2. červenec 1908), teprve v čísle z července téhož roku však se objevuje nekrolog, podepsaný jen iniciálami H.P. a loučící se s "dobrým kamarádem" nejvýš stručně. A přece Langla kdysi označila redakce téhož časopisu v reportáži z blahořečení biskupa Jana Nepomuka Neumanna v Římě (1963) za svého obrazového zpravodaje (Bildberichter) a na své inzertní straně otiskovala pravidelně reklamu jeho sendenského fotoateliéru. Byl totiž už v domovských Prachaticích mistrem fotografem (Photographenmeister) a stačil zřejmě ještě předtím, než odešel do druhé světové války vykonávat svou profesi v uniformě, vydat pohlednice města s označením jeho přičlenění k "Bavorské Východní marce" (Bayerische Ostmark). Hned v květnu 1945 byl zadržen a souzen pak píseckým mimořádným soudem s konečným rozsudkem 5 let vězení a ztráty veškerého majetku, která by ho nakonec postihla odsunem také. Co je však významnější, že po zdařeném útěku z pracovního tábora dokázal nejen začlenit se znovu do civilního života ve službě jiným, nýbrž jako svobodný křesťan i pochopit, že vzkříšení z pekla zkázy je možné jen ve jménu Ježíše Krista. Jen jemu máme všichni vydat počet ze svých vin, když spravedlnost lidská je právě jenom lidská.
- - - - -
* Prachatice / † † † Senden (BY)
